Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Bc. Lenky Pucholtové, zastoupené advokátem Mgr. Tomášem Urbanem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSPH 71 INS 18103/2015, 29 NSČR 70/2024-B-223 ze dne 26. února 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 71 INS 18103/2015, 6 VSPH 409/2024-B-141 ze dne 12. dubna 2024 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 71 INS 18103/2015-B-123 ze dne 27. února 2024 ve znění opravného usnesení č. j. KSPH 71 INS 18103/2015-B-126 ze dne 4. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a insolvenčního správce AAA INSOLVENCE, v.o.s., sídlem K Nemocnici 168/18, Nový Jičín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít vyslovením souhlasu s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli část výtěžku zpeněžení zástavy navzdory pochybením, k nimž mělo dojít v průběhu zpeněžení zástavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a insolvenčního spisu, v insolvenčním řízení vedeném na majetek stěžovatelky se v majetkové podstatě nacházely blíže specifikované nemovitosti, jež byly zajištěny ve prospěch zajištěného věřitele, který přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou a zajištěnou pohledávku ve výši 15 578 140,60 Kč, jež nebyla popřena. Část těchto nemovitostí byla zpeněžena v exekutorské dražbě za 1 860 000 Kč.
3. Krajský soud napadeným usnesením k návrhu insolvenčního správce vyslovil souhlas s vydáním výtěžku ve výši 1 597 929,03 Kč zajištěnému věřiteli a schválil náklady spojené se správou zajištění ve výši 4 793,44 Kč a náklady spojené se zpeněžením zajištění ve výši 112 427 Kč (výrok I), insolvenčnímu správci přiznal zálohu na odměnu ve výši 144 850,53 Kč (výrok II) a uložil mu povinnost provést vydání výtěžku, zapsat aktualizované údaje do upraveného seznamu pohledávek a podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku (výrok III). Vrchní soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí ve výroku I potvrdil, co do výroků II a III odvolání odmítl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, zčásti (jíž bylo napadáno rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí odvolání) jako objektivně nepřípustné, zčásti (jíž bylo napadáno rozhodnutí vrchního soudu o potvrzení rozhodnutí krajského soudu) proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud pochybil již odmítnutím části dovolání pro objektivní nepřípustnost, neboť výroky II a III usnesení vrchního soudu jsou na jeho výroku I závislé, a nelze je tak napadat jinak než dovoláním. Dále stěžovatelka soudům vytýká, že se nezabývaly všemi argumenty stěžovatelky, neprovedly dokazování, a při výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona nadto překročily své pravomoci, neboť jej vyložily v rozporu s jeho zněním s odůvodněním, že se zákonodárce dopustil zjevné legislativní chyby. Takové posouzení však má náležet jen Ústavnímu soudu.
5. Stěžovatelka také zmiňuje, že již před započetím insolvence bylo z jejího účtu strženo 800 000 Kč, které se dostaly do dispozice zajištěného věřitele, insolvenční správce navíc stěžovatelce zabavil odškodnění za průtahy v řízení, které vůbec strženy být nemohou.
6. Dále stěžovatelka vznáší výhrady vůči postupu všech zúčastněných (insolvenčního soudu, insolvenčního správce, exekutora, zajištěného věřitele, vydražitele) při zpeněžení nemovitostí. Nemovitosti byly draženy podle svévolných a soudem neschválených pokynů zajištěného věřitele a na základě neschválené smlouvy, oceněny byly vadnými znaleckými posudky na cca 60 % jejich ceny, draženy pak byly za 2/3 takto podhodnocené ceny a vydraženy byly jediným vydražitelem, který je provázán se zástavní věřitelkou. Stěžovatelka se proti zpeněžení nemovitostí v dražbě opakovaně bránila - podala odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu, napadala dražební vyhlášku a soudního exekutora upozorňovala, že pro prodej nemovitostí nejsou splněny podmínky. Přesto však soudy rozhodly o vydání výtěžku zajištěnému věřiteli.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s částkou, která byla zajištěnému věřiteli vyplacena, neboť soudy od výtěžku zpeněžení odečetly náklady insolvenčního správce, které ale i podle soudů částečně měly jít na vrub zajištěného věřitele. Její dluh se tak měl snížit o 1 635 956,031 Kč, nikoliv o 1 597 929,03 Kč.
8. Ústavní soud úvodem poznamenává, že ústavní stížnost je na samé hranici projednatelnosti. Soudy rozhodovaly o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení stěžovatelčiných nemovitostí opakovaně (ve vztahu k různým nemovitostem), což vyústilo v několik samostatně podaných ústavních stížností, v nichž stěžovatelka - ač zastoupena advokátem - mezi jednotlivými rozhodnutími soudů ani řádně nerozlišuje (v důsledku toho např. Nejvyššímu soudu v nyní posuzované ústavní stížnosti vytýká argumentaci, která v napadeném rozhodnutí ani nezazněla). Stěžovatelka navíc opakovaně zaměňuje, vůči jakému rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost podává, když se z nadepsání ústavní stížnosti i celkového kontextu jeví, že napadeno je usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSPH 71 INS 18103/2015, 29 NSČR 70/2024-B-223 ze dne 26. 2. 2025, stěžovatelka však na různých místech napadené rozhodnutí identifikuje jako "rozhodnutí 29 NSČR 110/2024-B-217", které ovšem napadla samostatnou ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1465/25 .
9. Ústavní stížnost tedy není vadná, je však zjevně neopodstatněná.
10. K argumentaci stěžovatelky je zejména nutno konstatovat, že u celé řady námitek není zřejmé, jak souvisejí s napadenými rozhodnutími, resp. proč by přisvědčení těmto námitkám mělo vést k závěru, že právě napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. To platí např. o námitkách, že stěžovatelce byla určitá částka stržena z účtu před zahájením insolvenčního řízení či že stěžovatelce bylo zabaveno odškodění za průtahy v řízení. Pohledávka zajištěného věřitele byla v insolvenčním řízení řádně zjištěna, a to v částce vysoce přesahující výtěžek z prodaných nemovitostí.
11. Výše uvedené do značné míry platí i co do námitek týkajících se samotného průběhu dražby, resp. naplnění podmínek pro její konání. Skutečností totiž zůstává, že nemovitosti stěžovatelky byly zajištěny ve prospěch zajištěného věřitele a byly prodány v dražbě. Otázkou, kterou soudy řešily v napadených rozhodnutích, bylo, jak s výtěžkem dražby za tohoto stavu naložit. Stěžovatelka uspokojivě v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by případné nedostatky v procesu zpeněžení předmětu zástavy měly vést k tomu, že peníze získané prodejem nebudou zajištěnému věřiteli vydány, ani jaký vliv by to mělo na její postavení za situace, kdy by v insolvenčním řízení i nadále existovala zjištěná pohledávka zajištěného věřitele a v majetkové podstatě by se nacházely prostředky získané prodejem zajištěného majetku.
12. Právě proto, že se některé stěžovatelčiny námitky míjely s podstatou toho, co bylo napadenými rozhodnutími řešeno, jim soudy logicky nevěnovaly tolik pozornosti. To ale neznamená, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Na námitky stěžovatelky bylo reagováno adekvátně a se zohledněním významu, které by mohly mít při řešení dané věci, přičemž soudy (v podstatě nad rámec) částečně reagovaly právě i na námitky, které stejně podle jejich názoru nebyly způsobilé ovlivnit výsledek řízení.
13. Tak tomu bylo např. co do výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona (a v něm uvedeného požadavku na schválení smlouvy o provedení dražby věřitelským výborem), na který se stěžovatelka zaměřuje a k němuž Nejvyšší soud uvedl, že otázka účinnosti smlouvy o provedení dražby je pro posouzení nesprávnosti dovoláním napadených rozhodnutí bez právního významu. Nejvyšší soud dodal, že věřitelský výbor nebyl v insolvenčním řízení stěžovatelky ustanoven a smlouva o další činnosti exekutora byla podepsána až poté, co insolvenční správce požádal z důvodu právní jistoty insolvenční soud (vykonávající funkci věřitelského orgánu) o schválení smlouvy, načež soud sdělil, že takový souhlas není potřeba (vrchní soud v této souvislosti podotkl, že se zvoleným způsobem prodeje vyslovili souhlas všichni zajištění věřitelé). Za těchto okolností nemá smysl řešit, zda soudy při výkladu daného ustanovení nepřekročily ústavně akceptovatelné limity soudní interpretace právních předpisů, neboť by to ani tak v této věci nevedlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
14. Soudy reagovaly i na další námitky, které s otázkou řešenou napadenými rozhodnutími souvisí spíše jen okrajově (přezkoumatelnost znaleckých posudků, soulad postupu zpeněžení s pokyny zajištěného věřitele, osoba vydražitele, tvrzená podjatost soudního exekutora), a především se odpovídajícím způsobem vypořádaly s argumenty, které se opravdu týkaly podstaty věci, tedy toho, zda byly splněny podmínky pro vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, a to zejména v kontextu toho, že se stěžovatelka proti procesu zpeněžení bránila v různých řízeních, která v dané době ještě nebyla skončena. K tomu srozumitelně, přesvědčivě a s odkazem na relevantní judikaturu vysvětlily, že tato probíhající řízení vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli nebrání.
15. Pokud jde o konkrétní částku, která byla zajištěnému věřiteli vydána, tak nejenže se postup soudů jeví souladným s § 298 odst. 4 insolvenčního zákona i související judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 37/2013 ze dne 30. 7. 2015), ale především se tato stěžovatelčina námitka týká cca 35 000 Kč, jde tedy o věc bagatelní povahy, jimiž se Ústavní soud zásadně nezabývá.
16. Konečně, jde-li o výhradu stěžovatelky k částečnému odmítnutí jejího dovolání jako ze zákona nepřípustného, stěžovatelka opět zaměňuje, vůči jakým rozhodnutím ústavní stížnost podává (v této věci rozhodl vrchní soud jedním výrokem, zatímco stěžovatelka hovoří o závislosti jeho výroků II a III na výroku I). Strohé konstatování o závislosti výroků v každém případě nepředstavuje dostatečnou ústavněprávní argumentaci. Z ústavní stížnosti není patrné, proč by výrok o odmítnutí odvolání měl být závislý na výroku o potvrzení usnesení insolvenčního soudu, proč by stěžovatelkou tvrzená závislost výroků sama o sobě vylučovala podání žaloby pro zmatečnost ani proč by se závislými výroky musel věcně zabývat Nejvyšší soud (podobně např. jsou závislé výroky o nákladech řízení, aniž by to znamenalo, že se jimi Nejvyšší soud má v řízení o dovolání ve věci samé navzdory § 238 odst. 1 občanského soudního řádu věcně zabývat).
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu