Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: Ernie Tatenda Magilasi, zastoupené Mgr. Tomášem Zvoníčkem, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, proti informaci Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem podnikání ze dne 27. března 2025 č. j. MV-33343-4/SO-2025, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že stěžovatelka nebyla před správními orgány úspěšná se svou žádostí o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") žádosti nevyhověla na základě § 56 odst. 1 písm. a) a l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Hlavním důvodem bylo, že stěžovatelka nesplnila podmínku disponování finančními prostředky v zákonem stanovené výši na požadovanou dobu pobytu. Komise, stručně řečeno, dospěla k závěru, že stěžovatelka stabilně nedisponovala uvedenými prostředky, nýbrž je v průběhu řízení odčerpávala a vkládala na účet účelově ve vztahu k nutnosti prokázat zákonnou podmínku.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky. Napadené rozhodnutí označuje za svévolné. Brojí především proti výkladu § 13 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ze strany Komise s tím, že zákon nestanoví, aby disponovala uvedenými finančními prostředky po celou dobu řízení. Jde údajně o excesivní a extrémně formalistický výklad. Dále stěžovatelka namítá, že ačkoliv na udělení víza není právní nárok, neudělení nesmí být výsledkem diskriminačního či protiústavního postupu. Neudělení víza jí znemožňuje podnikat na území České republiky.
3. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Stížnost je rovněž přípustná, neboť směřuje proti tzv. novému posouzení důvodů neprodloužení víza, které je vyňato z přezkumu správních soudů. Ústavní konformitu výluky ze soudního přezkumu přitom potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11
(N 86/65 SbNU 161, 234/2012 Sb.). Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou osobou.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Problematikou rozhodnutí o neudělení víza se Ústavní soud již zabýval v řadě případů. Jeho dosavadní judikatura stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok a (vyjma unijních občanů) neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (např. citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 23/11
či usnesení ze dne 29. května 2024
sp. zn. I. ÚS 996/24
). Platná právní úprava je postavena na tom, že udělení souhlasu s pobytem cizince na svém území je výkonem diskrece státu, neexistuje ústavně zaručené právo na udělení víza nad 90 dnů. Při přezkumu konkrétního rozhodnutí o neudělení víza proto Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě (např. usnesení ze dne 27. listopadu 2024 sp. zn. I. ÚS 3163/23
, body 30-31, či ze dne 11. února 2020 sp. zn. II. ÚS 4064/18
, bod 15).
6. Stěžovatelka brojí proti samotnému hodnocení naplnění zákonných podmínek pro udělení dlouhodobého víza, konkrétně podmínky zajištění prostředků k pobytu na území, a proti výkladu uvedeného ustanovení ze strany správních orgánů. Správní orgány zde mají jistý prostor pro výkladové uvážení o neurčitých právních pojmech v právních předpisech, které se na věc vztahují. V nynějším případě na základě teleologické metody a s odkazy na judikaturu správních soudů zvolily výklad, podle něhož je ke splnění zákonné podmínky třeba prokázat disponibilitu s uvedenými prostředky, aby se zabránilo případům, kdy si žadatelé peníze půjčí pouze pro účel a moment vystavení výpisu z účtu a obratem je vrátí.
Komise dodala, že žadateli není obecně zakázáno disponovat s finančními prostředky na účtu, ovšem taková dispozice může mít význam pro posouzení žádosti. Podle Ústavního soudu zvolený výklad nepřekračuje mantinely výše popsaného zdrženlivého přístupu Ústavního soudu k přezkumu v oblasti udělování dlouhodobých víz. Výklad totiž nelze označit za svévolný, extrémní či excesivní. Má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je zde z pohledu ústavnosti rozhodné. Ani jeho aplikace na stěžovatelčin případ nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti.
Stěžovatelka ostatně sama v ústavní stížnosti uvedla, že nezbytnou částkou disponovala na účtu přinejmenším ve dnech 5. až 7. července a 30. listopadu až 5. prosince 2024, tedy pouze v řádu několika dnů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu