U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. července 2015 o
dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve
Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 117/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, a rozsudek
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 34 T 117/2014, v celém
výroku o náhradě škody.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr.
ř. se znovu rozhoduje tak, že poškozená Z. K., se podle § 229 odst. 1 tr. ř.
odkazuje s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 34 T 117/2014,
byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle
popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v době od 1. 5. 2013 do 30. 4. 2014, na ulici Z. své sousedce Z. K.,
vyhrožoval, že jí ublíží na zdraví, že ji vystěhuje, že ji i jejího syna zničí,
přičemž ji opakovaně urážel vulgárními výrazy, kdy vykřikoval, že jí „vyšuká“ z
hlavy blbý mozek, a přesto, že jej opakovaně žádala, ať ji nechá v klidu žít,
tak jí řekl, že dlouho žít nebude, „a když jo, tak ne v klidu, a že bude ráda,
až odsud odtáhne“; neustále ji sledoval, běžně používal její zahradu před
hlavním vchodem i její vybavení, přemisťoval její věci, prohlížel její spodní
prádlo na přenosném sušáku a komentoval to urážlivými výroky se sexuálním
podtextem, dělal jí neslušné sexuální návrhy, nadával jí, že je „kurva, píča,
děvka, lesba“, a to i před jejím synem, ve večerních hodinách bouchal na její
stěnu, obcházel kolem jejích oken a sledoval ji, o víkendu ji budil časně zrána
pronikavým pískáním vysokofrekvenčního přístroje, tímto vším docílil toho, že
se začala bát o své i synovo zdraví a život,
2) dne 30. 4. 2014 ve večerních hodinách bušil asi 20 min do jejich společné
zdi, sprostě řval, nadával Z. K. do „kurev, děvek a pičí“, ráno dne 1. 5. 2014
kolem 07.00 hod. začal znovu mlátit do stěny její ložnice a znovu pouštěl až do
08.30 hod. vysokofrekvenční nepříjemný pískot, kolem 09.00 hod. byla vchodová
branka na její pozemek otevřená, asi v 10:30 hod. odpočívala na zahrádce a
obviněný otevřel branku oplocení, které rozděluje jejich pozemky, nakoukl na
její pozemek a začal na ní křičet, že to bude otevřené, že nebude mít žádné
soukromí, že si na ni zavolá advokáta, že ji zničí, a že to nezmění ani žádné
rozhodnutí soudu, dále jí opět nadával, že je „kurva, děvka, píča zkurvená,
lesba, že ji vyšuká“ a že ji zničí, přitom usnesením Okresního soudu ve Zlíně
ze dne 30. 4. 2014, č. j. 44 Nc 801/2014-22, které mu bylo doručeno soudním
vykonavatelem téhož dne ve 12.50 hod., mu byla uložena povinnost nevstupovat na
pozemek, zdržet se jakéhokoliv setkávání se Z. K. a jejím synem M. a zdržet se
nežádoucího sledování a obtěžování Z. K. a jejího syna, a to do 30. 5. 2014.
Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
pěti měsíců, jehož výkon byl s odkazem na § 84 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců za současného vyslovení
dohledu nad obviněným v intencích § 49 až § 51 tr. zákoníku. Podle § 85 odst. 2
tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil
odčinil poškozené nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, a aby se
zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené Z. K.
nahradit způsobenou škodu ve výši 42.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla
tato poškozená se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze
dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, odvolání obviněného podané proti shora
uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil jednak
proti výroku o vině popsaném v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně, a jednak
proti výroku o náhradě škody.
Výroku o vině obviněný vytýkal nesprávné a nepravdivé zjištění spočívající
zejména v tom, že poškozené vyhrožoval ublížením na zdraví, vystěhováním,
vulgárními výrazy a že ji neustále sledoval. V této souvislosti poukázal na
situaci, kdy poškozené, která si omylem zabouchla dveře, jí je na její prosbu
otevřel. Na podkladě této události vyjádřil, že pokud by se choval způsobem
popsaným ve skutkových zjištěních, nemohl by být svéprávný, a „poněvadž
svéprávnosti zbaven nebyl, je tato část výroku pochybná“. Poukázal též na to,
že zahradu patřící Městu Zlín užívají všichni čtyři vlastníci čtyřdomku bez
právního důvodu, proto se nejednalo o zahradu poškozené. Namítl také, že soudy
nebylo prokázáno rušení poškozené pronikavým pískáním vysokofrekvenčního
přístroje.
Obviněný se neztotožnil ani s tím, že by bylo objasněno, že by se poškozená
nemohla volně pohybovat, a považoval toto její tvrzení za rozporné s jiným, v
němž uváděla, že chodí kolem domovních dveří obviněného v obavách o své zdraví.
Podle jeho názoru nebylo prokázáno takové jednání, které by bylo způsobilé
vzbudit u poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví ve smyslu skutkové
podstaty přečinu podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1503/2013, a ze
dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1333/2013), ale jednalo se o běžný sousedský
spor. Ten byl vyvolán nedorozuměním ohledně jeho připojení na motorovou zásuvku
poškozené a uzavřením branky na ulici, čímž mu poškozená znemožnila doručování
pošty a odvoz domovního odpadu. Z uvedených důvodů lze jeho jednání subsumovat
pod občanskoprávní úpravu podle § 127 obč. zák., tj. obtěžování hlukem,
popřípadě tzv. naschvály ve smyslu zákona o přestupcích, nikoliv o přečin,
který mu je v bodě 1) kladen za vinu.
Obviněný považoval za nesprávný i výrok o náhradě škody s tím, že tento výrok
je nevykonatelný, neboť z něho není patrné, zda jde o nemajetkovou újmu nebo o
majetkovou škodu, k jejímuž prokázání ovšem u soudu nedošlo, a neuvádí se v něm
ani lhůta k plnění.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v
Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve
Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. dne
11. 6. 2015 zaslán opis dovolání obviněného, se k němu do okamžiku konání
neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřilo, resp. Nejvyšší soud
takové případné vyjádření neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ani neshledal důvody, pro které by bylo
dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející a posuzoval, zda je dovolání důvodné.
Obviněný dovolání založil na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze proto zásadně vytýkat nedostatky
právní povahy, především to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, stejně jako vady proti
„jiným nesprávným hmotně právním posouzením“, jimiž se rozumí zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za
otázky jiného právního posouzení lze považovat i výhrady proti výroku o náhradě
škody, jestliže mají povahu námitek hmotněprávních, což je tehdy, mají-li
základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního
práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo
142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2002, sv. 17 pod č. T 413).
Nejvyšší soud zkoumá správnost právního posouzení a dalších hmotněprávních
otázek podle skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení vyjádřeného
ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního nebo druhého stupně (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, ze dne 30. 10.
2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Podle obsahu podaného dovolání obviněný brojil proti právní kvalifikaci, podle
níž byl posouzen výrok o vině pod bodem 1), jemuž vytýkal nenaplnění znaku
„jednání způsobilé vzbudit důvodnou obavu“ a nedostatečné zhodnocení okolností
důležitých pro závěr o beztrestnosti na základě zásady ultima ratio. Ve vztahu
k tomuto skutku však vznesl i námitky o nedostatečnosti skutkových zjištění,
jež považoval za nesprávná. Dovolání kromě toho zaměřil i proti výroku o
náhradě škody, protože poškozená nepožadovala náhradu škody, ale nemajetkové
újmy.
Nejprve je třeba uvést, že výhrady obviněného, jimiž brojil proti
správnosti a pravdivosti skutkových zjištění, zejména pokud popíral použití
vysokofrekvenčního přístroje, jakož i popsaných výhrůžek a vulgárních nadávek
vůči poškozené, nemají hmotně právní povahu, neboť jimi nevytýkal nesprávnosti
v aplikaci ustanovení hmotného práva, ale brojil proti skutečnostem popsaným ve
skutkových zjištěních, což jsou výhrady směřující proti procesnímu postupu
stanovenému v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve snaze zvrátit učiněná skutková zjištění
ve svůj prospěch. Tato část dovolání proto nesplňuje hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného důvodu dovolání podle § 265b
tr. ř., a Nejvyšší soud proto z jejího podnětu správnost napadených rozhodnutí
nepřezkoumával.
K výhradám obviněného zejména dotýkajících se nenaplnění všech znaků
skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm.
a), b), d) tr. zákoníku, je třeba uvést, že se jej dopustí ten, kdo jiného
dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou
újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej
sleduje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je
způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a
zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo
zákazem činnosti.
Znakem objektivní stránky tohoto přečinu je jednání spočívající v dlouhodobém
pronásledování prováděné pachatelem [taxativně vymezenými formami pod písm. a)
až e)], které jsou způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto
forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již
ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná
obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u
něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž
pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v
poškozeném skutečně vyvolán. Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí
přinejmenším několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o
ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu.
Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky
prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v
některých případech i nebezpečně gradovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011).
Výhrůžkou podle § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba rozumět takové
protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit pouze
důvodnou obavu z ublížení na zdraví nebo jinou újmou, a to ve smyslu pojmu
ublížení na zdraví § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Jinou újmou je např. narušení
sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné
pověsti apod. Jiná újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na
zdraví, které je zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti
srovnatelná) a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu,
jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného ve smyslu § 354 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku se vykládá v širokém smyslu slova, aby tím byla vyjádřena
ochrana jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto
třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“
nebo „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do
zaměstnání a zpět domů či na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem
poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně
způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu.
Za omezování v obvyklém způsobu života se podle § 354 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku považuje omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde
proti vůli poškozeného nežádoucími zásahy pachatele do sféry osobního,
rodinného, ale i profesního života poškozeného; může jít o omezení v rovině
zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto
souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť
určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi
„zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011).
Soudy v posuzované trestní věci na základě výsledků provedeného dokazování
zjistily skutkové okolnosti, jak jsou shora v bodě 1) popsány, a v takto
vyjádřeném skutkovému stavu shledaly naplnění všech znaků přečinu podle § 354
odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, k nimž v odůvodnění svých rozhodnutí
uvedly, že v tomto činu časově datovaném od 1. 5. 2013 do 30. 4. 2014 shledaly
soustavné pronásledování poškozené, za které se již v obecné poloze považuje
takové chování trvající jeden rok. Z povahy vulgárních výrazů, jimiž ji
obviněný častoval opakovaně, s důrazem na intenzitu a nevybíravost těchto
nadávek usoudily, že šlo i o výhrůžky sexuálním násilím, a tudíž je celkově
označily jako výhrůžky způsobilé naplnit podmínky vymezené v § 354 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, jež jsou zesilovány i pronesením věty, že „dlouho žít
nebude“. Přihlédly rovněž k tomu, že nezřídka se tyto slovní ataky ze strany
obviněného odehrávaly i před nezletilým synem poškozené. Znak skutkové podstaty
podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívající ve vyhledávání osobní
blízkosti poškozené a jejím sledování shledaly v tom, že obviněný obcházel
kolem jejích oken, pozoroval ji, ráno ji budil pronikavým pískáním. Soudy za
omezování v obvyklém způsobu života podle písmene d) § 354 odst. 1 tr. zákoníku
považovaly zejména to, že obviněný používal její zahradní vybavení, přemisťoval
její věci, prohlížel si její spodní prádlo, které sušila. Z uvedených okolností
učinily závěr, že takto popsané a konkretizované jednání obviněného co do své
intenzity, četnosti a různorodosti bylo způsobilé vzbudit u poškozené, která
žila jen sama se svým nezletilým a invalidním synem v téměř těsné blízkosti
obviněného, důvodnou obavu o zdraví své či svého syna, jenž nezřídka býval
uvedenému chování obviněného přítomen. Navíc bylo přihlédnuto i k tomu, že
motivem obviněného byla snaha tímto způsobem poškozenou přimět k navázání
intimního vztahu s ním, a to i přes to, že věděl, že poškozená o jakýkoli vztah
s ním nejeví zájem a opakovaně jej odmítla. Významnou pro vzbuzení obavy
poškozené o život či zdraví byla pro oba soudy i kumulace všech tří zákonem
alternativně vymezených znaků, což svědčí jednak o jisté urputnosti chování
obviněného, ale také jde o okolnost, která obavu poškozené zesilovala (srov.
strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího
soudu).
Nejvyšší soud uvedené závěry soudů obou stupňů i při jejich stručnosti považuje
v zásadě za správné a plně korespondující s požadavky naplňujícími jednotlivých
alternativních znaků přečinu nebezpečného pronásledování, jímž byl obviněný
plně v souladu s § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku uznán vinným.
Obviněným vznesenou námitku, že se nejedná o trestný čin z důvodu nízké
společenské škodlivosti tohoto činu ve smyslu zásady subsidiarity trestní
represe a ultima ratio, soudy nepominuly, a v odůvodnění svých rozhodnutí
vysvětlily, z jakých důvodů jej považovaly za neopodstatněný (viz stranu 4
rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 usnesení odvolacího soudu).
K tomuto závěru Nejvyšší soud, jenž se se stanovisky obou soudů učiněnými ve
vztahu k výroku o vině v bodě 1) ztotožnil, považuje jen pro doplnění za vhodné
připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a nelze ji
řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko č. 26/2013
Sb. rozh. tr.).
Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v §
12 odst. 2 tr. zákoníku, je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu
trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího
znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je
proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže
nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních
vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil
svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby
tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem
je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Soudy v této věci shledaly v činu obviněného dlouhodobé a velmi obtěžující,
omezující i strach vyvolávající nevybíravé pronásledování poškozené Z. K.,
které svou intenzitou i charakterem snížilo kvalitu jejího života a ohrozilo
její bezpečnost i zdraví jejího syna, že bylo plně namístě uplatnit trestní
odpovědnost obviněného a s ní spojené trestněprávní důsledky, což je závěr plně
korespondující se všemi obecnými pravidly vymezujícími uvedený princip. Celková
povaha činu obviněného vykazuje vyšší škodlivost ze všech výše uvedených důvodů
(trvalo relativně dlouhou dobu velmi intenzivní). Rozhodná pro takový závěr je
též skutečnost, že obviněný takové chování neukončil ani poté, co mu byl
předběžným opatřením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 44 Nc
801/2014-22 (č. l. 10 až 33 spisu), zakázán vstup na pozemek náležející k
bytové jednotce poškozené a uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozenou
a jejím synem M., který trpí poruchou usínání a dlouhodobě užívá psychofarmaka,
jakož i nežádoucího sledování a obtěžování poškozené. Právě tato zjevná neúcta
a neochota obviněného respektovat nejen elementární zásady lidské slušnosti a
dobrých mezilidských vztahů, ale i autoritu státní moci, svědčí o závažnosti
jeho jednání a výrazné škodlivosti činu, za nějž je zapotřebí použít veškeré
adekvátní nástroje trestního práva a vyvodit trestní odpovědnost obviněného se
všemi z ní pramenící důsledky, protože je zřejmé, že občanskoprávní prostředek,
jímž je předběžné opatření, se v tomto případě zcela minul svým účinkem.
Dovoláním napadený výrok o vině v bodě 1) Nejvyšší soud ze všech takto
rozvedených důvodů shledal správným a dovolání obviněného v této části
neopodstatněným.
Nejvyšší soud z podnětu byť stručných námitek obviněného přezkoumal i výrok o
náhradě škody. K nim je nutné nejprve z obsahu spisu uvést, že poškozená svůj
požadavek na uplatnění náhrady škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. řádně učinila a
připojila se k trestnímu řízení již dne 5. 6. 2014 v rámci vysvětlení podaného
podle § 158 odst. 6 tr. ř., kde uvedla, že se připojuje s nárokem na náhradu
škody a žádá, aby jí soud vyhověl a ve výroku odsuzujícího rozsudku obviněnému
uložil tuto škodu zaplatit (č. l. 6 spisu). Tento požadavek upřesnila v rámci
poučení jako oběti trestného činu v trestním řízení ze dne 5. 6. 2014 (č. l.
57), v němž uvedla, že podle § 43 odst. 3 tr. ř. navrhuje, aby soud v
odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit v penězích škodu nebo
nemajetkovou újmu, jež jí byla trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné
obohacení, které obviněný na její úkor trestným činem získal. Dne 17. 9. 2014
(již po podání návrhu na potrestání) poškozená soudu zaslala „Vyjádření
poškozené a uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným
činem“ (č. l. 79), kde kromě jiného uvedla, že nebyla v dřívějších stadiích
trestního řízení upozorněna na možnost uplatňovat imateriální újmu, a proto tak
učinila za sebe i za syna u každého v částce 50.000 Kč, současně podala i
podrobné vyjádření k tomuto nároku (strany 79 až 81 spisu). V něm poukázala na
zdravotní problémy svého syna, který těžce nesl vulgární chování obviněného,
jehož smysl chápal, což vedlo k jeho dalším psychickým problémům, špatně spal,
apod. Zdůraznila rovněž, jaký vliv na ni samotnou mělo chování obviněného,
zejména jak byla rozrušená a jak jí bylo chování obviněného nepříjemné, i s
poukazem na její zhoršený psychický stav, jenž se odrazil v zaměstnání v jejím
pracovním výkonu, i přesto, že byl zaměstnavatel k její situaci tolerantní.
Cítila obrovskou úzkost a bezmocnost, kterou prohloubily i zhoršené výsledky
syna ve škole. Obavy, jež z jednání obviněného pociťovala, vedly k tomu, že se
bála být sama doma, a proto u ní několikrát přespal i její otec. Na základě
těchto důvodů se označila za zvláště zranitelnou oběť trestného činu a
poukázala na § 2 odst. 2, 4 písm. d) zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných
činů, ve znění pozdějších předpisů. Toto vyjádření poškozená doložila lékařskou
zprávou z Fakultní nemocnice v Brně o zdravotním stavu svého syna.
Při hlavním líčení (č. l. 89 spisu) dne 2. 10. 2014 svůj uvedený návrh na
úhradu imateriální újmy potvrdila co do výše a rozvedla další skutečnosti,
zejména odůvodnila požadavek na částku 50.000 Kč a pro sebe a 50.000 Kč pro
syna, kde zejména zdůraznila, že uvedené částky představují zhodnocení téměř
roku, kdy pronásledováním ze strany obviněného trpěla ona i její syn v
detailech, které uvedla.
Podle obsahu takto formulovaného připojení se k trestnímu řízení je zcela
evidentní, že poškozená požadovala náhradu za nemajetkovou újmu (nikoliv za
majetkovou škodu), jakož i to, že podle skutkových zjištění obviněné žádná
majetková újma nevznikla.
Podle výroku o náhradě škody, jak jej soudy formulovaly, je zřejmé, že
nerespektovaly právě to, že poškozená náhradu škody, tj. materiální újmu,
nepožadovala, a i přesto obviněného k náhradě „škody“ tj. materiální újmy,
zavázaly.
Soudy zřejmě nebraly do úvahy, že oba pojmy nelze ztotožňovat ani zaměňovat.
Náhrada škody, která jako majetková újma má svůj hmotně právní podklad v § 420
obč. zák.(§ 2909 a násl. nobč. zák.), kdežto nemajetková újma v penězích
vychází v případě fyzické osoby z ustanovení § 11 a 13 obč. zák. (§ 2956 až
2958, § 2971 nobč. zák.). Vedle toho ustanovení § 43 tr. ř. upravuje i vydání
bezdůvodného obohacení, které je třetí formou, na jejímž základě může poškozený
uplatňovat své nároky v adhezním řízení proti pachateli činu, jímž mu újma jím
spáchaným trestným činem vznikla. Je však třeba zdůraznit, že každý z těchto
konkrétně jmenovitě uvedených nároků má své vlastní postavení a je oddělitelný
od ostatních, a proto ke každému z nich je nutno přistupovat v tomto smyslu
individuálně. Proto je třeba, aby každý z nich byl důsledně jako samostatný
nárok na náhradu ve smyslu § 43 odst. 1, 3 tr. ř. v návrhu poškozeného vymezen
a řádně samostatně uplatněn (této povinnosti poškozené v přezkoumávané věci
dostála, protože požadovala výslovně nemajetkovou újmu). Protože jednotlivé
typy újmy nelze považovat za jeden nárok, musí i soud o každém z nich
rozhodnout zvlášť, což je nutné respektovat zejména při formulaci výroku, jímž
soud o uplatněných nárocích poškozeného rozhoduje. Toto pravidlo musí být
promítnuto i v odůvodnění rozsudku, jímž bylo o více uvedených nároků soudem
rozhodnuto (srov. § 125 tr. ř.), a to zejména se zřetelem na to, že adhezní
trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak
byl nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení
uplatňován, a proto výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř.
přiznán nárok poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného
obohacení vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti
jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním
řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou
péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech
občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud
vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za
škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení (srov. usnesení nevyššího soudu ze
dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 3.
2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011).
Podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v
odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu
nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena. Za
nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku
(např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu
práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně
osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není
ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních
vztazích. Za způsobenou nemajetkovou újmu vzniká soukromoprávní odpovědnost, v
rámci níž způsobitel (zasahovatel) za ni odpovídá, přičemž existence zavinění a
jeho formy může mít podle okolností vliv na formu i míru zadostiučinění
(satisfakce), které může mít v závislosti na povaze porušeného práva podobu
reparace (náhrady) peněžité i nepeněžité. Vychází se zde z občanskoprávní
úpravy (např. § 11 a 13 obč. zák. § 12 odst. 2, 3, § 20 a § 53 obch. zák., nově
upravena i v novém občanském zákoníku v § 2894 odst. 2, § 2951 odst. 2, apod.).
Z hlediska výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z
občanskoprávní judikatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156.
Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 512). Je potřeba si uvědomit,
že byť jde v případě práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13
odst. 2 obč. zák. o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho
vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobnostní právo majetkové
povahy.
V rámci adhezního řízení v trestním řízení je nutné z této občanskoprávní
úpravy vycházet a v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na
náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§ 43
odst. 1, 3 tr. ř.) je soud povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl
nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. (§ 2971 nobč. zák.), která
mu vznikla v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok
uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje
takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění
podle § 13 odst. 1 obč. zák. (§ 2971 nobč. zák.), ale při splnění podmínek
podle § 13 odst. 2 obč. zák. (§ 2894, § 2951 nobč. zák.) má poškozený nárok na
její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku na
nemajetkovou újmu rozhodováno, musí se jednat o takový zásah, který je
objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Musí se jednat o
zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi
oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99).
Finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze poškozenému přiznat, pokud
není postačující morální zadostiučinění a neoprávněným zásahem došlo ke snížení
důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Za
takovou značnou míru zásahu do důstojnosti a vážnosti fyzické osoby se považuje
zejména újma, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě,
opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve
snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako
závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného
uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného
skutkového stavu, a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná
hlediska. Rovněž se požaduje, aby šlo o takový zásah, který je objektivně
způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení
osobnosti fyzické osoby a v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah
neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma
uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp.
zn. 30 Cdo 2005/2003). Nepostačí proto jen subjektivní pocity poškozeného ani
vyvážení zmírňování krátkodobých újem. O snížení důstojnosti postižené fyzické
osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde
vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti
fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze
spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a
trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či
vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba
nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007).
Nejvyšší soud v obsahu napadených rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů tato
pravidla nerespektovaly a v přezkoumávané věci nesprávně rozhodly, jestliže
obviněného zavázaly k povinnosti uhradit „materiální škodu“, o niž poškozená
nežádala a žádná taková škoda jí fakticky ani nevznikla, když stanovily
obviněnému povinnost poškozené nahradit materiální škodu (§ 228 odst. 1 tr. ř.)
a ve zbytku ji odkázaly podle § 229 odst. 2 tr. ř. s nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních. S takovým, zjevně vadným výrokem
nekoresponduje ani odůvodnění soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího,
zabývající se nemajetkovou újmou. Ani zde však soudy nedostály své povinnosti
podle výše uvedených pravidel pro stanovení výše nemajetkové újmy. Podle
odůvodnění napadených rozhodnutí soudy se zřetelem na všechna zákonná kritéria
a principy rozhodné pro ukládání nemajetkové újmy nezvážily všechny potřebné
skutečnosti, a to přesto, že uvedly, v čem shledávají újmu poškozené, jakož i
její konkrétní, v penězích vyjádřenou výši (42.000 Kč), nezabývaly se všemi
rozhodnými hledisky pro její řádné vymezení. Z argumentů soudů neplyne ani
dodržení principu proporcionality, jakožto obecné právní zásady, která se
uplatní i v případě určování výše nemajetkové újmy v penězích. Přestože
proporcionalitu jako kritérium Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 29. 9.
2005, sp. zn. II. ÚS 350/2003, ve vztahu k náhradě škody a formuloval ji se
zřetelem na závažnost způsobené škody na zdraví, možnost vyléčení či eliminace
způsobené škody, a míře zavinění toho, kdo škodu způsobil, lze toto kritérium
plně využít i při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu v penězích ve
smyslu § 13 odst. 3 obč. zák. (§ 2951 odst. 2 nobč. zák.), a to v rámci
závažnosti újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo (blíže srov. M.
Ryška. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti,
Právní rozhledy č. 9/2009, s. 305 a násl.).
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného
důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, a
rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 34 T 117/2014, v
celém výroku o náhradě škody, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Dále postupoval podle § 265m odst. 2 tr. ř., protože vadným
shledal pouze výrok o náhradě, a proto bylo nutné pouze tento výrok zrušit. Za
této situace Nejvyšší soud rozhodl v souladu s přiměřeným použitím § 265 tr. ř.
stanovícím, že dojde-li ke zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o
náhradě škody, nebo nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného
obohacení, a nerozhodne-li sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech
občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Protože
pro řádné zjištění a objasnění výše nemajetkové újmy, která by poškozené
příslušela, není ve spisových podkladech prozatím dostatek podkladů a bude
zřejmě nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje možnosti
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, rozhodl tak, že poškozenou podle § 229
odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně senátu