Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Lenky Pucholtové, zastoupené Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025 č. j. 29 NSČR 110/2024-B-217, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024 č. j. 2 VSPH 926/2024-B-183 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2024 č. j. KSPH 71 INS 18103/2015-B-150, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu Praze, jako účastníků řízení, a insolvenční správkyně AAA INSOLVENCE OK v.o.s., sídlem Vranovská 1169/108, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a insolvenčního spisu, v insolvenčním řízení vedeném na majetek stěžovatelky se v majetkové podstatě nacházely blíže specifikované nemovitosti, jež byly zajištěny ve prospěch JUDr. M. Strnadové ("zajištěná věřitelka"), která přihlásila do insolvenčního řízení vykonatelnou a zajištěnou pohledávku ve výši 15 578 140,60 Kč, jež nebyla popřena. Část těchto nemovitostí byla zpeněžena v exekutorské dražbě za 3 406 700 Kč.
2. Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením vyslovil souhlas, aby insolvenční správkyně vydala z majetkové podstaty stěžovatelky, coby dlužnice, zajištěné věřitelce částku 3 001 885,88 Kč z čistého výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na zajištěném majetku a schválil náklady spojené se správou zajištění ve výši 4 181,45 Kč a náklady spojené se zpeněžením zajištění ve výši 184 374,50 Kč (výrok I). Krajský soud přiznal insolvenční správkyni zálohu na odměnu ve výši 216 258,17 Kč včetně částky odpovídající DPH, která se uspokojí z výtěžku zpeněžení (výrok II), a uložil jí, aby a) vydala výtěžek zpeněžení podle upraveného seznamu přihlášek do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí, b) zapsala do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěné věřitelky, jaká částka na ni byla vyplacena, eventuálně jaká její zbývající část se vypořádá při rozvrhu, a c) podala soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III).
3. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku I (výrok I), odmítl odvolání stěžovatelky proti výrokům II a III (výrok II) a zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti usnesení soudního exekutora JUDr. J. Bohutínského o nařízení dražebního jednáníze dne 11. 7. 2023, č. j. 158 ED 2/22-181, a o udělení příklepu vydražiteli (Horizont Finance s. r. o.) ze dne 25. 10. 2023, č. j. 158 ED 2/22-288 (výrok III).
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž napadeným rozhodnutí odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to jako objektivně nepřípustné ve vztahu k výrokům II. a III. rozhodnutí vrchního soudu, resp. nepřípustné ve vztahu k výroku I. Posledně uvedený závěr Nejvyšší soud odůvodnil tak, že právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, je (v obecné poloze) v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k výkladu ustanovení insolvenčního zákona upravujících způsob zpeněžení zajištěného majetku a uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů, jakož i k (případnému) střetu zájmů soudního exekutora.
5. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Namítá, že Nejvyšší soud pochybil již odmítnutím části dovolání pro objektivní nepřípustnost, neboť výroky II a III usnesení vrchního soudu jsou na jeho výroku I závislé, a nelze je tak napadat jinak než dovoláním. Dále stěžovatelka soudům vytýká, že se nezabývaly všemi argumenty stěžovatelky, neprovedly dokazování, a při výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona nadto překročily své pravomoci, neboť jej vyložily v rozporu s jeho zněním s odůvodněním, že se zákonodárce dopustil zjevné legislativní chyby. Takové posouzení však má náležet jen Ústavnímu soudu.
7. Stěžovatelka také zmiňuje, že již před započetím insolvence bylo z jejího účtu strženo 800 000 Kč, které se dostaly do dispozice zajištěné věřitelky. Insolvenční správkyně navíc stěžovatelce zabavila odškodnění za průtahy v řízení, které vůbec strženy být nemohou.
8. Dále stěžovatelka vznáší výhrady vůči postupu všech zúčastněných (insolvenčního soudu, insolvenční správkyně, exekutora, zajištěné věřitelky, vydražitele) při zpeněžení nemovitostí. Nemovitosti byly draženy podle svévolných a soudem neschválených pokynů zajištěné věřitelky a na základě neschválené smlouvy, oceněny byly vadnými znaleckými posudky na cca 60 % jejich ceny, draženy pak byly za 2/3 takto podhodnocené ceny a vydraženy byly jediným vydražitelem, který je provázán se zástavní věřitelkou. Stěžovatelka se proti zpeněžení nemovitostí v dražbě opakovaně bránila - podala odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu, napadala dražební vyhlášku a soudního exekutora upozorňovala, že pro prodej nemovitostí nejsou splněny podmínky. Přesto však soudy rozhodly o vydání výtěžku zajištěné věřitelce.
9. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud předně poznamenává, že soudy rozhodovaly o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení stěžovatelčiných nemovitostí opakovaně (ve vztahu k různým nemovitostem), což vyústilo v několik samostatně podaných ústavních stížností, v nichž stěžovatelka - ač zastoupena advokátem - mezi jednotlivými rozhodnutími soudů ani řádně nerozlišuje. Na rozhodnutí v těchto dalších věcech Ústavní soud odkazuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1464/25
a
sp. zn. I. ÚS 1466/25
).
12. K argumentaci stěžovatelky je zejména nutno konstatovat, že u celé řady námitek není zřejmé, jak souvisejí s napadenými rozhodnutími, resp. proč by přisvědčení těmto námitkám mělo vést k závěru, že právě napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. To platí např. o námitkách, že stěžovatelce byla určitá částka stržena z účtu před zahájením insolvenčního řízení či že stěžovatelce bylo zabaveno odškodění za průtahy v řízení. Pohledávka zajištěné věřitelky byla v insolvenčním řízení řádně zjištěna, a to v částce vysoce přesahující výtěžek z prodaných nemovitostí.
13. Výše uvedené do značné míry platí i co do námitek týkajících se samotného průběhu dražby, resp. naplnění podmínek pro její konání. Skutečností totiž zůstává, že nemovitosti stěžovatelky byly zajištěny ve prospěch zajištěné věřitelky a byly prodány v dražbě. Otázkou, kterou soudy řešily v napadených rozhodnutích, bylo, jak s výtěžkem dražby za tohoto stavu naložit. Stěžovatelka uspokojivě v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by případné nedostatky v procesu zpeněžení předmětu zástavy měly vést k tomu, že peníze získané prodejem nebudou zajištěné věřitelce vydány, ani jaký vliv by to mělo na její postavení za situace, v níž by v insolvenčním řízení i nadále existovala zjištěná pohledávka zajištěné věřitelky a v majetkové podstatě by se nacházely prostředky získané prodejem zajištěného majetku.
14. Právě proto, že se některé stěžovatelčiny námitky míjely s podstatou toho, co bylo napadenými rozhodnutími řešeno, jim soudy logicky nevěnovaly tolik pozornosti. To ale neznamená, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Na námitky stěžovatelky bylo reagováno adekvátně a se zohledněním významu, které by mohly mít při řešení dané věci, přičemž soudy (v podstatě nad rámec) částečně reagovaly právě i na námitky, které stejně podle jejich názoru nebyly způsobilé ovlivnit výsledek řízení.
15. Tak tomu bylo např. co do výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona (a v něm uvedeného požadavku na schválení smlouvy o provedení dražby věřitelským výborem), na který se stěžovatelka zaměřuje a k němuž Nejvyšší soud uvedl, že otázka účinnosti smlouvy o provedení dražby je pro posouzení nesprávnosti dovoláním napadených rozhodnutí bez právního významu. Přesto k tomu Nejvyšší soud dodal, že věřitelský výbor nebyl v insolvenčním řízení stěžovatelky ustanoven a smlouva o další činnosti exekutora byla podepsána až poté, co insolvenční správkyně požádala z důvodu právní jistoty insolvenční soud (vykonávající funkci věřitelského orgánu) o schválení smlouvy, načež soud sdělil, že takový souhlas není potřeba (vrchní soud zase v této souvislosti podotkl, že se zvoleným způsobem prodeje vyslovili souhlas všichni zajištění věřitelé).
Za těchto okolností nemá smysl řešit, zda soudy při výkladu daného ustanovení nepřekročily ústavně akceptovatelné limity soudní interpretace právních předpisů, neboť by to ani tak v této věci nevedlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
16. Soudy reagovaly i na další s otázkou řešenou napadenými rozhodnutími spíše jen okrajově související námitky (přezkoumatelnost znaleckých posudků, soulad postupu zpeněžení s pokyny zajištěné věřitelky, osoba vydražitele, tvrzená podjatost soudního exekutora), a především se odpovídajícím způsobem vypořádaly s argumenty, které se opravdu týkaly podstaty věci, tedy toho, zda byly splněny podmínky pro vydání výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce, a to zejména v kontextu toho, že se stěžovatelka proti procesu zpeněžení bránila v různých řízeních, která v dané době ještě nebyla skončena. K tomu srozumitelně, přesvědčivě a s odkazem na relevantní judikaturu vysvětlily, že tato probíhající řízení vydání výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce nebrání.
17. Konečně, jde-li o výhradu stěžovatelky k částečnému odmítnutí jejího dovolání jako ze zákona nepřípustného, strohé konstatování o závislosti výroků v každém případě nepředstavuje dostatečnou ústavněprávní argumentaci. Z ústavní stížnosti není patrné, proč by výrok o odmítnutí odvolání měl být závislý na výroku o potvrzení usnesení insolvenčního soudu, proč by stěžovatelkou tvrzená závislost výroků sama o sobě vylučovala podání žaloby pro zmatečnost ani proč by se závislými výroky musel věcně zabývat Nejvyšší soud (podobně např. jsou závislé výroky o nákladech řízení, aniž by to znamenalo, že se jimi Nejvyšší soud má v řízení o dovolání ve věci samé navzdory § 238 odst. 1 občanského soudního řádu věcně zabývat).
18. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal, že by postupem a rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
19. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu