28 Cdo 3307/2019-455
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve
věci žalobkyň a) L. Š., narozené XY, bytem XY, a b) Š. V., narozené XY, bytem
XY, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5,
náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr.
Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Kladně
pod sp. zn. 8 C 25/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 14. května 2019, č. j. 22 Co 57/2019-404, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2019, č. j. 22 Co
57/2019-404, se zrušuje ve výrocích II. až IV.; současně se zrušuje rozsudek
Okresního soudu v Kladně ze dne 24. ledna 2019, č. j. 8 C 25/2018-365, v části
výroku I., týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výroku IV., a v
tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud „změnil“ rozsudek Okresního soudu v
Kladně ze dne 24. ledna 2019, č. j. 8 C 25/2018-365, v části výroku I. tak, že,
formuluje odlišné znění smlouvy o převodu pozemku, nahradil ve shodě s
rozhodnutím soudu prvního stupně projev vůle žalované směřující k bezúplatnému
převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do podílového spoluvlastnictví žalobkyň
(výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud
současně ve zbývající části výroku I. – ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY – rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení
zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučních nároků
žalobkyň na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež pro zákonné překážky
nebylo lze vydat (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen – „zákon o půdě“),
postupovala liknavě a svévolně. Současně dovodil (ve vztahu k náhradnímu
pozemku, který zůstal předmětem řízení), že žalobkyněmi požadovaný pozemek je k
převodu vhodný, když jeho převodu nebrání zákonné překážky (§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů, dále jen – „zákon č. 503/2012 Sb.“) ani jiné důvody
(pozemek není dotčen církevním restitučním nárokem ani nárokem jiné oprávněné
osoby podle zákona o půdě). Konečně dospěl k závěru, že v situaci, kdy uvedený
pozemek není zařazen do územního plánu k zastavění veřejně prospěšnou stavbou,
nebrání jeho vydání ani žádost obce o bezúplatný převod pozemku podle § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Žalobě o bezúplatný převod dotčeného pozemku do
podílového spoluvlastnictví žalobkyň za účelem uspokojení jejich stávajícího
restitučního nároku proto vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Splnění předpokladů jeho
přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky, zda je náhradní
pozemek převoditelný v situaci, kdy ve vztahu k němu uplatnila obec žádost
podle § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Odkazovala přitom na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, a usnesení téhož
soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010. Mínila, že již samotná žádost
obce o převod pozemku do jejího vlastnictví dle § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012
Sb. zakládá jeho nepřevoditelnost. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (vhodnosti pozemku, coby náhradního za
pozemky, jež pro překážky ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě nebylo lze
vydat, požádala-li o jeho převod obec dle § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani
nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném
nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního
pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních
náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní), rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry
dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o
uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský
pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by
byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto
zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn.
28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání
zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona
č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011),
zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k
pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou
jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o
pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení § 11a odst. 12 zákona
o půdě jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější
právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze smlouvu o
bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě,
uzavřít ani tehdy, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle § 7
zákona č. 503/2012 Sb.
Uzavřel-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že žádost obce o bezúplatný
převod pozemku do jejího vlastnictví podaná ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1
zákona č. 503/2012 Sb. nebrání jeho vydání, coby pozemku náhradního ve smyslu
zákona o půdě, jsou jeho konkluze přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné,
jestliže se současně nezabýval tím, zda a z jakého důvodu obec na podané
žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno.
Argumentace odvolacího soudu, že pozemek není zařazen do územního plánu k
zastavění veřejně prospěšnou stavbou, pak zjevně pomíjí, že ustanovení § 7
odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. zakotvuje i jiné důvody umožňující bezúplatný
převod pozemku z vlastnictví státu na obec (viz zejména ustanovení § 7 odst. 1
písm. e/ zákona č. 503/2012 Sb., podle kterého jest žádosti vyhovět také v
případech pozemků nacházejících se v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše
určené územním plánem nebo regulačním plánem k realizaci veřejné zeleně nebo k
realizaci veřejně prospěšných opatření anebo již k těmto účelům využité).
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, pročež, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e
odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním
napadených výrocích II. až IV.; jelikož se důvody zrušení rozsudku odvolacího
soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl v dovoláním dotčeném
rozsahu zrušen i tento rozsudek a věc byla soudu prvního stupně vrácena k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu