Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. W., zastoupeného Mgr. Martinou Nimmrichterovou, advokátkou se sídlem Blahoslavova 4, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2025 č. j. 47 To 48/2025-59 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. ledna 2025 č. j. 3 Nt 2401/2025-40, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, kterého se měl dopustit nelegálním obchodováním s látkou mefedron, za což měl inkasovat částku nejméně 3 250 000 Kč (bod 2 napadeného usnesení Okresního soudu v Šumperku).
2. Stěžovatel prostřednictvím zvoleného obhájce podal návrh na přiznání bezplatné obhajoby podle § 33 odst. 2 trestního řádu. V návrhu uvedl, že je devatenáctiletým studentem 2. ročníku Střední školy řemesel, je svobodný, bezdětný, nevykonává žádnou výdělečnou činnost, nevlastní žádný movitý majetek a je v péči matky. Otec mu přispívá výživným ve výši 4 000 Kč měsíčně, přičemž běžné životní náklady hradí matka, která má vůči stěžovateli vyživovací povinnost. Stěžovatel dále poukázal na to, že mu již dříve byla bezplatná obhajoba v jiných řízeních opakovaně přiznána, přičemž jeho majetkové poměry se od té doby nezměnily, s výjimkou zvýšení výživného ze strany otce o 1 000 Kč. K prokázání svých tvrzení odkázal na potvrzení o studiu, výpis z evidence katastru nemovitostí a na spisy Okresního soudu v Šumperku, na jejichž základě mu byl nárok na bezplatnou obhajobu v minulosti přiznán.
3. Okresní soud v Šumperku rozhodl, že stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu, ani na obhajobu za sníženou odměnu nemá. Poukázal na to, že stěžovatel je majitelem dvou bankovních účtů, na které obdržel částky v řádu stovek tisíc korun. Operativním šetřením bylo zjištěno, že si kupuje módní oblečení drahých módních značek a drahé šperky ze zlata, které s oblibou nosí. Dle vyhodnocení bankovních účtů bylo dále zjištěno, že finanční prostředky utrácí za nákup kryptoměn v rámci desetitisíců korun (bod 13 usnesení okresního soudu).
4. Podle okresního soudu došlo ke změně majetkových poměrů stěžovatele. Zatímco v předchozích rozhodnutích byl obviněný studentem oboru Nábytkářská a dřevařská výroba, ve školním roce 2024/25 je již studentem jiného oboru, přičemž předchozí studium řádně neukončil. Soud má proto za to, že náklady obhajoby již nelze opětovně přenášet na stát. Dále konstatoval, že stěžovatel zjevně rezignoval na možnost zlepšit své majetkové poměry, např. formou brigády během studia. Jelikož mu bylo v době nezletilosti uloženo trestní opatření ve formě obecně prospěšných prací, má soud za prokázané, že je schopen pracovat. Na základě zjištěných skutečností okresní soud dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že by obviněný nebyl objektivně schopen nést náklady obhajoby. Stěžovatel navíc uvedl, že nemá žádné dluhy, půjčky ani exekuce.
5. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud nejprve uvedl, že pokud se stěžovatel nechal zastoupit advokátem na základě plné moci, musel si být vědom majetkové odpovědnosti spojené s tímto jednáním. Dále shrnul argumenty okresního soudu (body 8-10 usnesení krajského soudu). Stěžovatel je v produktivním věku, je práce a výdělku schopný a je tedy v jeho silách, aby si dokázal finanční prostředky opatřit (bod 11 usnesení).
6. Krajský soud dále zdůraznil, že je to stěžovatel, kdo musí osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby; soud tyto údaje sám nezjišťuje. Obviněný však pouze doložil potvrzení o studiu a o tom, že na něj nejsou evidována žádná vlastnická či jiná věcná práva (bod 12 usnesení). Naopak z údajů z trestního spisu vyplývá, že stěžovatel disponuje určitými finančními prostředky a tato zjištění stěžovatel nevyvrátil. Závěrem krajský soud uvedl, že výkon vazby nebo trestu nelze přičítat k dobru stěžovatele - skutečnost, že se stěžovatel nachází ve vazbě, není argumentem pro přiznání bezplatné obhajoby (bod 14 usnesení).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo na bezplatnou právní pomoc podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. Soudy neposoudily reálnou majetkovou situaci stěžovatele. Vycházely z pouhých spekulací o tom, že si trestnou činností mohl opatřit příjem nebo že nosí značkové oblečení a šperky. Soudy rovněž nespecifikovaly úvahu, že stěžovatel utrácí za nákup kryptoměn. Zejména však nepřípustně vycházely z nepodložené potenciality příjmů. Úvaha soudů o tom, že stěžovatel si může najít práci, je zcela mimo realitu v situaci, kdy se stěžovatel nachází ve vazbě s hrozbou uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 8-12 let. Co se týče údajných finančních prostředků na účtech, ty byly podle stěžovatele následně použity k zakoupení omamných a psychotropních látek, jejichž distribuce je předmětem vyšetřování. O tom, že se na účtech stěžovatele žádné peníze nenachází, svědčí i to, že policejní orgán právě z tohoto důvodu zrušil jejich zajištění. Rozhodnutí trestních soudů jsou ze všech těchto důvodů v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; stěžovatel cituje nálezy sp. zn. I. ÚS 2653/24 ,
,
,
II. ÚS 483/23
.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. K posuzování nároků na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě, neboť jde o otázku do značné míry závisející na úvaze trestních soudů (nálezy sp. zn. III. ÚS 3501/20 , bod 15; I. ÚS 2653/24, bod 8; III. ÚS 3228/24, bod 16).
10. K protiústavnosti rozhodnutí trestních soudů nepostačuje ani, pokud by Ústavní soud odlišně hodnotil relevantní skutečnosti. K takovému odlišnému hodnocení Ústavní soud zásadně není povolán. Důvod k zásahu Ústavního soudu nastává teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně jsou svévolné - nejsou opřeny o konkrétní skutková zjištění či žádná srozumitelná kritéria (nález sp. zn. I. ÚS 2653/24 , bod 8).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí zejména, že trestní soudy nepřípustně použily kritérium tzv. majetkové potenciality stěžovatele při posuzování, zda má dostatečné prostředky, aby hradil náklady své obhajoby (§ 33 odst. 2 trestního řádu). Nepřípustně a nepodloženě mu tedy prý kladly k tíži hypotetickou možnost opatřit si finanční prostředky prací. Judikatura Ústavního soudu přitom v tomto směru prošla určitým vývojem. Nejprve kritérium majetkové potenciality bezvýjimečně akceptovala. V posledních letech však jeho použitelnost do jisté míry relativizovala (zejména nález sp. zn. I.
ÚS 3966/17 ). V citovaném nálezu, ani žádném jiném pozdějším však Ústavní soud zcela neodmítl hodnocení majetkové potenciality obviněného do budoucna (nálezy sp. zn. III. ÚS 3501/20 , body 19-20; I. ÚS 2653/24, bod 10). Jinak řečeno, judikaturu Ústavního soudu v této věci je třeba číst tak, že rozhodnutí trestních soudů nesmí být vystavěna výhradně na majetkové potencialitě obviněného, zejména ne na nepodložených hypotézách ohledně budoucích možností výdělku. Je však možné, ba dokonce žádoucí brát v potaz jak současné finanční možnosti, tak zároveň majetkovou potencialitu, a to ve světle konkrétních okolností (nález sp. zn. III.
ÚS 3501/20 , bod 17 a 19).
12. Trestní soudy ve zde posuzované věci respektovaly výše uvedená ústavněprávní kritéria. Je pravdou, že v napadených rozhodnutích se objevují zmínky o potenciálních (hypotetických) příjmech obviněného. Je rovněž třeba přiznat, že tyto úvahy trestních soudů nejsou vždy zcela logické. Stěžovatel např. přiléhavě poukazuje na to, že si těžko může aktuálně příjmy obstarat, pokud se nachází ve vazbě. Trestní soudy tedy při použití tohoto argumentu opomíjejí, že stěžovatel potřebuje obhájce právě v tuto chvíli, kdy je z objektivních důvodů omezen na možnostech si vydělat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2653/24 , bod 18).
13. Přesto napadená rozhodnutí v ústavním přezkumu obstojí. Je tomu tak zejména proto, že nejsou bezvýhradně postavena na výše popsané majetkové potencialitě stěžovatele. Trestní soudy se majetkovým poměrům stěžovatele věnovaly i z tehdy aktuálního pohledu; poukázaly zejména na některé okolnosti, ze kterých plyne, že stěžovatel utrácí či v nedávné minulosti utrácel velké sumy peněz. Za takových okolností dospěly k závěru, že již není udržitelné, aby náklady obhajoby hradil stát, přestože tomu tak v minulosti bylo.
14. Pro ústavnost napadených rozhodnutí je dále podstatné, že trestní soudy dospěly k závěru o neunesení důkazního břemena stěžovatelem. Bylo na něm, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k uhrazení nákladů obhajoby. Tomu odpovídá i formulace samotného ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, který stanoví, že soudce (resp. předseda senátu) rozhodne o nároku na bezplatnou obhajobu, pokud obviněný sám osvědčí, že nemá dostatek prostředků. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost k majetkovým poměrům žadatele; soudům přísluší pouze hodnocení předložených dokladů (nález sp. zn. III. ÚS 3501/20 , bod 15). Pokud stěžovatel předložil takové důkazy, ze kterých se jeho nemajetnost podle trestních soudů nepodává, pak soudy rozhodly ústavně konformním způsobem a dostály povinnosti vycházet primárně z majetkového stavu stěžovatele v době rozhodování (nález sp. zn. IV. ÚS 2590/19 , bod 11).
15. Zde posuzovaná věc se liší od případů, ve kterých Ústavní soud vyhověl ústavním stížnostem v obdobných typových věcech. Trestní soudy zde zejména nedospěly k závěru o nemajetnosti stěžovatele, k níž by nad rámec znění zákona nepřípustně přidávaly další podmínky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3501/20 ). Zde posuzovaná věc se od jiných situací řešených Ústavním soudem liší také v tom, že stěžovateli nebylo přičteno k tíži, že si tvrzenou nemajetnost zavinil sám (nález sp. zn. III. ÚS 3228/24 , bod 22). K závěru o nemajetnosti totiž trestní soudy vůbec nedospěly.
16. Konečně nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že jeho návrhu mělo být vyhověno již z toho důvodu, že obdobným návrhům bylo vyhověno v minulosti a jeho poměry se od té doby nezměnily. Stěžovatel nese povinnost prokázat nedostatek prostředků při každém jednotlivém návrhu znovu. I pokud by se majetkové poměry mezi dvěma návrhy hypoteticky nijak nezměnily, není vyloučeno, aby jeden z nich byl shledán důvodným a druhý nikoli - a to v závislosti na procesní aktivitě, případně neaktivitě žadatele.
17. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu