Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krále, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 539/23e, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3458/2023-121 ze dne 2. dubna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 156/2023-80 ze dne 30. května 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 47 C 256/2022-58 ze dne 14. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 63 900 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v období od 7. ledna 2002 do 3. září 2012 nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dědického řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. listopadu 2001 a stěžovatel jako věřitel v něm dne 7. ledna 2002 a 10. května 2002 uplatnil pohledávku ve výši 2 160 000 Kč. Dne 7. března 2011 s právní mocí ke dni 2. dubna 2011 bylo v řízení rozhodnuto o likvidaci dědictví, v rámci které byla stěžovateli vyplacena částka 38 254 Kč. Stěžovatel byl již před podáním žaloby za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněn, a to v souvislosti s požadavkem za období od 7. ledna 2002 do 3. září 2011 částkou 40 500 Kč a v souvislosti s požadavkem za období od 4. září 2012 do 30. listopadu 2021 byl stěžovatel odškodněn další částkou 107 550 Kč. Poskytnuté zadostiučinění považuje vedlejší účastnice za dostačující.
3. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") žalobu zamítl. Vyšel z toho, že teprve okamžikem, kdy byla navržena státem likvidace dědictví, tedy dnem 11. února 2011, se stal stěžovatel účastníkem dědického řízení a mohla mu začít vznikat újma odškodnitelná z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, když se míra uspokojení jeho pohledávky od tohoto okamžiku přímo odvíjela od výsledku (nepřiměřeně dlouhého) dědického řízení. Stěžovateli proto vznikl nárok na odškodnění újmy pouze za část žalovaného období, a to od 11. února 2011 do 3. září 2012, tedy za dobu 19 (započatých) měsíců. Obvodní soud vycházel ze základní částky odškodnění 17 000 Kč za jeden rok řízení a 1 417 Kč za jeden měsíc řízení. Pro stěžovatele jde o samý počátek posuzovaného řízení, proto základní částku soud ponížil o 50 % (šlo o první dva roky řízení). Z důvodu skutkové i procesní složitosti věci základní částku dále ponížil o 40 %. Celková částka, která náleží stěžovateli jako přiměřené zadostiučinění, činí 8 077 Kč. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice již poskytla stěžovateli částku 40 500 Kč, tedy odškodnění dokonce vyšší, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
4. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Shodl se s obvodním soudem, že se stěžovatel stal účastníkem dědického řízení nejdříve dne 11. února 2011, nadto upozornil, že se v rámci likvidace dědictví dostalo stěžovateli částky 38 254 Kč a touto částkou je definován význam předmětu řízení pro stěžovatele, od nějž se výše peněžitého nároku na zadostiučinění odvíjí. Jelikož v rámci likvidace dědictví se stěžovateli dostalo celkově 38 254 Kč, měla by (s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu) i výše přiměřeného zadostiučinění činit 38 254 Kč. Vedlejší účastnicí dobrovolně poskytnuté zadostiučinění za celou délku řízení bylo přitom násobně vyšší.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že závěr městského soudu, že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví, je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. To platí i pro závěr, že nárok věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení je co do maximální výše limitován částkou, které se věřiteli v dědickém řízení (či v rámci likvidace dědictví) dostalo.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesourodou rozhodovací praxi obecných soudů ve věcech žalob věřitelů téhož zůstavitele, která vyvolává právní nejistotu žalobců. Stěžovatel vycházel při uplatnění svých nároků z rozsudku městského soudu č. j. 58 Co 351/2020-109 ze dne 19. listopadu 2020, kterým bylo dvěma věřitelům zůstavitele zadostiučinění ve stěžovatelem nyní požadovaném rozsahu přiznáno (900 Kč za každý měsíc posuzovaného řízení). Stěžovatel nesouhlasí se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, a tvrdí, že paušálním pohledem předchozí rozhodovací praxe jeho věc posuzovat nelze. Z judikatury Nejvyššího soudu nadto podle stěžovatele nevyplývá, že v průtažném dědickém řízení nárok na zadostiučinění může vznikat výlučně jen jeho účastníkům, tedy dědicům zůstavitele, naopak z ní vyplývá, že náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení se může domáhat každý (bez ohledu na účastenství v naříkaném řízení), kdo je takovým nesprávným úředním postupem přímo zasažen. Přestože věřitel zůstavitele nemá postavení účastníka pozůstalostního řízení, toto řízení se ho přímo dotýká, neboť se v něm rozhoduje o jeho právech a povinnostech, a to nejen v těch fázích řízení, kdy mu zákon formálně postavení účastníka přiznává. Stěžovatel je proto přesvědčen, že věřitel zůstavitele, který uplatňuje pohledávku v dědickém řízení, má již od uplatnění své pohledávky nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je-li dědické řízení nepřiměřeně dlouhé. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že nárok věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení je co do maximální výše limitován částkou, které se věřiteli v dědickém řízení dostalo. Takový závěr nepřihlíží ke skutečnosti, že stěžovatel mohl jako věřitel očekávat vyšší míru uspokojení své pohledávky.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. prosince 2011 (N 247/59 SbNU 515); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] setrvale poukazuje na to, že mu přísluší pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 82/1998 Sb."), a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu a aplikace zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [shodně též nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. září 2011 (N 165/62 SbNU 449)]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 Ústavní soud zdůraznil, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. hraje význam předmětu řízení pro poškozeného klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední).
9. V nyní posuzované věci soudy dospěly k závěru, že teprve okamžikem, kdy byla navržena likvidace dědictví, začal pro stěžovatele jakožto poškozeného mít reálný význam výsledek posuzovaného řízení, nejdříve od tohoto okamžiku mohl tedy začít trpět délkou řízení způsobem, který lze podřadit pod újmu vyvolanou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky byl takto časově ohraničený význam řízení pro stěžovatele vyhodnocen soudy jako standardní (bod 31 rozsudku obvodního soudu).
10. Z pohledu ústavnosti nelze obvodnímu soudu ani městskému soudu, které při posouzení stěžovatelova nároku vycházely z ustáleného (a doposud nepřekonaného) právního názoru Nejvyššího soudu, cokoliv vytknout. Stěžovatel i přes argumenty, kterých se mu dostalo v odůvodnění napadených rozhodnutí, nadále pomíjí, že smyslem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je odškodnění stavu nejistoty, do které byl poškozený probíhajícím řízením po nepřiměřeně dlouhou dobu uveden a v níž byl udržován; jinými slovy, podstatným pro posouzení nároku je to, po jak dlouhou dobu poškozený vnímá nejistotu ohledně výsledku řízení. Obecné soudy s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu řádně odůvodnily, že do doby navržení likvidace dědictví, respektive následného rozhodnutí o likvidaci dědictví, neodvisela míra uspokojení pohledávky stěžovatele od výsledku tohoto dědického řízení. Až poté, co byla navržena likvidace dědictví, respektive o této bylo rozhodnuto, mohl být vystaven újmě z délky řízení tím, že byl vystaven nejistotě, v jaké míře bude jeho pohledávka uspokojena v rámci rozvrhového usnesení při likvidaci dědictví.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by se soudy zabývaly pouze hlediskem významu řízení a nehodnotily celkovou délku řízení (viz body 19 a 27 rozsudku obvodního soudu), složitost řízení (viz bod 28 rozsudku obvodního soudu), jednání poškozeného (viz bod 29 rozsudku obvodního soudu) či postup orgánů veřejné moci (viz bod 30 rozsudku obvodního soudu). Nesouhlasí-li stěžovatel se závěrem městského soudu, který odvozoval význam předmětu řízení pro stěžovatele od částky 38 254 Kč (jíž se stěžovateli dostalo v rámci likvidace dědictví), a tvrdí, že mohl jako věřitel očekávat vyšší míru uspokojení své pohledávky, z ústavní stížnosti nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy tvrdil konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že mohl v průběhu řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Stěžovatel pouze tvrdí, že očekával vyšší míru uspokojení nároků, nepředkládá však argumentaci, jež by to odůvodňovala. Závěry o limitaci nároků stěžovatele v odškodňovacím řízení ve vztahu k výsledku dědického řízení nadto nebyly rozhodujícím důvodem pro zamítnutí žaloby.
12. Navíc je vhodné připomenout, že ustálená judikatura [srov. stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, jakož i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 ze dne 16. května 2017) sice připouští, aby se poškozený domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení již v průběhu takového řízení, avšak nejde o samostatný nárok. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (celého) řízení je nárokem jediným. Určuje-li se přiměřenost zadostiučinění podle významu předmětu řízení pro stěžovatele, a ten tím, o co stěžovateli v řízení skutečně jde (zde 38 254 Kč), pak nelze přehlížet, že stěžovateli se dostalo nejen 40 500 Kč, nýbrž i 107 550 Kč, tedy celkem 148 050 Kč, což je téměř čtyřnásobek skutečné hodnoty předmětu řízení. To zdůraznil již městský soud.
13. K závěrům dovolacího soudu ohledně řešení stěžovatelem vznesených otázek, které dovolací soud posoudil tak, že přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu nezakládají, nemá Ústavní soud jakožto garant ústavnosti cokoli podstatného dodat. Přípustnost dovolání v prvé řadě zkoumá právě dovolací soud, kterému tuto pravomoc výslovně přiznává zákon (§ 239 občanského soudního řádu). Ústavní soud až na výjimky nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3217/17 ze dne 27. února 2018, zejm. bod 12). Dovolací soud v nyní posuzované věci závěr o nepřípustnosti dovolání dostatečně a racionálně vyložil, a odkázal přitom na relevantní prejudikaturu. Neshledal-li dovolací soud za důvodné přehodnotit svůj dosavadní právní názor na obě řešené otázky (právo věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení již od okamžiku, kdy v rámci něj oznámí svou pohledávku, a omezení nároku věřitele zůstavitele maximálně do výše částky, které se mu v dědickém řízení dostalo), je tento závěr, který neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti, nutno respektovat.
14. Ústavní soud nemá z výše uvedených příčin důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu