Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. června 2023 č. j. 7 C 5/2022-658, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024 č. j. 21 Co 212/2023-724 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2024 č. j. 28 Cdo 636/2024-787, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a PaeDr. Ireny Stejskalové, Miloše Kotrby, Evžena Kotrby a Ing. Olgy Šimkové, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Stěžovatelka především namítla, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy a posoudily otázku liknavosti a svévole stěžovatelky, která v důsledku toho byla nucena vydat vedlejším účastníkům pozemky s mnohonásobně vyšší hodnotou, než na kterou podle ní měli nárok. Ústavní soud se se stěžovatelkou neztotožnil a její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka před obecnými soudy vystupovala jako v žalovaná v řízení, v němž se vedlejší účastníci domáhali nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvu o bezúplatném převodu pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
3. Okresní soud v Mělníku vedlejším účastníkům jako oprávněným podle zákona o půdě přisvědčil v tvrzení o liknavém postupu stěžovatelky a jejich žalobě v plném rozsahu vyhověl. V případě první vedlejší účastnice vyhodnotil okresní soud jako stěžejní dobu, po kterou se vedlejší účastnice snažila získat náhradní pozemky skrze veřejné nabídky (v rámci přibližně 13 let se neúspěšně účastnila 29 veřejných nabídek). Ostatní vedlejší účastníci byli sice aktivní méně, protože však byl jejich neúspěch při účasti na veřejných nabídkách způsoben nesprávným oceněním nároků a lpěním stěžovatelky na tomto ocenění, dovodil i v jejich případě okresní soud liknavost stěžovatelky.
4. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky po přezkumu skutkových i právních otázek rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Postup okresního soudu při zjišťování skutkového stavu shledal správným, a proto z něj také vycházel. Krajský soud se ztotožnil i s právními závěry okresního soudu ohledně svévole a liknavosti stěžovatelky, které shledal souladnými s ustálenou judikaturou. Nadto zhodnotil znalecký posudek významný pro ocenění pozemku PK X v k. ú. Ruzyně a stejně jako okresní soud neshledal potřebu vypracování revizního znaleckého posudku. Současně ověřil existenci zákonných překážek a vhodnost převodu pozemků.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že krajský soud při posuzování otázky liknavosti a svévole následoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Ve zbytku upozornil, že není jeho úkolem přezkoumávat skutková zjištění, avšak nad rámec potvrdil úvahy nižších soudních instancí ohledně nutnosti nařízení revizního znaleckého posudku a (ne)existence překážek převodu pozemků.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší vůči dosavadnímu řízení tři hlavní okruhy námitek. Zaprvé rozporuje závěr obecných soudů ohledně liknavosti či svévole stěžovatelky a vůbec judikaturu k těmto otázkám. Obecné soudy podle ní ignorovaly nedostatečnou aktivitu vedlejších účastníků (vyjma první vedlejší účastnice). Ti se (neúspěšně) účastnili pouze jedné veřejné nabídky, po které podali žádost o přecenění nároku, aby krátce poté stěžovatelku zažalovali. Do veřejné nabídky se nadto přihlásili až přibližně osm let poté, co stěžovatelka rozhodla o jejich nároku. Pokud vedlejší účastníci nevyvíjeli dostatečnou aktivitu k získání pozemků, nelze dle stěžovatelky uvažovat o svévoli či liknavosti z její strany. První vedlejší účastnice byla aktivní, co se týče přihlašování do veřejných nabídek, ovšem dle stěžovatelky pouze "na oko".
7. Druhá rovina námitek stěžovatelky spočívá ve zpochybňování závěru obecných soudů o stavebním charakteru pozemku PK X v k. ú. Ruzyně. Obecné soudy podle stěžovatelky dovodily, že se jedná o pozemek stavebního charakteru na základě jednak znaleckého posudku, který vychází z nespolehlivé mapy územního plánu z 30. let, jednak domněnek znalkyně ohledně předpokládaného zastavění pozemku a vojenské ročenky, jež nemůže být jako důkazní prostředek postavena na roveň územnímu plánu. Dle stěžovatelky soudy nereagovaly na jí předložená písemná stanoviska v této věci a bezdůvodně odmítly vypracování revizního znaleckého posudku či výslech zaměstnance stěžovatelky.
8. Zatřetí stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při posuzování vhodnosti převodu pozemků opomenuly zákonné překážky, které vyplývají z § 11 odst. 1 zákona o půdě a z § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. Některé ze sporných pozemků jsou totiž určeny k zástavbě, na jiných by mělo dojít k vybudování veřejné infrastruktury.
9. Ústavní soud ve světle dosavadní judikatury považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněnou stěžovatelkou po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měla k dispozici. Ústavní soud ovšem upozorňuje i na přesvědčivý názor soudkyně Kateřiny Šimáčkové v odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 , podle něhož stát nemůže být nositelem základních práv: "Základní práva jsou vymezená více než čímkoli jiným svou ‚vztahovou' povahou, tím, že jde o nejzásadnější práva garantovaná jednotlivci vůči státu, případně střežená státem ve vztazích mezi jednotlivci, ale vždy nárokovaná jednotlivcem vůči státu. Akceptace státu (ať už v jakékoli jeho podobě) jako určitého typu ‚jednotlivce' by znamenala dosti absurdní přijetí toho, že základními právy může být stát (jako údajný ‚jednotlivec') chráněn státem (zejména svými soudy v čele s Ústavním soudem) před státem (coby subjektem, proti němuž směřují základní práva ve své obranné funkci). (...) ...základní práva zaručená Listinou je nutno chápat jako práva, která tvoří obsah právního vztahu, v němž je stát zásadně adresátem povinností a jednotlivec oprávněným."
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není však další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho zásah proto připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, která porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle. Na Ústavní soud se tedy nelze obracet s návrhem na přezkoumání aplikace podústavních předpisů či hodnocení důkazů. Výjimku z výše nastíněného tvoří případy flagrantního porušení kogentní normy, svévolného výkladu či hodnocení důkazů v intenzitě dosahující úrovně protiústavnosti.
12. Ani jeden z právě zmíněných případů se však netýká stěžovatelkou zpochybňovaného řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší námitky, se kterými se ve značné míře vypořádal už okresní soud. Krajský soud podrobněji rozvedl stěžovatelkou napadené úvahy okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. I Nejvyšší soud se v různé míře zabýval výše uvedenými okruhy námitek a postup okresního a krajského soudu v něm nevyvolal pochybnosti. Soudy všech instancí v dané věci velmi podrobně a srozumitelně odůvodnily svá rozhodnutí, která opřely o ustálenou judikaturu, na niž přiléhavě odkázaly. Stěžovatelka v průběhu řízení ani v ústavní stížnosti nepřednesla žádnou ucelenou argumentaci, kterou by průběžně reagovala na ucelená řešení obecných soudů. Žádná z námitek stěžovatelky tedy nenasvědčuje možnému zásahu do jejích práv.
13. Zaprvé, otázka vyhodnocení, zda byl postup stěžovatelky liknavý, diskriminační, nebo nesl znaky libovůle či svévole, je především věcí komplexního posouzení skutkových zjištění ze strany obecných soudů (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1067/19 či III. ÚS 2290/23 , srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Základním východiskem pro zhodnocení postupu stěžovatelky je, zdali nároky vedlejších účastníků mohly být skrze veřejné nabídky uspokojeny v přiměřené době (zejm. nález sp. zn. III. ÚS 495/02 , dále např. usnesení sp. zn. II. ÚS 980/23 ). To se odvíjí především od nastavení kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejných nabídek a správného ocenění nároku. Obecné soudy se tímto posouzením ve věci stěžovatelky opakovaně zabývaly (okresní soud zejm. v bodě 41, krajský soud v bodech 26 až 28, Nejvyšší soud v bodech 11 a 13) a došly k totožnému závěru. První vedlejší účastnice se přihlásila v rozpětí 13 let do 29 veřejných nabídek, přesto se jí nárok nepodařilo uspokojit. Okresní i krajský soud se shodly na tom, že ani menší aktivita zbývajících vedlejších účastníků nebrání závěru o liknavosti stěžovatelky. Jak bylo výše předestřeno, při posuzování liknavosti je klíčová schopnost stěžovatelky uspokojit nároky vedlejších účastníků v přiměřené době, k čemuž dle okresního i krajského soudu nedošlo. Soudy rovněž poukázaly na fakt, že aktivita ze strany stěžovatelky přišla především až po podání žaloby. Při právním posouzení měly obecné soudy na vědomí požadavek vstřícnosti postupu státních orgánů vůči oprávněným osobám, který vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1688/09 či II. ÚS 3516/20-2 ). I Nejvyšší soud shledal tyto úvahy přiměřenými a Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry přehodnocovat.
14. Totéž lze v podstatě říct i o druhém okruhu námitek stěžovatelky. Podle Ústavního soudu se obecné soudy stavebním charakterem pozemku PK X v k. ú. Ruzyně podrobně zabývaly v kontextu ustálené judikatury a provedly k tomu značné množství důkazů. Okresní soud zhodnotil kvalitu znaleckého posudku a předestřel logickou interpretaci jeho závěrů. Vzhledem ke spolehlivosti znaleckého posudku (potvrzené i krajským soudem) a zásadě hospodárnosti okresní soud nepřistoupil k nařízení vypracování revizního znaleckého posudku. Rozhodnutí okresního soudu neopakovat důkaz znaleckým posudkem se zakládalo na přiměřených úvahách a potvrdil jej následně krajský i Nejvyšší soud. Krajský soud také zhodnotil formální správnost a důvěryhodnost znaleckého posudku a považoval ho za dobře odůvodněný a přesvědčivý. Polemika stěžovatelky se znaleckým posudkem totiž sama o sobě nemůže být důvodem k jeho vypracování (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2221/22 ). Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy se vůbec nevyjádřily k jejím stanoviskům, též nelze přisvědčit. Na stanoviska reagoval výslovně okresní soud (v bodech 15 a 17, resp. v bodech 39 až 40), v obecné rovině poté i krajský soud (v bodu 31).
15. Ústavní soud se konečně neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky, že se soudy nezabývaly existencí překážek převodu. Okresní soud převoditelnost pozemků hodnotil na základě sdělení příslušných obcí, znaleckých posudků, stanovisek stěžovatelky a informací z katastru nemovitostí. S úvahami ohledně převoditelnosti, které stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje za sporné, se pak podrobněji a v úplnosti vypořádal krajský soud (v bodu 43).
16. Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s právy stěžovatelky.
17. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu