8 Tdo 866/2020-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o
dovolání obviněného M. P., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY,
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočky Pardubice ze dne 18.
2. 2020, sp. zn. 13 To 27/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 183/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn.
2 T 183/2019, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se
dopustil tím, že
nejméně od července roku 2019, intenzivně od září 2019 do října roku 2019, v XY
opakovaně vyhledával přítomnost poškozené V. Š., a to tím způsobem, že ji
pozoroval z budovy A. P. na XY č. p. XY v XY, z okna samoobslužné restaurace s
výhledem na budovu ČSOB Pojišťovny, a. s. (dále jen „ČSOB“), ve které poškozená
pracuje, a v době, kdy odcházela z práce kolem 15.00 hod., vyšel před budovu A.
P. a čekal před ČSOB přesně v době, kdy předpokládal, že se bude v těchto
místech pohybovat při odchodu ze zaměstnání, a poté ji sledoval na svém jízdním
kole po trase linky autobusu č. 10, který využívala k cestě do svého bydliště,
přitom ji nijak fyzicky nekontaktoval, neoslovil, čímž ji obtěžoval a vzbuzoval
v ní strach o své zdraví, a měla strach i o zdraví svého syna, aby nevyhledával
i jeho, cítila se být omezena ve svém běžném způsobu života, pohybu, ve výkonu
zaměstnání, pociťovala strach, úzkost, byla nervózní,
a tohoto jednání se obviněný M. P. dopouštěl i přesto, že byl za přečin
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku
odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 4. 2019, sp.
zn. 3 T 39/2019, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2019, k trestu odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, s podmíněným odkladem na dobu tří roků s
uloženou povinností zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou.
2. Za tento přečin obviněnému uložil podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Hradci Králové ? pobočka Pardubice rozsudkem ze dne
18. 2. 2020, sp. zn. 13 To 27/2020, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.
ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému
při nezměněném výroku o vině uložil podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku za použití
§ 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku
peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve
stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil
náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž
vytýkal vady v právním posouzení skutku, které byly zčásti zapříčiněny tím, že
odvolací soud sám neprováděl žádné relevantní dokazování, ale vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nedávají dostatečný podklad pro
závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, protože rozsudek
neobsahuje konkrétnější zjištění o jednotlivých incidentech tvrzeného sledování
tak, aby bylo možno vyhodnotit jejich časové zařazení, četnost, charakter,
způsobilost vyvolat u poškozené kvalifikovanou obavu a další skutkové okolnosti
5. Námitky obviněný směřoval proti znaku dlouhodobosti, a to s odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.,
neboť doba září až říjen 2019, po kterou mělo k trestnému jednání docházet, je
judikaturou vnímána jako hraniční, což zvyšuje požadavky na pečlivé zkoumání
povahy a závažnosti činu a dopadů na poškozenou. Skutková věta obsahuje
neurčité vymezení časového rozpětí skutku, a opatřené důkazy dokládají
potřebnou intenzitu jen pro období od 11. do 20. 9. 2019, kdežto pro dobu
července a října nesvědčí žádná konkrétní skutková zjištění, přičemž i skutková
věta připojuje dovětek „intenzivní“ až pro pozdější dobu. Je tak zřejmé, že
doba července a srpna 2019 nemůže znaky uvedeného přečinu naplňovat, když ani
poškozenou nebyla aktivita obviněného v této době vnímána negativně. Obviněný
zdůraznil, že v uvedeném období k žádnému bližšímu fyzickému kontaktu mezi ním
a poškozenou nedošlo (viz 9. a 10. rozsudku odvolacího soudu). U rekapitulace
výpovědi poškozené pak lze jen obtížně posoudit, zda popisuje skutečně jednání
obviněného v rozhodné době, či jeho jednání dřívější, které bylo předmětem
předchozího trestního řízení.
6. Námitky proti potřebné intenzitě spáchaného činu obviněný založil na
tvrzení, že skutek, jak byl popsán, neskýtá potřebný podklad pro závěr o
současné „fyzické přítomnosti“ obviněného a poškozené na témže místě, neboť
bylo zjištěno, že poškozená měla vidět kolo obviněného, a ten měl z oken
nákupního centra pozorovat budovu zaměstnavatele poškozené, případně jednat se
správcem budovy. Uvedené okolnosti nesplňují požadavek na „velmi intenzivní a
závažné jednání“, ani „výrazné vybočení ze společenských norem“, odpovídající v
jiných alternativách např. „gradaci ve fyzické násilí“, resp. i „reálnému
použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik – vydírání, útisku apod.,
neboť jednání, kterého se obviněný dopouštěl, pod dané znaky nebylo možno
spolehlivě podřadit. Pokud judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí ve
věcech sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, 8 Tdo 757/2015 či 8 Tdo 891/2018) nebo i
Ústavního soudu klade důraz na minimálně 10 pokusů o kontakt poškozeného během
4 týdnů při vyšší intenzitě jednání, ani takový počet incidentů v dané věci
nelze dovodit. Obviněný zmínil, že měl důvody pro svou přítomnost na daných
veřejných místech v Pardubicích, a tudíž nelze usuzovat na naplnění znaku
„sledování“ jen z pouhé přítomnosti obviněného v centru města, kde shodou
okolností pracuje rovněž poškozená, při průkazném nulovém zjištění faktického
kontaktu s ní. Takové jednání nelze vnímat jako natolik intenzivní a
nebezpečné, aby by mohlo naplňovat znaky přečinu nebezpečného pronásledování
podle § 354 tr. zákoníku.
7. Naplněn podle obviněného nebyl ani znak jednání „způsobilé vzbudit v
poškozené důvodnou obavu“. I při hypotetické akceptaci závěru, že poškozenou
vnímané „sledování“ jí mohlo být nepříjemné, nelze zjistit, na základě jaké
skutečnosti by se měla opodstatněně obávat o život či zdraví své či svého syna,
neboť pro takovou vyšší nebezpečnost či intenzitu jednání obviněného a jeho
následků nesvědčí žádné konkrétní zjištění. Pokud poškozená nějaké obavy
vnímala, soudy se v rozsudcích vůbec nezabývaly tím, čeho konkrétně se obávala,
a na základě jakých skutečností tyto obavy vznikaly. Bez takových zjištění
nelze příslušnou právní kvalifikaci použít. Z obsahu napadených rozhodnutí je
pouze zřejmé, že soudy vycházely z toho, že obviněný byl za obdobné jednání
vůči totožné poškozené již jednou pravomocně odsouzen, ale neformulovaly
jakákoliv konkrétnější skutková zjištění, jež by mohla podpořit případný závěr
o naplnění tohoto znaku dané skutkové podstaty.
8. Vadu obviněný spatřoval i v subjektivní stránce, neboť podle něj
soudy na zavinění usuzovaly na podkladě závěrů znaleckého posudku znalce z
odvětví psychiatrie MUDr. Jana Kolomazníka (srov. odst. 8. rozsudku nalézacího
soudu), který konstatoval poruchu osobnosti a v hlavním líčení potvrdil, že
obviněný si nebyl plně vědom, že svým jednáním může poškozené ublížit. Soudy
však i přes tyto závěry nebraly dostatečně do úvahy, že obligatorní úmyslné
zavinění vyžaduje vědomost pachatele pokrývající všechny znaky objektivní
stránky nikoliv pouze vědomost, že poškozená případně vnímá jeho jednání
nelibě, ale i to, že jeho jednání je způsobilé u poškozené vzbudit
kvalifikovanou obavu o život či zdraví. Skutková zjištění soudů obou stupňů
takový závěr nejen neumožňují, ale s ohledem na znalecký posudek jej přímo
vylučují.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020,
sp. zn. 13 To 27/2020, a řízení jemu předcházející, včetně rozsudku Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 2 T 183/2019, podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil a Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v reakci na
dovolání obviněného uvedl, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude
věcně vyjadřovat.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), a l) tr. ř. je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno
oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Dovolání je možné opřít pouze o důvody, které jsou uvedeny v § 265b
odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním vázán
(§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Protože v přezkoumávané věci odvolací soud k
odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř.
věcně přezkoumal (zčásti mu vyhověl a v části je shledal nedůvodným), a
neodmítl ho z formálních důvodů, obviněný tento důvod založit na jeho druhé
alternativě, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou
naplňující některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř., když současně uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit v případě
rozhodnutí spočívajícího na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto vymezení stanoví, že dovolání slouží k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívající právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Vytýkat jeho prostřednictvím lze vady právní,
tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve
smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu
zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi
učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného
doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp.
zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS
412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn.
II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání
hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly
správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz
srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb.
rozh. tr.).
V. K podanému dovolání
15. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v
intencích důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnost
použité právní kvalifikace, protože s odkazem na popsaný čin vymezený rozsudkem
soudu prvního stupně ve výroku o vině tvrdil, že nebyly naplněny jednotlivé
znaky přečinu, který mu je kladen za vinu. Protože těmito výhradami respektoval
podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud
posuzoval, zda je dovolání důvodné. Jen pro úplnost a nad rámec označeného
dovolacího důvodu lze shrnout, že Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby správnost
použité kvalifikace posuzoval z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové
podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d)
tr. zákoníku na podkladě skutkových zjištění, k nimiž soudy dospěly podle
výsledků provedeného dokazování, v němž neshledal žádná porušení stanovených
procesních pravidel. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že dokazování
zahrnulo všechny dostupné důkazní prostředky a důkazy z nich plynoucí soud
prvního stupně řádně ve smyslu pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř.
zhodnotil. Neopomenul reagovat ani na důkazní návrh obviněného na zpracování
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jemuž vyhověl.
Řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí neobsahuje známky
libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností k rozsahu a způsobu
provedeného dokazování. V projednávané věci se nejedná ani o existenci tzv.
deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu
nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7.
2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
Lze tedy shrnout, že soudy učiněná skutková zjištění dávají potřebný zákonný
podklad pro posouzení, zda odpovídají znakům skutkové podstaty přečinu, jímž
byl obviněný uznán vinným.
16. Přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d)
tr. zákoníku, spáchá ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává
jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a omezuje jej v jeho obvyklém způsobu
života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život
nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
17. Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně nerušeného mezilidského
soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v
dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou
způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život
a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu
záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v
některých případech i fyzickou integritu. Jde o obsesivní fixaci pachatele na
určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a
nechtěnou pozorností (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M;
Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer,
a. s., 2015, s. 2769).
18. Nebylo možné se ztotožnit s obviněným, že žádný ze znaků této
skutkové podstaty, jak prokázaly soudy, nebyl naplněn. Vytýkal-li, že se
nejednalo o dlouhodobé pronásledování s tím, že skutek, jak byl popsán,
nesplňuje pro tento znak současně požadovanou intenzitu jednání, je třeba
vysvětlit, že dlouhodobostí u přečinu nebezpečného pronásledování je třeba
rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které
zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo
náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují.
Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky
prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých
případech i nebezpečně gradovat (srov. rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.).
19. Znak dlouhodobosti, který je určován na podkladě hledisek
stanovených soudní praxí, zákon nevymezuje, protože záleží na každé konkrétní
věci a jejích zvláštnostech a odlišnostech, které podle zobecněných podmínek
posuzuje v konečném důsledku soud, a to na podkladě zjištěných okolností ve
věci, v níž tento znak posuzuje. Těmito kritérii jsou trvání minimálně jeden
měsíc, opakovanost, určitý stupeň závažnosti, nikoliv však ojedinělé nebo
nahodilé projevy, ale systematické a soustavně prováděné jednání, spočívající v
nechtěném navazování kontaktů s obětí případně za použití násilí nebo jiných
srovnatelných praktik, avšak i bez nich, jde-li o znak sledování, opakováním se
rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4
týdnů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo
1672/2011, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016, ze dne 8. 12. 2016, sp.
zn. 7 Tdo 1036/2016, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295 až 3296;) K
takto vymezenému znaku dlouhodobosti pronásledování je však třeba zároveň
zdůraznit, že jej nelze posuzovat zcela izolovaně, ale v návaznosti na
jednotlivé formy jednání posuzovaného přečinu popsané pod písmeny a) až e)
citovaného ustanovení [v projednávaném případě šlo o alternativy b), d)], podle
nichž se dá usuzovat zejména na intenzitu takového jednání, která v případě
velmi intenzivního a závažného jednání může založit znak dlouhodobosti i v
případě kratší doby. Stejně tak je současně nutné zvažovat i význam obavy,
kterou je toto jednání způsobilé v poškozeném vzbudit (srov. přiměřeně
rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.).
20. Je třeba uvést, že doba pronásledování určuje trvání činu v průběhu
doby, kdežto intenzitu určuje povaha chování pachatele vůči pronásledované
osobě. Nevyžaduje se stejná intenzita po celý uvedený časový úsek, formy
jednání se mohou měnit, tzn., že v průběhu doby mohou být z hlediska stupně
jejich vydatnosti různě silné podle konkrétních podmínek, za kterých k nim
dochází. Posoudit je vždy třeba celkovou povahu činu ve vzájemných
souvislostech.
21. K námitkám obviněného, že nebylo určeno konkrétní jednání v
jednotlivých dnech, je nutné uvést, že taková konkretizace není nutná s ohledem
na zákonné vymezení trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr.
zákoníku, který je svou povahou trestným činem trvajícím, pro který je typické
jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kterým pachatel vyvolá
protiprávní stav, jejž následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí
navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení.
Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá
sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje
škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno
je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu
pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění,
anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje
jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.)
Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by
tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
168).
22. Závěr o povaze trestného činu podle § 354 tr. zákoníku jako
„trestného činu trvajícího“ je třeba dovozovat zejména z toho, že pachatel se
dopouští jednání, které „je způsobilé vzbudit důvodnou obavu“, čímž navodí u
oběti stav, který v průběhu dlouhodobého pronásledování udržuje. Na trvající
delikt lze usuzovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní
stránky („pronásleduje“), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa vymezujícího
pachatelovo jednání. Lze ho vyvodit i z toho, že trestní zákoník při vymezení
znaku pronásleduje, předpokládá, že takové konání je „dlouhodobé“, tedy
probíhající v určitém časovém rozmezí, při němž pachatel se vůči oběti chová
způsobem vzbuzujícím u ní obavu o život nebo zdraví její i blízkých osob.
Rovněž i jednotlivé způsoby, jímž se pronásledování projevuje, popsané v bodech
a) až e) odstavce 1 § 354 tr. zákoníku charakterizují takové chování jako
průběžně prováděné („vyhrožuje“, „vyhledává“, „vytrvale… kontaktuje“, apod.).
Pro takový závěr svědčí podstata trestného činu, („stalking“ – stopování,
přiblížení se, pronásledování), u něhož jde o obsesivní fixaci známého nebo
neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně
nevyžádanou a nechtěnou pozorností, jde o „umanuté obtěžování druhé osoby
nevyžádanou a odmítanou pozorností“ (srov. ČÍRTKOVÁ, L.: Psychologické poznatky
k nebezpečnosti pronásledování (stalking). Kriminalistika, 4/2004).
23. Z uvedeného je možné shrnout, že u nebezpečného pronásledování jde o
udržování protiprávního stavu, který pachatel naplňuje jednáním trvajícím v
určitém dlouhém časovém úseku, jímž vyvolá, a posléze udržuje vyvolaný
protiprávní stav, důvodnou obavu u oběti. Jde o (souvislé) chování uvedené v
písmenech a) až e). Tato jednání se v průběhu času mohou měnit, prolínat či
kombinovat. Vzhledem k povaze trvajícího trestného činu není nutné (nepožaduje
se), aby byl popsán a konkrétně zadokumentován časově či místně každý
jednotlivý případ (atak či projev), jímž se pronásledování realizuje. Postačí
obecné vymezení podstaty chování pachatele vůči oběti. U trvajícího deliktu (na
rozdíl od pokračování) jde o celistvý, na dílčí skutky nedělitelný souhrn
jednání, které spočívá v dlouhodobém pronásledování způsobilém vyvolat důvodnou
obavou o život a zdraví oběti. Z povahy tohoto trestného činu nelze dovozovat,
že by po stránce objektivní mohl být naplněn izolovaně posuzovanými dílčími
akty, jako je tomu např. u dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu
§ 116 tr. zákoníku, které by v jednotlivosti, tj. každý sám izolovaně
posuzovaný, mohly odůvodnit vyvození trestní odpovědnosti obviněného za trestný
čin podle § 354 tr. zákoníku.
24. V posuzované věci je časové rozmezí páchání posuzovaného skutku
vymezeno od července 2019 do října 2019, kdy se v letních měsících jednalo
spíše o náhodná setkání v centru města, kterým poškozená nejdříve nepřikládala
důležitost, avšak setkání sílila a viděla, jak ji obviněný sleduje do
zaměstnání, o jeho přítomnosti na pracovišti obviněné svědčily i záznamy
kamerového systému z budovy ČSOB. Jako nikoliv za nahodilé již nepovažovala
chování obviněného z měsíců září a říjen 2019, kdy se tato „náhodná setkání“
začala častěji opakovat. Je tedy zřejmé vymezení skutku dobou od července 2019,
intenzivně od září 2019 do října roku 2019, což je časový úsek, jímž je čin
obviněného ohraničen a představuje dobu čtyř měsíců. Jednání obviněného
vykazovalo zpočátku v období letních měsíců intenzitu asi kolem dvou až tří
zdánlivě náhodných setkání měsíčně, od září do října pak zhruba čtyřikrát
týdně, což při délce pracovního týdne čítající 5 dnů (neboť obviněný poškozenou
sledoval pouze v době, kdy chodila do zaměstnání), lze považovat za relativně
vysokou intenzitu a četnost obtěžování. Z hlediska podmínek stanovených
judikaturou pro znak dlouhodobosti u přečinu podle § 354 tr. zákoníku je
zřejmé, že se v posuzované věci nejednalo o jednorázový čin, ale o souvislé
jednání, které svou délkou přesáhlo dobu jednoho měsíce, která se připouští u
méně intenzivních jednání, a tedy plně odpovídá stanoveným kritériím.
25. Soudy dostatečně posoudily i znaky vyhledávání osobní blízkosti a
sledování poškozené V. Š., které spočívaly v tom, že ji obviněný pozoroval z
okna budovy samoobslužné restaurace s výhledem na budovu ČSOB, ve které
poškozená pracuje, v době, kdy odcházela z práce, vyšel, čekal před ČSOB, když
předpokládal, že se bude v těchto místech pohybovat při odchodu ze zaměstnání,
sledoval ji na svém jízdním kole po trase linky autobusu č. 10, který využívala
k cestě do svého bydliště. Soud na základě výsledků provedeného dokazování
uzavřel, že i jednání obviněného z léta 2019 souviselo s tím, co poškozená
následně začala sama pociťovat. Místa, na nichž mohl obviněný poškozenou
potkat, si vytipoval na základě sledování poškozené, a protože na těchto
místech byl spatřován opakovaně, je zřejmé, že poškozenou sledoval (viz bod 13.
strana 5 rozsudku soudu prvního stupně).
26. Uvedené jednání obviněného odpovídá výkladu uvedených znaků přečinu
podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť za sledování ve smyslu
uvedeného znaku lze považovat chování, při kterém pachatel nejen svou oběť
vizuálně pozoruje, ale vyhledává příležitosti, kde jím může být viděna,
pozoruje ji zrakem, avšak pro takové vizuální pozorování si musí vytvořit
podmínky, tzn., že se pohybuje na místech, kde se oběť vyskytuje. Podmínkou pro
naplnění tohoto znaku není přímý fyzický kontakt. S tím souvisí i vyhledávání
osobní blízkosti poškozeného, při níž pachatel oběť stopuje při jejím pohybu,
tzn., že ji následuje, nebo ji doprovází, apod. Oba tyto znaky je třeba
vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce
účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem
je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání,
„doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při
cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před
obydlím poškozeného, pozorování dalekohledem apod.) [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014].
27. Nebylo možné přisvědčit obviněnému ani v tvrzení, že poškozenou
neomezoval v obvyklém způsobu života, protože k němu dojde proti vůli
poškozeného nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale
i profesního života, může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní
apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko
subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované,
nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života
(v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3297; též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014).
28. Podstatné pro uvedený znak v posuzované věci bylo, že obviněný svoji
blízkost dával poškozené najevo tím, že své jízdní kolo, které jí bylo již z
jeho předchozího jednání dobře známo, parkoval před budovou ČSOB tak, aby si
jej poškozená všimla, čímž byla upozorněna na to, že obviněný se nachází
poblíž. Stopoval ji na cestě ze zaměstnání, ale i po dobu pracovní směny, po
kterou obviněný vytrvale seděl v restauraci přes ulici naproti budově ČSOB, v
níž poškozená pracovala. Poškozenou, která o jeho blízkosti věděla, vyrušoval a
vytrhoval ze soustředění na práci. Jak vypověděla v hlavním líčení, během dne v
práci neustále přemýšlela a odbíhala myšlenkami k tomu, zda bude obviněný zase
vyčkávat před budovou a bude ji sledovat, postávat na autobusových zastávkách
autobusové linky, kterou používala. Aby se těmto setkáním vyhnula, začala
uvažovat o využití jiného vchodu do budovy, neboť kromě příchodu a odchodu na
začátku a konci pracovní doby potřebovala vycházet z budovy na oběd. Svou
vytrvalou a obtěžující přítomností v blízkosti pracoviště poškozené a míst, kde
se zdržovala, ji nepřímo donutil, aby vyhledávala jiné způsoby cestování,
odchodů a příchodů do budovy ČSOB apod. Takový důsledek lze považovat za
omezování v jejím obvyklém způsobu života, neboť se nemohla chovat způsobem,
který pro ni byl přirozený a komfortní.
29. Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám
dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo
způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o
život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava
objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého
pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby
takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolal. Důvodná obava nemusí
vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit
povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či
omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit
nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např.
silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např.
rozhodnutí č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzení důvodné obavy o
život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět
výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem
každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním
okolnostem. Pod důvodné obavy o život a zdraví patří rovněž obava ze způsobení
psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele
velmi často u poškozené osoby nastanou a které ji poté ovlivňují ve způsobu
života.
30. Poškozená V. Š. takovou důvodnou obavu z obviněného měla, což plyne
mimo jiné i z toho, že již v měsíci září své obavy sdělila dopisem policejnímu
orgánu adresovaným J. P. a svěřila se s nimi i svému druhovi K. F., který u
poškozené pozoroval změny chování, neboť začala být nervózní, trpěla úzkostmi a
strachem. Na základě těchto okolností je zřejmé, že se chování obviněného na
její psychice projevovalo, a její obava vycházela z okolností, které byly v
této věci zjištěny a shora popsány. Z jejího hlediska byla obava umocněna i
její předchozí zkušeností s obviněným, neboť se vůči ní obdobně choval i v době
od srpna roku 2016 do konce února 2019, kdy ji sledoval identickým způsobem
jako v nyní posuzované věci, a navíc se ji snažil i osobně kontaktovat a
opakovaně oslovovat, předávat jí dary, o něž neměla zájem, a zasílal jí dopisy,
přestože je od něj odmítala převzít, což vedlo od jara 2017 k psychickému
vyčerpání poškozené, v důsledku čehož začala činit opatření směřující ke změně
začátku a konce své pracovní doby, změně způsobu dopravy, avšak bezúspěšně,
neboť obviněný na každou změnu zareagoval. Tím ji donutil vyhledat odbornou
pomoc psychiatra. Přestože byl za toto jednání odsouzen trestním příkazem
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 39/2019, za přečin
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a byla mu uložena povinnost zdržet
se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou (viz č. l. 55 spisu), i ve zkušební době
poškozenou uvedeným způsobem pronásledoval, což obavu poškozené jen podnítilo,
protože jí dával najevo, že ani uložený trest ho od pronásledování neodradil.
Uvedené svědčí o jeho vytrvalosti a neodbytnosti, o níž věděla, včetně toho, že
okamžitě reaguje na jakékoli pokusy o změnu v době příchodu či odchodu z práce,
změnu dopravy, díky čemuž není možné jej setřást. Důležitá je především uvedená
četnost v návaznosti na určitou vynalézavost a úpornost obviněného, který
neváhal urazit denně několik kilometrů na kole jen proto, aby mohl být
poškozené nablízku (a tedy „vyhledával její osobní blízkost“), a alespoň
zpovzdálí ji pozorovat a sledovat, co dělá, kdy a kam jde, apod. („sledoval
ji“). Souhrn všech těchto skutečností svědčí vedle dostatečné délky, po níž
obviněný uvedeným způsobem jednal, rovněž o potřebné intenzivní povaze
pronásledování poškozené.
31. Ve skutkovém zjištění popsané skutečnosti dávají též potřebný
podklad pro závěr o zavinění obviněného, a nebylo možné přisvědčit jeho námitce
tvrdící opak. Je vhodné připomenout, že skutek je to, co se ve vnějším světě
objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím
se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, jak se udál v
reálném světě, ohledně něhož se vede trestní stíhání. Popisu skutku má význam
pro jeho vyjádření v rozhodnutí, a to tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly
příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným (srov. § 2 odst. 5, § 120 odst. 3 tr. ř.; viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn.
8 Tdo 179/2010, či nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS
83/04). Posoudí-li se skutková zjištění, jak jsou uvedena ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně v této věci, je zřejmé, že nejen pro posouzení
objektivních znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným,
ale i ve vztahu k subjektivní stránce, je v nich dostatek podkladů, z nichž
vyplývá jak konkrétně popsané chování obviněného.
32. Soud prvního stupně v této činnosti obviněného shledal úmysl nepřímý
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. strany 2 až 7 rozsudku soudu
prvního stupně). Odvolací soud k odvolání obviněného konstatoval, že šlo o
úmyslné jednání, když na jízdním kole doprovázel autobus hromadné dopravy, ve
kterém poškozená odjížděla ze zaměstnání do svého bydliště. Nejednalo se o
náhodná setkání, jak tvrdil obviněný, neboť tato jeho obhajoba byla provedeným
dokazováním vyvrácena. I když se nepřibližoval do těsné blízkosti poškozené,
nepokoušel se ji oslovit, něco jí předat nebo jiným způsobem kontaktovat,
nebylo možné pomíjet úpornost a tvrdošíjnost, se kterou ji sledoval i poté, kdy
byl pravomocně odsouzen za nebezpečné pronásledování téže poškozené trvající
nejméně od srpna roku 2016 do konce února 2019. Obviněnému bylo zřejmé, že jeho
jednání je poškozené značně nepříjemné, neboť přímo v textu trestního příkazu
bylo výslovně uvedeno, že jeho jednání poškozená vnímala už od jara 2017
natolik negativně, že ji psychicky vyčerpalo a stresovalo a donutilo nakonec i
vyhledat odbornou pomoc lékaře. V témže rozhodnutí byl formulován rovněž příkaz
zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou V. Š. Ze všech těchto podkladů tedy
obviněný věděl, že jeho jednání může vyústit ve zhoršení jejího psychického
stavu.
33. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům obou soudů jen pro úplnost
doplňuje, že přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Pro
jeho naplnění postačuje i úmysl nepřímý, který soudy v jednání obviněného
shledaly, o nějž se jedná podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tehdy, když
pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení předpokládané
skutkovou podstatou, která mu je kladena za vinu, způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).
34. Nad rámec úvah učiněných soudy obou stupňů vyvracejících námitky
obviněného lze dodat, že závěru o vědomém chování obviněného nebrání ani jeho
psychický stav, protože netrpěl žádnou duševní poruchou (byla u něj zjištěna
jednodušší osobnostní struktura), díky níž neměl dostatečný náhled na povahu a
závažnost svého jednání, jímž se snažil vyznat poškozené ze svých citů k ní,
neboť do ní byl zamilován. Tato skutečnost mu ovšem nebránila v tom, aby jak
obecně, tak na základě vlastní konkrétní zkušenosti, kterou získal díky
trestnímu řízení vedenému proti němu Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn.
3 T 39/2019, věděl, že jednání, jehož se vůči poškozené dopouští, je nežádoucí
a škodlivé rovněž z hlediska trestněprávních norem, a s tímto vědomím a
znalostí všech rozhodných okolností nejen skutkových, ale i právních, jednal, a
to dokonce ještě v době zkušební doby podmíněného odsouzení pro tentýž trestný
čin spáchaný vůči téže poškozené. Je tedy nepochybné, že znal všechny rozhodné
skutečnosti vztahující se k tomu, že svým jednáním může porušit zájem na
ochraně nerušeného mezilidského soužití, k jehož ochraně ustanovení § 354 tr.
zákoníku slouží. Uvedené proto svědčí o jeho srozumění se všemi popsanými
souvislostmi, zejména že poškozená toto jeho chování odmítá, že jí je
nepříjemné, že jí působí všechna uvedená příkoří.
35. K dovolání obviněného na základě rozvedených úvah lze v souhrnu
uvést, že není důvodné, protože soudy po všech stránkách správně posoudily
jednotlivé znaky skutkové přečinu, jímž obviněného uznaly vinným, a proto i
právní kvalifikace jako přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b), d) tr. zákoníku je zcela správná a odpovídající zákonu.
36. Vhodné je též dodat, že čin obviněného vykazuje nejen formální znaky
uvedeného přečinu, ale je rovněž činem nebezpečným ve smyslu zásad stanovených
v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to nejen pro závažnost tohoto jednání, které je
trestným činem (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku) naplněným ve dvou alternativách jeho
základní skutkové podstaty § 354 odst. 1 tr. zákoníku [pod písmeny b), d),],
ale i s ohledem na bezprostřední návaznost na předchozí dlouhodobé obtěžování
poškozené trvající přes dva roky a prakticky žádný efekt předchozího
pravomocného odsouzení všechny tyto skutečnosti vylučují možnost využití zásady
subsidiarity trestní represe (obdobně srov. bod 33. rozsudku odvolacího soudu),
protože jde o čin, na který je třeba aplikovat trestněprávní normy.
VI. Závěr
37. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud
mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných
rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani
jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu