USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) I. S., b) M. K., c) E. K., d) O. Š., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 5/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024, č. j. 21 Co 212/2023, 21 Co 213/2023-724, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 7 C 5/2022-658, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a č. XY, v k. ú. XY, parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, v k. ú. XY, parc. č. XY a č. XY, v k. ú. XY, parc. č. XY a č. XY, v k. ú. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). Dále řečený soud usnesením ze dne 12. 9. 2023, č. j. 7 C 5/2022-682, zamítl návrh žalobců na opravu a doplnění výroku I. tohoto rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a domáhali se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté. Jelikož shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověl požadavku uspokojit jejich restituční nárok mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Pokud jde o hodnotu původně odňatých pozemků, soud vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., a uzavřel, že přestože původní nevydané pozemky nebyly zastavěny, byly některé určeny k zastavění, a to podle dobové územně plánovací dokumentace, a proto byly tyto oceněny jako stavební. Po vynesení rozsudku ve věci samé se žalobci domáhali vydání opravného či doplňujícího rozhodnutí, pokud jde o výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém by byl uveden údaj o ceně náhradních pozemků.
Daný návrh okresní soud zamítl jako nedůvodný, neboť se nejednalo o případ, v němž by nerozhodl o některé části předmětu řízení, případně by přicházela v úvahu oprava výroku rozsudku.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 21 Co 212/2023-724, 21 Co 213/2023-724, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 6. 2023, č. j. 7 C 5/2022-658, a žalobců proti usnesení téhož soudu ze dne 12. 9. 2023, č. j. 7 C 5/2022-682, rozsudek i usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, které považuje za správné.
K námitkám žalované mimo jiné vysvětlil, že nejsou dány důvody pro zpracování tzv. revizního znaleckého posudku podle § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důkladně se zabýval závěrem soudu prvního stupně stran liknavosti i svévole ze strany žalované a uzavřel, že konkluze okresního soudu nelze v daném směru označit za nepřiměřené. Aproboval též jeho úsudky týkající se stavebního charakteru odňatých pozemků a vhodnosti žalobci požadovaných pozemků.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze co do výroku I. podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka předně namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku ocenění nevydaných pozemků, resp. restitučního nároku, a to u pozemku parc. č. PK XY, k. ú.
XY, v jehož případě znalkyně měla podat nepravdivý znalecký posudek – shledala jej chybně jako stavební, i když byl označen jako nezastavitelný. Je-li dán takto významný rozpor v ocenění pozemků, měly soudy přistoupit k zadání vypracování revizního znaleckého posudku, což (rozporně s judikaturou dovolacího soudu) neučinily. Žalovaná vyjadřuje rovněž přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v případě posouzení liknavosti a svévole žalované, jakož i aktivity žalobců ve veřejných nabídkách, jíž se ani dostatečně nezabýval. Závěrem potom namítá, že se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly s námitkou nevhodnosti převodu náhradních pozemků, respektive namítanými a doloženými překážkami zmíněného postupu, a současně žádá, aby dovolací soud rozhodl o odkladu právní moci (vykonatelnosti) rozsudku odvolacího soudu.
4. Z naznačených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se žalobci nevyjádřili.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované není však přípustné.
10. Co se týče dovolacích otázek stran posouzení liknavosti a svévole žalované, jakož i aktivity žalobců ve veřejných nabídkách, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejména nález pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) je při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sb. rozh. obč.).
11. Judikatura dovolacího soudu je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (popřípadě jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným způsobem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků, a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, nebo ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že nalézání a hodnocení rozhodných skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu či jeho předchůdce je především otázkou skutkových zjištění, jejichž formulace je úkolem soudů nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud posuzuje, nejsou-li úvahy soudů – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – zjevně nepřiměřené; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2849/2021, jakož i v posléze uvedeném citovanou judikaturu). Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání, na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu přiměřeně srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
13. Konkluze odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem předmětné pře. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že žalovaná jednoznačně ztěžovala uspokojení nároků žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku, z čehož se jednoznačně podává, že žalovanou nabízené pozemky nemohly být adekvátní náhradou za pozemky odňaté. Za nesprávného ocenění restitučních nároků všech žalobců žalovanou nebylo možné po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se nadále veřejných nabídek účastnili, neboť kvantitativně a kvalitativně omezené parametry veřejných nabídek žalované nebyly způsobilé uspokojit nároky žalobců v přiměřené lhůtě předpokládaným způsobem, tj. právě prostřednictvím veřejné nabídky, přičemž na vyšší míru aktivity při předchozím uplatňování restitučního nároku soudy nižších stupňů poukázaly pouze v případě žalobkyně a), u ostatních žalobců se jednalo toliko o dvojí účast ve veřejných nabídkách, což však za nesprávného ocenění jejich nároků a lpění žalované na takovém nesprávném ocenění považovaly soudy za aktivitu dostatečnou (viz body 41–42 rozsudku soudu prvního stupně).
14. Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám žalované, dle nichž úvahy soudů nižších stupňů stran liknavosti žalované lze označit za nesprávné (vzhledem k zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na předestřený skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) totiž neobstojí argumentace žalované, jež omezenou účast žalobců ve veřejných nabídkách jim přičítá k tíži, aniž by vzala v potaz, že jejich účast v nabídkových řízeních byla objektivně limitována nesprávnou kvantifikací restitučního nároku. Řešení dané otázky odvolacím soudem přitom není rozporné ani s žalovanou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly liknavost a svévole státu při uspokojování restitučních nároků posuzovány se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci, přičemž v některých z uváděných případů bylo zjištěno, že se žalobci vůbec neúčastnili veřejných nabídek ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovali, což však nekoresponduje se skutkovými okolnostmi v předmětném sporu.
15. Namítá-li žalovaná, že nebylo vyhověno návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku i že se soudy nižších stupňů nezabývaly překážkami převodu pozemků, vytýká tím vady řízení, jež nevystihují (od 1. 1. 2013) jediný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud, obecně vzato, přihlíží, jen je-li dovolání přípustné, srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.), respektive zpochybňuje skutková zjištění, což však nemůže přivodit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku (viz výše).
16. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud poukazuje na svou rozhodovací praxi, jež je ustálená v názoru, že zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3206/2023).
Soud prvního stupně zde návrh na vypracování revizního znaleckého posudku zamítl s přihlédnutím k hospodárnosti řízení, ekonomické náročnosti i faktickému nedostatku erudovaných znalců a především skutečnosti, že vypracování revizního posudku by bylo nadbytečné, neboť měl k dispozici dostatek odborných podkladů, které v rámci hodnocení důkazů právně posoudil. Zároveň – po podaném vysvětlení znalkyně – neměl ani pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.
(viz body 20 a 39 rozsudku soudu prvního stupně). Převzal-li poté odvolací soud dané závěry a ve vztahu k odvolacím námitkám stran nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku se jimi rovněž náležitě zabýval (viz body 19-24 rozsudku soudu odvolacího), nikterak se tím zásadám správného hodnocení posudku a rozhodovací praxí formulovaným důvodům, pro něž lze přikročit k vypracování revizního posudku či k provedení dalších důkazů, nezpronevěřil (namátkou srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3684/15). Na rozhodnutí soudu totiž zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 474/2020).
17. Ani v případě námitky, že se soudy nižších stupňů nezabývaly překážkami převodu pozemků, nedošlo k tvrzenému pochybení. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejsou dány další okolnosti, které by bránily vydání náhradních pozemků (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2893/2020). Okresní soud přitom převoduschopnost náhradních pozemků náležitě zkoumal, a nezjistil žádné zákonné výluky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., ani další okolnosti, které by bránily vydání v tomto řízení označených náhradních pozemků (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně). Danou námitkou se rovněž zabýval krajský soud, který ve shodě s okresním soudem neshledal, že by v předmětné kauze byla dána nějaká zákonná překážka, která by znemožňovala převod náhradních pozemků oprávněným osobám (viz body 41–43 rozsudku soudu odvolacího).
18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. V situaci, v níž Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 4. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu