Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Mariana Khalify, zastoupeného JUDr. Davidem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1303/2022-968 ze dne 9. 3. 2023, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 219/2020-915 ze dne 26. 10. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 8 C 216/2015-649 ze dne 17. 2. 2020, za účasti vedlejšího účastníka Miroslava Borůvky, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") žalobu na určení vlastnictví proti vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud tuto žalobu zamítl, proti čemuž se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") následně rozsudek okresního soudu potvrdil, přestože stěžovatel vzal svou žalobu v průběhu odvolacího řízení zpět. Krajský soud totiž rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby na základě nesouhlasu žalovaného (zde vedlejšího účastníka) podle § 222a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť tyto jsou účastníkům řízení známy. Většina obsahu napadených rozhodnutí navíc bezprostředně nesouvisí s namítaným porušením základních práv.
4. Ačkoli stěžovatel v petitu ústavní stížnosti brojí i proti rozsudku okresního soudu, jeho argumentace směřuje výhradně k rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti namítá především to, že jeho zpětvzetí žaloby před krajským soudem nemělo být prohlášeno za neúčinné.
5. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že jednou daný souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby nelze odvolat. Stěžovatel k ústavní stížnosti doložil přepis zvukového záznamu z jednání krajského soudu. Z něj dovozuje, že žalovaný dal souhlas se zpětvzetím žaloby. Stěžovatel tvrdí, že z toho důvodu nemělo být následně krajským soudem rozhodnuto o neúčinnosti zpětvzetí. Podle stěžovatele se tím krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ze stejného důvodu pak stěžovatel napadá i usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že dovolání mělo být přípustné pro rozpor mezi rozhodnutím krajského soudu a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho všeho stěžovatel dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
6. Okrajově a bez hlubší argumentace pak stěžovatel namítá procesní pochybení krajského soudu. Ta mají podle stěžovatele spočívat v tom, že krajský soud nepřihlížel k návrhu stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení o přerušení odvolacího řízení, a že nepřihlížel k námitce podjatosti.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení. Ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a contrario]. Proti usnesení odvolacího soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby není přípustné ani odvolání (§ 201 o. s. ř.), ani dovolání (srov. Šebek, R.: Komentář § 222a. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 17., nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2079/2022 ze dne 20. 9. 2022).
9. Vzhledem k nepřípustnosti opravných prostředků tedy lhůta pro podání ústavní stížnosti počíná dnem doručení rozhodnutí o odvolání, který byl posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatele (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za těchto okolností by ústavní stížnost byla opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však musí v souladu s vlastní ustálenou judikaturou vzít v potaz, že stěžovatel byl krajským soudem nesprávně poučen o možnosti podat dovolání proti výroku o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. V takovém případě ústavní stížnost ve vztahu k tomuto výroku nelze odmítnout jako opožděnou.
10. Ústavní soud již ve své judikatuře zdůraznil, že nesplnění povinnosti poskytovat účastníkům řízení řádné poučení nemůže jít k tíži těch, kteří u soudu hledají ochranu svých základních práv a svobod [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 332/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 173/35 SbNU 323)]. Konkrétně Ústavní soud posuzoval i zcela identickou situaci chybného poučení o dovolání, kdy konstatoval, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba v takovém případě odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě přípustné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008). Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou i ve vztahu k rozhodnutím soudů okresního a krajského. Opačný přístup by byl přepjatým formalismem a faktickým odepřením přístupu k soudu.
11. Po shledání přípustnosti a přijatelnosti ústavní stížnosti tedy Ústavní soud přistoupil k posouzení její opodstatněnosti, kdy dospěl k tomu, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Neopodstatněnost ústavní stížnosti je zjevná především ve vztahu k rozsudku okresního soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Proti rozsudku okresního soudu totiž stěžovatel ani nevznesl žádné relevantní námitky. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, tím bylo dovolání zcela správně odmítnuto jako nepřípustné, jelikož rozhodnutí krajského soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby není rozhodnutím ve smyslu § 237 o. s. ř. (tedy nejde o "rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí").
13. S namítanými "podstatnými procesními pochybeními" krajského soudu se zcela přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud. Ani Ústavní soud v postupu krajského soudu žádné pochybení dosahující protiústavní intenzity nespatřuje. Ostatně i argumentace stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, je ve vztahu k těmto namítaným procesním pochybením jen velmi těžko srozumitelná a postrádající jakýkoli ústavněprávní rozměr.
14. Následně se Ústavní soud zabýval samotným rozhodnutím krajského soudu z hlediska neúčinnosti zpětvzetí žaloby. Ústavní soud konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatele rozhodnutím soudu o procesním úkonu může dojít jen zcela výjimečné. Jedná se toliko o interpretaci jednoduchého práva, při které krajský soud nepostupoval zjevně svévolně, a proto jeho postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Krajský soud nevyhověl zpětvzetí žaloby a meritorně žalobu projednal, což představuje toliko legitimní a zákonem předvídanou výjimku ze zásady, že žalobce disponuje řízením.
15. Přesto považuje Ústavní soud za vhodné se alespoň stručně vypořádat s argumentací stěžovatele ohledně souhlasu se zpětvzetím, tím spíše, že proti rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí neexistuje opravný prostředek, jak bylo uvedeno výše.
16. Odvolací soud může o neúčinnosti zpětvzetí rozhodnout v případě, kdy žalovaný se zpětvzetím nesouhlasí z vážných důvodů (§ 222a odst. 2 o. s. ř.). Zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. Ustanovení o neúčinnosti zpětvzetí žaloby má relativně neurčitou hypotézu, jejíž vymezení musí být ponecháno rozhodujícímu soudu (Jirsa, J.: Komentář k § 96. In: Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád. Soudcovský komentář. 2. část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019). S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce a pokračovat ve sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1507/2011 ze dne 29. 6. 2011).
17. Krajský soud se v bodech 9 a 10 odůvodnění přesvědčivě vypořádal s existencí vážných důvodů pro neúčinnost zpětvzetí, a to především z hlediska souvislosti se zároveň probíhajícím insolvenčním řízením, jehož účastníky byli stěžovatel i vedlejší účastník. V insolvenčním řízení totiž bylo rozhodováno o vylučovací žalobě, přičemž spor o ní vyplýval dle krajského soudu z obdobných tvrzení, jako řízení o určení vlastnictví. Žalovaný (vedlejší účastník) tedy měl zájem na meritorním rozhodnutí krajského soudu o určení vlastnictví, které by posílilo jeho pozici v insolvenčním řízení. Z hlediska naplnění zákonných důvodů a kvality odůvodnění tak nelze rozhodnutí krajského soudu nic vytknout.
18. Stěžovatel dále předkládá druhou otázku, zda bylo možné "odvolat souhlas žalovaného se zpětvzetím". K tomu Ústavní soud uvádí, že pro posouzení věci je rozhodný i kontext odvolacího řízení. Z něj se podává, že stěžovatel vzal žalobu zpět uprostřed jednání krajského soudu, aniž by s tím byl žalovaný předem obeznámen. Na tuto situaci musel krajský soud i žalovaný reagovat v průběhu jednání. Dle přiloženého přepisu z jednání sice žalovaný skutečně nejprve vyjádřil slovně souhlas se zpětvzetím. Následně však uvedl (poté, co si věc na dotaz soudu řádně promyslel), že se zpětvzetím nesouhlasí a uvedl k tomu vážné důvody, které soud uznal. Poté tedy krajský soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby (výrok I.) a o potvrzení rozsudku okresního soudu (výrok II.).
19. Nutno poznamenat, že souhlas žalovaného dle zákonné úpravy nijak nepodmiňuje platnost či účinnost zpětvzetí žaloby (§ 96 a § 222a o. s. ř.). Jak ostatně sám stěžovatel uvádí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zpětvzetí žaloby je účinné tím, že se dostane do dispozice soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1211/99 ze dne 21. 3. 2001). Až následně, tedy v jakémsi pomyslném "druhém kroku", poté, co soud zjistí stanovisko žalovaného, rozhoduje soud o případné neúčinnosti zpětvzetí. Tak tomu bylo v posuzovaném případě. Nedošlo tedy k "odvolání souhlasu se zpětvzetím", jak stěžovatel tvrdí. Žalovaný pouze vyslovil předběžný souhlas se zpětvzetím, který však nemá žádnou procesněprávní relevanci, dokud odvolací soud o zpětvzetí skutečně nerozhodne, tedy nerozhodne o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a zastavení řízení.
20. Je sice pravdou, že by krajský soud mohl na základě souhlasného stanoviska žalovaného již rozhodnout o zpětvzetí žaloby (srov. Šebek, R. § 222a. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 17.). Dokud však soud o zpětvzetí skutečně nerozhodne, může žalovaný vznést nesouhlas z vážných důvodů. Fakt, že žalovaný v reakci na nečekané zpětvzetí žaloby vyjádří více či méně srozumitelný souhlas se zpětvzetím, ho nemůže zbavit možnosti formulovat nesouhlas o několik okamžiků později (tedy poté, co si plně uvědomí možné důsledky zpětvzetí). Neodvolatelnost souhlasu se zpětvzetím, vyjádřeného bez přípravy a bez možnosti promyšlení důsledků, by byla v rozporu s elementárními pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny). Stejně tak by byla v rozporu s účelem právní úpravy nesouhlasu se zpětvzetím. Nelze totiž hypoteticky vyloučit ani takovou situaci, kdy žalobce vezme svou žalobu zpět, žalovaný proti tomu nejprve nemá námitek, avšak v mezičase před rozhodnutím soudu vyvstane skutečnost, která ho přiměje k nesouhlasu se zpětvzetím. V takovém případě je žádoucí poskytnout žalovanému možnost se proti zpětvzetí bránit. Může tak učinit, až do doby, kdy odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví (§ 222a odst. 1 o. s. ř.).
21. Jednoduše řečeno: i kdyby žalovaný zcela zřejmě a srozumitelně vyjádřil souhlas se zpětvzetím, nevylučuje to možnost jeho následného nesouhlasu z vážných důvodů, pokud byl tento nesouhlas učiněn před rozhodnutím soudu o zpětvzetí, resp. před tím, kdy odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a zastaví řízení.
22. Ústavní soud však znovu zdůrazňuje, že i kdyby bylo možné teoreticky dospět k odlišné interpretaci zákona, než zde byla podána, jedná se stále o výklad podústavního práva, který v tomto případě zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu