4 Tdo 1263/2012-15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
17. října 2012 o dovolání obviněného Ing. L. S., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 7 To 220/2012, v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 42/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 7 T
42/2012, byl obviněný Ing. L. S. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, kterého se
podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době od 26. 7. 2011 do 11. 1. 2012 v B. nepříjemným způsobem pronásledoval
svoji bývalou přítelkyni a zaměstnankyni H. V., a to každodenními telefonáty a
SMS zprávami na telefonní čísla a na dvě soukromé e-mailové adresy s tím, že
poškozenou miluje, aby se k němu vrátila, že chce obnovit vztah, přičemž
později ji vulgárními výrazy urážel, posílal hanlivé e-maily jejím známým a
příbuzným, vyhledával děti poškozené, chodil k jejímu bydlišti za účelem
kontaktovat ji, na její jméno opakovaně objednával na internetu proti její vůli
různé služby a zboží, ve své činnosti pokračoval i poté, co si poškozená H. V.
změnila telefonní číslo i e-mailovou adresu, dále začal kontaktovat i syna
poškozené M. L. a sestru poškozené M. K., dne 8. 1. 2012 pak na nové telefonní
číslo sdělil poškozené, že ji snad zabije a následně dne 11. 1. 2012 poškozenou
vyhledal v jejím bydlišti a dožadoval se vstupu do domu, přičemž uvedeným
jednáním způsobil poškozené H. V. psychickou újmu, kdy musela vyhledat
lékařskou pomoc u psychiatra.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. L. S. odsouzen podle § 354 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu
byla současně uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení
nekontaktoval osobně či prostřednictvím jiných osob jakýmkoli způsobem
poškozenou H. V. ani nikoho z jejích příbuzných.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 7 T 42/2012,
podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne
21. 6. 2012, sp. zn. 7 To 220/2012, tak že ho podle § 256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 7 To
220/2012, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dle
dovolatele jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu
není možné subsumovat pod skutkovou podstatu přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku., neboť jednak nevykazuje znaky
dlouhodobosti, jednak jako takové nemohlo způsobovat u poškozené důvodnou obavu
o zdraví či život. Obviněný uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že
poškozená se začala bát teprve na základě jeho výhrůžné SMS z ledna 2012 (kde
jí vyhrožoval zabitím), ale on dne 11. 1. 2012 s kontaktováním poškozené
přestal, strach poškozené proto vyplynul z jediného útoku. Obviněný je toho
názoru, že tento jeden útok nevykazuje znaky dlouhodobosti předvídaný skutkovou
podstatou daného trestného činu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 3 Tdo 1378/2011. Dále zdůraznil, že poškozená byla jeho
partnerkou a několikrát se s ním rozešla a znovu se k němu vrátila s tím, že
nikdy se k němu nevracela ze strachu, nikdy ji fyzicky nenapadl a nikdy jí
nevyhrožoval. Soudy nižších stupňů dle mínění obviněného žádným způsobem
neposuzovaly způsobilost výhrůžek vyvolat u poškozené vyšší stupeň obav,
úzkosti či jiného tísnivého pocitu ze zla a nedošlo údajně ani k posuzování
povahy výhrůžek.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl
napadenému rozhodnutí procesní pochybení spočívající v tzv. opomenutých
důkazech, neboť dle jeho přesvědčení se soud prvního stupně nevypořádal s
obhajobou navrženým důkazem lékařskou dokumentací poškozené, který považuje za
rozhodující, protože z něho mohou být zjištěny případné předchozí zdravotní
problémy poškozené a tím i jiné subjektivně vnímatelné chování dovolatele
poškozenou. Nalézací soud v průběhu hlavního líčení návrh na doplnění
dokazování v uvedeném smyslu zamítl a tuto skutečnost odůvodnil během hlavního
líčení, nikoli však v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, což, dle
obviněného, činí příslušné rozhodnutí v uvedeném směru nepřezkoumatelným. V
této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soud u České
republiky sp. zn. 3 Tdo 728/2011.
Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem obviněný závěrem svého dovolání navrhl,
aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a aby věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. řádu a v souladu s § 265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od
skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože
není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší
hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5
tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat
otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se
skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají
povahu právně relevantních námitek.
Námitka obviněného, že jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku
rozsudku nalézacího soudu není možné subsumovat pod skutkovou podstatu přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednak
nevykazuje znaky dlouhodobosti, jednak jako takové nemohlo způsobovat u
poškozené důvodnou obavu o zdraví či život, je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitkou právně
relevantní.
Nejvyšší soud České republiky však pro úplnost připomíná, že většina námitek
uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích
trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v
odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v
dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto
závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. L. S.
Podle ustanovení § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku se přečinu
nebezpečného pronásledování dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje
tím, že
a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,
b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje,
c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně
nebo jinak kontaktuje,
a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje
dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně
stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou
obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich
souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzívně, že to již ohrožuje jeho
psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Na
počátku přitom nemusí jít o viditelně patologické, asociální chování. Hranici
mezi tím, co je ještě akceptovatelné a co již patologické není přitom snadné
vždy jednoznačně stanovit a k jejímu překročení může často dojít nenápadným
způsobem, kdy pronásledování oběti postupně nabývá na intenzitě a teprve od
určitého okamžiku se pro ni stává skutečně nebezpečným. Zcela jistě je však
taková hranice překročena v okamžiku, kdy je z okolností případu zřejmá
bezvýslednost snahy pronásledovatele získat přízeň oběti, navzdory tomu však v
jejím pronásledování neúnavně pokračuje, popř. se začne vůči oběti chovat
násilně. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně,
zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání. Jednotlivý čin
přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou
podstatu, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za
pronásledování. Dlouhodobostí je přitom třeba rozumět přinejmenším několik
vynucených kontaktů nebo pokusů o ně a čím větší je frekvence a různorodost
jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, které
podřadíme pod pojem dlouhodobosti. Dle ustálené judikatury se zde opakováním
rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak doba minimálně 4
týdnů. Nelze přitom opomenout zjištění prokázané řadou výzkumných studií, že
totiž na počátku nebezpečného pronásledování často bývá právě „jen“ obtěžování
oběti, které zejména ve skupině případů rekrutujících se z bývalých partnerů
může skončit i její smrtí. U výhrůžky ublížením na zdraví nebo jinou újmou
záleží vždy na konkrétních okolnostech případu, výhrůžka musí směřovat buď
přímo proti poškozenému nebo mu může být vyhrožováno způsobením ublížení na
zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 3006 -
3009 s.).
Nejvyšší soud České republiky z předloženého trestního spisu zjistil,
že v průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je
uvedeno ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Pro tento závěr
svědčí jak doznání samotného obviněného (i když ne zcela úplné), tak zejména
výpovědi svědků - poškozené H. V., jejího syna M. L. a její sestry M. K. a
rovněž listinné důkazy (kopie SMS zpráv, e-mailů, lékařské zprávy ohledně
zdravotních potíží poškozené).
Z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný od konce července roku
2011, kdy s ním poškozená definitivně ukončila vztah, resp. oba si řekli, že je
konec, do 11. 1. 2012 soustavně pronásledoval poškozenou zasíláním nevyžádané
pošty i velkého množství SMS zpráv (i s vulgárním obsahem), snahou o osobní
kontakt a kontaktováním jejích rodinných příslušníků. Pronásledování trvalo
téměř půl roku, obviněný se naboural do e-mailové adresy poškozené, postával u
jejich domu, zvonil na zvonek u domu třeba i deset minut, neustále se jí ptal,
zda ho miluje, o víkendu po jejich rozchodu jí od něj přišlo 160-180 zpráv,
poté se počet zmírnil tak na 50 zpráv. V lednu 2012 jí z jejího telefonního
čísla přišla SMS zpráva „jednou tě zabiju“. Daného jednání se obviněný často
dopouštěl pod vlivem alkoholu, jak sám uvedl ve své výpovědi.
Následkem uvedeného jednání byl nejen strach poškozené z osoby
obviněného, ale i její psychické problémy, s nimiž se dodnes léčí. Z lékařské
zprávy MUDr. Mgr. J. P. ze dne 30. 1. 2012 (č. l. 61 spisu) vyplývá, že
poškozená se dostavila do psychiatrické ambulance Soukromé kliniky Logo,
s.r.o., poprvé dne 12. 4. 2011 v souvislosti s jednáním obviněného jako jejího
zaměstnavatele. Po referování o nátlakovém jednání ze strany obviněného byla
ošetřujícím lékařem upozorněna, že se jedná o žalovatelný trestný čin a bylo jí
doporučeno, aby se obrátila na policii. Z další lékařské zprávy téhož lékaře ze
dne 27. 3. 2012 (č. l. 95 spisu) je zřejmé, že u poškozené byla diagnostikována
úzkostně – depresivní porucha mimo jiné s funkčním postižením GT v souvislosti
se stresem a stalkingem a s přetrvávajícími psychickými problémy. Se zmíněnými
lékařskými zprávami se shoduje i výpověď poškozené, která uvedla, že se léčí na
psychiatrii od dubna 2011 a že předtím se nikdy neléčila s tím, že její
psychické problémy nastaly ještě před rozchodem s obviněným a souvisely s jeho
osobou.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem
nalézacího i odvolacího soudu, není na základě zjištěných skutkových okolností
pochyb o tom, že obviněný se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Znak dlouhodobosti byl spolehlivě naplněn, neboť obviněný pronásledoval
poškozenou déle než pět měsíců (od konce července 2011 do ledna 2012) a stejně
tak je nutno předmětné jednání obviněného považovat za objektivně způsobilé
vyvolat u poškozené (i u jejích příbuzných) vyšší stupeň obav nebo jiného
tísnivého pocitu, a to tím spíše, když u poškozené tyto obavy vyústily v
psychické potíže, se kterými se dodnes musí léčit. Skutečnost, že SMS zpráva,
kde obviněný vyhrožoval zabitím, přišla poškozené až v lednu 2012, je z
hlediska naplnění znaků skutkové podstaty projednávaného přečinu irelevantní.
Jak již bylo shora specifikováno, pokud obviněný i za zřejmé bezvýslednosti
snahy získat přízeň poškozené (oběti) v jejím pronásledování neúnavně
pokračoval, jednalo se zcela jistě o aktivitu společensky škodlivou a i když
jeho jednotlivé činy (ataky) nebyly škodlivé z hlediska trestního práva, v
celkovém kontextu a vzhledem k jejich četnosti je třeba je považovat za
pronásledování ve smyslu § 354 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o procesní námitku obviněného týkající se tzv. opomenutého
důkazu s tím, že dle jeho přesvědčení se soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal s obhajobou navrženým důkazem - vyžádání lékařské
dokumentace poškozené -, je třeba uvést, že nalézací soud v průběhu hlavního
líčení dne 16. 4. 2012 rozhodl podle § 215 odst. 4 tr. řádu tak, že zamítl
návrh obhajoby na doplnění dokazování vyžádáním lékařské zprávy a lékařské
dokumentace týkající se poškozené. Toto rozhodnutí bylo jednak samosoudkyní
odůvodněno, jednak byl obviněný poučen o tom, že opravný prostředek není
přípustný. V řízení před soudem prvního stupně byl řádně v intencích ustanovení
§ 213 odst. 1 tr. řádu proveden listinný důkaz přečtením lékařské zprávy MUDr.
Mgr. J. P. ze dne 30. 1. 2012, a podle ustanovení § 213 odst. 2 tr. řádu byl
proveden důkaz i lékařskou zprávou téhož lékaře z data 27. 3. 2012, z nichž
mimo pochybnost bylo zjištěno, že psychické problémy poškozené přímo souvisejí
s pronásledováním ze strany obviněného. Obviněný měl možnost se k oběma
provedeným důkazům ve smyslu ustanovení § 214 tr. řádu vyjádřit, tedy napadnout
jejich správnost, zpochybnit je apod., což neučinil, a k oběma důkazům neměl
připomínky, jak je zřejmé z protokolace o průběhu hlavního líčení. Je tak
zřejmé, že nebyl opomenut důkaz, naopak byl proveden důkaz, jímž byly odborně
prokázány zdravotní problémy poškozené, jejich podstata a také příčinná
souvislost mezi protiprávním zaviněným jednáním obviněného a vznikem
zdravotního poškození H. V. Nejvyšší soud České republiky tak nenabyl
pochybností, že tato podstatná okolnost byla v řízení před soudem prvního
stupně zcela objasněna. Popisovaný průběh a výsledek dokazování tak plně
odůvodňují rozhodnutí soudu prvního stupně proč nevyhověl návrhu na provedení
dalšího důkazu vyžádáním lékařské dokumentace poškozené, neboť za tohoto stavu
věci se jevil jako nadbytečný. Nejvyšší soud proto existenci tzv. opomenutého
důkazu nekonstatoval.
V situaci, kdy nenastaly pochyby o tom, že obviněný svým jednáním naplnil
všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování
podle ustanovení § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, příslušný skutek
byl tak bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající
právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím,
Nejvyšší soud tak zcela přisvědčil závěrům, které učinil v odůvodnění svého
rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě
důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění
rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky shledal, že napadené
rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto
dovolání obviněného Ing. L. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako
zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á