Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Janem Eichlerem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 251/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 112/2024-156 ze dne 20. února 2024, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 378/2022-110 ze dne 12. ledna 2023 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 110/2022-100 ze dne 10. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jihlavě ("okresní soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a uložil jí za to trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v době, kdy byl v České republice vyhlášen nouzový stav z důvodu prokázání výskytu koronaviru, vědomě porušila izolaci nařízenou z důvodu nákazy nemocí COVID-19, odjela autem i s dcerou (rovněž nakaženou uvedenou nemocí) z místa bydliště, kontaktovala M. P. a hovořila s ní. Následně se necítila dobře, rozhodla se s dcerou přespat v automobilu, kde je našla městská policie, která zařídila jejich převoz do nemocnice.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které nebyly hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Tato skutková zjištění pokládá za nejasná, neúplná a nesprávná, obecné soudy se podle ní nevypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí. Je přesvědčena, že skutková verze obžaloby nebyla prokázána, takže měla být v souladu se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo obžaloby zproštěna.
6. Stěžovatelka odkazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 8 Tdo 1531/2017 (publikovaném pod č. 18/2019 Sb. rozh. tr.), z nichž vyplývá, že se o trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 trestního zákoníku nemůže jednat, dojde-li k ohrožení a nakažení danou nemocí pouze jedné jiné osoby. To podle ní dopadá i na její případ, neboť byla v kontaktu pouze s jedinou osobou, paní M. P., se kterou navíc hovořila krátce a na volném prostranství a odmítla její pozvání domů. S ostatními osobami (strážníky a záchranáři) mluvila jen přes zavřené okénko automobilu, přičemž tyto osoby o její nemoci věděly a chránily se adekvátními prostředky. Z toho dovozuje, že nenaplnila objektivní stránku uvedeného trestného činu. Má za to, že napadená rozhodnutí nijak neodůvodňují, proč se obecné soudy v jejím případě neřídily uvedeným právním názorem. Tvrdí, že nenaplnila ani subjektivní stránku daného trestného činu, neboť učinila veškerá opatření k tomu, aby nemoc nešířila, tudíž nejednala úmyslně. Připomíná, že podle recentní judikatury správních soudů je izolace nařízená formou SMS zprávy nařízena v rozporu se zákonem.
7. Stěžovatelka dále namítá, že v jejím případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Připomíná, že vláda již vyřadila COVID-19 ze seznamu nakažlivých nemocí, jejichž šíření je trestné, což chápe jako další signál o nízké společenské škodlivosti svého jednání. Zmiňuje rovněž některá soudní rozhodnutí, jimiž byla zrušena vládní protiepidemická opatření. Obecné soudy podle ní nevyvrátily jednotlivé podstatné rozpory mezi provedenými důkazy.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka uplatňovala výše uvedené námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
11. Jestliže stěžovatelka napadá správnost skutkových zjištění, z nichž vycházela napadená rozhodnutí, a tvrdí, že jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nijak tuto svou námitku nekonkretizuje a neuvádí žádné zjištění ani žádný důkaz, jehož by se to mělo týkat. Stejně je tomu u její námitky, že se obecné soudy nevypořádaly s podstatnými rozpory mezi provedenými důkazy, žádný konkrétní rozpor neuvádí. Konečně nespecifikuje ani žádnou skutkovou pochybnost, která by podle ní měla odůvodňovat použití principu in dubio pro reo. Ústavní soud proto pouze v obecné rovině konstatuje, že v napadených rozhodnutích žádnou podobnou vadu nenalezl a v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.
12. Se stěžejní stěžovatelčinou námitkou týkající se naplnění objektivní stránky trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 trestního zákoníku se adekvátně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 8 a 9 napadeného usnesení. Vysvětlil, že závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1531/2017 na její věc nelze aplikovat. Důvodem je jednak výrazně vyšší nakažlivost nemoci COVID-19 oproti virové hepatitidě typu C, o níž šlo ve zmíněném rozsudku, a jednak (zejména) to, že stěžovatelka v argumentaci vychází z jiné verze skutkových událostí, než ke které dospěly obecné soudy. Obecné soudy totiž vzaly za prokázané, že stěžovatelka nevystavila nebezpečí nákazy pouze M. P., jak tvrdí, ale byla v kontaktu též se svědkyní L. (o níž se v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje), se dvěma strážníky a se záchranáři, s nimiž nekomunikovala přes zavřené okénko automobilu, jak uvádí, neboť okénku bylo staženo nebo byly otevřené dveře. Ústavní soud nemá důvod, aby tuto argumentaci Nejvyššího soudu rozporoval, zvláště když na ni stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nereaguje.
13. Nejvyšší soud reagoval i na stěžovatelčino tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy o absenci jejího úmyslného zavinění. V bodě 10 napadeného usnesení připomněl, že stěžovatelka věděla o svém onemocnění nakažlivou lidskou nemocí COVID-19, a byla informována o opatřeních, která měla v souvislosti s tím dodržovat. Ústavní soud rovněž odkazuje na stranu 4 usnesení krajského soudu, kde byly podrobněji vyloženy okolnosti, jež vedly obecné soudy k závěru, že stěžovatelka musela být přinejmenším srozuměna s tím, že zvyšuje nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci. Ani na tyto úvahy obecných soudů stěžovatelka nereaguje a Ústavní soud v nich neshledal žádnou ústavněprávní vadu, která by jej opravňovala ke kasačnímu zásahu. Pouze dodává, že prohlášení izolace nařízené formou SMS zprávy za nezákonné nemá pro posouzení úmyslného zavinění stěžovatelky žádnou relevanci, neboť stěžovatelka byla o onemocnění nemocí COVID-19 a o nutných omezeních z toho vyplývajících prokazatelně informována, což ostatně ani ona sama nerozporuje.
14. Nejvyšší soud v bodě 11 napadeného usnesení reagoval (byť stručně) i na námitku stěžovatelky, že v její věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Nejvyšší soud zde připomněl, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti lze učinit jen výjimečně, jestliže posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, což nelze tvrdit o projednávaném případu. Ani Ústavní soud nenalezl v souvislosti se stěžovatelčiným jednáním žádné okolnosti, které by výrazně snižovaly jeho škodlivost. Takovou okolností nemůže být ani to, že vláda v roce 2023 vyřadila nemoc COVID-19 ze seznamu nakažlivých lidských nemocí pro účely trestního zákoníku. Škodlivost činu je totiž třeba posuzovat vzhledem k době spáchání tohoto činu a taková následná změna okolností nemůže mít na toto posuzování vliv. Stejně tak zrušení některých protiepidemických opatření správními soudy nemá pro posouzení společenské škodlivosti stěžovatelčina jednání význam.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu