Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Pod Hradbami 2006/9, Velké Meziříčí, proti části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 3710/2023-142, v níž bylo odmítnuto dovolání, a proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023 č. j. 55 Co 10/2022-123, v níž byl potvrzen zamítavý výrok Obvodního soudu pro Prahu 2 co do částky 300 000 Kč, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 999 204 Kč s příslušenstvím sestávající ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 397 500 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 66/2004, bolestného ve výši 300 000 Kč a náhrady daňové škody ve výši 301 704 Kč.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2021 č. j. 45 C 120/2019-41 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 178 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 821 204 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.). Při stanovení výše odškodnění za nepřiměřené dlouhé řízení v částce 178 000 Kč vyšel obvodní soud z částky 20 000 Kč ročně (za první dva roky v poloviční výši) a dospěl tak k základní částce 170 000 Kč. Tu snížil o 20 % pro složitost věci, o 10 % pro počet stupňů soudní soustavy a o 5 % vzhledem k podílu stěžovatele na délce řízení. Částku navýšil o 40 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro stěžovatele založeného na jeho zdravotním stavu.
4. V případě nároku na bolestné podle obvodního soudu již ze samotných tvrzení stěžovatele vyplynulo, že tento nárok uplatňuje v souvislosti s poškozením svého zdraví, které bylo v posuzovaném řízení kvalifikováno jako pracovní úraz a jehož odškodnění se domáhal. Ke zhoršení zdravotního stavu došlo po (pro něj) překvapivém podání odvolání vedlejší účastnice a její odvolací argumentaci. Za procesní obranu účastníků řízení však nenese stát odpovědnost. Tvrzené zdravotní důsledky nelze samy o sobě považovat za samostatný nárok, ale spíše za okolnost zvyšující tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku posuzovaného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Tuto skutečnost obvodní soud při posouzení délky řízení zohlednil.
5. Stěžovatelem požadovaná další částka již přesahovala stanovenou přiměřenou výši odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, a soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Stejně tak obvodní soud zamítl nárok stěžovatele na zaplacení daňové škody ve výši 301 704 Kč. Stěžovatel totiž neuplatnil tento nárok v rámci předběžného projednání u vedlejší účastnice. I kdyby však byl nárok včas uplatněn, nebyla by podle obvodního soudu dána příčinná souvislost s délkou řízení.
6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku co do částky 461 500 Kč (nárok na bolestné ve výši 300 000 Kč a část nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 161 000 Kč), a co do částky 301 704 Kč (nárok na zaplacení daňové škody) jej zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Jednalo se v pořadí o druhý rozsudek městského soudu. První rozsudek městského soudu ze dne 23. 3. 2022 č. j. 55 Co 10/2022-82 byl částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3032/2022. Nejvyšší soud při posuzování celkové délky řízení konstatoval, že městský soud opomenul zohlednit, že stěžovatel poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nepřiměřené délky kompenzačního řízení a rovněž upozorňoval na podanou stížnost na průtahy. V rámci kritéria významu předmětu řízení dále městský soud nepřihlédl k námitkám stěžovatele týkajícím se jeho nepříznivého zdravotního stavu a zhoršení psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zrušil v pořadí první rozsudek městského soudu v části, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k nároku stěžovatele na zaplacení bolestného ve výši 300 000 Kč a daňové škody ve výši 301 704 Kč se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že trval na splnění podmínky předběžného uplatnění nároku.
8. Městský soud na základě kasačního rozsudku Nejvyššího soudu posoudil, zda je namístě zohlednit zdravotní stav stěžovatele při určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 161 500 Kč. Dospěl k závěru, že její navýšení není důvodné. Konečná výše zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení činí 236 000 Kč, což je částka, která již byla stěžovateli pravomocně přiznána v předchozí fázi řízení. Nárok na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč nepovažoval městský soud ve shodě s obvodním soudem za důvodně uplatněný pro nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou odpovědností vedlejší účastnice a vzniklou újmou, neboť ke zhoršení zdravotního stavu žalobce došlo v důsledku překvapivého odvolání vedlejší účastnice, za což stát nenese odpovědnost. Ohledně nároku na zaplacení daňové škody ve výši 301 704 Kč městský soud uzavřel, že podle dosavadních žalobních tvrzení byl skutek zcela nedostatečně vylíčen, a je proto namístě, aby obvodní soud postupoval ve vztahu ke stěžovateli podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
9. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 161 500 Kč s příslušenstvím, zrušil (nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhé řízení) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu (nárok na bolestné ve výši 300 000 Kč) dovolání odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se při posuzování možnosti navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení a při hodnocení zdravotního stavu stěžovatele v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3032/2022.
10. Dovolání shledal Nejvyšší soud nepřípustným pro námitku stěžovatele, že ho městský soud neinformoval o tom, že nepovažuje nárok na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč za důvodně uplatněný. Nejvyšší soud uvedl, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, pokud účastníky uvedená tvrzení a důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci. Poučení podle § 118a o. s. ř. tedy v daném případě nebylo namístě. Uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, protože by tím soud porušil zásadu nestrannosti.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplněních uvádí, že Nejvyšší soud odmítl přípustnost dovolání ohledně požadované náhrady škody na zdraví, ale jeho odůvodnění (bod 33) neodpovídá skutečnému průběhu řízení. Nejednalo se totiž o situaci, že by soud měl účastníka poučovat o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, a tím porušit zásadu nestrannosti. V žalobě sice uvedl jako zásadní skutečnost, že vedlejší účastnice podala v posuzovaném řízení odvolání, ale tento fakt nelze vytrhávat z kontextu. Stěžovatel odkazuje na bod 46 v pořadí prvního rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož stěžovatel opakovaně namítal nepříznivý zdravotní stav vyplývající z utrpěného pracovního úrazu a též zhoršení psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení, což dokládal lékařskými zprávami z neurologické a psychiatrické ambulance. Nejvyšší soud měl tak podle stěžovatele ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody na zdraví za prokázané, že stěžovatel namítal zhoršení psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení a že to doložil lékařskými zprávami. Nebylo tedy třeba měnit dosavadní tvrzení, protože ta nevylučovala úspěch ve věci, ale stěžovatel postrádal poučení, že důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje i další pochybení, jichž se dopustily soudy v průběhu řízení, a to ve vztahu k posouzení nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení i k uplatněné daňové škodě.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, až na dále uvedenou výjimku i oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti zrušujícím výrokům napadených rozhodnutím, je stěžovatel zjevně neoprávněnou osobou, neboť obecné soudy v tomto rozsahu vyhovovaly opravným prostředkům stěžovatele brojícím proti částečnému zamítnutí žaloby (v souběhu s tím chybí i předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti a existenci výjimky z nepřípustnosti není třeba již s ohledem na absenci prvního předpokladu řešit).
14. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
15. Stěžovatel k nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 300 000 Kč uvádí, že bylo zřejmé, že tento nárok uplatňuje v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, nikoli pouze chováním vedlejší účastnice. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ke zhoršení zdravotního stavu došlo po (pro stěžovatele) překvapivém podání odvolání ze strany vedlejší účastnice a její odvolací argumentaci. Za procesní obranu účastníka řízení ale stát nenese odpovědnost. Tvrzené zdravotní důsledky nelze samy o sobě považovat za samostatný nárok, ale spíše za okolnost zvyšující tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku posuzovaného nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce řízení.
16. Je tedy zřejmé, že již obvodní soud neměl za prokázané, že ke zhoršení zdravotního stavu došlo v souvislosti s chováním protistrany. Tak to ostatně vyplynulo i z lékařské zprávy z neurologické a psychiatrické ambulance a stěžovatel to ani nijak nerozporuje (bod 8 a 9 ústavní stížnosti). Měl-li stěžovatel za to, že tento následek byl spojen s nepřiměřeně dlouhým řízením, měl tyto své úvahy náležitě tvrdit a také prokázat. Závěry městského soudu, který ze stejných důvodů jako obvodní soud nepovažoval požadavek na zaplacení škody na zdraví za důvodně uplatněný, tedy nelze považovat za neústavní.
17. Uvádí-li stěžovatel, že tato jeho tvrzení vyplývají i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3032/2022, není tomu tak. Nejvyšší soud (ve vztahu k náhradě nemateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení) uvedl, že (jak vyplývá z obsahu spisu) dovolatel opakovaně namítal nepříznivý zdravotní stav vyplývající z utrpěného pracovního úrazu a též zhoršení psychického stavu v důsledku dlouhotrvajícího řízení, což dokládal též lékařskými zprávami z neurologické a psychiatrické ambulance. Jestliže by odvolací soud nezohlednil pro určení výše zadostiučinění zdravotní stav žalobce souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, bylo by jeho právní posouzení věci nesprávné. Nejvyšší soud však toto tvrzení nepovažuje za prokázané, jak se domnívá stěžovatel.
18. Nejvyšší soud v odůvodnění vysvětluje, proč nebylo třeba stěžovatele poučit podle § 118a o. s. ř. Na jeho závěru, že poučení podle tohoto ustanovení je třeba, nepostačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a důkazy k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, nelze shledat nic neústavního. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo. Pokud Nejvyšší soud uvádí, že § 118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by soud měl účastníka poučovat o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, neboť by tím porušil zásadu nestrannosti, a pokud stěžovatel namítá, že takové poučení nebylo třeba, jelikož dosavadní tvrzení nebylo nutné měnit, je třeba tento argument Nejvyššího soudu považovat za závěr učiněný nad rámec ostatních jeho úvah. Jak je však patrné i z ústavní stížnosti, spojování negativních důsledků nejen s jednáním vedlejší účastnice, ale rovněž s délkou řízení, nemuselo být zcela zřejmé.
19. Významné není ani tvrzení stěžovatele, že postrádal poučení, že důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel ani jeho obecná zmocněnkyně neúčastnili jednání před městským soudem (z jednání se předem řádně omluvili). Poučení podle § 118a o. s. ř. se však poskytuje účastníkům při jednání.
20. Ostatní námitky stěžovatele jsou ve vztahu k napadeným částem rozhodnutí, proti nimž je ústavní stížnost přípustná, irelevantní.
21. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh z části podaný zjevně neoprávněnou osobou a ve zbytku o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu