Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2024 č. j. 5 To 103/2024-252 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2025 č. j. 11 Tdo 108/2025-282, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv ve smyslu čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít nesprávným právním posouzením obecnými soudy, jež se tím dle stěžovatele dopustily nepřípustně extenzivního výkladu a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ke kterému mělo dojít zahrnutím neprokázané skutečnosti do výroku rozsudku okresního soudu. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2023 č. j. 74 T 26/2023-218 uznal stěžovatele vinným přečinem nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let; dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 10 000 Kč. Stěžovatel podal odvolání s tím, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívající v tom, že jednání dle stěžovatele nebylo způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo život a zdraví osob jemu blízkých.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") se ztotožnil se závěry okresního soudu a napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl pro nedůvodnost. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, kde namítal nesprávné právní posouzení, týkající se způsobilosti vzbudit jeho jednáním v poškozené důvodné obavy. Nejvyšší soud v napadené právní kvalifikaci neshledal pochybení, stěžovatel nenaplnil jím uplatňovaný dovolací důvod a Nejvyšší soud tak dovolání v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
2. Stěžovatel se domnívá, že rozsudek okresního soudu je zatížen vadou extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním, kdy v rozsudku okresního soudu byla zahrnuta i neprokázaná skutečnost, že poškozená v důsledku jednání stěžovatele pocítila i újmu na zdraví. Tato vada nebyla odstraněna ani v rámci odvolacího a dovolacího řízení a jejím neodstraněním tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy dopustily nepřípustně extenzivního výkladu objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování. Stěžovatel má za to, že jeho jednání nemohlo v poškozené vzbudit důvodnou obavu, neboť většina projevů adresovaných poškozené měla povahu pouze milostných vyznání. Tímto pochybením tak dle stěžovatele došlo zároveň k porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Na základě výše uvedeného stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutími krajského soudu i Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a zásada nullum crimen sine lege dle čl. 39 odst. 1 Listiny, a aby následujícím výrokem napadená usnesení zrušil.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V nyní projednávané věci Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť nezjistil extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, skutkovými zjištěními soudů, a jejich právními závěry, který by zakládal důvod pro jeho kasační zásah. (srov. mj. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 , usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1063/20 , usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 761/19 a spoustu dalších).
6. Námitce zakládající porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud nepřisvědčil. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, podle nichž skutečnost, že poškozená při žádosti o úpravu medikace (navýšení dávky antidepresiv) neuvedla, že tak činí v souvislosti s nežádoucím jednáním stěžovatele, sama o sobě nesvědčí o její nevěrohodnosti. Tato úvaha byla krajským soudem podrobně a přesvědčivě odůvodněna zejména v bodech 18 až 20 ústavní stížností napadeného usnesení.
Ústavní soud konstatuje, že věrohodnost výpovědi poškozené je rovněž podpořena výpověďmi dalších svědků a značným množstvím SMS zpráv, zasílaných stěžovatelem nejen poškozené, ale i dalším členům její rodiny. Pro úplnost pak Ústavní soud připomíná, že trestný čin nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 trestního zákoníku má charakter trestného činu ohrožovacího, tudíž není podmínkou k jeho naplnění způsobení újmy na zdraví. Eventuální psychická újma může sloužit toliko jako podpůrné kritérium při hodnocení intenzity a povahy jednání obviněného, není však obligatorním znakem skutkové podstaty.
7. Námitka tvrzeného extenzivního výkladu způsobilosti jednání stěžovatele vyvolat důvodnou obavu byla již komplexně posouzena obecnými soudy. Tyto, v souladu s doktrínou a ustálenou judikaturou, logicky a srozumitelně vysvětlily, v čem spatřují způsobilost jednání stěžovatele důvodnou obavu u poškozené vzbudit. Ústavní soud připomíná, že význam skutkové podstaty dle § 354 odst. 1 trestního zákoníku nespočívá v jednorázovém jednání dosahujícím vysoké intenzity, ale v dlouhodobém, soustavném obtěžujícím chování, které má potenciál vyvolat u druhé osoby trvalou psychickou zátěž.
Nebezpečné pronásledování má charakter úmyslného trestného činu, přičemž zákonodárce záměrně volil víceré formy jednání (sledování, kontaktování, zneužívání osobních údajů apod.) právě proto, aby postihl jednání, které nemusí být samo o sobě násilné, ale je svou povahou vtíravé, opakované a zasahující do osobní integrity a obvyklého způsobu života druhé osoby. V tomto ohledu tak obecné soudy aplikovaly ustanovení § 354 odst. 1 trestního zákoníku v jeho zamýšleném rozsahu, nikoli extenzivně.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Rozhodnutí obecných soudů nejsou zatížena extrémním rozporem skutkového stavu s právními závěry ani svévolí nebo libovůlí a jsou náležitě odůvodněna. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu