Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudců a soudkyň Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra a Daniely Zemanové, ve věcech ústavních stížností stěžovatele MUDr. Petra Hýži, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1498/24 , a MUDr. Renaty Marečkové, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1500/24 , zastoupených JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem, sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.
května 2024 sp. zn. 2 To 35/2024 a usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 21. března 2024 č. j. 3 VZV 9/2022-402 a ze dne 20. března 2024 č. j. 3 VZV 9/2022-401, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako účastníků řízení, o návrhu na spojení ústavních stížností, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1498/24 a
IV. ÚS 1500/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1498/24
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé jsou zastoupeni týmž právním zástupcem, ústavní stížnosti směřují proti stejným rozhodnutím a jsou obsahově zcela totožné.
4. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 č. Org. 1/24 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Josef Baxa, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
10. Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59), bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/24 ze dne 2. 10. 2024, bod 7; či usnesení sp. zn. II. ÚS 1928/25 ze dne 22. 7. 2025].
11. Stěžovatelé v jejich ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž převážně opakují stížnostní námitky, které již přesvědčivě vypořádal vrchní soud v napadeném usnesení.
12. Vrchní soud stěžovatelům srozumitelně vysvětlil, že smyslem institutu § 344a trestního řádu je zajištění majetku pro účely zajištění výkonu peněžitého trestu v konečné fázi trestního řízení, a tedy maximalizace šance, že peněžitý trest bude úspěšně vymožen; obviněný má totiž jinak od začátku trestního řízení dostatek času na to, aby svůj majetek převedl na jiné osoby, schoval jej či jinak spotřeboval (bod 8 napadeného usnesení). Závěr vrchního soudu, že by bylo kontraproduktivní, kdyby podmínkou pro využití uvedeného institutu bylo, aby obviněný již kroky vedoucí k účelovému nakládání s majetkem realizoval, nelze podle Ústavního soudu považovat za jakkoliv ústavně excesivní. Naopak, opačný závěr by zjevně popíral účel a smysl institutu zajištění majetku podle § 344a trestního řádu.
13. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč zásah do základního práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny považuje za proporcionální. Dovodil, že státní zástupkyně u obou stěžovatelů pečlivě zhodnotila přiměřenost hodnoty zajištěného majetku. Stěžovatelce byla zajištěna polovina spoluvlastnického podílu k její nemovitosti, zatímco ta vlastní vícero hodnotnějších nemovitostí. Stěžovateli byla zajištěna pouze část finančních prostředků z jeho spořícího bankovního účtu, na kterém bylo celkově uloženo více než 1,7 miliónů korun, zatímco na dalších bankovních účtech stěžovatel disponoval finančními prostředky v řádech statisíců korun (viz bod 9 usnesení vrchního soudu a body 7 usnesení státní zástupkyně). Jak tedy vyplývá z uvedených závěrů, vrchní soud pečlivě zohlednil dopady zajištění majetku na stěžovatele, když takové zajištění zjevně významně neohrozí uspokojování jejich každodenních potřeb.
14. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud formalisticky posoudil dopady zajištění na jeho smluvní vztahy s příslušnou bankou, pomíjí, že vrchní soud primárně dovodil, že není zřejmé, že by se postup banky mohl dotknout stěžovatele či jeho rodinných příslušníků "v podobě jakékoliv ztráty finančních prostředků a tím mít podstatný vliv na jejich život" (viz bod 9 napadeného usnesení). Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti neuvádí, jak konkrétně by mohlo jeho základní právo být porušeno. Negativní dopad v podobě vypovězení bankovních produktů automaticky neznamená, že majetek byl zajištěn neústavně.
15. Zjevně neopodstatněné jsou pak i zbývající námitky stěžovatelů. Přihlédl-li vrchní soud rovněž k tomu, že zajištění nebylo realizováno na počátku trestního stíhání, ale až v pozdější fázi přípravného řízení, neporušil tím jejich základní práva na rovnost či spravedlivý proces. Státní zástupkyně již v napadených usneseních výslovně uvedla, že "[v] současné době se pak vyšetřování blíží závěrečné fázi a je zjevné, že délka omezení části nemovitosti v přípravném řízení nebude tedy nepřiměřená" (viz body 7 napadených usnesení státní zástupkyně). Není proto rozhodné, že tuto informaci zopakovala i ve - stěžovatelům údajně nezaslaném - vyjádření ke stížnosti.
16. Namítají-li konečně stěžovatelé nepravdivost bodu 2 napadeného usnesení, lze pouze uvést, že státní zástupkyně předběžné hodnocení výpovědí stěžovatelů uvedla pouze v rámci prvotního shrnutí důvodnosti trestního stíhání. Rozhodnutí o zajištění části majetku stěžovatelů na této úvaze zjevně založeno nebylo. Ani v tomto smyslu tedy napadená rozhodnutí nelze označit za ústavně excesivní.
17. Protože Ústavní soud na základě argumentace stěžovatelů nezjistil namítané porušení jejich základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu