4 Tdo 1333/2013-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2013 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 138/2011, t a k t o:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, v bodu II. výroku o vině, výroku o
trestu a o náhradě nemajetkové újmy poškozené.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 8
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011,
byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a
přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem I.) a přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku (pod bodem II.),
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I. dne 26. 6. 2011 okolo 20.00 hod. v P. u benzinové stanice A. v ul. S.
nejprve zastoupil řidiči M. P., cestu jeho vozidlu zn. Peugeot Partner, po
zastavení jeho vozu přistoupil ke dveřím řidiče a přes napůl stažené okno
řidiči vulgárně nadával, následně ho chytil za tričko a dvakrát ho udeřil
otevřenou dlaní do obličeje, když po tomto poškozený vystoupil z vozu a šel z
benzínové čerpací stanice zavolat policii, kdy popsaným jednáním nezpůsobil
poškozenému M. P., žádné vážnější zranění, které by si vyžádalo lékařské
ošetření, slovně vulgárně napadl poškozenou J. H., následně ji udeřil pěstí do
břicha a páčením pravé ruky ji donutil vystoupit z vozidla, pak jí dále držel
ruce a požadoval po ní vydání kabelky, kterou mu poškozená nedala, a proto
překonal silou její odpor a strhl jí kabelku z ramene a z místa i s kabelkou
zn. Dolce Gabbana v hodnotě 1.500,- Kč a s hotovostí 500,- Kč, platební kartou
na jméno poškozené, a mobilním telefonem zn. Samsung SGH-U600, odešel, čímž
způsobil poškozené J. H., škodu ve výši cca 10.000,- Kč, když popsaným jednáním
nezpůsobil poškozené zranění,
II. od 28. 6. 2011 do 7. 7. 2011 20.38 hod. v místě bydliště v P., ul.
C., ale i jinde, vyhledával osobní blízkost poškozené J. H., proti její vůli
tím způsobem, že jí na veřejnosti i v soukromí vulgárně nadával, obtěžoval ji
četnými telefonáty a zprávami, a to na soukromý mobil i telefon do zaměstnání,
nadával jí i jejím rodinným příslušníkům, zejména jejímu manželovi R. H., tak
se domáhal její pozornosti, přičemž intenzita tohoto pronásledování měla
vzrůstající tendenci, v telefonátech jí sdělil, že se postará o jejího manžela
a podobně, když poškozená se obávala o svůj život a zdraví a život svých
blízkých, protože obviněný ji a poškozeného M. P. již napadl dne 26. 6. 2011.
Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 67 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému samostatnému
peněžitému trestu ve výši 600 denních sazeb, když denní sazba činí 1.000,- Kč,
tedy celkem ve výši 600.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání 3 roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozené J. H., nemajetkovou újmu ve výši 5.000,- Kč.
Dále byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn podané obžaloby OSZ pro
Prahu 8, ZT 393/2011, v bodu III., pro skutek spočívající v tom, že od blíže
nezjištěné doby v červnu 2009 do 26. 6. 2011 20.30 hod. v místě bydliště v P.,
ul. C., ale i jinde vyhledával osobní blízkost poškozené J. H., proti její vůli
tím způsobem, že jí na veřejnosti i v soukromí vulgárně nadával, obtěžoval ji
četnými telefonáty a sms zprávami, a to na soukromý mobil i do zaměstnání,
volal a nadával jejím rodinným příslušníkům a pod pohrůžkami násilí se tak
porůznu domáhal její pozornosti, přičemž intenzita tohoto pronásledování měla
vzrůstající tendenci, když v posledním měsíci poškozenou nejméně dvakrát
fyzicky napadl a způsobil jí tak podlitiny pod očima, na základě čehož se
poškozená obávala o svůj život a zdraví a život a zdraví svých dětí, toto
opakované obtěžování poškozenou omezilo v obvyklém způsobu života, jelikož mělo
za následek rodinné neshody s manželem, který se od ní odstěhoval a jemuž se z
obavy o život a zdraví dětí bála svěřit.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2
T 138/2011, podal obviněný M. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v
Praze usnesením ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013, tak, že ho podle §
256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný M. H. prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To 225/2013, dovolání,
ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení
skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, zejména pak při
aplikaci ustanovení § 358 odst. 1, § 175 odst. 1, § 234 odst. 1 a § 354 odst. 1
zákoníku nebyla dle názoru obviněného naplněna ani subjektivní ani objektivní
stránka uvedených trestných činů. Rovněž nesouhlasí s výrokem o trestu a o
přiznání nemajetkové újmy. Dovolatel u přečinu nebezpečného pronásledování
zpochybnil skutkové úvahy obsažené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu
ohledně odesílaných SMS a dále soudům vytknul, že nehodnotily SMS pocházející z
období do 26. 6. 2011, za něž byl zproštěn obžaloby. Dále namítl, že telefonát
ze dne 7. 7. 2011 zaznamenala samotná poškozená bez splnění požadavků trestního
řádu na pořízení takového zvukového záznamu a přitom je tato nahrávka jediným
důkazem o pronásledování poškozené vyjma její vlastní výpovědi. Dovolatel
uvedl, že z provedených důkazů je zřejmé, že údajné pronásledování trvalo v
rozhodném období pouze 3 dny, a to dne 28. 6. a 30. 6. 2011 a dále dne 7. 7.
2011, neboť poškozená potvrdila, že dne 29. 6. 2011 se s obviněným neviděla a
že od 1. 7. do 6. 7. 2011 byla s rodinou na horách, kde měli vypnutý mobil.
Ohledně právní kvalifikace pak namítl, že tvrzená doba pronásledování byla
příliš krátká, než aby mohl být naplněn znak „dlouhodobě“, přičemž v této
souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn.
3 Tdo 1378/2011, podle něhož by se mělo jednat o více než 10 pokusů o kontakt
po minimální dobu 4 týdnů.
Co se týká přečinů výtržnictví, vydírání a neoprávněného opatření platebního
prostředku dovolatel rozebíral okolnosti předchozího mileneckého vztahu s
poškozenou, její nevěrohodnost, motivy svého jednání - ověřit věrnost poškozené
a předchozí ústrky, kterým byl dříve ze strany poškozené vystaven. Dovolací
důvod ve vztahu k přečinu vydírání obviněný spatřuje v tom, že ho ani nenapadlo
chtít po poškozené kabelku, chtěl po ní pouze vysvětlení. Že poškozené spadla
kabelka si všiml, až když odcházel od auta, protože mu poškozená odmítala
sdělit jím požadované informace, tak ji vzal a odešel. Dále uvedl, že nebyly
naplněny znaky výtržnictví, neboť nebylo prokázáno, že by konflikt sledovaly
další osoby a že soud měl zohlednit i to, že „případ zavinila poškozená“ a že
měl přihlédnout k pohnutce dovolatele. Ohledně přečinu neoprávněného opatření
platebního prostředku dovolatel uvedl, že jeho úmysl směřoval pouze k zapůjčení
si telefonu poškozené a zjištění, zda tato neudržuje známost se svědkem P.
Dále obviněný namítl, že přiznání nemajetkové újmy je v rozporu s dobrými
mravy, neboť poškozená se vůči němu dopustila „závažného trestného činu křivého
obvinění“ a že v přípravném řízení i v řízení před soudem lhala. Dovolatel
rovněž namítl nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu a současně žádal o
odklad výkonu uloženého peněžitého trestu.
V závěrečné poznámce obviněný nesouhlasí s tím, že nebyl proveden znalecký
posudek z oboru psychologie k věrohodnosti poškozené a obviněného.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a přikázal Obvodnímu soudu
pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého
zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně
shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že u přečinu
nebezpečného pronásledování v převážné části svých námitek prosazuje dovolatel
konkrétní skutkové zjištění, že poškozenou kontaktoval jen ve 3 dnech. Pokud
porovnáme toto tvrzení s popisem skutku v bodu II) výroku rozsudku nalézacího
soudu, je zřejmé, že mezi tvrzením dovolatele a skutkovým zjištěním soudu v
zásadě neexistuje rozpor. Soud totiž neuvádí konkrétní dny, v nichž mělo k
pronásledování dojít ani četnost a druh kontaktů v jednotlivých dnech. Do jeho
obecných formulací „od…do“, „ale i jinde“, „četné telefonáty“ lze dosadit
jakékoliv přetržky popisovaného jednání obviněného, včetně přetržek tvrzených
dovolatelem. Zvláště když nalézací soud tento skutek blíže nepopisuje ani při
hodnocení důkazů. Z popisu skutku v bodu II) rozsudku tak lze dovodit
následující minimální intenzitu jednání obviněného:
· k jednání došlo nejméně dne 28. 6. 2011 a dne 7. 7. 2011, tedy nejméně
v mezních dnech uvedeného rozpětí,
· telefonátů bylo více než dva (množné číslo) a snad více než tři,
čtyři… (byly četné),
· větší intenzitu mělo jednání ze dne 7. 7. 2011, než ze dne 28. 6. 2011
(intenzita pronásledování měla vzrůstající tendenci).
Dovolateli je třeba dát za pravdu, že takto popsaným skutkem nemohla být
naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354
odst. 1 tr. zákoníku, neboť se svou délkou ani intenzitou nejedná o
pronásledování dlouhodobé. U tohoto poměrně nového přečinu zatím nebylo zcela
jasně judikováno, v jakých mezích je možno naplnit znak „dlouhodobě“, avšak z
dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrno, že nestačí jediný projev
pachatele (11 Tdo 1672/2011) a že se může jednat o období 4 měsíců (8 Tdo
1082/2011, 3 Tdo 1378/2011), 6 měsíců (4 Tdo 379/2012, 4 Tdo 1263/2012), 7
měsíců (7 Tdo 1492/2012, 8 Tdo 51/2012, 7 Tdo 949/2012), 9 měsíců (6 Tdo
973/2012) nebo 12 měsíců (8 Tdo 308/2013). Z popisu skutků v judikovaných
věcech je dále patrno, že soudy uvádějí přinejmenším druh kontaktů a jejich
četnost – zpravidla nejmenší počet takových kontaktů nebo alespoň vyjádření
tohoto počtu slovy „desítky“ nebo „každodenně“ nebo „několikrát do týdne“.
Předmětné jednání dovolatele se uvedeným případům vymyká především svým krátkým
trváním. Na tom nic nemění zjevný nesouhlas odvolacího soudu s tím, že pro
mnohem delší předchozí jednání byl obviněný obžaloby zproštěn. Další odlišností
předmětné věci od věcí zmíněných shora je skutečnost, že skutková věta v bodu
II) rozsudku nalézacího soudu neobsahuje ani počet ani frekvenci jednotlivých
útoků.
Dle názoru státního zástupce předvídatelnost rozhodování soudů lze zajistit i
tím, že podobným pojmům je přičítán podobný smysl. Znak „dlouhodobě“ by proto
měl být vykládán tak aby se jeho smysl výrazně nelišil od znaku páchání jiných
trestných činů „po delší dobu“, neboť oba tyto výrazy mají stejný smysl – ve
větách je lze navzájem zaměňovat, aniž by se smysl věty měnil. V této
souvislosti poukázal na „delší dobu“ trvající poruchu zdraví podle § 122 odst.
2 písm. i) tr. zákoníku, která má podle ustálené judikatury trvat nejméně 6
týdnů. Má za to, že výklad znaku „dlouhodobě“, by měl vycházet právě ze shora
uvedené doby 6 týdnů, neboť tato doba odpovídá všem shora uvedeným kritériím a
je tradičně akceptovaná soudy. S tím, že tato doba může být i kratší v případě
mimořádné frekvence (četnosti, nepřetržitosti) nebo závažnosti (hrubosti) útoků
pachatele. Zejména v takovém případě však musí skutková věta rozsudku obsahovat
takové údaje, z nichž bude frekvence (četnost, nepřetržitost) a závažnost
(hrubost) jednotlivých útoků zřejmá. Jestliže takové údaje skutková věta
rozsudku neobsahuje, a jestliže tyto údaje nejsou patrny ani z odůvodnění
rozsudku, jak je tomu právě v předmětné věci, nelze takový skutek kvalifikovat
jako předmětný přečin.
Právní posouzení předmětného skutku je proto nesprávné ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v této části je dovolání důvodné.
Ohledně přečinu výtržnictví, vydírání a neoprávněného opatření platebního
prostředku státní zástupce uvedl, že je rozhodnutí nalézacího i odvolacího
soudu správné. Zde právní posouzení skutků odpovídá popisu jednání dovolatele
ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Při neexistenci materiálního znaku
lze námitky dovolatele (okolnosti předchozího vztahu s poškozenou) zohlednit
pouze ve výroku o trestu, nikoliv ve výroku o vině. U výtržnictví je patrno i
to, že se skutek stal na místě veřejnosti přístupném a že byl takto správně
kvalifikován. Nic nenasvědčuje tomu, že by bylo obviněnému kladeno za vinu, že
by se tohoto skutku navíc dopustil „veřejně“. V této části považuje dovolání za
zjevně neopodstatněné.
Zachování dobrých mravů u náhrady nemajetkové újmy oproti tomu je dle názoru
státního zástupce otázkou jiného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a to sice podle dosud platného občanského zákoníku. Má
za to, že ustanovení § 3 obč. zákoníku porušeno nebylo, neboť náhrada
nemajetkové újmy dobrým mravům neodporuje. Dovolatel především nectí zásadu
presumpce neviny. Jestliže poškozená za křivé obvinění odsouzena nebyla, nelze
tvrdit, že by se tohoto přečinu dopustila. Zproštění obviněného pro předchozí
jednání podle § 226 písm. a) tr. ř. ze své podstaty nemůže být důkazem o vině
poškozené, neboť důvodem zproštění je zde to, že nebylo prokázáno, že se skutek
stal. Nikoliv, že by snad bylo prokázáno, že se nestal. Nahlíženo z hlediska
dobrých mravů, nedosáhlo vysokého standardu ani jednání poškozené ani jednání
obviněného. Jejich vztah dobrým mravům odporoval, jak správně konstatoval
nalézací soud na str. 33 svého rozsudku. To, že nemajetková újma nakonec
vznikla jen poškozené a že ji musí zaplatit obviněný je přesto v souladu s
morálním cítěním veřejnosti. Obviněný se totiž předmětným jednáním snažil
dosáhnout pokračování ve vztahu, který se v té době poškozená již snažila
ukončit a zejména tak činil za porušení norem trestního práva. Tím oproti
poškozené ztratil nárok na dovolávání se dobrých mravů podle § 3 občanského
zákoníku.
Dále státní zástupce uvedl, že přiměřenost uloženého trestu nelze napadnout
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Argumentaci dovolatele považuje za ne zcela srozumitelnou. V návaznosti na
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný
pod č. 172/2004 Sb. nálezů Ústavního soudu č. 35, ročník 2004, str. 315 a na
tam uvedenou další judikaturu, usuzuje, že dovolatel zde namítá nesprávnou
realizaci důkazního řízení z důvodu opomenutého důkazu. Podle dovolatele však
mělo být toto právo porušeno pro extrémní nesoulad skutkových zjištění s
provedenými důkazy, což by naopak nasvědčovalo tomu, že důkaz nakonec proveden
byl. Pro tuto nejasnost se k této argumentaci podrobněji nevyjadřuje.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i předcházející
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T 138/2011, v
bodu II. výroku o vině, v celém výroku o trestu a o náhradě škody, aby současně
zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému
projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil
nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu ve smyslu
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutky
obviněného, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně, byly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b), c) tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
byl obviněným M. H. uplatněn právně relevantně i v té části dovolání, kde
namítal, že přiznání nemajetkové újmy poškozené je v rozporu s dobrými mravy.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr.
zákoníku se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho
osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků
elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a toto jednání je
způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a
zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného
mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání
spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými
formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto
forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje
jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širším
smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit
jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba
zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“,
„pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání
a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného,
pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé
vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní,
zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé
odůvodněné možnosti ji vyvolat.
Za vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace je považováno zejména
opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo
agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy, záměrná distribuce
počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon,
tak na pevnou linku, textové zprávy, tradiční písemné formy komunikace, jakými
jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. Je představován také tzv. telefonním
terorem, kdy je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s
obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v denní,
ale i v noční době.
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého
pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v
poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob
jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat
vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na
poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném
skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být
reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového
vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování
v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování
od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve
skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č.
21/2011 Sb. rozh. tr.). Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný
čin. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).
V tzv. právní větě výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně
je uvedeno, že obviněný naplnil znaky předmětného přečinu tím, že jiného
dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní blízkost a vytrvale jej
prostřednictvím prostředků elektronických komunikací nebo jinak kontaktoval, a
toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví
a o život a zdraví osob jemu blízkých.
Dovolatel ve svých námitkách uvádí, že jediným důkazem za období od 28. 6. 2011
do 7. 7. 2011 je asi hodinová nahrávka telefonického hovoru ze dne 7. 7. 2011,
a prosazuje svou verzi skutkového zjištění, že poškozenou kontaktoval pouze ve
3 dnech, a to 28. 6., 30. 6., 7. 7. 2011. Lze souhlasit s názorem státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že porovnáme-li toto tvrzení
obviněného s popisem skutku v bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, je
zřejmé, že mezi tvrzením dovolatele a skutkovým zjištěním soudu v podstatě
neexistuje rozpor, neboť soud ve skutkové větě soud neuvedl konkrétní dny, v
nichž mělo k pronásledování dojít, ani četnost a druh kontaktů v jednotlivých
dnech. V popisu skutku se omezil pouze na obecné formulace („od … do“, „ale i
jinde“, „četnými telefonáty a zprávami“), přičemž lze dovodit různé přetržky
předmětného jednání, včetně přetržek tvrzených dovolatelem. Nejvyšší soud ve
shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
konstatuje, že popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě pod bodem II.
nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354
odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť v daném případě nebyl naplněn znak
„dlouhodobě“. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování
třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které
zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo
náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují.
Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky
prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých
případech i nebezpečně gradovat. Z klinického hlediska jsou pod stalking
zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované,
trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných
srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním
rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4
týdnů. Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za
potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace
útoků a eskalace násilí.
Při výkladu zákonných znaků této skutkové podstaty nově začleněné do trestního
zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, není důvod
odchýlit se od výkladu stejných znaků obsažených ve skutkových podstatách
jiných trestných činů (v posuzovaném případě se jedná o znak páchání „po delší
dobu“, u kvalifikovaných skutkových podstat u trestných činů týrání svěřené
osoby, týrání osoby žijící ve společném obydlí, ohrožování výchovy dítěte, kdy
podle nauky a ustálené judikatury je tento znak naplněn v případě trvání řádově
v týdnech nebo v měsících).
Soudy obou stupňů vycházely především z výpovědí obviněného a poškozené, rovněž
byl proveden důkaz přehráním CD se záznamem telefonických hovorů a výpisem SMS
zpráv, avšak v tzv. skutkové větě pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně není obsažen bližší popis skutku týkající se znaku „dlouhodobě“.
Soud prvního stupně tento znak blíže nepopisuje ani v odůvodnění svého
rozsudku, kdy na s. 6, 26 a 27 pouze opisuje výpovědi obviněného a poškozené,
aniž by je hodnotil v souladu se zásadami trestního řízení. Soudy nižších
stupňů uspokojivě neuvedly a nevysvětlily dobu a intenzitu trvání protiprávního
jednání obviněného z hlediska znaku „dlouhodobosti“, se zřetelem na druh
kontaktů, frekvenci (četnost, nepřetržitost) a závažnost (hrubost) jednotlivých
útoků.
Na soudu prvního stupně bude, aby se této zásadní námitce obviněného věnoval a
aby přesvědčivě zjistil, vyložil a případně upravil skutková zjištění tak, aby
ohledně znaku „dlouhodobě“ obsahovala takové údaje, z nichž bude druh kontaktů,
frekvence (četnost, nepřetržitost) a závažnost (hrubost) jednotlivých útoků
zřejmá.
Jestliže obviněný v rámci svého dovolání namítl, že skutkem popsaným pod bodem
II. rozsudku nemohla být naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť nebyl
naplněn znak „dlouhodobě“, pak jeho námitce je třeba přisvědčit.
Skutek posouzený jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.
zákoníku spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 v podstatě v tom,
že obviněný dne 26. 6. 2011 okolo 20.00 hod. u benzinové stanice A. nejprve
zastoupil řidiči M. P. cestu jeho vozidlu zn. Peugeot Partner, po zastavení
jeho vozu přistoupil ke dveřím řidiče a přes napůl stažené okno řidiči vulgárně
nadával, následně ho chytil za tričko a dvakrát ho udeřil otevřenou dlaní do
obličeje, kdy po tomto poškozený vystoupil z vozu a šel z benzínové čerpací
stanice zavolat policii, kdy popsaným jednáním nezpůsobil poškozenému M. P.
žádné vážnější zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření, slovně vulgárně
napadl poškozenou J. H., následně ji udeřil pěstí do břicha a páčením pravé
ruky ji donutil vystoupit z vozidla, pak jí dále držel ruce a požadoval po ní
vydání kabelky, kterou mu poškozená nedala, a proto překonal silou její odpor a
strhl jí kabelku z ramene a z místa i s kabelkou a s hotovostí 500,- Kč,
platební kartou na jméno poškozené a mobilním telefonem zn. Samsung odešel,
čímž způsobil poškozené J. H. škodu ve výši cca 10.000,- Kč, kdy popsaným
jednáním nezpůsobil poškozené zranění.
Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo
jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco konal.
Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo
se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že
napadl jiného.
Přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez
souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává
platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu
identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k
zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně naplňuje zákonné znaky
uvedených přečinů. Jednání spočívající v tom, že obviněný poškozenému vulgárně
nadával a dvakrát udeřil poškozeného M. P. do obličeje, dále slovně vulgárně
napadl poškozenou J. H., následně ji udeřil pěstí do břicha a páčením pravé
ruky ji donutil vystoupit z vozidla, bylo napadením jiného. K objektivní
stránce činu je třeba dodat, že povaha místa, kde k incidentu došlo, tj. v
prostoru u benzinové stanice A., odůvodňuje závěr, že šlo o výtržnost, které se
obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném. Pokud jde o subjektivní
stránku činu, je podmínkou jeho trestnosti úmyslné zavinění obviněného. To, že
obviněný jednal úmyslně, jasně vyplývá již ze samotného způsobu posuzovaného
jednání, jehož podstatou byly vulgární nadávky poškozeným a úder vedený do
obličeje poškozeného. Jednání obviněného vůči poškozené J. H., kdy ji obviněný
nutil, aby mu vydala svůj mobilní telefon, resp. kabelku, a proto ji i fyzicky
napadl, bylo prostředkem k tomu, aby poškozená něco konala – aby vydala její
mobilní telefon. V daném případě dále obviněný poškozené kabelku vzal a utekl s
ní, proto musel být srozuměn i s tím, že v kabelce je i peněženka a v ní má
poškozená platební kartu. Námitky obviněného v této části jsou tedy
neopodstatněné.
Právně relevantně byla uplatněna také námitka týkající se přiznání nemajetkové
újmy poškozené J. H. v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, výkon
práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního
důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy. K námitkám dovolatele je třeba poznamenat, že poškozená J. H.
nebyla odsouzena pro přečin křivého obvinění, proto nelze tvrdit, že by se
uvedeného přečinu dopustila. Stejně tak nebylo prokázáno že by poškozená v
daném trestním řízení vypovídala nepravdu.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených § 38 až 42
tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitka výše uvedeným
požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá a není tak způsobilá založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu. Obviněný svou námitkou proti výši uloženého
peněžitého trestu nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale
porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku. Z výše
uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z
důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Výhrady obviněného týkající se způsobu, jakým bylo v přípravném řízení
postupováno ve vztahu k zajišťování důkazů, jsou námitkami, které na jím
označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají.
Po zjištění, že dovolání obviněného M. H. je v části týkající se bodu II.
výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn.
2 T 138/2011, opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 To
225/2013 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 2 T
138/2011, v bodu II. výroku o vině, výroku o trestu a o náhradě nemajetkové
újmy poškozené a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud
přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud i soud prvního stupně v dalším
řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím
rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst.
2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří
Pácal