Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Suchdol, sídlem Suchdolské náměstí 734/3, Praha 6, zastoupené Mgr. Beatou Sabolovou, LL.M., advokátkou se sídlem Komunardů 1001/30, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 5 As 335/2024-58 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2024 č. j. 3 A 91/2024-47, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů a s návrhem na odklad vykonatelnosti závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivu záměru "DO 518, 519 Ruzyně - Březiněves" na životní prostředí ze dne 2.
září 2024 č. j. MZP/2024/710/248, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Podle stěžovatelky není v souladu s ústavním pořádkem a evropskou úpravou, že posouzení EIA není přímo soudně přezkoumatelným správním rozhodnutím. Při rozhodování Ústavní soud vycházel ze svých předcházejících rozhodnutí, kde řešil tu samou právní otázku a stěžovatelé byli zastoupeni stejnou právní zástupkyní (
a
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu žalobu proti souhlasnému závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí (vedlejšího účastníka) vydanému podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stanovisko EIA"), jež se týká projektu výstavby dálnice D0 518, 519 Ruzyně - Březiněves. Dospěl totiž k závěru, že stanovisko EIA není rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."), neboť přímo nezakládá, nemění ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti osob. Je toliko závazným stanoviskem podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jež není samostatně soudně přezkoumatelné. Je ho možné přezkoumat až v navazujících řízeních, případně se lze proti němu bránit až v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutí. Dále městský soud vysvětlil, proč ve věci stěžovatelky nejsou relevantní závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené k souhlasům vydávaným podle zákona č. 14/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), a k procesu schvalování změny územního plánu. Tyto souhlasy mají duální povahu, mohou totiž být buďto závazným stanoviskem k rozhodnutí správního orgánu, anebo nejsou podkladem pro žádné další rozhodnutí, a jsou tedy samy jediným finálním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle městského soudu není v rozporu s unijním právem, že závazná stanoviska EIA nejsou samostatně soudně přezkoumatelná.
3. Kasační stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Přisvědčil městskému soudu, že stanovisko EIA vydané podle § 9a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí má formu závazného stanoviska, pročež samo o sobě nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti osob. Poznamenal, že se v podstatě totožnými kasačními stížnostmi jiných stěžovatelek již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, na jejichž odůvodnění odkázal (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2025 č. j. 6 As 286/2024-60 a č. j. 6 As 287/2024-54, a ze dne 14. 3. 2025 č. j. 5 As 336/2024-59).
4. Podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka snažila navodit dojem, že otázka samostatného přezkumu závazných stanovisek je citlivá a nedořešená. To ovšem není pravda, protože tuto otázku závazně vyřešil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 3. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113. Rozšířený senát v něm dospěl k závěru, že závazná stanoviska vydaná podle § 149 správního řádu nejsou rozhodnutími ani ve smyslu § 67 správního řádu, ani (a to především) ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva nebo povinnosti. Přímo ve vztahu k závaznému stanovisku EIA Nejvyšší správní soud k obdobnému závěru dospěl v rozsudku ze dne 26. 11. 2021 č. j. 4 As 144/2020-61 (implicitně také v rozsudcích ze dne 16. 4. 2020 č. j. 2 As 150/2019-37, ze dne 11. 5. 2023 č. j. 10 As 333/2022-66 a ze dne 21. 5. 2024 č. j. 8 As 55/2024-162).
5. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku rozporu s právem Evropské unie. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen "směrnice EIA"), judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ani z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. "Aarhuská úmluva") nevyplývá právo podat žalobu proti stanovisku EIA. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stávající vnitrostátní úprava neznemožňovala ani nadměrně neztěžovala výkon práv přiznaných směrnicí EIA. Byla tedy v souladu jak se zásadou rovnocennosti, tak i se zásadou efektivity, jakož i se závěry rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 15. 1. 2013 Križan a další, C-416/10 a rozsudku SDEU ze dne 3. 7. 2008, Komise v. Irsko, C-215/06. Tento výklad považoval Nejvyšší správní soud za zřejmý a neponechávající prostor pro rozumnou pochybnost (acte clair). Z tohoto důvodu nepovažoval za nutné předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na příznivé životní prostředí podle čl. 7 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny, práva na soudní ochranu a přístup k soudu dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž porušení zásady zákonnosti výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k otázce soudního přezkumu posuzování vlivů na životní prostředí nelze přistupovat stejně jako k přezkumu běžných závazných stanovisek. Stanoviska EIA jsou vyvrcholením strukturovaného a komplexního procesu posuzování vlivů na životní prostředí, který počítá s aktivní účastí veřejnosti. Výsledkem není jen samotné posouzení vlivu záměru na životní prostředí, ale též stanovení závazných eliminačních a kompenzačních opatření. Posuzování vlivů na životní prostředí je klíčovým institucionálním nástrojem pro realizaci práva na příznivé životní prostředí.
Směrnice EIA zaručuje veřejnosti účast v době, kdy jsou ještě otevřené všechny možnosti k napadení zákonnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinností, přičemž soudní řízení musí být spravedlivé, nestranné a včasné. Stanovisko EIA má výrazně delší platnost než jiná závazná stanoviska. V důsledku přijetí nového stavebního zákona, který zrušil územní rozhodnutí, nabývá stanovisko EIA ještě více na významu jako zásadní podklad pro rozhodnutí o umístění záměru. Je-li možný soudní přezkum negativního závěru zjišťovacího řízení, není důvod na stanovisko EIA nahlížet odlišně.
Stanovisko EIA je podkladem pro tzv. verifikační stanovisko (coherence stamp), kterým se ověřuje totožnost posouzeného záměru se záměrem, který byl předmětem navazujícího řízení; je proto žádoucí, aby bylo stanovisko EIA dostatečně určité a odůvodněné. Stěžovatelka dále nad rámec námitek, které uplatňovala v žalobě a kasační stížnosti, upozornila na další specifické dopady stanoviska EIA v případě staveb dopravní infrastruktury (ve smyslu liniového zákona): stanovisko EIA je základním podkladem pro umístění stavby a také pro případné vyvlastnění pozemků dotčených záměrem.
Stěžovatelka trvá na tom, že česká právní úprava je v rozporu se směrnicí EIA. Podle stěžovatelky hrozí České republice žaloba pro nesplnění povinnosti za nedostatečnou transpozici směrnice EIA do vnitrostátního práva (podle čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie).
8. Dále stěžovatelka upozorňuje, že jediným subjektem oprávněným přímo zrušit nebo změnit nezákonné stanovisko EIA je orgán nadřízený správnímu orgánu, který je vydal. Zástupce dotčené veřejnosti může dát pouhý podnět k zahájení přezkumného řízení, popřípadě podat odvolání proti navazujícímu rozhodnutí, na jehož základě může být stanovisko EIA potvrzeno nebo změněno, nikoli však zrušeno. Zástupce dotčené veřejnosti není účastníkem řízení, ve kterém je stanovisko EIA přezkoumáváno. Přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení i v případném soudním řízení je limitovaný, odvolací orgán ani soud nemůže hodnotit odborné otázky, jež posuzoval orgán, který vydal závazné stanovisko. Soudní přezkum tedy není zaměřen primárně na obsah závazného stanoviska, ten je však zásadní pro posouzení vlivů záměru na životní prostředí. Navíc, pokud nezákonnost stanoviska EIA nezpůsobila nezákonnost navazujícího rozhodnutí, soud toto rozhodnutí nemůže zrušit. Podstatná část námitek proto v soudním řízení ani nemusí být projednána. Dotčená veřejnost navíc není účastníkem některých posouzení v rámci navazujícího řízení, přesto musí tvrdit a prokázat nezákonnost stanoviska EIA a příčinnou souvislost s nezákonností navazujícího rozhodnutí; v případě staveb dopravní infrastruktury je navíc zatížena zkrácenou lhůtou pro podání žaloby a přísnou koncentrací. Závěr Nejvyššího správního soudu o neúčinnosti stanoviska EIA po zrušení navazujícího rozhodnutí nemá oporu v zákoně. Stanovisko EIA zůstává platné po celou nadstandardně dlouhou dobu své platnosti.
9. Stěžovatelka zdůraznila právo na účast dotčené veřejnosti v postupech a řízeních, které mohou mít vliv na životní prostředí, jako součást ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny, odkazuje též na čl. 37 Listiny EU. Vnitrostátní legislativa není v souladu s požadavky vyplývajícími z unijního práva, jak je vykládá judikatura SDEU, zejména s požadavkem na účinný soudní přezkum; v tomto směru stěžovatelka odkazuje především na rozsudek ve věci C-137/14 Komise proti Německu. Soudní přezkum stanoviska EIA je výrazně omezený a navíc odsunutý až do fáze po vydání stavebního povolení, kdy je záměr v pokročilém stadiu příprav a byly na něj vynaloženy značné prostředky. Nepřímá soudní ochrana proti nezákonnému závaznému stanovisku nenaplňuje standardy řádného procesu, soudy nemají plnou jurisdikci a samotné řízení o nezákonnosti a zrušení závazného stanoviska se v konečném důsledku vede před správním orgánem v řízení, v němž není uplatňován princip rovnosti účastníků.
10. Stěžovatelka též poukazuje na pouze formální závaznost stanovisek EIA, která jsou v praxi formulována neurčitě a nejednoznačně, bez konkrétních požadavků na eliminační a kompenzační opatření, což demonstruje právě na stanovisku EIA vydaném v této věci. Nižší požadavky na obsah závazného stanoviska mohou vést k nedostatečnému zajištění práv dotčené veřejnosti a ke zpochybnění efektivity procesu verifikace (vydání coherence stamp). Tohoto procesu se veřejnost neúčastní, námitky tedy může uplatňovat až ex post.
11. Nakonec stěžovatelka správním soudům vytkla, že nezohlednily dopady novelizace zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (tzv. liniový zákon), provedené zákonem č. 465/2023 Sb. S účinností od 1. 7. 2024 je totiž možné vyvlastnit pozemky a stavby dotčené záměrem již na základě vydaného závazného stanoviska EIA. Toto stanovisko je tedy závazným podkladem pro zásah do vlastnického práva, a musí proto podléhat soudnímu přezkumu. V žalobě proti rozhodnutí o vyvlastnění nebude reálně možné napadat nezákonnost posouzení vlivů na životní prostředí (respektive požadovat jinou trasu záměru, než je uvedena ve stanovisku EIA). V současné době není zřejmé, jaký bude právní účinek případného pozdějšího zrušení závazného stanoviska EIA po již provedeném vyvlastnění; případnou náhradu škody stěžovatelka nepovažuje za adekvátní.
12. Stěžovatelka proto navrhuje především zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, jež považuje za neústavní, a s ohledem na požadavek právní jistoty odložit účinky derogace o rok (i v tomto případě by ale měla být zrušena napadená rozhodnutí). Alternativně požaduje alespoň přímý soudní přezkum stanoviska EIA vydaného v této věci, tedy zrušení napadených rozhodnutí. Ke zvážení dává i umožnění soudního přezkumu pouze stanovisek EIA vydaných ke stavbám dopravní infrastruktury, jejichž účinky jsou závažnější.
13. Stěžovatelka rovněž navrhla odložit vykonatelnost stanoviska EIA, proti němuž směřovala její správní žaloba.
14. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje, že soudní řád správní na základě novely účinné od 1. 1. 2026 umožňuje zrušit nezákonné závazné stanovisko samostatným výrokem rozsudku soudu. Podle stěžovatelky se tato novela uplatní i na řízení ohledně stanoviska EIA v případě stěžovatelky. II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
15. V první řadě, Ústavní soud uvádí, že podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, tedy rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost a jehož zrušení se stěžovatel domáhá. Stanovisko EIA však takovým rozhodnutím není, stěžovatelka je do petitu ústavní stížnosti v popsaném smyslu nezahrnula. Návrh na odklad vykonatelnosti stanoviska EIA je tudíž třeba odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
16. Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není oprávněna navrhovat zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
17. Podle § 9a odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění do 31. 7. 2025, příslušný úřad vydá na základě dokumentace, popřípadě rovněž na základě žádosti o jednotné environmentální stanovisko, vyjádření k nim podaných, veřejného projednání a posudku závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (dále jen "stanovisko") ve lhůtě do 30 dnů ode dne obdržení posudku. Náležitosti stanoviska jsou uvedeny v příloze č. 6 k tomuto zákonu. Stanovisko dále obsahuje náležitosti stanovené zákonem o jednotném environmentálním stanovisku a jinými právními předpisy, nejedná-li se o záměr, u něhož oznamovatel nepožádal o vydání jednotného environmentálního stanoviska.
18. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů o odmítnutí její žaloby proti závaznému stanovisku vydanému podle citovaného ustanovení z důvodu, že není samostatně soudně přezkoumatelným rozhodnutím. Odmítnutí žaloby však není přímým důsledkem aplikace citovaného § 9a odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (a přílohy č. 6 tohoto zákona), nýbrž aplikace § 65 odst. 1 s. ř. s., jež vymezuje, co je rozhodnutím, proti němuž lze podat správní žalobu, a judikatury, která tento pojem vykládá v souvislosti s řadou rozličných výstupů činnosti orgánů veřejné správy (včetně závazných stanovisek ve smyslu § 149 správního řádu). Převedeno do jazyka § 74 zákona o Ústavním soudu, skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti, nenastala uplatněním citovaného § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, nýbrž uplatněním již zmíněného § 65 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s § 70 písm. a) téhož zákona, podle něhož jsou vyloučeny ze soudního přezkumu úkony, jež nejsou rozhodnutími. Stěžovatelčin návrh na zrušení těchto ustanovení proto Ústavní soud odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
19. Co se týče samotného obsahu ústavní stížnosti, argumentace stěžovatelky byla doslova totožná jako ve věci jiné stěžovatelky zastoupené tou samou právní zástupkyní (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 1450/25 ). Ústavní soud v citovaném usnesení shledal tuto argumentaci zjevně neopodstatněnou. Nyní nemá důvod se od závěrů tam uvedených odchýlit, v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění tohoto usnesení.
20. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky důvodná.
22. Správní soudy od roku 2011 ustáleně judikují, že závazná stanoviska nejsou samostatně soudně přezkoumatelnými rozhodnutími podle § 65 s. ř. s., což potvrdil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113). Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto rozsudku rozšířeného senátu shledal zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 32/11 ). Závazná stanoviska jsou pouze podkladem pro navazující konečné rozhodnutí, kterým teprve dochází k zásahu do práv a povinností účastníků. Soudní ochrana je proto odložena do přezkumu tohoto konečného rozhodnutí. Na tomto přístupu Ústavní soud setrval i v řadě jiných usnesení, která se týkala přímo závazných stanovisek v režimu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (viz zejména usnesení ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2630/20 ).
23. Ústavní soud zdůrazňuje, že věc se netýká samotného jádra práva na příznivé životní prostředí, ale jeho dílčího procesního aspektu. Čl. 36 odst. 2 Listiny nevyžaduje soudní přezkum každého jednotlivého úkonu v rámci složitého povolovacího procesu. Podstatné je, že závazné stanovisko lze přezkoumat v rámci přezkumu rozhodnutí, do něhož je vtěleno. Příliš brzký přezkum jednotlivých fází by mohl paralyzovat komplexní správní postupy, zatímco přezkum jako celku zachovává účinnou ochranu práv.
24. Námitky stěžovatelky stran rozporu vnitrostátní úpravy s právem EU jsou také zjevně neopodstatněné. Správní soudy splnily povinnost eurokonformního výkladu a pečlivě se vypořádaly s relevantní judikaturou SDEU. Přesvědčivě vysvětlily, proč je vnitrostátní úprava soudního přezkumu závazného stanoviska EIA v souladu s právem EU (viz body 30-49 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 20-38 napadeného usnesení městského soudu). Ze směrnice EIA ani z rozhodnutí SDEU nelze dovodit požadavek na samostatný soudní přezkum stanoviska EIA; SDEU tuto otázku výslovně neřešil a naopak vychází z toho, že EIA je součástí širšího povolovacího procesu. Na tomto výkladu neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
25. Zjevně neopodstatněná je i námitka stěžovatelky, že novela soudního řádu správního (provedená zákonem č. 314/2025 Sb.) zakládá opodstatněnost námitky absence účinného přezkumu v jejím případě. To, že se zákonodárce rozhodl umožnit soudní přezkum širšímu okruhu rozhodnutí, nezakládá protiústavnost předcházející právní úpravy. Novelizovaný § 65 odst. 1 s. ř. s. umožní přezkum závazných stanovisek, která brání vydání povolení či souhlasu. Takovým však není stanovisko EIA v případě stěžovatelky, což sama stěžovatelka uznává. Pouze nad rámec lze uvést, že v tomto řízení stěžovatelka ústavní stížností napadá řízení před správními soudy. Poslední stěžovatelkou napadené rozhodnutí je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podle přechodných ustanovení čl. XI citovaného zákona se i nadále kasační stížnosti podané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají podle zákona č. 150/2002 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
26. Námitkami týkajícími se vypuštění samostatného rozhodování o umístění stavby v novém stavebním zákoně, vydáváním verifikačního stanoviska (coherence stamp) a novelizace liniového zákona účinné od 1. 7. 2024 se Ústavní soud nemůže zabývat. Stěžovatelka totiž tuto argumentaci neuplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem, což ji pro řízení o ústavní stížnosti činí materiálně nepřípustnou (k tomu viz například nálezy ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 , N 163/82 SbNU 565, či ze dne 15. listopadu 2023 sp. zn. I. ÚS 1534/23 , vyhlášený pod č. 64/2024 Sb.).
27. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, která vyloučení závazných stanovisek ze samostatného soudního přezkumu nepovažuje za neústavní. Stěžovatelka nepředložila žádný přesvědčivý argument, proč by se ke stanoviskům EIA mělo přistupovat jinak, než k jiným závazným stanoviskům ve smyslu § 149 správního řádu, respektive proč by zrovna tato stanoviska měla podléhat samostatnému soudnímu přezkumu. Nejvyšší správní soud i krajský soud stěžovatelce dostatečně podrobně vysvětlily, že se jí dostane účinné soudní ochrany v řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí (bude-li taková žaloba v budoucnu podána), a Ústavní soud na jejich závěry v podrobnostech odkazuje.
28. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Další návrhy stěžovatelky Ústavní soud odmítl z procesních důvodů (viz výše). Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu