28 Cdo 393/2019-444
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) L. Ř., narozené dne XY, bytem XY, a b) V. J., narozeného
dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774,
zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze,
Rubešova 162/8, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m.
Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, Csc., advokátem
se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 26/2012,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června
2018, č. j. 17 Co 71/2018-400, ve znění opravného usnesení ze dne 22. srpna
2018, č. j. 17 Co 71/2018-417, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018, č. j. 17 Co
71/2018-400, ve znění opravného usnesení ze dne 22. srpna 2018, č. j. 17 Co
71/2018-417, se ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 2. října 2017, č. j. 10 C 26/2012-332, ve výroku I. v
části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o
bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a v závislém výroku II. o
nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců a žalované výrokem I. rozsudku ze dne
21. 6. 2018, č. j. 17 Co 71/2018-400, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 8.
2018, č. j. 17 Co 71/2018-417, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 2. 10. 2017, č. j. 10 C 26/2012-332, ve výroku I. [jímž byl nahrazen projev
vůle žalované k uzavření specifikované smlouvy o bezúplatném převodu pozemků
parc. č. XY a č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, a
pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro XY Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro k. ú. XY,
obec XY, do podílového spoluvlastnictví žalobců každému z jedné ideální
poloviny k uspokojení jejich nároku jako oprávněných osob na převod náhradních
pozemků za pozemky, které jim nelze vydat (§ 11 odst. 1 a 2, § 11a zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“), s tím, že
touto smlouvou bude nárok žalobců vypořádán ve výši 1.369.077 Kč] a ve výroku
IV. o nákladech řízení, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení; dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná a vedlejší
účastník na její straně jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na
nákladech odvolacího řízení částku 54.082 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny (výrok
II.). Ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby
(výrok II.) a o částečném zastavení řízení (výrok III.) nabyly samostatně
právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou dědici původní oprávněné
osoby, Ladislava Jiskry, zemřelého v průběhu tohoto řízení dne 17. 5. 2012,
jemuž nebyly (nemohly být) vydány pro překážku zastavěnosti [§ 11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě] původní pozemky, které v rozhodné době přešly z vlastnictví
této oprávněné osoby na stát. Se zřetelem na předchozí (negativní) rozhodnutí
pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě
(rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 2002, č.
j. PÚ 1219/92/3, ze dne 20. 11. 2002, č. j. PÚ 1219/92/4, a ze dne 26. 11.
2010, č. j. PÚ 1185/10, rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu
Praha ze dne 22. 4. 2009, č. j. PÚ 754/09, a ze dne 16. 10. 2011, č. j. PÚ
912/10, a dále rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 2013, sp.
zn. PÚ 775/12, ze dne 19. 7. 2013, č. j. PÚ 1219/92/7, ze dne 14. 8. 2013, č.
j. 1219/92/8, ze dne 25. 10. 2013, č. j. PÚ 1219/92/10, a ze dne 9. 12. 2013,
č. j. PÚ 1219/92/10), jakož i na ocenění nevydaných pozemků znalci jako pozemků
již v době realizovaného odnětí určených k zastavění (ve smyslu § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), dospěly soudy
obou stupňů k závěru, že žalobci disponují nárokem na vydání náhradních pozemků
v hodnotě nejméně 15.636.654 Kč (kdy jako nesprávné odmítly ocenění předkládané
žalovanou, nezohledňující stavební určení byť jinak formálně kategorizovaných
zemědělských pozemků). Žalobci se nemohli domoci uspokojení nároku zásadně
předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky Pozemkového fondu
České republiky - dále jen „Fond“ (jehož nástupcem je žalovaná, jejíž práva a
povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad), jež neměla potřebné kvalitativní a
kvantitativní parametry a kdy účast v nabídkových řízeních byla žalobcům
prakticky znemožněna právě nesprávným oceněním nevydaných pozemků ze strany
Fondu.
Za takto zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy obou stupňů - stejně
jako v předchozím řízení v této věci a dalších řízeních vedených mezi týmiž
účastníky - k závěru, že žalobci se důvodně domáhají uspokojení jejich
restitučních nároků převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované,
když žalovaná (Fond) uvedeným (svévolným) postupem, který je v rozporu se
zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil), ne-li znemožnila (znemožnil)
žalobcům uspokojení jejich restitučních nároků, pakliže neuznala (neuznal)
správnou výši těchto nároků, když nevydané pozemky již v době realizovaného
odnětí byly určeny k zastavění (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku mimo jiné dále dovodil, že není
významná argumentace žalované, že „dodatečně zjistila, že v jiných soudních
řízeních byly pozemky vydané žalobcům podhodnoceny, neboť se jí v podstatě
domáhá přezkumu jiných soudních rozhodnutí, což je v tomto řízení nepřípustné“,
přičemž současně zdůraznil, že zbývající restituční nárok žalobců je i nadále
natolik vysoký (5.165.286,90 Kč), že nahrazením projevu vůle žalované s
uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků specifikovaných ve výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně, jejichž hodnota byla stanovena částkou 1.369.077
Kč, nemůže být překročen. Pokud pak šlo o námitky žalované a vedlejšího
účastníka ohledně (ne)vhodnosti předmětných pozemků, ztotožnil se odvolací soud
se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné pozemky nárokované žalobci (jak
bylo v řízení prokázáno a žalovanou i v odvolacím řízení stvrzeno) nejsou
zatíženy jiným restitučním nárokem, nejsou určeny územním plánem, regulačním
plánem a ani rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými
stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury [§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č.
503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů], nýbrž jde o pozemky zemědělsky využívané
(ornou půdu), na nichž se nenacházejí žádné stavby ani porosty, takže jde o
vhodné náhradní pozemky, přičemž nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením
smlouvy o jejich převodu na žalobce nebrání ani žádost vedlejšího účastníka
podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. o převod části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY;
argumentace žalované, že do budoucna nebude možné předmětné pozemky zemědělsky
využívat, nemá opodstatnění. Pokud se žalovaná dovolávala plánovaného využití
pozemků, které však nebylo zaneseno do územního plánu jako veřejně prospěšná
stavba, odvolací soud připomněl, že oprávněným osobám nelze převádět ty
zemědělské pozemky, které byly do územního plánu k zastavění veřejně
prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury zařazeny; pozemky
nezařazené do územního plánu k zastavění veřejně prospěšnými stavbami z převodu
vyloučeny nejsou.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
„závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které ještě nebyly
dovolacím soudem vyřešeny“, a to A) „otázky možnosti přezkumu skutečností
souvisejících s pravomocně ukončeným soudním řízením, které nejsou obsaženy ve
výroku pravomocného rozhodnutí, a ohledně nichž vyšly najevo nové skutečnosti
mající zásadní vliv na důvod žaloby, a to konkrétně přezkumu ceny pozemku
vydaného k uspokojení nároku oprávněné osoby dle zákona o půdě“, a B) „otázky,
zda náhradní pozemky lze považovat za vhodné k vydání ve smyslu zákona o půdě v
případě, kdy platná územně plánovací dokumentace zemědělské obhospodařování
pozemků buď zcela znemožňuje, nebo jej připouští pouze v částečném rozsahu“.
K otázce ad A) dovolatelka namítá, že v předchozích pravomocně skončených
řízeních mezi týmiž účastníky o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobci
bezúplatnou smlouvu o převodu pozemků vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 13 C 41/2014 a u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C
243/2011 byly znaleckými posudky nesprávně oceněny tři náhradní pozemky, a to
částkou nižší, než jak to vyplývá z revizních znaleckých posudků doložených
žalovanou v daném řízení před soudem prvního stupně dne 21. 9. 2017. Pro
posouzení otázky důvodnosti žaloby v dané věci je ovšem podle dovolatelky
nezbytné zabývat se otázkou zbývající výše nevypořádaného nároku, v níž dosud
nebyl uspokojen; soudy obou stupňů však nepřihlédly k důkazům předloženým
žalovanou týkajícím se okolností čerpání nároku v uvedených soudních řízeních.
„Na restituční nárok žalobců tak v konečném důsledku byla započtena podstatně
nižší částka, než jaká měla být správně započtena, což bylo zjištěno až po
pravomocném ukončení předmětných soudních řízení“. Z hlediska hmotného práva se
tedy žalobci „na dovolatelce bezdůvodně obohatili získáním pozemků v podstatně
vyšší hodnotě, než jaká byla zjištěna v řízení před soudem“ (viz rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, a další). Přestože žalovaná předložila veškeré
důkazy ke správnému ocenění tří označených pozemků, odvolací soud se odmítl
touto otázkou zabývat s poukazem na procesní nemožnost ji zkoumat.
K otázce ad B) dovolatelka poukazuje na to, že provedeným dokazováním bylo
prokázáno, že dle platného územního plánu hl. m. Prahy se pozemky nachází v
různém funkčním využití ploch ve smyslu opatření obecné povahy XY č. XY, kterým
Zastupitelstvo hl. m. Prahy vydalo změnu Z1000/00 Územního plánu sídelního
útvaru XY, schváleného usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 10/05 ze dne 9.
9. 1999. Namítá, že podle „regulativu funkčního využití ploch“ ve smyslu tohoto
opatření nepřipouští funkční využití ploch S 4 (ostatní dopravně významné
komunikace), SO 3, 4, 5 (částečně urbanizované rekreační plochy, zařízení
turistického ruchu, zvláštní rekreační aktivity), LR (lesní porost), ZMK (zeleň
městská a krajinná), OB-B (čistě obytné plochy) a ZP (parky, historické zahrady
a hřbitovy) jejich zemědělské užití, v případě plochy VN-D (nerušící výroba a
služby) pak jen výjimečně a v minimálním rozsahu a zemědělské využití je tak
přípustné pouze ve funkčním využití plochy OP (orná půda). Žalobci tedy podle
jejího názoru budou moci pozemky zemědělsky využít jen v omezeném nebo zcela
minimálním rozsahu, přičemž pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nelze zemědělsky
využít ani částečně. Soudům obou stupňů proto vytýká, že ač na tyto skutečnosti
v řízení poukazovala, blíže se jimi nezabývaly, a dále se zaměřily pouze na
zkoumání zákonných překážek převoditelnosti pozemků s důrazem na veřejně
prospěšné stavby případně vymezené územním plánem; stejně tak se nezabývaly ani
dalšími hledisky vhodnosti pozemků k vydání jakožto pozemků náhradních ve
smyslu zákona o půdě (v tomto ohledu citovala příslušnou judikaturu dovolacího
soudu).
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a ve
výrocích I. a IV. též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto a jim byla přiznána
náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k
tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s.
ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „vhodnosti“, resp.
převoditelnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který oprávněné osoby (žalobci)
nárokují k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou
překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že jinak přípustné není.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je dovolání přípustné, opodstatněné.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K otázce formulované dovolatelkou pod bodem ad B):
Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým
podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1
a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li
dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný
převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za
oprávněné osoby.
Podle § 11a odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, veřejné
nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném
území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené
územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka,
tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelnou
plochu takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky
nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č.
503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů.
Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a
o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon č. 503/2012 Sb.), podle
tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo
zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon),
ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich
části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění
stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní
infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských
pozemků 1. převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1 nebo 2, 2.
převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené
stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje
směnou za jiné nemovitosti podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nebo 4. již využitých ke zřízení technické infrastruktury;
v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu
vyjádření příslušný úřad územního plánování.
Citované ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (jímž byl zrušen zákon
č. 95/1999 Sb.) je obsahově totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo
dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
§ 2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z
Důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které
jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy,
pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby
apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými
údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci
tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srov. např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
V případě výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o
to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje
veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či
jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo
umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak
nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na §
1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem
dotčené „zemědělské pozemky“ [ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě],
tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy
především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1
odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění
pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich
části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o
umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní
infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských
pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských
pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury) - srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že vhodnými
náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly - nebýt liknavého postupu
Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky - zařaditelné do veřejné nabídky (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo
4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze
dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu
nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č.
503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda
jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze
zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s
takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást
areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je
přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo
220/2005).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených
vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době
nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se
zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických
vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen
požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo
436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011,
dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a
jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není
důvodu se odchylovat, zjevně - vyjma pozemku parc. č. XY v k. ú. XY -
přidržel, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci
dovodil, že ostatní čtyři označené pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce,
coby pozemky náhradní. V řízení totiž bylo zjištěno, že se nejedná o historický
majetek církví, že k pozemkům nebyl uplatněn restituční nárok, že v případě
těchto pozemků se jedná o ornou půdu, která je zemědělsky využívána, že na
pozemcích se nenacházejí žádné porosty ani stavby, že převodu pozemků nebrání
žádná zákonná překážka uvedená v § 11 odst. 1 zákona o půdě ani v § 6 zákona č.
503/2012 Sb. a že na nich nejsou plánovány veřejně prospěšné stavby; vyjma
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY by tedy žalobci nárokované pozemky byly
zařaditelné do veřejné nabídky. Za takto zjištěného skutkového stavu věci je
tedy v souladu s § 11a odst. 2 zákona o půdě [jakož i s § 6 odst. 1 písm. b)
zákona č. 503/2012 Sb.] právní názor odvolacího soudu, že nejde-li o pozemky
(nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo
rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo
stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou
zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1,
zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury) - na
rozdíl od některých z pozemků, o nichž rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze
dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015 - nejsou z převodu na oprávněné osoby
k uspokojení jejich restitučního nároku vyloučeny, a že plánované funkční
využití pozemků vymezené v závazné části schválené územně plánovací dokumentace
vedlejšího účastníka jejich převodu na žalobce nebrání (k tomu srov. již
citovaný § 11a odst. 2 zákona o půdě) a že tudíž jde o pozemky k převodu
vhodné.
Jiné okolnosti, pro něž by bylo lze na předmětné čtyři pozemky pohlížet jako na
„nevhodné“, jež nelze použít k uspokojení nároku žalobců podle zákona o půdě, v
řízení žádným z účastníků, tedy ani žalovanou, tvrzeny nebyly a žádná taková
okolnost ani jinak nevyšla dříve v řízení najevo.
Ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře XY m2 bylo v řízení již soudem
prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Tomíčka a z plánu
využití ploch zjištěno, že jde o pozemek charakteru orná půda, že na něm není
plánována veřejně prospěšná stavba, že je zemědělsky využívaný a nevyskytují se
na něm porosty a že jeho hodnota činí 310.090 Kč. Žalovaná s převodem tohoto
pozemku na žalobce jakožto náhradního nesouhlasila z důvodu, že o jeho část
podalo hlavní město Praha dne 30. 5. 2014 nárokovou žádost podle § 7 odst. 1
zákona č. 503/2012 Sb., a to k zastavění stavbou pro bydlení a k realizaci
zeleně. Jak z obsahu spisu vyplývá, tuto argumentaci hlavní město Praha
zopakovalo v odvolacím řízení, v němž do řízení vstoupilo jako vedlejší
účastník na straně žalované.
Podle § 11a odst. 12 zákona o půdě smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze
uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních
předpisů. V poznámce 13c) pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz
například na § 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a
lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991
Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve
znění pozdějších předpisů.
Citované ustanovení § 11a bylo do zákona o půdě vloženo zákonem č. 131/2006
Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991
Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o
Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od
14. 4. 2006. K části třetí tohoto zákona, jíž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se Důvodová
zpráva k zákonu č. 131/2006 Sb. nikterak nezmiňuje.
Jak již bylo shora uvedeno, zákon č. 95/1999 Sb. byl zrušen zákonem č. 503/2012
Sb. s účinností od 1. 1. 2013, který v § 7 nazvaném „Bezúplatný převod pozemku“
obsahuje obdobné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v
zákoně č. 95/1999 Sb. v ustanovení § 5 nazvaném „Převod na obce, vlastníky
staveb a uživatele pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách“. V § 7 odst.
1 a 2 zákona č. 503/2012 Sb. je upraven bezúplatný převod zemědělských pozemků,
s nimiž je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit, na základě písemné
žádosti obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí, do jejího vlastnictví
za předpokladu, že tomu nebrání práva třetích osob, a to jde-li o pozemky
vyjmenované v odstavci 1 pod písmeny a) až f) a o pozemky vyjmenované v
odstavci 2) pod písmeny a) a b).
Zákonem č. 503/2012 Sb. byl současně s účinností od 1. 1. 2013 (mimo jiné)
novelizován § 11a odst. 2 zákona o půdě, jehož znění je uvedeno shora.
Pakliže tedy § 11a odst. 12 zákona o půdě stanoví s účinností od 14. 4. 2006,
že smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno
právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů, a v poznámce 13c) pod
čarou odkazuje například na § 5 zákona č. 95/1999 Sb., přičemž tento zákon byl
zrušen ke dni 31. 12. 2012, a obdobné ustanovení obsahuje zákon č. 503/2012 Sb.
v § 7, pak lze dovodit, že od 1. 1. 2013 nelze smlouvu o bezúplatném převodu
pozemku podle zákona o půdě uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno
právo podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb.
Bylo-li tedy v daném případě zjištěno, že hlavní město Praha uplatnilo podle §
7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. právo na převod (zatím neidentifikované) části
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pak tento pozemek nelze podle § 11a odst. 12
zákona o půdě bezúplatně převést na žalobce, neboť jeho převod je zapovězen
zákonem (a nelze jej zahrnout do veřejné nabídky), a nejde tudíž o pozemek
vhodný k převodu na oprávněné osoby. Jde tak o obdobný případ, který Nejvyšší
soud řešil v usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ovšem za
předchozí právní úpravy § 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do
31. 12. 2012.
Závěr odvolacího soudu, že nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy
o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce nebrání žádost vedlejšího
účastníka o převod části tohoto pozemku podaná podle § 7 zákona č. 503/2012
Sb., je tudíž nesprávný.
K otázce dovolatelky formulované pod bodem ad A):
Rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že rozhodnutí soudu, jímž
se ukládá Pozemkovému fondu (nyní České republice - Státnímu pozemkovému úřadu)
uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku
dle zákona o půdě, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve
smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř.; reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí
vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem
právní moci rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010,
uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek téhož soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
V řízení o poskytnutí náhradních pozemků jsou pro úspěch žaloby rozhodující
(mimo jiné) otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku
(pozemků), které soud řeší (toliko) jako otázky předběžné (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Tyto otázky
totiž nejsou předmětem sporu a nejde zde o žalobu na určení práva, nýbrž o
žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe - v případně spornosti
nároku a jeho výše - současně připouští i žalobu na určení výše nároku
oprávněné osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, a ze dne
14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4166/2017). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradního pozemku
(pozemků) není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též
nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně
oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci
restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě
vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a
usnesení téhož soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015). Totožný
závěr se pak uplatní i v případě ocenění převáděných náhradních pozemků v
předešlých řízeních, neboť i zde jde toliko o řešení otázky předběžné.
Bylo-li v posuzované věci soudy obou stupňů při řešení předběžné otázky výše
dosud neuspokojeného nároku žalobců zjištěno, že ke dni vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu tento nárok dosahoval hodnoty 5.165.286,90 Kč (skutková
zjištění přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají - srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3823/2017, a ze dne 9. 1.
2019, sp. zn. 28 Cdo 2300/2018 - a tento úsudek navíc dovolatelka ani
nezpochybňuje), je v daném řízení zcela vyloučeno, že by převodem předmětných
pozemků - vyjma pozemku parc. č. XY v k. ú. XY – do podílového spoluvlastnictví
žalobců vzniklo na jejich straně bezdůvodné obohacení na úkor žalované, když
hodnota předmětných pozemků nárokovaných žalobci činí podle závěrů znaleckých
posudků znalce Ing. Zdeňka Tomíčka (předložených žalovanou, s nimiž žalobci
vyslovili souhlas) částku 1.369.077 Kč mínus částku 310.090 Kč (jakožto hodnota
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), takže výše dosud neuspokojeného nároku žalobců
nemůže být v tomto řízení překročena, jak odvolací soud dovodil. Na tom nemohou
nic změnit ani závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 3. 11.
2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, ze
dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3042/2015 (podle nichž „obdržela-li oprávněná osoba rozsáhlejší plnění, než na
jaké měla dle restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného
obohacení, které je povinna vydat“), na něž dovolatelka poukázala.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku I. v rozsahu, v němž byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 10. 2017, č. j. 10 C
26/2012-332, ve výroku I. v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované
uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY
správný, a protože v tomto rozsahu nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v uvedeném rozsahu zrušil,
včetně na něm závislého výroku o nákladech odvolacího řízení (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, neboť není přípustné
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu