Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) JUDr. Marie Boháčkové a 2) JUDr. Ladislava Boháčka, zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 279/11, Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 8. 2012, č.j. 6 C 525/2009-209, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č.j. 17 Co 75/2013-260, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, č.j. 22 Cdo 1008/2015-301, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
zastřešení rodinného domu stěžovatelů č.p. A1 na pozemku parc.č. stavební A2, vše v k.ú. Horní Štěpánov přesahuje na pozemek žalobců parc.č. stavební A3 v k.ú. Horní Štěpánov, je důvodná (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II. a výrok III.).
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č.j. 17 Co 75/2013-260, bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výrocích I. a III. potvrzen a výrok II. byl změněn. Dále bylo rozhodnuto také o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 9. 2015, č.j. 22 Cdo 1008/2015-301, odmítl dovolání stěžovatelky a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí stěžovatelé považují za nesprávná, nezákonná a nespravedlivá. Obecné soudy podle stěžovatelů rozhodly na základě věcně nesprávného znaleckého posudku. Stěžovatelé namítají, že soudy se vůbec nevypořádaly s jejich námitkami vůči tomuto posudku, nepřihlédly k rozporům ve výpovědi znalce a nenechaly zpracovat revizní znalecký posudek.
Dovolání stěžovatelů bylo podle jejich názoru odmítnuto s nesprávným a nezákonným odůvodněním, přičemž dovolací soud rozhodl v rozporu se svou judikaturou a nepřihlédl k tomu, že v dané věci byly prokázány závažné důvody pro pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, ani k tomu, že námitky stěžovatelů se netýkaly skutkových zjištění, ale právních závěrů.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita projevující se v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatel však nevyužil opravný prostředek v podobě odvolání, ani mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, když tyto opravné prostředky využila pouze stěžovatelka. Ústavní stížnost stěžovatele tak musela být odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho důvodu se Ústavní soud dále zabýval toliko ústavní stížností stěžovatelky.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. O takovou situaci se však nejedná.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti fakticky především vyjadřuje svůj nesouhlas se znaleckým posudkem, který opakovaně zpochybňuje a požaduje vypracování revizního znaleckého posudku. Předkládá přitom vlastní skutková zjištění a domáhá se přehodnocení závěrů, ke kterým ve věci dospěly obecné soudy. Sama skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Z výše naznačené stručné rekapitulace, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že soudy se věcí řádně zabývaly, stejně jako se pečlivě věnovaly i námitkám stěžovatelky, na které také zcela výstižně reagovaly. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy srozumitelně vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly a patřičně vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Náležitě hodnotily znalecký posudek, jehož závěry považovaly za zcela jednoznačné a za naprosto přesvědčivě a logicky zdůvodněné, a to navzdory námitkám stěžovatelky, ke kterým se znalec vyjádřil nejprve písemně a následně i v rámci doplňujícího výslechu u odvolacího soudu.
Dostatečně zdůvodnily také to, proč nebylo zapotřebí přistoupit ke zpracování revizního znaleckého posudku. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že soud i přes námitky, ke kterým byl stěžovatelce vytvořen dostatečný prostor, o správnosti a úplnosti závěrů znalce neměl pochybnosti, proto podle něj potřeba revizního znaleckého posudku nevyvstala.
Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o tom, že dovolací soud rozhodl nesprávně, nezákonně a v rozporu se svou judikaturou, když z usnesení Nejvyššího soudu toto nevyplývá a s odůvodněním obsaženým v rozhodnutí se lze naopak ztotožnit. Nejvyšší soud svou argumentaci reagující na námitky stěžovatelky stran znaleckého posudku a požadavku na zpracování revizního znaleckého posudku přitom podpořil také odkazy na související judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). Jen pro úplnost je v této souvislosti možno odkázat např. také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2638/2015. Ve shodě s Nejvyšším soudem lze tedy uzavřít, že od ustálené rozhodovací praxe se obecné soudy neodchýlily, a to ani od rozhodnutí, na které v dovolání poukazovala sama stěžovatelka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu