8 Tdo 891/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o
dovolání, které podal obviněný R. U. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 86/2016, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2017, sp. zn. 16
T 86/2016, byl obviněný R. U. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, jehož se dopustil
skutkem popsaným tak, že
v době od 1. 12. 2015 v P., Z. S., v místě poškozené D. S. a od 2. 1. 2016 do
26. 1. 2016, rovněž v místě jejího zaměstnání na pobočce České Spořitelny, a.
s., P., V., vyhledával její osobní blízkost, kdy ji sledoval, čekal na ni a
kontroloval ji i přímo na pracovišti, odkud jej dne 12. 1. 2016 vykázal kolega
poškozené, vytrvale ji kontaktoval prostřednictvím telefonu z čísla, ze kterého
uskutečnil 51 hovorů a zaslal jí 772 SMS zpráv a 50 MMS zpráv, souběžně jí psal
z e-mailové adresy na její e-mailovou adresu zprávy, v nichž ji přemlouval k
osobnímu setkání s cílem obnovit s ní soužití, i přesto, že poškozená se s ním
z důvodu jeho předchozího násilného chování rozešla, a v důsledku tohoto
chování se obávala o zdraví a život, kdy v několika případech raději opustila
byt, bydlela u matky nebo kamarádky, přičemž skutečnosti, že o kontakt s ním
nestojí, si byl obviněný vědom, když jí psal „…v práci se chováš jako největší
hysterka, člověk za tebou přijde se slušně domluvit a ty tam děláš scénu,
natáčíte mě jak nějakého stalkera …“, přičemž v blíže nezjištěné době v lednu
2016, při jedné z nechtěných návštěv v zaměstnání jí hrozil mstou, že
zaměstnavatele bude informovat o jedné pracovní chybě, že mu přeposlala jméno
klientky banky, která měla směšné příjmení, čímž zneužila osobní údaje, a tímto
ji chtěl ohrozit na její pracovní pozici, a rovněž jí vyhrožoval, že
zaměstnavateli přepošle její intimní fotografie.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 354 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o odškodnění za nemajetkovou
újmu.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 7. 2017,
sp. zn. 9 To 216/2017, z podnětu odvolání obviněného podaného proti shora
uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, podle § 258 odst. 1 písm. e), f),
odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a náhradě škody a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném
výroku o vině odsoudil podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Znovu také rozhodl o
nároku na náhradu nemajetkové újmy.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil
proti výroku o vině i trestu pro vady spočívající v nesprávném právním
posouzení skutku, neboť podle obviněného došlo k vybočení z rozhodovací praxe
představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo
1082/2011.
5. Nesprávnost právního posouzení činu dovolatel spatřoval v tom, že
nebyly naplněny pojmové znaky přečinu nebezpečného pronásledování ve smyslu §
354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Namítal, že poškozená neměla
postavení „oběti“, neboť nebylo prokázáno, že jednal proti její vůli, a tedy,
že by ji pronásledoval, a to mimo jiné s ohledem na jejich společnou procházku
po K. m. dne 2. 1. 2016, a pozvání k převzetí věci dne 12. 1. 2016. Svým
chováním poškozená vytvářela dlouhodobý dojem, že se nemůže rozhodnout, zda se
skutečně chce s obviněným rozejít (což se v minulosti opakovaně stalo), a proto
i podání trestního oznámení spojoval s žárlivostí poškozené na jeho přítelkyni
K. A. Nevoli k setkávání s obviněným dala poškozená najevo až dne 11. 1. 2016,
avšak i poté poslala SMS dne 12. 1. 2016 ve 22.27 hodin o tom, že se mohou 13.
1. 2016 setkat. Nejednalo se o pronásledování ve smyslu § 354 odst. 1 tr.
zákoníku pro nedostatek potřebné intenzity, neboť i poškozená mu zaslala 215
SMS zpráv a byla prokázána jen jedna jeho návštěva v práci poškozené.
Existovaly přitom další důkazy o tom, že jejich komunikace byla vzájemná, když
sama poškozená ho informovala, na jaké pobočce se nachází.
6. Požadovaný znak dlouhodobosti též obviněný neshledával objasněným,
neboť pokud je požadována doba čtyř a více týdnů, v jeho případě se jednalo o
několik dnů, kdy poškozená své výhrady dávala najevo, avšak s tím, že jí bylo
jeho chování nepříjemné, což však nepostačuje k závěru, že by měla důvodnou
obavu o život a zdraví.
7. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávaných rozhodnutích nejsou uvedené
znaky přečinu mu za vinu kladeného řádně objasněny, a v rozhodnutích nejsou ani
uvedeny skutečnosti, o něž se soudy pro závěr o jeho vině opíraly, obviněný
označil dovoláním napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, protože tvrzení
soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Pokud obviněný v rámci
své obhajoby poukazoval na další rozhodné okolnosti, soudy je v potřebné míře
nehodnotily a do svých úvah je nezahrnuly.
8. Rozsah provedeného dokazování, jak byl soudy zajištěn, nepostačoval k
řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a došlo i k vadě spočívající v
tzv. opomenutých důkazech, pokud soudy nevyhověly požadavku obviněného na
psychiatrické vyšetření poškozené, které by mohlo mít zásadní význam na
rozhodování ve věci samé, neboť chování poškozené vzbuzuje vážné pochybnosti
nejen o její věrohodnosti, ale též i o jejím psychickém stavu, čemuž soudy na
rozdíl od již zmiňované věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo
1082/2011 nevyhověly. Také nebyli pro nadbytečnost vyslechnuti všichni
obviněným navržení svědci, a proto obviněný považoval závěry soudů o své vině
učiněné nikoliv podle výsledků provedeného dokazování, ale tvořené domněnkami
soudů, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch. V té
souvislosti obviněný upozornil i na postoje a lživá tvrzení poškozené, která
mimo jiné i v dopise na rozloučenou ze dne 28. 11. 2015 na Facebooku uvedla
jako důvod K. A., spolupracovnici obviněného, i na to, že násilné chování,
které uvedla v trestním oznámení, před soudem nepopsala, přičemž zdůraznil, že
její chování nese prvky msty, o níž se zmínila i svědkyně Z. K. a připustila ji
rovněž svědkyně K. S.
9. Obviněný vysvětlil, že uvedené důkazy navrhoval provést proto, aby
měly soudy podklad pro posouzení závažnosti jeho činu, a chtěl prokázat, že se
poškozená k němu chovala přátelsky, což dokládal i jejich společnou procházkou
dne 2. 1. 2016 po K. m. (podle obviněného šlo o rande), kde se náhodně setkali
s přáteli manžely T. Ze dvou fotografií, které jsou součástí spisu a byly
soudem provedeny jako důkaz, je zřejmé, že poškozená strach neměla a vytvářela
dojem, že jsou partneři. Obviněný poukázal na společnou návštěvu na koncertu v
pražském klubu dne 27. 12. 2015, kde poškozená veřejně před přáteli obviněného
opakovaně líbala, a na to, že ji v průběhu prosince 2015 obviněný pozval
přibližně na pět večeří, kterých se zúčastnila.
10. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se choval způsobem, jaký je
předpokládán v § 354 odst. 1 tr. zákoníku, naopak poškozená jednala rozporně i
v tom, že v trestním oznámení tvrdila, že se s obviněným rozešla z obav o
zdraví a život, ač se s ním ve stejné době scházela a sama aktivně vytvářela
před přáteli dojem šťastného vztahu, což za obavy o život nelze považovat,
stejně jako její konstatování, že jí bylo chování obviněného nepříjemné.
Rozhodné je, že v běžném způsobu života omezena nebyla, když ani 215 SMS
zaslaných poškozenou obviněnému nesvědčí o její zdrženlivosti a strohosti ve
styku s obviněným, natož o obavách z jeho osoby. Pro komunikaci s poškozenou v
rozhodném období je charakteristická SMS, kterou obviněnému dne 12. 1. 2016 v
22.27 hodin poškozená zaslala: „O. K., tak mi dovez v půl osmé ráno věci, já ti
dám tvé klíče, podáme si ruku a vše ukončeno, domluveno?“. I když byla
komunikace mezi ním a poškozenou četná, až nadstandardní, obviněný nenalezl ani
náznak obav poškozené o život a zdraví, navíc žádný konkrétní důvod, proč by
takové obavy měla, soudy neprokázaly, doba, po kterou mělo docházet k údajnému
sledování, byla vymezena zcela v rozporu s provedeným dokazováním, a proto
nemohl být učiněný závěr o naplnění objektivní stránky přečinu podle § 354
odst. 1 tr. zákoníku správný. Výsledky dokazování neobjasnily ani
opodstatněnost závěru o naplnění subjektivní stránky, jež byla shledána v
přímém úmyslu. U obviněného, na rozdíl od poškozené, chybí i motiv, neboť
jediným důvodem jejich rozepří bylo to, že se chtěl přátelsky rozejít a předat
si věci, což dokazuje též citovaná SMS poškozené z nočních hodin dne 12. 1.
2016. Omezování obvyklého způsobu života poškozené obviněným nebylo ani před
soudem prokázáno, dokonce nebylo ani poškozenou tvrzeno. Bylo by logické, že
poškozená jako ex-přítelkyně přespávala i u kamarádek, bylo to naopak,
kamarádka několikrát přespávala u poškozené. Trvalé bydliště poškozené bylo v
B. a sama nesnášela samotu do té míry, že v zásadě nedokázala trávit večer sama
doma. Ze společného podnájmu byl obviněný vystěhován takovým způsobem, že mu
nečekaně poškozená SMS zprávou sdělila, že vyměnila zámek na dveřích a že je jí
smutno, a tak odjíždí za maminkou do B. S tímto postupem poškozené obviněný
nemohl počítat, a není divu, že potřeboval své věci, a po ní je též požadoval.
Uvedené jednání poškozené nesvědčí o strachu z obviněného, natož z obav o život
a zdraví. Stejně tak o tom nesvědčí zmíněná výzva k převzetí věci v 7.30 hodin
ráno dne 13. 1. 2016. Na místo se obviněný dostavil v doprovodu K. A., a tentýž
den na obviněného poškozená podala trestní oznámení, a to na radu partnera a
nadřízeného R. Š.
11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017, ve
všech výrocích o vině a trestu i zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 14. 4. 2017, sp. zn. 16 T 86/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
12. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která
považovala část výhrad obviněného za skutkové námitky stojící mimo dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože byly vytýkány nedostatky v
hodnocení provedených důkazů a šlo o polemiku se skutkovými zjištěními v té
podobě, v jaké je na podkladě řádně provedeného dokazování učinil nalézací soud
a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Za nedůvodnou považovala námitku o
opomenutých důkazech, neboť nalézací soud řádně a relevantně odůvodnil, proč
nevyhověl důkazním návrhům obhajoby, a odvolací soud uvedený postup považoval
za správný s argumentem, že nebylo porušeno právo na spravedlivý proces a na
obhajobu a zákonná práva obviněného byla respektována.
13. Výhrady obviněného proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
státní zástupkyně byly neopodstatněné, protože obviněný svým jednáním naplnil
objektivní stránku daného přečinu. Ke znaku „dlouhodobého pronásledování“
rozvedla úvahy vyjádřené v odborné literatuře, a v souladu s nimi shledala, že
jednání obviněného nebylo nahodilé ani se nejednalo o pouhé excesy, neboť
vytrvale poškozenou vyhledával, sledoval, kontaktoval, zaslal jí v období od 1.
12. 2015 do 26. 1. 2016 celkem 772 SMS zpráv a 50 MMS zpráv, a to i přesto, že
poškozená o tyto kontakty nestála. Obviněným zdůrazňované schůzky s poškozenou
(návštěva pražského klubu dne 27. 12. 2015 a procházka po K. m. dne 2. 1.
2016), nepovažovala za důležité, neboť logicky a věrohodně vysvětlila, že s
uvedenými setkáními souhlasila, aby „měla pokoj“, neboť poté opravdu byl ze
strany obviněného klid. Také sám obviněný sliboval, že sejde-li se s ním
poškozená, nebude ji do doby setkání kontaktovat. Za věrohodné považovala
vysvětlení poškozené, že nechtěla obviněného ztrapňovat před jeho kamarády, a
proto se nechovala vůči obviněnému odtažitě, když jí dával pusu, aby jej tím
neponižovala. Celé jednání obviněného pak v poškozené vzbuzovalo důvodnou obavu
o její zdraví či život, sama např. uváděla, že se obviněného začala po rozchodu
bát; díky němu začala dělat v práci chyby, špatně spala, na ulici se otáčela,
zda za ní obviněný nejde, apod. Znak „vzbuzení důvodné obavy“ o život či zdraví
u poškozené byl v posuzovaném případě rovněž naplněn, stejně jako znak
„výhružky“ v alternativě, že vyhrožoval poškozené jinou újmou, jíž se rozumí
např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na
majetku, na odborné pověsti atd. Uvedené podmínky obviněný naplnil, protože
několikrát poškozené vyhrožoval, že jejímu zaměstnavateli pošle její intimní
fotografie a také, že mu oznámí pracovní pochybení poškozené, která obviněnému
vyzradila citlivé údaje klientky (jméno klientky), což bylo jednání minimálně
způsobilé poškozenou ponížit či pracovně zdiskreditovat. Z uvedených důvodů
činem obviněnému kladeným za vinu byl naplněn přečin podle § 354 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku. Obdobné závěry učinila i ve vztahu k § 354 odst. 1 písm. d)
tr. zákoníku, neboť obviněný omezoval obvyklý způsob života poškozené, která z
něj měla obavy, a proto odjela k matce, následně u sebe nechávala pro jistotu
přespávat kamarádku, byla omezena i v práci, protože ji nemohla vykonávat
obvyklým způsobem, často chybovala, když za ní obviněný do práce přišel,
snažila se před ním skrývat. Její obvyklý život byl dále omezen strachem z
obviněného, kdy žila neustále „ve střehu“, na ulici se otáčela, měla špatný
spánek, obávala se, zda nevnikl do domu, kde poškozená bydlí atd. K subjektivní
stránce poukázala na to, že obviněný poškozenou po jejich rozchodu neustále
kontaktoval, vyhledával, čekal na ni, a to i přes její výslovný nesouhlas, se
kterým byl srozuměn. Svého jednání se tedy obviněný dopouštěl ve smyslu závěru
odvolacího soudu minimálně v přímém úmyslu.
14. Protože obviněný jednáním mu kladeným za vinu, naplnil všechny znaky
přečinu nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.
zákoníku, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného, který
Nejvyššímu soudu do konání neveřejného zasedání své případné stanovisko
nesdělil.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo
podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Po
tomto zjištění, když nebyly dány důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., poté, co přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
dovolání směřuje, nemůže pro jeho nepřezkoumatelnost obstát.
17. Na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné
dovolání založit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod
slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného
právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného
důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného
jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je
dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože
uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti
posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění
je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky
nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9.
2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn.
IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].
18. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl
skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek podle uvedeného
dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně
[srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003,
sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12.
2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U
23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445),
aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být proto samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém
případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností
Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či
není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V
takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených
zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou
zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby
byly prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném
nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených
kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a
nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU
407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného
odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů
atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS
215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N
34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255),
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U
1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu
racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není
rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky
totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k
vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze
znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné
soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního
řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne
28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu
ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp.
zn. II. ÚS 1576/15]. Povinností Nejvyššího soudu v takovém případě, kdy je
zjištěna disproporce mezi skutkovými zjištěními a právními závěry zakládající
extrémní nesoulad v důsledku vad a nedostatků svědčících o zjevném
nerespektování zásad a pravidel spravedlivého procesu, je napadené rozhodnutí
zrušit a soudům nižších stupňů po vytknutí vad přikázat, aby uvedené zjištěné
kardinální nedostatky napravily.
IV. K námitkám o vadách v přezkumné povinnosti odvolacího soudu
21. Nejvyšší soud se zřetelem na námitky obviněného o nedostatcích v
procesních postupech soudu prvního a druhého stupně zkoumal, zda došlo k
namítaným pochybením zejména v posuzování věrohodnosti provedených důkazů a z
nich plynoucích skutkových zjištění a na nich učiněných právních závěrech.
Posuzoval, zda v rámci dokazování a následném hodnocení důkazů jsou známky
nedůslednosti pro nerespektování pravidel ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
event. zda jsou rozhodnutí řádně odůvodněna podle zásad stanovených v § 125 tr.
ř., jak obviněný v dovolání vytýkal [(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281), a ze dne 5. 9. 2006, sp.
zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275)]. Nejvyšší soud shledal, že zejména
rozsudek soudu druhého stupně uvedené vady vykazuje, protože odvolací soud
dostatečně nezkoumal správnost použité právní kvalifikace ani to, jak důsledně
soud prvního stupně postupoval při provádění hodnocení důkazů, zejména ve směru
obviněným uplatněné obhajoby. Nezjistil proto, že soud prvního stupně se
jednotlivými znaky skutkové podstaty činu, jen je obviněnému kladen za vinu,
nezabýval a že v souvislosti s tím nezkoumal, zda jsou dostatečné podklady pro
tvrzení o naplnění všech znaků § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku
a následně v odůvodnění rozsudku neuvedl ani úvahy o tom, v čem shledává, že
byly naplněny znaky uvedeného přečinu, když zdůvodnění správnosti použité
právní kvalifikace v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí. O nedůslednosti
soudu prvního stupně přitom svědčí strany 2 až 9 jeho rozsudku, z něhož je též
patrné, že jakékoliv hodnocení důkazů v této věci absentuje, neboť soud prvního
stupně zde pouze konstatoval, co z výpovědí jednotlivých svědků zjistil, a co
svědci uváděli, avšak zcela bez toho, aby obsah těchto výpovědí podrobil ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakémukoliv hodnocení, jak je jeho povinností. Po
uvedeném konstatování obsahu provedených důkazů na straně 9 svého rozsudku
uvedl, že „Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k jednoznačnému
závěru o vině obžalovaného …“. V dalším odstavci soud prvního stupně uvedl, že
„dospěl k jednoznačnému závěru, že obžalovaný naplnil ve všech zákonných
znacích skutkovou podstatu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. a), b), c) d) tr. zákoníku, neboť poškozenou dlouhodobě pronásledoval, a
to v období od začátku prosince 2015 až do doby, než na něj podala trestní
oznámení, vyhledával jí osobně, pronásledoval jí prostřednictvím prostředků
elektronických komunikací, a tímto jednáním ji omezil v jejím obvyklém způsobu
života a v poškozené vzbudil důvodnou obavu o život nebo zdraví“. Tato
pochybení jsou zjevnou vadou, kterou odvolací soud v rámci jen paušálního,
útržkovitého a jednostranného přezkoumání odvolacích důvodů nenapravil.
22. V daných souvislostech, kdy v rozsudku soudu prvního stupně chybí
jakékoliv hodnocení provedených důkazů, je nepochopitelný závěr odvolacího
soudu učiněný na straně 5 přezkoumávaného rozsudku, kde v druhém odstavci
konstatuje, že „Citované důkazy pak soud (míněno nalézací soud) hodnotí na
straně 9, 10 odůvodnění rozsudku, a to jak důkazy svědčící ve prospěch, tak i v
neprospěch obviněného, kde se s obhajobou ohledně páchání žalovaného skutku
řádně vypořádá …“. Nutno výslovně podotknout, že tento závěr s rozsudkem soudu
prvního stupně nekoresponduje a jde o tvrzení, které v něm nemá podklad. Dále
je třeba zdůraznit, že právní kvalifikací se odvolací soud zabýval na straně 6
v prvním odstavci přezkoumávaného rozsudku, kde po uvedení zákonné právní
úpravy přečinu podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) d) tr. zákoníku stručně
zmínil, že „pokud jde o obhajobou namítaný nedostatek vyhrožování ve smyslu
písm. a), tak obviněný sice nevyhrožoval ublížením na zdraví, ale jinou újmou“,
kterou odvolací soud spatřoval ve mstě ohledně informování zaměstnavatele o
pracovní chybě poškozené. K dalším alternativám použité právní kvalifikace
odvolací soud uvedl, že „Ostatní popsané jednání obviněného pak jistě naplňuje
i písm. b), c) a d) uvedeného zákonného ustanovení. Citované jednání obviněného
tak ve svém souhrnu samozřejmě je způsobilé vzbudit u jiného, poškozené, obavu
o život a zdraví, neboť ta sama uvedla, že bylo velmi stresující, nemohla spát
apod.“. K subjektivní stránce odvolací soud uvedl, že obviněný jednal „pokud ne
v úmyslu přímém, tak v úmyslu minimálně nepřímém, …“. Z tohoto jen velmi
stručného a nedostatečného odůvodnění je zřejmé, že soudy obou stupňů, ve
vztahu k hodnocení důkazů i důvodům, pro které v činu, jenž je obviněnému
kladen za vinu, shledaly naplnění znaků přečinu, jímž jej uznaly vinným, své
povinnosti nesplnily a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí postrádají
nezbytné závěry. Zejména odvolací soud nesplnil svou povinnost ve smyslu § 254
odst. 1 tr. ř. přezkoumat dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda
jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou
verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku. Přestože
odvolací soud musí pečlivě zhodnotit, zda proces hodnocení důkazů je v souladu
s požadavky trestního řádu, Městský soud v Praze v přezkoumávané věci takto
nepostupoval a nerespektoval svou povinnost přezkoumat zákonnost odůvodněnosti
všech výroků. Neodstranil nedostatky týkající se hmotného práva a neshledal, že
spočívají v nesprávnosti jeho výkladu a že chyby v nedostatečnosti skutkového
stavu mají dopad na hmotněprávní posouzení věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3037).
23. Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že odvolací soud
povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř. nesplnil, protože se především dostatečně
nevypořádal s odvoláním obviněného, na jehož podkladě přezkoumával rozsudek
soudu prvního stupně (č. l. 441 až 444), a nereagoval v potřebné míře na jeho
výhrady proti tomu, že nebyly naplněny jednotlivé znaky přečinu, který mu je
kladen za vinu, přestože obviněný namítal, že v jeho jednání nebylo možné
shledávat požadovanou dlouhodobost, že se nejednalo o žádné konkrétní výhrůžky,
které měl vůči poškozené vznášet, neboť žádné nebyly z výsledků provedeného
dokazování zjištěny, atd. Odvolací soud nereagoval adekvátně na to, že obviněný
tvrdil, že se nejednalo o omezení v obvyklém způsobu života, a to s ohledem na
konkrétní situace, jež podrobně rozváděl. Zcela nedůsledně dovolací soud
posuzoval naplnění znaku „způsobit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví, vůči němuž se obviněný rovněž ohrazoval konkrétními výhradami, na něž
též nebylo v potřebné míře odvolacím soudem reagováno. Závěry odvolacího soudu
o naplnění subjektivní stránky, vůči níž obviněný též výslovně odvoláním
brojil, jsou vyjádřené jen stručně a neurčitě, tím, že „obviněný evidentně
jednal, pokud ne v úmyslu přímém, tak v úmyslu minimálně nepřímém, kdy s o
hledem na svůj věk a intelekt si musel být vědom toho, že svým jednáním může
způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn“ (viz strana 6 napadeného usnesení
odvolacího soudu). Jde o úvahy jen o části odvolacích námitek, z nichž
nevyplynul konkrétní úmysl obviněného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1969)], což je v rozporu s jeho
povinnostmi podle § 254 odst. 1 tr. ř.
24. Při zjištění tohoto zcela nedostatečném odůvodnění dovoláním
napadeného usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a to zejména z důvodů
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Tento závěr
vyplývá zásadně z toho, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného
nedostatečně posuzoval jím vytýkané vady zaměřené především proti nesprávnosti
použité právní kvalifikace, a neposuzoval obezřetně a objektivně nedostatky,
jež jsou patrné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v potřebné
míře nezabýval věrohodností jednotlivých osob, zejména poškozené D. S., ani
tím, proč a z jakých důvodů kterému z dalších svědků uvěřil, a jak jejich
výpovědi hodnotil. Závěr odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního
stupně při hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., s obsahem rozsudku
soudu prvního stupně vůbec nekoresponduje. Kromě toho odvolací soud na námitky
obviněného uplatněné v odvolání nereagoval způsobem odpovídajícím § 254 odst. 1
tr. ř., a v důsledku toho nezjistil, že právní závěr o naplnění všech znaků
skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku vzbuzuje vážné pochybnosti, když sám odvolací soud
učinil zcela vágní právní úvahy o naplnění jen části této skutkové podstaty [ve
vztahu k § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], kdežto dalšími alternativami
[podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku] se nezabýval kromě kusého
konstatování, že „ostatní popsané jednání obžalovaného pak jistě naplňuje i
písm. b), c), d) uvedeného ustanovení.“ Odvolací soud k odvolání obviněného
nezajistil, aby bylo prověřeno tvrzení poškozené o tom, jak dalece se
obviněného obávala a zejména z jakých konkrétních důvodů tyto její obavy
vyplývaly, když potřebné dokazování k této skutečnosti soud prvního stupně
neprovedl, a vycházel výhradně jen z postojů a pocitů poškozené. V té
souvislosti soudy objektivně nezjišťovaly příčiny, které by poškozenou uváděné
stavy a pocity měly způsobit. Odvolací soud pominul, že i jím konstatované
úvahy a názory o tom, jaké důsledky mělo chování obviněného na poškozenou, jsou
výhradně vystavěny na nepodložených tvrzení poškozené, a to bez potřebné reakce
na obhajobu obviněného, jenž k chování poškozené dával své stanovisko, které
odvolací soud neakceptoval. Rovněž adekvátně nevyložil, z jakých důvodů na
námitky obviněného uplatněné v odvolání reagoval jen zcela povrchně, a zejména
nezkoumal všechny jím tvrzené výhrady proti nedostatečnému objasnění
jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu, jenž mu je kladen za vinu (srov. strany 441 až 443 spisu). Rovněž alternativní závěr odvolacího soudu o možnosti
naplnění subjektivní stránky jak v přímém, tak i v nepřímém úmyslu, je zcela
nepřijatelný, protože je nedostatečný a zcela v rozporu s tím, jak je třeba na
subjektivní stránku a její objasnění z hlediska zásad stanovených v § 15 odst. 1 tr. zákoníku nahlížet.
Soudy zcela pominuly posuzovat čin obviněného se
zřetelem na to, že se jednalo o jednání, které bylo vyvrcholením
problematického partnerského vztahu mezi rozcházejícími se partnery, když se z
jedné či druhé strany je patrná snaha tento vztah buď zachránit, nebo naopak
již ukončit. Tím, že soudy důsledně okolnosti, za kterých k činu došlo,
objektivně neposuzovaly a nezabývaly se skutečnou závažností činu, nebyla
respektována ani zásada subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013
Sb. rozh. tr.).
25. Rozsudek odvolacího soudu je ze všech uvedených důvodů
nepřezkoumatelný, protože na odvolací námitky obviněného reagoval jenom
částečně přesto, že je obviněný v odvolání jasně a výslovně formuloval, jak z
obsahu jím podaného řádného opravného prostředku vyplývá [srov. přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13 (uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 152/2013), nález Ústavního
soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635), usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016, či nález
Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (N 39/10 SbNU 261)].
Svou pozornost odvolací soud nezaměřil ani na otázky související s rozhodnými
skutečnostmi vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněného, a v důsledku
toho mu upřel právo na dostatečnou soudní ochranu [srov. nález ze dne 8. 7.
1999, sp. zn. III. ÚS 505/98 (N 99/15 SbNU 25)].
26. Taková vada zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v
článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21.
1. 1999 ve věci G. R. vs. Š., stížnost č. 30544/96, § 26, v němž bylo
vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody,
na nichž jsou založená, v dostatečné míře), a jde proto o porušení práva na
spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových
konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými
účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS
3184/07 (N 71/49 SbNU 61)]. Jedním z principů představujících součást práva na
řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem
zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne
20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)].
27. Z těchto důvodů nemohl rozsudek odvolacího soudu pro svou
nepřezkoumatelnost obstát, a proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To
216/2017, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. K postupu v dalším řízení
28. Na odvolacím soudu, jemuž se věc vrací k dalšímu řízení, bude, aby
důsledně splnil svou povinnost plynoucí z hledisek a kritérií stanovených
ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. a respektoval shora vytknuté vady. Zejména
bude třeba, aby v mezích podaného odvolání objektivně posoudil důslednost a
správnost rozsudku soudu prvního stupně, především aby nepřehlížel vady v
nedostatcích a nedůslednostech v postupu podle § 2 odst. 6 tř. ř., a aby
pečlivě přezkoumal, zda činem, jenž je obviněnému kladen za vinu, byly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování § 354 odst. 1 písm.
a), b), c), d) tr. zákoníku, a to nikoliv jen paušálním a formálním
konstatováním, jak učinil v dovoláním napadeném rozhodnutí, ale s veškerou
důsledností, jak je i z hlediska podaných námitek odvolací soud povinen. Bude
nutné klást důraz na jednotlivé znaky této skutkové podstaty. Odvolací soud
bude povinen pečlivě ze všech hledisek zvažovat zásady nejen pro naplnění
objektivních formálních znaků uvedené skutkové podstaty, ale zabývat se bude
muset se vší obezřetností rovněž otázkou zavinění, kde zejména motiv a cíl
chování obviněného bude potřeba zvažovat se zřetelem na všechny ve věci
zjištěné souvislost, i k jeho obhajobě.
29. Nejvyšší soud, aniž by jakkoliv předjímal, jak bude v této věci
posléze rozhodnuto, protože v dané situaci, kdy jsou dovoláním napadená
rozhodnutí pro absenci řádného odůvodnění a vyložení potřebných skutečností
nepřezkoumatelná, není oprávněn ve vztahu k právní kvalifikaci přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.
zákoníku, pro níž není dosud v posuzovaných rozhodnutí dostatečný podklad,
činit jakkoliv předčasné právní závěry, může jen v obecné poloze zmínit, že
přečinu nebezpečného pronásledování se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě
pronásleduje způsoby popsanými v písmenech a), b), c) d) § 354 odst. 1 tr.
zákoníku, a toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o
jeho zdraví život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
30. Skutková podstata trestného činu nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 tr. zákoníku je tvořena uvozujícím znakem „kdo jiného dlouhodobě
pronásleduje“, který je naplněn dalšími popsanými alternativnímu znaky
uvedenými pod písmeny a) až e), přičemž toto jednání musí být způsobilé
„vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví
osob jemu blízkých“. Na to, zda je taková obava naplněna, lze usuzovat podle
intenzity jednotlivých uvedených alternativních znaků. Přitom postačuje, aby
byla uvedená obava dána i souhrnem všech či některých z těchto alternativních
forem, aniž by u každé z nich musel konkrétní znak nutně dosahovat takové
intenzity, která by byla požadována, pokud by existovala jen jako jediná. Je
však nutné v každém případě trvat na tom, aby se jednalo o dlouhodobé
pronásledování, které má způsobilosti vzbudit obavy, které jsou s ním
spojovány.
31. Důvodná obava u tohoto ustanovení vyjadřuje stav poškozeného, který
je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného
tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného. I když není
nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán, je nezbytné, aby se
důvodná obava týkala jeho života nebo zdraví, a aby byla reálná. Proto je třeba
pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní
blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, a
přitom, aby měla faktické zakotvení ve výsledcích provedeného dokazování. Je
totiž třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice
použito např. trvalejšího vyhledávání dřívějšího partnera, nebo i silných slov,
nebo i častých a četných SMS zpráv, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011 a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015). Protože
právě tato hlediska v přezkoumávané věci beze zbytku splněna nebyla, bude
třeba, aby odvolací soud zkoumal, z čeho konkrétně, poškozenou tvrzená obava
plynula, a zda vůbec fakticky existovala, a to právě v důsledku konkrétního
jednání, které však dosud nebylo zjištěno, v intenzitě, která je u trestného
činu podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku požadována.
32. Ve vztahu k dlouhodobosti je třeba zdůraznit, že ojedinělé nebo
náhodné projevy podmínky ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku nesplňují, ale
zpravidla se jedná o soustavně vytrvale a tvrdošíjně a systematicky prováděná
jednání vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i
nebezpečně gradovat. Kromě uvedeného bude nutné, aby odvolací soud zkoumal, zda
lze v obviněném za vinu kladeném činu spatřovat naplněným znak, že poškozenou
„dlouhodobě pronásledoval“. Posuzovaný čin je ne zcela jasně vymezen dobou „od
1. 12. 2015 v místě jejího bydliště a od 2. 1. 2016 do 26. 1. 2016 rovněž v
místě jejího zaměstnání“, a bude vhodné tuto dobu znovu s ohledem na výhrady
obviněného přesněji vymezit, neboť lze přisvědčit jeho výhradám, že pokud byla
poškozená ochotna s ním chodit na procházky, případně navštěvovat koncerty, je
uvedené vymezení skutku pro naplnění znaku „dlouhodobosti“ vážně zpochybněno a
bude proto třeba této skutečnosti věnovat v souladu se všemi výsledky
provedeného dokazování nutnou pozornost. V souvislostech přezkoumávané věci
nelze při posuzování tohoto znaku odhlédnout od toho, že se jednalo o
rozpadající se vztah spolu žijících partnerů, u nichž již i dříve docházelo k
rozchodům, po nichž následovalo urovnání vztahu.
33. K jednotlivým formám jednání u zkoumaného přečinu, které soudy v
činu obviněného shledaly, je vhodné zmínit, že ve smyslu § 354 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku se za „jinou újmu“, považuje např. narušení sexuální integrity,
rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná
újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je
zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a
jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak
subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015). V přezkoumávaném případě
měla jiná újma spočívat v tom, že obviněný „… při jedné z nechtěných návštěv v
zaměstnání poškozené hrozil mstou, že zaměstnavatele bude informovat o jedné
pracovní chybě, že mu přeposlala jméno klientky banky, která měla směšné
příjmení, čímž zneužila osobní údaje, a tímto ji chtěl ohrozit na její pracovní
pozici a rovněž jí vyhrožoval, že zaměstnavateli přepošle její intimní
fotografie.“ Nepostačuje v tomto směru jen konstatovat, že o uvedenou újmu šlo,
ale i je nutné vysvětlit, z čeho konkrétního uvedený následek pramenil, k čemuž
může posloužit i objasnění okolností, za nichž byly obviněným sdělovány tyto
vyhrůžky apod. Případně, pokud by uvedenou informaci obviněný zaměstnavateli
obviněné sdělil, jak by na to zaměstnavatel skutečně, nikoliv jen hypoteticky
reagoval.
34. U alternativy vyjádřené v § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se
vyhledávání osobní blízkosti a sledování vykládá v širokém smyslu slova, aby
tím byla vyjádřena ochrana jedince před závažnými útoky do jeho soukromí.
Spadají sem nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“
nebo „pozorování“, např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do
zaměstnání a zpět domů či na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem
poškozeného, pozorování dalekohledem apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015). V duchu těchto názorů bude třeba v
posuzované věci zvažovat, jakou intenzitu a povahu zjištěné aktivity obviněného
měly, protože i ty musí být u tohoto znaku prokázána. Za naplnění tohoto znaku
nelze považovat jednotlivé vyhledání poškozené, nebo dílčí návštěva v jejím
zaměstnání, když nikoliv každá, byť delší dobu trvající snaha bývalého
partnera, který má zájem s bývalou partnerkou navázat kontakt k urovnání
předchozích citových vazeb, je skutečně způsobilá vyvolat takové důsledky, jak
uvedený trestný čin předpokládá v bodě pod písmenem b). Je třeba oddělit
závažnost takových snah od běžných důsledků rozcházejících se dříve si blízkých
osob. Proto, pokud soud spatřoval tento znak naplněn v tom, že „obviněný
vyhledával její osobní blízkost, kdy ji sledoval a čekal na ni a kontaktoval ji
i přímo na pracovišti, odkud byl dne 12. 1. 2016 vykázán“, je třeba uvedené
chování konkretizovat, alespoň přibližně jejich počtem a okolnostmi, za nichž k
nim docházelo, neboť jenom tak lze důvodnost zmíněné obavy dostatečně posoudit.
35. Podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jde o vytrvalé kontakty
prostřednictvím elektronických komunikací, písemně nebo jinak, za něž je
považováno zejména opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s
vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy,
záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak
na mobilní telefon, tak na pevnou linku, tradiční písemné formy komunikace,
jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. Je představován také tzv.
telefonním terorem, kdy je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům,
často s obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v
denní, ale i v noční době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011,
sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Soudy se však v posuzované trestní věci doposud touto
formou jednání obviněného řádně nezabývaly. I když zjistily četnost uvedených
SMS obviněným poškozené zaslaných, nesoustředily se na jejich obsah, protože
jen z něho se dalo usuzovat na závažnost takového chování ve smyslu možnosti
vzbudit v poškozené důvodnou obavu o zdraví nebo život. Nelze přitom popřít, že
snaha ze strany obviněného o kontakty s poškozenou byla velmi četná, resp.
nadstandardní (775 SMS), avšak jen četnost takových kontaktů není za všech
okolností rozhodující, protože je třeba brát i do úvahy, zda šlo o
jednostěnnou komunikaci, anebo obdobné, byť méně časté byly i reakce poškozené.
Tak tomu v přezkoumávané věci, kde poškozená obviněnému zaslala též téměř
třetinu, v počtu 215 mohlo být. Bude proto vhodné zjistit, zda na jeho zprávy
odpověděla, případně obviněného sama kontaktovala. I podle jejich obsahu se dá
posuzovat zejména na závažnost a intenzitu činu obviněnému za vinu kladeného.
36. Pokud jde o omezení poškozené v obvyklém způsobu života ve smyslu §
354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, dojde k němu proti vůli poškozeného
nežádoucími zásahy pachatele do sféry osobního, rodinného, ale i profesního
života poškozeného; může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní
apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech hledisko subjektivně
pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy
hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). V
posuzované věci bude nezbytné se zřetelem na všechny ve věci zjištěné
skutečnosti objektivizovat, jak dalece jsou tvrzení poškozené opodstatněná a
zda byly její postoje vůči obviněnému vážně míněné, anebo se jen jednalo o
jejich zveličování právě se zřetelem na ukončující se dřívější partnerský
vztah.
37. Při novém posuzování naplnění znaků uvedené právní kvalifikace bude
nutné, aby odvolací soud bral všechny skutečnosti do úvahy, a zaměřil se na
subjektivní stránku uvedeného trestného činu, aby uvážil, zda společným
jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak
intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i
fyzickou integritu, což souvisí s nutností posuzovat subjektivní vztah takového
pachatele k vzniklému následku přísně z hledisek § 15 tr. zákoníku, protože
pouze úmyslné jednání může vést k naplnění uvedených znaků objektivní stránky
tohoto trestného činu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp.
zn. 2 Tz 10/80 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 20/1981), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
1970, sp. zn. Tpj 28/70-III (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971)]. Zavinění zde musí zahrnovat
všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i
příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Výsledkem nutných úvah bude závěr,
zda obviněný čin spáchal v úmyslu přímém, jestliže bude prokázáno, že pachatel
chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímém, pokud bude
ověřeno, že věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku]. Nejvyšší soud jen připomíná, že u tohoto trestného činu se
téměř vždy jedná o zavinění ve formě úmyslu přímého; jen zcela výjimečně si lze
u tohoto přečinu představit nepřímý úmysl (např. pachatel sleduje a ztrpčuje
poškozenému dlouhodobě život, přičemž však jeho hlavním dlouhodobým cílem je
únos dítěte). Úmysl pachatele přitom směřuje ke způsobení újmy poškozené osobě,
a to ať již ve formě psychické, tak i fyzické (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1503/2011). Při zjišťování subjektivní
stránky trestného činu nelze dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k
zamýšlenému následku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp.
zn. 8 Tz 122/68 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 19/1969)]. Forma zavinění musí být vždy přesně
zjištěna, a to popř. i při použití zásady in dubio pro reo.
38. Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že pokud odvolací soud
shledá, že byly naplněny formální znaky trestného činu, bude jeho povinností
zkoumat, zda jde o trestný čin i ve smyslu dostatečné společenské škodlivosti
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nyní je možné jen připomenout, že
společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v
konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného
činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií
vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované
skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným
činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio,
ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné
nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
39. S ohledem na pochybení, která Nejvyšší soud v přezkoumávaných
rozhodnutích shledal, zdůrazňuje, že odvolací soud v rámci svého rozhodnutí
bude nucen dodržet podmínky § 254 odst. 1 tr. ř. a v novém rozhodnutí se
vyvarovat obdobných nedostatků, které jsou zjištěny a popsány v bodě IV. shora.
Připomíná též, že při odůvodňování rozhodnutí bude třeba postupovat důsledně v
souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. (§ 134 tr. ř.), které stanoví, že v
odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění
rozsudku (usnesení) musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále
proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí
odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání vypořádal s
námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním
zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k
napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
40. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s
odst. 1 tr. ř. je soud, jemuž se věc vrací, vázán shora uvedenými právními
názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí
bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho
prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch
(zákaz reformationis in peius).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu