Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 49/2023-821 ze dne 28. 2. 2023, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 188/2022-762 ze dne 23. 8. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 10 T 140/2020-728 ze dne 23. 5. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měl dopustit tím, že způsobil dopravní nehodu. Nevěnoval dostatečnou pozornost provozu při řízení vozidla a nestačil včas reagovat na před ním jedoucí vozidlo. Následkem toho měl stěžovatel začít intenzivně brzdit, avšak v důsledku závady na přední brzdě, o které věděl, se ve smyku dostal do protisměrného jízdního pruhu. Tím došlo ke střetu se dvěma vozidly a ke způsobení těžkého ublížení na zdraví, podrobně popsaného v rozsudku okresního soudu.
3. Okresní soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců (tedy na samé dolní hranici trestní sazby), jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 3 105 Kč.
4. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozhodl o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o trestu, který změnil tak, že zkrátil zkušební dobu a dobu zákazu činnosti shodně na 18 měsíců z původních dvou let.
5. Následně bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel argumentuje, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a také princip zákonnosti postupu orgánů státní moci. Poukazuje na to, že podle něj některé skutečnosti, rozhodné pro určení viny, nebyly prokázány, a že obecné soudy dospěly k závěru o vině navzdory pochybnostem o skutkovém ději. V tom stěžovatel spatřuje porušení pravidla in dubio pro reo. Uvádí, že podle něj nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že se dostatečně nevěnoval řízení. Stěžovatel také poukazuje na povinnost obecných soudů hodnotit kriticky znalecké posudky. Velmi obsáhle pak rozporuje svou údajnou vědomost o závadě pravé přední brzdy. Ve zbytku stěžovatel fakticky rekapituluje argumenty týkající se skutkových okolností, předložené obecným soudům již v předchozím řízení.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich správnosti, ba ani zákonnosti. Ústavní soud nepřehodnocuje, a ani přehodnocovat nesmí, důkazy provedené obecnými soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí obecných soudů z ústavních mezí.
9. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud by byl taktéž oprávněn zasáhnout, pokud by zjistil, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny tím, že v pochybnostech učinily zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. Obdobná je i situace, kdy z napadených rozhodnutí plyne, že zde existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jehož prověření nebyla věnována dostatečná pozornost [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Nejčastěji a nejtypičtěji však Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267)].
10. Z uvedených východisek je proto nutno vycházet i v nyní posuzované věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že k protiústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo.
11. Důkazní postup byl v rozhodnutí okresního soudu popsán logicky a přesvědčivě, což bylo následně potvrzeno krajským i Nejvyšším soudem. Okresní soud vycházel ze svědecké výpovědí, znaleckých posudků a dalších důkazů, přičemž z odůvodnění rozhodnutí neplynou žádné logické rozpory, tím méně pak rozpory extrémní, které by jediné mohly hypoteticky založit zásah do ústavních práv stěžovatele.
12. Z hlediska konkrétní argumentace pak Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k námitkám stěžovatele ohledně jeho vědomosti o poruše brzd, jelikož tuto argumentaci stěžovatel zvláště akcentoval. Komentář k trestnímu zákoníku uvádí: "Jestliže je příčinou dopravní nehody porucha brzdného systému motorového vozidla, je důležité zjistit, zda řidič měl a mohl poruchu objevit při řádné kontrole a prohlídce před jízdou anebo v průběhu jízdy, ale ještě před nehodou. Z tohoto hlediska je významné, zda jde o náhlou poruchu anebo o takovou poruchu, která se vyvíjí a narůstá postupně." (Šámal, P. § 147. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 4). Ústavní soud tak považuje za rozhodné, že obecné soudy odůvodnily jak, že o náhlou poruchu nešlo, tak, že stěžovatel poruchu měl a mohl objevit (ba dokonce, že o poruše stěžovatel musel vědět), jelikož se musela při provozu projevit tzv. "táhnutím" vozidla doleva. Přitom nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují, je porušením důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 trestního zákoníku (srov. Šámal, P. § 147. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 7, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 7 Cz 6/61 ze dne 24. 2. 1961). V tomto ohledu tedy obecné soudy své povinnosti odůvodnění a řádné subsumpce taktéž dostály.
13. Ústavní soud musí dále konstatovat, že ačkoli stěžovatel své námitky podpořil judikaturou Ústavního soudu, jednalo se v zásadě výhradně o námitky ke skutkovým zjištěním. Těmito námitkami se již v rámci podaných opravných prostředků podrobně zabývaly obecné soudy. Ústavní soud tedy nepovažuje za žádoucí a nutné znovu podrobně vypořádat každou námitku stran skutkového děje. Postačí konstatovat, že z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí neplyne žádný nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
14. Za důležité považuje Ústavní soud to, že okresní soud řádně a přehledně uvedl, které důkazy a proč vzal za prokázané, co z nich dovodil a zabýval se všemi obligatorními znaky skutkové podstaty daného přečinu. Fakt, že si některé výpovědi svědků v určitých ohledech protiřečí nebo nejsou zcela jednoznačné, neznamená, že okresní soud je v takovém případě povinen rozhodnout o nevině. Znamená to toliko, že je soud povinen se s důkazní nejistotou vypořádat, což je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. I pokud se totiž soud jednoznačně přikloní k určité skupině odporujících si důkazů, nejedná se o porušení pravidla in dubio pro reo [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje pochybnosti, které by měly vést k jejich zrušení z důvodu aplikace pravidla in dubio pro reo. Okresní soud se s některými protichůdnými tvrzeními vypořádal příkladně - např. v bodě 24 odůvodnění trefně popisuje, proč nejistota o pozici jednoho z vozidel nebrání konstatování viny stěžovatele.
15. Ohledně námitky stěžovatele, že rozhodnutí o vině nemůže být učiněno na základě jediného usvědčujícího důkazu, uvádí Ústavní soud, že k takovému postupu nedošlo. Okresní soud dospěl k přesvědčení o vině stěžovatele na základě hodnocení více svědeckých výpovědí či znaleckého posudku (včetně analýzy brzdných drah, stavu vozidla, stočení volantu atd.). Nejedná se typově o situaci, která v minulosti vedla Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí, kdy obecné soudy např. dospěly k přesvědčení o vině obžalovaného na základě výpovědi jediné osoby v situaci "tvrzení proti tvrzení" (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3044/22 ze dne 2. 5. 2023).
16. Okresní soud taktéž přesvědčivě odůvodnil, z jakých důkazů plyne, že žádné vozidlo stěžovateli nevytvořilo takovou překážku, na niž by musel reagovat prudkým bržděním, pokud by se dostatečně věnoval provozu na komunikaci. Znalecký posudek, hodnocený jako důkaz okresním soudem, prokázal, že se stěžovatel nesnažil při brždění vyhýbat vozidlu (jak tvrdil), které ho podle jeho tvrzení ohrozilo zprava, ale reagoval na situaci, která nastala přímo v jeho jízdním pruhu, což potvrzuje svědky popsanou verzi, že obžalovaný měl dostatek prostoru na reakci na provoz před ním. Obecné soudy tak dostatečně odůvodnily, že zde existovala příčinná souvislost mezi způsobenou nehodou a zaviněným jednáním stěžovatele.
17. Takto popsaný skutkový stav, učiněná zjištění a právní závěry pak byly potvrzeny krajským i Nejvyšším soudem, v jejichž rozhodnutích Ústavní soud taktéž neshledává důvody pro zásah. Lze uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
18. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu