Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem, sídlem U První baterie 1, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 401/2023-653 ze dne 25. 4. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 64/2022-615 ze dne 3. 8. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 C 2/2014-576 ze dne 26. 10. 2021, za účasti vedlejšího účastníka L. N., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížnost se týká přezkumu rozhodnutí obecných soudů, kterými byla konstatována neplatnost vydědění. Meritum věci je založeno na posouzení existence důvodů pro vydědění vedlejšího účastníka, na čemž závisí i rozsah dědění stěžovatelky. Stěžovatelka je sestrou vedlejšího účastníka (dále také "syn"). Matka těchto sourozenců zemřela 21. 5. 2013. Před svou smrtí sepsala listinu o vydědění syna. Ten v dědickém řízení napadl listinu o vydědění pro neplatnost, resp. žaloval stěžovatelku na určení dědického práva.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve rozsudkem určil, že syn po zůstavitelce dědí a důvody vydědění nejsou dány. Městský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nakonec odmítl dovolání pro nepřípustnost. Stěžovatelka nyní brojí proti těmto rozhodnutím obecných soudů, jelikož vydědění považuje od počátku za platné. Dle jejího názoru soudy zasáhly do jejích základních práv, konkrétně do práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Vzhledem k datu smrti zůstavitelky se na dědění použije právní úprava podle § 469a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ("starý občanský zákoník"). Tak stanoví přechodné ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("nový občanský zákoník").
4. V projednávaném dědickém řízení se spor týkal důvodů vydědění podle § 469a písm. a) a b) starého občanského zákoníku. Z nich plyne, že zůstavitel může vydědit potomka, jestliže ten a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.
5. Stěžovatelka činí tuto otázku předmětem sporu i v řízení před Ústavním soudem. Argumentace stěžovatelky se týká především hodnocení kritéria neposkytnutí potřebné pomoci. Obecné soudy dovodily, že zůstavitelka se nenacházela v nouzi, tedy v situaci, kdy by skutečně potřebovala pomoc, kterou jí syn údajně neposkytl. Tento závěr soudů stěžovatelka rozporuje. Stěžovatelka také v ústavní stížnosti uvádí, že syn zůstavitelce neposkytoval pomoc, ačkoli byl o ni zůstavitelkou žádán, a že o ni neprojevoval takový zájem, jaký by projevovat měl. Upozorňuje také na rozpor v tom, že obvodní soud sice zjistil, že si zůstavitelka na svého syna stěžovala některým vyslechnutým svědkům, ale přesto nebylo shledáno naplnění zákonných důvodů pro vydědění.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a dále se zabýval její přípustností ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
7. Ústavní soud dospěl k tomu, že ústavní stížnost je přípustná.
8. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu se Ústavní soud vyjádřil především ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Z něj plyne, že při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě Nejvyššímu soudu byl dán prostor, aby přípustnost dovolání uvážil. Z usnesení Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatelka (dovolatelka) splnila podmínku tvrzení předpokladů přípustnosti.
9. Ústavní soud dovozuje přípustnost ústavní stížnosti i z toho, že Nejvyšší soud se v usnesení zabýval souladností napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že dovolání není přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřených otázkách v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z toho tedy plyne, že dovolání nebylo odmítnuto jako vadné. Nejvyšší soud ani dovolání za vadné neoznačil (pouze shledal, že dovolání trpí vadami v určité argumentační části, nikoli však jako celek).
10. V takovém případě byla tedy naplněna podmínka řádného vyčerpání zákonných procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, kdy dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Postup v řízení, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou díky přímému kontaktu s účastníky řízení nejlépe povolány ke zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Do této sféry obecných soudů zasahuje Ústavní soud jen výjimečně.
13. Při dokazování důvodů vydědění se intenzivně projevuje zásada volného hodnocení důkazů, která plyne z ústavního principu nezávislosti soudů, jakož i z pravidel spravedlivého procesu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady spravedlivého procesu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám Ústavní soud neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
14. Z toho vyplývá, že ingerence Ústavního soudu by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18
(N 20/98 SbNU 156)]. K takovému nesouladu v posuzovaném případě nedošlo.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry jsou řádně odůvodněné, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Skutkový stav byl zjištěn na základě řádně provedeného dokazování a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nutno podotknout, že míra dokazování, kterou obvodní soud provedl, se jeví být nadprůměrnou. Obvodní soud především pro zjištění skutkového stavu vyslechl 22 svědků, z nichž vícero např. uvedlo, že vídali syna u zůstavitelky, viděli ho vézt zůstavitelku do nemocnice nebo vědí o tom, že pro zůstavitelku byl nakupovat. Městský a Nejvyšší soud poté rovněž ve svých rozhodnutích odkazovaly na rozsáhlost, podrobnost a procesní bezchybnost dokazování před obvodním soudem. Za takové situace nemůže Ústavní soud obecným soudům z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
16. I argumentace v samotné ústavní stížnosti se ostatně týká výhradně aplikace tzv. podústavního práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá žádné nové argumenty, které by byly z ústavněprávního pohledu relevantní a s nimiž by se obecné soudy ve svých rozhodnutích již odpovídajícím způsobem nevypořádaly. To snad vyjma prostých odkazů na čl. 11 a 36 Listiny a na jeden nález Ústavního soudu, které jsou však uvedeny bez snahy propojit je s kontextem projednávaného případu.
17. Nutno říct, že obvodní soud byl postaven před relativně nelehkou situaci, kdy proti sobě stála na straně jedné vůle zůstavitelky, formulovaná listinou o vydědění (přičemž z formálního hlediska byla tato listina shledána platnou). Na druhé straně pak stály zájmy syna, v jehož prospěch svědčily důkazy o tom, že zákonné důvody k vydědění nebyly naplněny. Tím spíše je to však obecný soud vybavený všemi prostředky dokazování a přímým kontaktem s účastníky, který má takové nelehké situace řešit.
18. Ochrana vůle projevené zůstavitelkou je sice principiálním požadavkem při úvahách o platnosti právního úkonu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012 (N 185/67 SbNU 231)]. To však neznamená, že se tato vůle musí vždy prosadit bez ohledu na okolnosti konkrétního případu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2245/2017 ze dne 26. 7. 2018). Ve zde projednávaném případě má Ústavní soud za to, že se obecné soudy nedopustily protiústavního či nezákonného postupu, když upřednostnily výklad vedoucí k neplatnosti vydědění. Obecné soudy naopak rozsáhlým dokazováním nezjistily naplnění zákonných důvodů vydědění. Ústavní soud k tomu ve shodě s obvodním soudem podotýká, že vydědění je natolik závažným zásahem do majetkových práv potomka (resp. natolik krajním řešením), že zákonné důvody musí být skutečně a prokazatelně splněny. Z provedeného dokazování před obvodním soudem takové skutečné a prokazatelné splnění zákonných důvodů nevyplynulo.
19. Pravidlo o prioritě vůle zůstavitelky, plynoucí mj. z nálezu sp. zn. I. ÚS 295/10 , neplatí absolutně, nýbrž "organicky vyrůstá ze skutkových okolností případu, v němž bylo formulováno" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2245/2017 ze dne 26. 7. 2018). Proto jsou obecné soudy povolány k tomu, aby posoudily, zda byly důvody pro vydědění v konkrétním případě naplněny, či nikoliv. V nyní rozhodovaném případě obecné soudy dospěly k tomu, že důvod pro vydědění naplněn nebyl.
20. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že naplnění zákonných podmínek vydědění mu nepřísluší přezkoumávat. Ústavní soud pouze dohlíží na to, zda rozhodnutí obecných soudů byla v souladu se všemi ústavněprávními kritérii. V tomto smyslu Ústavní soud neshledal nic, co by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
21. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu