USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2025 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 5 To 103/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 26/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2023, č. j. 74 T 26/2023-218, byl obviněný M. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Za to byl podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Vyjma toho okresní soud obviněnému podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výměře 10.000,- ,Kč, který je složen z dvaceti denních sazeb, přičemž jedna denní sazba byla určena částkou ve výši 500,- Kč.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 To 103/2024-252, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění okresního soudu, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
v době od 1. 1. 2020 do 13. 2. 2023 v Ostravě na ulici XY i na jiných místech přes nesouhlas poškozené M. D. tuto obtěžoval svými žádostmi o to, aby s ním poškozená měla vztah, pod různými záminkami ji kontaktoval a vyhledával na pracovišti ve společnosti Witkowitz Mechanica, a. s., načež se poškozená rozhodla kvůli jeho dotěrnosti změnit zaměstnání a ze společnosti Witkowitz Mechanica, a. s., ke dni 31. 7. 2021 odešla, dále poškozenou obtěžoval zasíláním četných zpráv z mobilního telefonu, ačkoli mu na ně poškozená neodpovídala a změnila si kvůli němu své telefonní číslo, zprávy také zasílal rodinným příslušníkům poškozené, R. D., L. H. a K. H., od nichž se snažil zjistit, kde se poškozená vyskytuje a proč s ním nechce mít vztah, psal zprávy lidem, s nimiž se poškozená setkala, a svěřoval se jim se svým neopětovaným vztahem k poškozené, v létě 2021 opakovaně vyhledával poškozenou na její zahradě v Ostravě – XY, kde chodil po chodníku kolem plotu, poškozenou oslovoval, volal na ni, že s ní musí mluvit, ať ho vyslechne, že bez ní nemůže být, poškozená se v takových případech před obviněným schovávala do zahradní chatky a čekala, než obviněný odejde, v jednom případě hodil poškozené na zahradu růži, kterou ona vyhodila za plot, obviněný za to na poškozenou křičel a byl rozzuřený tak, že se ho poškozená bála, poškozená v důsledku obtěžujícího chování obviněného změnila i své zvyky, v obavě, aby ji tam obviněný nezastihl, přestala v zahradní chatce přespávat a bála se být sama na zahradě, měla strach za tmy chodit sama ven, bála se otevřít dveře od bytu, pokud někdo zvonil na její zvonek a ona neviděla, kdo stál před jejími dveřmi, poškozená v důsledku jednání obviněného pocítila újmu na zdraví.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný M. Š. podal proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 To 103/2024-252 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2023, č. j. 74 T 26/2023-218) prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku explicitně neodkázal na konkrétní dovolací důvod, avšak z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku je dovoditelné, že své námitky zamýšlel podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně dovolatel namítl, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, neboť jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví (eventuálně o život a zdraví osob jí blízkých).
5. V rámci svého dovolání obviněný nejprve rekapituloval, že přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, a proto k naplnění jeho objektivních znaků je nutné prokázat dlouhodobost jeho jednání. K tomu dodal, že ke spáchání předmětného přečinu nedochází prvním dílčím útokem, ale až po uplynutí určitého časového období, během kterého se pachatel opakovaně a vytrvale dopouští svého jednání. K naplňování objektivních znaků skutkové podstaty daného trestného činu tedy dochází postupnou realizací jednotlivých dílčích útoků.
6. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom podle dovolatele nevyplývá, jak a kterým dílčím útokem mělo dojít k naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu, stejně jako to, kterými z dílčích útoků měl v poškozené vzbuzovat důvodné obavy a jakým jednáním a ke kterému okamžiku měla intenzita jeho jednání vyvrcholit. Tyto nedostatky označil za důsledek nesprávného právního posouzení, jakož i nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. Dále dovolatel prohlásil, že u tohoto typu trestné činnosti nejsou dostatečně patrné rozdíly mezi společensky přijatelným chováním, jednáním naplňujícím znaky soukromoprávního deliktu (nebo přestupku) a jednáním, jež má povahu trestného činu. Rozsudkem okresního soudu mu bylo pouze sděleno, že jeho jednání bylo společensky nepřijatelné a trestné, avšak z žádné části odůvodnění nevyplynulo, jaké konkrétní jednání vyvolalo u orgánů činných v trestním řízení nutnost aplikace trestní represe.
8. S odkazem na ustálenou judikaturu (vztahující se k projednávanému trestnému jednání) obviněný konstatoval, že jednání pachatele je nutné vždy posuzovat v širším kontextu, který zahrnuje např. znalost osobnosti a nebezpečných rysů pachatele, gradaci jeho agrese apod. Pro trestnost jednání pachatele není podstatné, jaký následek svým jednáním vyvolal, ale skutečnost, zda byl minimálně srozuměn s tím, že může v osobě poškozené vyvolat důvodnou obavu. Samotné obavy u osoby poškozené ještě neimplikují, že jednání pachatele bylo skutečně způsobilé tyto obavy vyvolat, neboť ten během svého jednání může vycházet pouze z obecných společenských konvencí. To však neznamená, že by skutečně byl srozuměn s tím, kterak oběť na jeho jednání zareaguje. V této souvislosti je nutné zkoumat např. to, zda oběť nereagovala na jednání pachatele nepřiměřeně citlivě. Dovolatel má přitom za to, že k výše popsané situaci došlo právě v nyní projednávaném případě.
9. V dosavadním řízení bylo prokázáno, že vůči osobě poškozené nikdy nevystupoval výhružným nebo násilnickým způsobem, a to ani skrytě. Objektivně tedy poškozené nikdy nezavdal důvod předpokládat, že by jeho „vyznávání lásky“ mělo vyústit v újmu na jejím zdraví. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že poškozená se jej obávala, dovolatel má za to, že se nejednalo o obavu důvodnou – byť připustil, že v některých případech jeho temperament přesáhl hranice základní lidské slušnosti, za to se však poškozené omluvil. Přestože jeho počínání a způsob komunikace je možné hodnotit jako amorální či nacházející se za hranicí společenských konvencí, není možné je vyhodnotit jako trestné. Dovolatel nikterak nezakrývá, že např. jeho SMS zpráva, kterou adresoval synovi poškozené a ve které uvedl, že poškozená má mít poměr se svým švagrem (který podle jeho slov má synovi nahradit zemřelého otce) byla necitlivá, rozhodně však nemohla vyvolat obavu o život nebo zdraví kterékoliv z dotčených osob, neboť obava ze zásahu do zdraví musí být na úrovni srovnatelné s ublížením na zdraví.
10. Přihlédl-li soud při posuzování způsobilosti jeho jednání k tomu, že poškozená je po náhlé smrti svého manžela osamoceně žijící ženou, pak dovolatel tvrdí, že k tomu nebyl důvod, neboť poškozené nikdy ani nenaznačil možnost fyzické konfrontace. Výpovědi svědků, které byly podle soudů nižších stupňů v souladu s výpovědí poškozené, však jeho jednání přeháněly. Pokud by byly jejich výpovědi ve shodě s realitou, měl soud prvního stupně zadat vypracování znaleckého posudku, který by prozkoumal jeho duševní stav, což se však nestalo.
11. Z výše uvedených důvodů má dovolatel za to, že rozhodnutí krajského i okresního soudu spočívají na nesprávném právním posouzení projednávaného trestného jednání, konkrétně zákonného znaku způsobilosti jeho jednání vzbudit v poškozené důvodné obavy. Vzhledem k tomu závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 To 103/2024-252, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2023, č. j. 74 T 26/2023-218, zrušil, a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
12. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 1 NZO 866/2024-11, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem svého vyjádření předeslala, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se více méně prolínají celým trestním řízením. Oba soudy nižších stupňů se však s nimi beze zbytku vypořádaly, přičemž státní zástupkyně se s odůvodněním jejich rozhodnutí plně ztotožnila.
13. Hlavní námitku obviněného o údajném nenaplnění objektivního znaku přisouzeného trestného činu státní zástupkyně striktně odmítla. Poškozená M. D. u hlavního líčení dostatečně podrobně popsala, že jednání obviněného bylo pro ni (i pro její rodinu) zpočátku nepříjemné, později obtěžující, postupem času však začalo být neúnosné, zejména proto, že na celou situaci byla sama. Zdaleka nešlo jen o zasílání SMS zpráv. Po čase obviněný začal psát i jejímu synovi, kterému stran její osoby napsal, že je zákeřná, šílená, paranoidní a neskutečně zlá. Poškozená tak začala mít strach, že se gradující jednání obviněného obrátí proti ní, přičemž si uvědomovala, že je ve svém volném čase sama. Jelikož se chtěla z vlivu obviněného vymanit, rozhodla se, že vezme práci, kterou jí původně v zaměstnání nabídli, aby již obviněného nepotkávala. Obviněný ji však i nadále obtěžoval, např. tím, že chodil kolem pozemku přilehlého k zahradní chatce. Když to zjistila, schovávala se před ním a čekala až odejde. V návaznosti na to požádala švagra o nainstalování kamer, aby si mohla ověřit, zda obviněný již odešel. Věrohodnost výpovědi poškozené dostatečně potvrdily i výpovědi ostatních svědků, zejména jejího syna R. D., jejího švagra L. H. a jeho sestry K. H.
14. Podle státní zástupkyně soudy nižších stupňů správně dovodily, že jednání obviněného vskutku bylo způsobilé v poškozené vzbudit obavu o její zdraví. To dokládá i jednání poškozené, která v důsledku obtěžujícího chování obviněného učinila řadu rozhodnutí, která předtím neplánovala – změnila si telefonní číslo, posléze se rozhodla změnit své zaměstnání, aby obviněného již nepotkávala, současně si nechala instalovat kamery na svém rekreačním zařízení anebo nechala prohlédnout svoje motorové vozidlo z obavy, že do něho obviněný namontoval nahrávací zařízení. Nakonec zvažovala i úplné odstěhování. Za správný tak státní zástupkyně označila závěr soudů, že se ze strany obviněného jednalo o pronásledování osamělé ženy.
15. V návaznosti na výše uvedené státní zástupkyně konstatovala, že obviněný svým jednáním jednoznačně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Jelikož meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak dovolací soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. však vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil v neveřejném zasedání i jiné než jí navrhované rozhodnutí.
16. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a po formální stránce vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Obviněný (byť implicitně) odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
21. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu je nutné, aby právní vady
spatřované dovolatelem v napadených rozhodnutích byly řádně a dostatečně podrobně vymezeny. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která dovolatel rovněž zpochybňuje, je vhodné konstatovat, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku), a teprve v návaznosti na tato tvrzená a odůvodněná hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
22. Současně Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný za situace, kdy bylo jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ostravě odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně. Tím byť nikoli výslovně, nýbrž jen implicitně, uplatnil jím přednesený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť – jak již bylo uvedeno výše - jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Ostravě podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
23. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
24. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného M. Š. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že vznesené dovolací námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
V. K meritu věci
25. Nejvyšší soud nejprve prověřil, že Okresní soud v Ostravě odvodil své skutkové závěry z dostatečného množství provedených důkazů, mezi nimiž dominuje zejména výpověď poškozené M. D., kterou obsahově potvrzují a doplňují výpovědi jejího syna R. D., jejího švagra L. H. a jeho sestry K. H. Součástí dokazování je i řada listinných důkazů, zahrnujících zejména přepisy SMS zpráv, které obviněný zasílal poškozené, stejně jako jejímu synovi, dále K. a J. H. a dalším osobám. Ve věci byly provedeny i další důkazy, které však mají ve vztahu k prokázání projednávaného skutku a jeho právnímu posouzení pouze doplňující charakter.
26. Všechny tyto důkazy Okresní soud v Ostravě vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Přitom dostatečně vyložil, na základě jakých důkazů má za prokázaná jím učiněná skutková zjištění, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil a na základě jakých zjištění dospěl ke svému rozhodnutí. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. kladenými na písemné vyhotovení rozsudku a nikterak neodporují principům formální logiky. Poté soud prvního stupně svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku byly jednáním obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. S výrokem o vině soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 To 103/2024-252, jímž odvolání obviněného zamítl, neboť jej vyhodnotil jako nedůvodné. Současně se oba soudy nižších stupňů v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly se všemi již dříve přednesenými námitkami obviněného.
27. I přes tyto skutečnosti obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zřekl své odpovědnosti za spáchaný přečin, neboť je i nadále přesvědčen, že na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru o jeho vině, ježto svým jednáním údajně nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty aplikovaného přečinu. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k obviněným vytýkaným pochybením.
V. 1. K námitkám dovolatele
28. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznesl primární námitku, v rámci které tvrdí, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, neboť jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví (respektive o život a zdraví osob jí blízkých). Poškozené totiž pouze „vyznával lásku“, byť připouští, že v některých případech jeho temperament přesáhl meze lidské slušnosti. Avšak nikdy se vůči poškozené nedopustil násilného chování či výhrůžek, a proto u ní ani nemohl vyvolat obavy o život či zdraví. Jeho jednání je tak možné hodnotit jako necitlivé či nemorální, nikoli však jako trestné.
29. V návaznosti na dovolací argumentaci obviněného je na místě připomenout, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování ve smyslu § 354 tr. zákoníku představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování jiné osoby prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví anebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem jednání je záměr agresora obtěžovat jinou osobu tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho/její psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Zpravidla je takové jednání pachatele projevem jeho obsesivní fixace na osobu, kterou systematicky obtěžuje nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Jde tedy o vědomé, vytrvalé, tvrdošíjně prováděné jednání, které vybočuje z běžných norem chování, a které v některých případech může i nebezpečně gradovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1036/2016).
30. Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v „širším smyslu slova“, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit oběť před závažnými útoky do jeho/jejího soukromí. Pod tento pojem je nutné zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, pozorování (např. denní čekání před domem, doprovod při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, tzv. noční hlídky před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu.
31. Důvodnou obavou ve smyslu § 354 tr. zákoníku se přitom rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu z jednání, kterým agresor působí na poškozenou osobu, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolal. Ačkoli tedy důvodná obava nemusí vzniknout, musí být reálný její vznik. Proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti poškozeného ze strany pronásledovatele, sledování, kontaktování či omezování poškozeného v obvyklém způsobu života. Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je tedy společný požadavek, aby toto jednání bylo „způsobilé“ vzbudit v poškozené osobě důvodnou obavu o život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1226/2017, k tomu přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 1. 1971, sp. zn. 3 Tz 123/70, a sp. zn. 3 Tz 119/70, a ze dne 21. 1. 1971, sp. zn. 3 Tz 140/70, uveřejněné pod č. 38/1971-II. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, uveřejněné pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., apod.).
32. Ohledně zákonného znaku dlouhodobosti pak v případě trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku platí, že tímto znakem je třeba rozumět několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které jsou způsobilé vyvolat obavy či tísnivé pocity. Přitom čím větší je frekvence a různorodost jednotlivých forem pronásledování oběti, tím kratší může být časové období, které je orgány činnými v trestním řízení vyhodnoceno jako naplnění znaku dlouhodobého pronásledování. Vysoká frekvence těchto, často co do projevů i nebezpečnosti velmi různorodých forem chování, je vedena snahou pachatele změnit (popř. i zničit) obvyklý způsob života poškozeného, ohrozit jeho duševní rovnováhu a postupně jej dostat pod svůj vliv a moc. Z hlediska dlouhodobosti judikatura Nejvyššího soudu konkretizovala, že „opakováním“ jednotlivých dílčích útoků se rozumí více než deset pokusů o kontakt a trvajícím obdobím musí být doba minimálně čtyř týdnů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 832/2015).
33. Pro úplnost je vhodné doplnit, že přečin nebezpečného pronásledování je úmyslným trestným činem. Podle § 15 tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo jestliže věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se pak rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).
34. Z provedených důkazů Okresního soudu v Ostravě, verifikovaných Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím, Nejvyšší soud ověřil, že v obviněném vzplanuly milostné city vůči ovdovělé kolegyni ze zaměstnání, v důsledku čehož vyhledával její přítomnost na pracovišti, posléze i na adrese jejího trvalého bydliště (kde např. postával před domem) a v jejím rekreačním objektu (kde poškozená ráda trávila svůj volný čas) a souběžně se její osobu pokoušel telefonicky kontaktovat buď telefonními hovory nebo zasíláním velkého množství (ze strany poškozené ovšem nevyžádaných) SMS zpráv. Poškozená však jeho city neopětovala, s čímž se obviněný nebyl schopen smířit. Pokud dovolatel namítl, že k osobě poškozené choval hluboký cit a důrazně odmítl, že by jeho jednání mohlo v její osobě vzbudit důvodnou obavu o její život nebo zdraví, neboť se vůči ní nikdy nedopustil fyzického násilí, je nutné takovou argumentaci kategoricky odmítnout.
35. Nebezpečné pronásledování (neboli „stalking“) je pojmově charakteristický opakovanými, trvajícími a ze strany oběti striktně odmítanými kontakty za použití násilí anebo jiných srovnatelných praktik (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1333/2013). Avšak interpersonální násilí nezahrnuje toliko použití (nebo hrozbu použití) fyzické síly proti jiné osobě (nebo skupině osob), která působí (nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit) zranění či smrt (srov. např. vymezení násilí Světovou zdravotnickou organizací (WHO), https://www.emro.who.int/health-topics/violence/index.html). Pod jednání násilné povahy je nutné zahrnout i projevy, které oběti způsobují strádání, týrání či újmu, a to v rovině psychické, sexuální či ekonomické povahy.
36. Za psychické násilí jsou považovány projevy mentální a emocionální újmy (např. pokřikování, hrozby, ponižování, vydírání, útisk či obdobné šikanózní jednání), prostřednictvím kterých si agresor na oběti vynucuje jednání, ke kterým není svolná a kterých by se za běžných situací nedopustila. Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za vysoce nebezpečné, neboť se potenciálně zvyšuje pravděpodobnost další gradace agrese či eskalace násilných projevů (buď dalším zvyšováním intenzity jednotlivých útoků, anebo přechodem např. z násilí psychického na násilí fyzické).
37. K právní kvalifikaci jednání pachatele ve smyslu trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku proto není nutné, aby k vynucení kontaktu s obětí pachatel použil explicitního násilí (provázeného např. údery, kopy, chvaty, škrcením, apod.). K naplnění objektivní stránky tohoto přečinu zcela postačuje tvrdošíjné obtěžování oběti všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností pachatele. Přitom nelze opomenout ani řadu významných výzkumných studií, ze kterých vyplynulo, že na počátku nebezpečného pronásledování bývá často „jen“ obtěžování oběti, které však posléze graduje v jednání stále agresivnější povahy a může skončit i smrtí oběti (srov. např. Schumacher, S. Stalking. Geliebt, verfolgt, gehetzt. Göttingen, 2004, s.136).
38. Z výše uvedených hledisek je zcela jednoznačné, že jednání obviněného M. Š. vůči poškozené M. D. vykazovalo všechny objektivní znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, včetně způsobilosti tohoto jeho jednání vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život či zdraví.
39. Jak poškozená sama vypověděla, obviněného zpočátku vnímala jako kamaráda a byla mu vděčná za to, že jí a jejímu švagrovi např. vypomohl s pracemi na zahradě, na které sama nestačila. Nicméně to byl obviněný, který poškozenou zahrnoval nevyžádanými projevy, které jí stále více obtěžovaly až se pro její osobu staly nesnesitelnými (jednalo se nejen o pokusy o přímý telefonický kontakt a zasílání velkého množství nevyžádaných SMS zpráv, ale také o vyhledávání její osoby pod různými záminkami v zaměstnání, rozhovory o její osobě s ostatními zaměstnanci, její sledování v místě trvalého bydliště i v okolí její chaty se zahradou, apod.). Poškozená přitom obviněnému ústně i písemně „nespočetněkrát“ sdělila, že po smrti svého manžela nemá zájem o navázání dalšího vztahu (viz např. SMS zprávy na č. l. 71, 185) a „milionkrát“ mu to řekl i její syn (č. l. 185). Posléze na jeho naléhání reagovala tím, že jeho SMS zprávy zcela blokovala (jednalo se o 101 zpráv, č. l. 72). Obviněný však takovéto žádosti poškozené naprosto ignoroval (stejně jako žádosti jejích rodinných příslušníků) a i nadále ji se vzrůstající intenzitou nevyžádaným způsobem kontaktoval.
40. O dlouhodobém, gradujícím jednání i stále vzrůstajícím napětí mezi osobou obviněného a poškozenou přitom svědčily i další osoby. Svědek R. D. (syn poškozené) uvedl, že jeho matka měla z jednání obviněného stále větší strach, cítila z jeho strany stupňování nátlaku a bála se, že by jeho jednání mohlo vygradovat v napadení či jiné projevy násilí. Z gradující situace byla smutná až v depresi, pročež měl o matku strach, a proto obviněného „před jeho domem seřval“ (č. l. 173). Rovněž svědek L. H. (švagr poškozené) potvrdil, že poškozené kvůli jednání obviněného namontoval na zahradu kamery, protože měla obavy o vlastní bezpečí. Před obviněným se poškozená u něj i ukrývala (č. l. 174). Také svědkyně K. H. (sestra L. H.) vypověděla, že poškozená jednání obviněného zpočátku neřešila, ale posléze jí obtěžovalo, hovořila o tom, že jí to bylo velmi nepříjemné a přála si, aby obviněný svého jednání zanechal. Dále potvrdila, že obviněný např. stával pod domem, kde bydlela a zjevně byl o každém jejím kroku informován (č. l. 181).
41. Rovněž z velkého množství ve spisovém materiálu založených SMS zpráv (č. l. 34 až 119) vyplynulo, že obviněný poškozenou neustále obtěžoval, přičemž ona jeho city nikterak neopětovala a o žádné (ani přátelské) kontakty nestála. Od svého jednání obviněný neupustil ani poté, co bylo jeho chování ze strany poškozené v roce 2022 oznámeno policejnímu orgánu, který věc postoupil správnímu orgánu [viz usnesení Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Vítkovice, odboru vnitřních věcí a správních činností ze dne 2. 10. 2022, č. j. VITK/20997/22/VVaSČ/Sa, o odložení přestupkové věci (č. l. 121-126), které nabylo právní moci dne 5. 10. 2022]. Obviněnému tedy bylo zcela zřejmé, že jeho jednání poškozená považuje za natolik závažné, že se je dokonce rozhodla řešit institucionálně, tedy za pomoci oznámení policejnímu orgánu. I přes uvedené však obviněný ve svém jednání neustal a v tomto i nadále v nezměněném modu pokračoval.
42. Na základě provedených výslechů všech dotčených osob (verifikovaných přepisem velkého množství SMS zpráv) tak bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný proti vůli poškozené, s čímž byl s ohledem na její odmítavou reakci řádně srozuměn, vyhledával její osobní blízkost, vytrvale její osobu pronásledoval prostřednictvím prostředků elektronických komunikací a svým nežádoucím jednáním ji celkově omezoval v jejím obvyklém způsobu života.
43. Jeho jednání navíc probíhalo v rozmezí více než tří let, což je bezpochyby jednání dlouhodobé a navíc vykazující gradující charakter – od ryze přátelského vztahu přes vtíravé obtěžování až po projevy zatvrzelé umíněnosti a vzrůstající nenávisti [kdy se s poškozenou hádal, opakovaně na ni „dost křičel“ (č. l. 183) a později o ní mluvil jako o osobě zlé, zákeřné, šílené, paranoidní, mstivé, k čemuž mimo jiné dodal, že se jí to vše vrátí (č. l. 38 až 39, 102 až 104)]. Svůj postoj nekorigoval ani u veřejného zasedání o odvolání v rámci trestního stíhání probíhajícího v této trestní věci, kde o poškozené hovořil jako o manipulátorce a lhářce (č. l. 249). Takové jednání bylo jednoznačně způsobilé vyvolat v poškozené oprávněné obavy – minimálně o její zdraví (v krajním případě i o její život, stejně jako o zdraví či život osob poškozené blízkých).
44. Bezskrupulózní umanutosti obviněného nasvědčuje i to, že po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Ostravě dne 4. 12. 2023, tedy v době, kdy byl již nepravomocně odsouzen za spáchání předmětného přečinu, kontaktoval prostřednictvím SMS zprávy paní V. (kamarádku poškozené), které se dotazoval na to, proč nebyla svědčit u hlavního líčení a současně označil poškozenou za lhářku a manipulátorku (viz SMS zpráva ze dne 16. 12. 2023, na č. l. 246). O tom, že své jednání hodnotí pouze jako neslušné, svědčí i to, že dlouhodobé zasílání nevyžádaných SMS zpráv poškozené, jejímu synovi i dalším osobám, krajskému soudu vysvětlil jako svoji „terapii, v rámci které se potřeboval vypsat ze svého zklamání“ (č. l. 249). Tímto výrokem obviněný odhalil, že ani s odstupem doby není schopen vlastní sebereflexe a objektivního kritického náhledu na své defektní jednání. Není tedy divu, že poškozená poté, co blíže poznala osobnost obviněného, se reálně obávala toho, že se jeho pronásledování může vystupňovat v projevy agresivity, tedy ve fyzické napadení její osoby či osoby jejího syna (kterého ostatně sama žádala, aby se nenechal obviněným k napadení vyprovokovat).
45. V návaznosti na výše uvedené okolnosti Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného bylo ze strany soudů obou nižších stupňů zcela správně kvalifikováno jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1, písm. b), c), d) tr. zákoníku, neboť naplnilo všechny zákonné znaky objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
46. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku dále vznesl řadu doplňujících námitek, když v jedné z nich tvrdí, že soudy nižších stupňů neuvedly, kterými z dílčích útoků měl v poškozené vzbuzovat důvodné obavy, ani jakým jednáním a ke kterému okamžiku měla vyvrcholit intenzita jeho pronásledování.
47. Nejvyšší soud v této souvislosti akcentuje, že přečin nebezpečného pronásledování je zpravidla vymezen jako trestný čin trvající nebo hromadný; praxe jej většinou charakterizuje jako trestný čin trvající, neboť jeho podstata spočívá ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1375/2016, ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 492/2017, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 866/2020). Tomu ostatně odpovídá zákonné vymezení přečinu jako „dlouhodobého“ pronásledování, byť v praxi se tato trestná činnost skládá z řady dílčích úkonů, které však zákon nepostihuje samostatně, nýbrž jako celek. Ani nepřímo trestní zákoník nestanoví nutnost spáchání více aktů, které jsou potřeba k naplnění skutkové podstaty z hlediska hromadnosti a které by měly být jednoznačně (alespoň na základě judikatury) určitelné. Ve všech případech ze zákona vyplývá nutnost nejméně v řádu týdnů, eventuálně měsíců či let trvajících pachatelových nežádoucích projevů chování, které poškozená osoba vnímá jako obtěžující.
48. Z těchto důvodů v popisu pachatelova jednání zcela postačí uvést počátek a charakteristiku způsobu jednání, včetně jeho udržování. Explicitní popis jednotlivých ataků (např. jednotlivými dny či dokonce hodinami) tzv. skutková věta nemusí obsahovat. Je však nutné jednotlivá jednání pachatele vždy konkretizovat z hlediska způsobu páchání a jejich základního časového řazení, stejně jako z hlediska případného stupňování, tedy větší frekvence či intenzity agrese a v závěru popisu uvést ukončení jeho jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 492/2017).
49. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že tzv. skutková věta obsahující popis jednání obviněného v nyní posuzované věci jednoznačně obsahuje naplnění všech zákonných znaků objektivní stránky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování ve smyslu § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, včetně dostatečného popisu počátku, průběhu, vyvrcholení jeho jednání i narůstajícího nátlaku na poškozenou, jehož důsledkem bylo faktické omezení její osoby v obvyklém způsobu života a evidentní obavy o její zdraví i zdraví svého syna. Popis skutku je tedy zcela vyhovující nejen z hlediska časového vymezení, ale i intenzity a různorodosti jednání obviněného. Nelze přitom opomenout, že „stalking“ je jako trestný čin trvající nutné vždy posuzovat jako celek, tedy komplexně, v celé jeho šíři, a nikoli věcně izolovanými výroky pachatele, kterými se pokouší odvrátit pozornost od podstaty svého jednání.
50. Ani s námitkou dovolatele, v rámci které prohlásil, že u tohoto typu trestné činnosti nejsou jasně patrné rozdíly mezi společensky přijatelným chováním, přestupkem a trestným jednáním, nelze nikterak souhlasit. Obviněný byl dostatečně obeznámen s tím, že poškozená v inkriminovanou dobu procházela těžkým životním obdobím. Za této situace měl přistupovat k její osobě nanejvýš citlivě. Jeho pomoc při stavbě plotu v rekreačním zařízení poškozené v Ostravě – XY je jistě chování nejen společensky přijatelné, ale i sociálně hodnotné. Pokud však obviněný projevil přání po navázání hlubšího (tj. citového) vztahu a poškozená jeho city neopětovala (ať již byly důvody jakékoli), bylo jeho povinností toto přání respektovat, neboť „projevy lásky“ zásadně nelze nikomu vnucovat. Proto také jeho opakované kontaktování osoby poškozené, které bylo z její strany odmítáno, je nutné označit za necitlivé, obtěžující, bezohledné, a tedy naplňující zákonné znaky přestupku proti občanskému soužití. A pokud však toto jednání v průběhu dalšího období provázela stále vzrůstající dotěrnost jeho osoby (plynoucí z jeho zjevné obsedantní fixace na poškozenou) a vrcholilo projevy verbální agresivity (kterou byl navíc schopen rozšířit i vůči jejímu synovi), je nepochybné, že se již jedná o jeden z trestných činů narušujících soužití lidí (viz Díl 5. Hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku).
51. Lze jistě s obviněným souhlasit, že trestní odpovědnost nezakládá každé obtěžování, dotěrnost či kontaktování osoby přes její odmítání, ale až poměrně závažné a dlouhotrvající jednání. Míru závažnosti jednání, kterým obviněný narušuje řádné občanské soužití lidí ve společnosti i zachování veřejného pořádku obecně, vždy určí orgány činné v trestním řízení anebo orgán správní. Obecně lze uzavřít, že rozhodujícím ukazatelem toho, zda je předmětné jednání přestupkem či trestným činem, vždy spočívá v míře společenské škodlivosti jeho jednání, tedy v míře bezohlednosti agresora vůči oběti jeho zájmu.
52. Jestliže dovolatel označil obavy poškozené za nedůvodné a svůj způsob komunikace toliko za nekonvenční či nemorální, avšak trestně nepostižitelný, nelze s tímto jeho názorem v žádném ohledu souhlasit, neboť všem taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování ve smyslu § 354 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku je společný požadavek, aby předmětné jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozené osobě důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Tento požadavek byl ze strany obviněného v nyní posuzovaném případě spolehlivě naplněn, neboť zjevně naplnil objektivní stránku skutkové podstaty předmětného přečinu hned třemi souběžnými způsoby trestného jednání [uvedenými v § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku], a to za současného naplnění dalšího klíčového znaku dlouhodobosti jednání pachatele. V daném případě nelze pominout fakt, že sama poškozená výslovně uvedla, že se obávala možné gradace jednání obviněného, v důsledku jeho obtěžujícího chování byla nucena změnit zaměstnání, během svého pobytu na zahradě se před ním, pakliže se ji zde snažil kontaktovat, schovávala v zahradní chatce, na tomto objektu nechala ze strachu z jeho osoby nainstalovat kamerový systém, načež se z obavy z možné eskalace jeho jednání rozhodla v chatě raději sama v noci nepřespávat, přestože tak v minulosti bez obav činila. Poškozená tak ze strachu z jednání obviněného a jeho možné eskalace, kdy tato obava plynula z její dosavadní zkušenosti s jeho osobou, byla nucena (nedobrovolně) měnit své životní návyky, včetně způsobu trávení volného času, což podporuje závěr nejen o způsobilosti jednání obviněného vzbudit v poškozené důvodnou obavu minimálně o její zdraví, ale i závěr o tom, že tuto obavu poškozená fakticky pociťovala, tzn. že jednání obviněného tuto obavu v poškozené skutečně vyvolalo.
53. Navíc – jak bylo již zmíněno výše – při stanovení hranice intenzity pachatelova jednání judikatura zdůrazňuje, že ani není primárně nutné, aby obviněný takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolal. Podstatné je, že její vznik je objektivně reálný (viz zákonná formulace „způsobilosti“ jednání obviněného vyvolat důvodnou obavu). Proto je vždy nutné pečlivě hodnotit důsledky jednání obviněného (tedy jím vedeného vyhledávání osobní blízkosti poškozené, její souběžné sledování, slídění, vyhrožování, či omezování v obvyklém způsobu života), aby bylo nebezpečné pronásledování odlišeno od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu srov. Válková, H. In Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4449 - 4469).
54. Jelikož obviněný byl v nyní posuzované věci obeznámen se skutečností, že poškozená po smrti svého manžela a odstěhování jejího syna ze společné domácnosti je fakticky osaměle žijící ženou, měly být tyto okolnosti pro něj dostatečně signifikantní, aby jim přizpůsobil své jednání. Obviněný měl u poškozené předpokládat zvýšenou senzitivitu – neboť tyto okolnosti mu byly dostatečně známy. Místo toho však postupoval vědomě bezohledným až devastujícím způsobem. Na základě provedeného dokazování lze bez důvodných pochybností uzavřít, že jednání obviněného je zcela typickým (tzv. učebnicovým) příkladem nebezpečného pronásledování (stalkingu) ženy, nacházející se v těžké životní situaci, které navíc probíhalo po závažně dlouhou dobu a vykazovalo stále zesilující charakter.
55. Jestliže se obviněný hájí tvrzením, že ve věci vyslechnutí svědci „jeho jednání přeháněli“, pak své závažné jednání nepřípustně zlehčuje, přičemž toliko polemizuje se skutkovými závěry, které spolehlivě vyplynuly z provedených důkazů – zejména ze zcela objektivních přepisů jeho SMS zpráv. Doplňující poznámku dovolatele, že pokud by (poněkud) nadsazené výpovědi svědků byly skutečně pravdivé, měl soud prvního stupně znalecky zkoumat jeho duševní stav, je nutné rovněž striktně odmítnout.
56. Ačkoli lze připustit, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie či klinická psychologie, mohl do věci vnést další ozřejmující skutečnosti, okresní soud se duševním stavem obviněného (respektive motivy jeho osobnostně nezralého jednání) oprávněně nezabýval, neboť v projednávané věci bylo naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu bez důvodných pochybností prokázáno, a to včetně způsobilosti osoby obviněného být subjektem tohoto trestného činu (z hlediska věku i jeho příčetnosti v době spáchání činu). Zkoumání duševního stavu obviněného by mělo smysl pouze v případě, že by tento trpěl závažnou duševní poruchou nebo chorobou, která by vedla k vážným pochybnostem o jeho příčetnosti, popř. způsobilosti správně chápat smysl trestního řízení a tohoto se účastnit, nicméně v průběhu dokazování této skutečnosti nic nenasvědčovalo. Za takové situace by ze strany soudu prvního stupně došlo toliko k nežádoucímu protahování hlavního líčení, čímž by se provinil proti procesní zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.
V. 2. Shrnutí
57. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud v Ostravě se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Následně prokázanému jednání přiřadil zcela přiléhavou právní kvalifikaci, se kterou vyjádřil bezvýhradný souhlas i Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, byť konstatoval, že okresní soud mohl popis projednávaného trestného jednání formulovat poněkud přesněji. Současně se však vyjádřil, že se jedná toliko o formální pochybení, které není způsobilé zapříčinit nezákonnost dotčeného rozhodnutí.
58. Ani Nejvyšší soud neshledal v aplikované právní kvalifikaci jednání obviněného žádného pochybení. Stejně tak nebyl dovolacím soudem zjištěn jakýkoli nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces. V dovolání uplatněné námitky obviněného jsou pouze projevem jeho nesouhlasu s tím, k jakým hmotněprávním, respektive skutkovým závěrům dospěly soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, se však v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, neboť jeho aktivním jednáním byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky aplikované skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku.
59. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) znovu připomíná, že obviněný M. Š. za situace, kdy bylo jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ostravě odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně. Tím de facto uplatnil jím vznesený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolatelem výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI. Závěr
60. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 To 103/2024-252, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Ostravě ze dne 4. 12. 2023, č. j. 74 T 26/2023-218, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného M. Š. nedošlo ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. k porušení zákona, pročež bylo jím podané dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
61. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu