U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o
dovoláních obviněných M. Š., a K. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 55 To 319/2013, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
5 T 216/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Š. a K. Š.
odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 5 T 216/2012,
byli obvinění M. Š. a K. Š. uznáni vinnými přečinem nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, za což byli podle § 354
odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců,
přičemž výkon uvedeného trestu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění shora uvedeného
přečinu dopustili tím, že společným jednáním v době nejméně od 1. 1. 2010 do
října 2011 v obci Č. na ulici K. a blízkém okolí se opakovaně dopouštěli
vyhrožování ublížení na zdraví tím, že M. K., vyhrožovali, že si na ni počkají
a něco jí udělají, až odjedou všichni příbuzní z obce Č. do O., vyhledávali
její blízký osobní kontakt s úmyslem jí ublížit na zdraví, dále jejímu vnukovi
J. T., vyhrožovali, že si ho najdou před školou a zmrzačí ho, dále se
dopouštěli stálého napadání a obtěžování, vyhledávali různé záminky k osobnímu
kontaktu včetně písemného kontaktování její dcery Ing. M. T., a jejích
rodinných příslušníků, zejména tím, že neoprávněně vstupovali v uvedeném období
na pozemek rodinného domu … na ulici K. v obci Č. za účelem poškození cizí věci
nebo zastrašení zde nacházejících se osob, aplikovali zde různé chemické
postřiky na stromy a zeleň, dále opakovaně neoprávněně obviňovali poškozené z
činů, které se nestaly, za účelem poškození jejich dobrého jména a pověsti v
obci Č., vydávali rozkazy a příkazy, co mají poškození na svém pozemku dělat,
kdy mají sekat trávu a zalévat, a v případě neuposlechnutí zavolali na místo
PČR, sledovali poškozené ze sklepního a štítového okna, ze zahrady, kdy k
tomuto účelu si vyrobili schodek k plotu tak, aby se přes tento mohli nahýbat a
následně sledovat zde nacházející se osoby, kdy toto jednání ze strany výše
uvedených bylo po uvedenou dobu pro poškozené a rodinné příslušníky stresující
a vyčerpávající, byli omezeni na běžném způsobu života, jelikož se nemohli
volně pohybovat na pozemku uvedeného rodinného domu bez jejich pohledů, kdy
intenzita těchto útoků se stupňovala, docházelo k fyzickým a verbálním
napadáním, kdy tyto skutky byly samostatně oznamovány k projednání na Obecní
úřad Červenka či na Městský úřad Litovel.
Označený rozsudek napadli obvinění v celém rozsahu odvoláním, které bylo
usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2014,
sp. zn. 55 To 319/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce v
zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Domnívají se, že proti nim bylo vedeno
trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a že bylo rozhodnuto o
zamítnutí jejich řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Obvinění považují provedené dokazování za nedostatečné a neúplné a zvolenou
právní kvalifikaci skutku za nepřiměřenou a nedůvodnou. Brojí proti tomu, aby
byly dlouhodobé sousedské a osobní spory či nepřátelství mezi několika rodinami
(nikoliv mezi obviněnými a celou Č.) řešeny prostředky trestního práva. Podle
jejich názoru existují jiné zákonné způsoby řešení uvedených sporů, přičemž s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe by jim měla být dána přednost.
Nutno totiž odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých mohlo být
užito např. silných slov či jiných aktů, tedy od jednání, kdy tzv. „o nic
závažnějšího nešlo“. Namítají, že rozsudek soudu prvního stupně a usnesení
soudu odvolacího jsou nespravedlivé, jednostranné, co do právního posouzení
skutku nesprávné a vykazují vadu tzv. extrémního rozporu. Pokud jde o
objektivní stránku skutkové podstaty posuzovaného přečinu, tato nebyla
prokázána, jelikož soudy vycházely výlučně z výpovědi poškozené M.K., kterou
obvinění na rozdíl od odvolacího soudu neshledávají ani podrobnou a ani
vyčerpávající, ba naopak, a dále rovněž vycházely z pouhých domněnek poškozené
o tom, že obvinění např. vstupovali na pozemek poškozené, aplikovali chemické
postřiky nebo poničili fasádu. Přestože bylo proti obviněným ve vztahu ke
zmíněným jednáním zahrnutým pod dlouhodobé nebezpečné pronásledování vedeno
nespočet přestupkových řízení, z důvodu naprosté důkazní nouze obvinění
pravomocně uznáni vinnými z přestupku, jehož by se dopustili v místě jejich
předchozího bydliště v Č., nikdy nebyli. Jestliže však řízení o přestupku v
dané věci skončilo, a to proto, že pachatel přestupku nebyl zjištěn, je
otázkou, zda s přihlédnutím k zásadě ne bis in idem lze obviněné za uvedená
jednání trestně stíhat.
Obvinění zdůrazňují, že ačkoliv proti sobě stojí dvě odlišné verze události, ta
předestřená obžalobou neobstojí. Rodina poškozené jezdila do Č. velice
nepravidelně, a proto nemohla podat relevantní svědectví o tom, co se na místě
dělo. Stejně tak nebyli svědky údajného dlouhodobého pronásledování ani někteří
ze sousedů, kteří hovořili o konfliktech s obviněnými. Z četných svědeckých
výpovědí, zejména z výpovědi dcery obviněných, z výpovědí svědků L. P. a V. M.,
jako i z dalších důkazů, např. z konverzace na Facebooku, naopak vyplývá, že
reálná situace na místě byla jiná a že obvinění nejsou nepřizpůsobivé a okolí
nebezpečné osoby, které by poškozenou dlouhodobě pronásledovaly. Tomu, že
sousedské neshody měly charakter „hašteření dětí na pískovišti“, ostatně
odpovídají i závěry znaleckých posudků, jež ale soudy vůbec nezohlednily či je
nesprávně vyložily v neprospěch obviněných. Ze znaleckých posudků nevyplývá, že
obvinění jsou schopni popsaného jednání, a to v rámci propagace své pravdy a
jejího šíření v okolí za každou cenu, případně, že jsou schopni jednat i
vulgárně, násilně, kverulantsky, jak dovodil soud prvního stupně. Ze znaleckých
posudků se naopak podává, že u obviněných nebyly zjištěny žádné sklony k
jednání, jež je pro pachatele trestného činu nebezpečného pronásledování
typické. Podle uvedených posudků mohou obvinění vzhledem k svým vlastnostem
(orientace na pořádek, čistotu) narážet na nepochopení okolí a vyvolávat
negativistické reakce, což potvrzuje obhajobu, že ze strany uzavřeného okruhu
sousedů, přátel poškozené, došlo ke spiknutí vůči obviněným.
Obvinění namítají pochybení nalézacího soudu při hodnocení výpovědi svědka L.K.
Jmenovaný svědek je absolutně nedůvěryhodný, a to nejen proto, že se k podání
výpovědi dostavil po předchozí domluvě se svědkyní S. C., ale zejména proto, že
je proti obviněným zjevně zaujatý, neboť rodině obviněných dluží značnou
finanční částku. Svědek uváděl nepravdivé informace, což ostatně dokládá i
fakt, že v civilním řízení sp. zn. 16 C 218/2010 (spor se svědkyní Ing. M. T.,
dcerou poškozené a majitelkou domu, v němž poškozená bydlela) vypovídal
odlišně. Zcela neprokázaná jsou pak i tvrzení svědka Ing. V. H., zetě
poškozené, že před domem v Č. mělo údajně dojít k nějakému poškození jeho
vozidla; svědek své tvrzení neopřel o žádný důkaz, poškození nenahlásil policii
a o události se nezmínil ani žádný z členů rodiny poškozené. Stejně tak je
neprokázané i tvrzení svědkyně Ing. M. T. stran údajného poškození pneumatik na
jejím vozidle a stran údajného způsobení újmy na jejích cestovních nákladech.
Dále jsou neprokázaná tvrzení poškozené M. K., že jí obvinění poškodili túje,
rozsypali střepy v zahrádce, poškodili fasádu či že vstupovali na její pozemek.
Na pozemek poškozené se dalo vstupovat nejen z pozemku obviněných, ale i z
ulice nebo od sousedů z druhé strany. Navíc nelze přehlédnout, že v plotě
obviněných nebyly žádné díry. Obvinění se domnívají, že soudy jim zcela
automaticky přičítaly veškeré nepříjemné věci, které se rodině poškozené měly v
Č. stát.
Příčina sporu a s tím souvisejícího konfliktu mezi obviněnými a poškozenou je
zjevná – ořech, posunutí plotu, případně vlhkost na domě obviněných, tudíž není
možné konstatovat, že obvinění se úmyslně na poškozenou zaměřili s cílem po ní
slídit a obtěžovat ji. Obvinění na nic takového ani objektivně neměli sílu ani
čas, poněvadž byli v posuzované době oba velmi zaměstnáni a souběžně s prací
rekonstruovali dům a zahradu. Situace na místě posuzovaná soudy byla vytržena z
kontextu. Soudy nezohlednily, že jednání v podobě urážek a požadavků na úpravu
domu a zahrady bylo vzájemné. Nereflektovaly, že před zahájením trestního
řízení proběhla i řízení jiná, včetně řízení civilního ve věci náhrady škody
způsobené ořezáním sporného ořechu, kdy svědkyně Ing. M. T. musela v konečném
důsledku obviněným uhradit určitou finanční částku. Svědkyně Ing. M. T. byla
tou, která vůči obviněným vznášela nepřiměřené až obtěžující požadavky (zazdění
oken či průduchu směřujících do jejího dvora, posunutí plotu mezi zahradami o
několik centimetrů, hromosvod atd.), což potvrdil i stavební úřad. Jednotlivé
útoky tedy byly již podrobně řešeny a na základě nich byly činěny příslušné
závěry (např. pokud jde o údajný útok na J. T.). Tvrzení svědkyně Ing. M. T.,
že obvinění jsou nevypočitatelní, pro společnost nebezpeční a libují si v
ubližování lidem, jsou nepravdivá a urážející, nadto odporují provedeným
znaleckým posudkům, viz výše. Tato tvrzení navíc ilustrují postoj svědkyně a
celé její rodiny vůči obviněným, situaci na místě i jádro věci. Byla-li by
uvedená tvrzení pravdivá, soudu by byl jistě předložen záznam z kamery
nainstalované na domě svědkyně Ing. M. T., což se však nestalo. V souvislosti s
namířením kamery na dům obviněných se nabízí otázka, kdo koho vlastně sledoval
a kdo koho fotil při práci na domě a na zahradě.
Podstatnou okolností, jež nebyla soudy zohledněna, je skutečnost, že dům, v
němž obvinění bydleli, těsně sousedí s domem poškozené, a to jak přímo stěnou
domu, tak zahradami oddělenými chatrným plotem. Obyvatelé uvedených domů tudíž
chtě nechtě museli přicházet do každodenního kontaktu, museli mít povědomí o
tom, co se u sousedů děje, přičemž jejich soukromí tím bylo z logiky věci
narušeno. Je proto nezbytně nutné pečlivě zvážit, zda znaky nebezpečného
pronásledování byly v posuzované trestní věci naplněny, neboť u takto
sousedících osob jsou na splnění podmínek dlouhodobého sledování, vyhledávání
osobní blízkosti a omezovaní v obvyklém způsobu života kladeny vyšší požadavky;
nestačí pouhé obecné konstatování poškozené, že ji např. obviněná sledovala
přes plot při rozhovoru se sousedkami. Poškozená se navíc mohla cítit být
sledována spíš v důsledku odstranění vzrostlých stromů ze zahrady obviněných a
v důsledku časté práce obviněných na této zahradě. Co do naplnění subjektivní
stránky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování je mimo jiné
významný fakt, že se obvinění z domu sousedícího s poškozenou nakonec
dobrovolně a za účelem vyhnutí se dalším konfliktům odstěhovali.
Obvinění uzavřeli, že pokud se vůči poškozené skutečně dopustili nějakých
jednání – ořezání větví ořechu, písemné požadavky na úpravy pozemku a zahrady
atd. – pak taková jednání nedosahují potřebné míry společenské škodlivosti, aby
se mohlo jednat o trestný čin. V rovině trestněprávní by sice mohla být
posuzována závažnější jednání, jako jsou chemické postřiky, ničení stromů,
rozházené střepy v záhonku apod., tato však prokázána nebyla.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 55 To 319/2013, zrušil a věc
krajskému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhli,
aby Nejvyšší soud zrušil rovněž rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o
povinnosti obviněných nahradit státu náklady řízení, bylo-li o nich již
rozhodnuto.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání
obviněných nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných
jsou zjevně neopodstatněná.
Obvinění podali dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
e), g), l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněných byla
zamítnuta poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal
napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné
podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto
podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) a
g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 a § 11a tr. ř. S poukazem na §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní
stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání, jež jsou obsaženy v § 11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) a § 11a písm.
a), b) tr. ř.
Podle § 11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo
amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení
(§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu,
jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu
pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném
řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným
správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v
předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán
nebo byl vzat zpět,
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika
vázána, nebo
k) proti tomu, ohledně něhož bylo trestní řízení pro týž skutek předáno do
cizího státu, pokud mu byl pro tento skutek cizozemským soudem pravomocně
uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonal, nebo je
nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo bylo cizozemským soudem pravomocně
upuštěno od uložení trestu, anebo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby.
Podle § 11a tr. ř. trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek
nelze zahájit, pokud státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení
a) rozhodl o schválení narovnání a věc odložil, nebo
b) rozhodl o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se
osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil.
Obvinění se domnívají, že trestní stíhání jejich osob je nepřípustné s ohledem
na překážku ne bis in idem, tedy okolnost uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř. Argumentují tím, že dřívější přestupková řízení o jednáních,
jež jsou nyní souhrnně zahrnuta pod údajné nebezpečné pronásledování, skončila
z důvodu, že pachatel přestupku nebyl zjištěn.
Dovolatelům nutno přisvědčit, že zásada ne bis in idem – zákaz dvojího souzení
a potrestání za týž čin (skutek) ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. j) tr.
ř. brání trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové
řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo
pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, publikované pod
č. 13/2009 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování trestně právní povahy (viz tzv. „Engel kritéria“ obsažená v
rozsudku ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další proti Nizozemí) se klade důraz
na typ deliktu, zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či
partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována
všem nebo pouze určité skupině lidí. O trestní povaze věci obvykle svědčí
univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu
je zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům, nikoliv
pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce mají
zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona jsou tak
ve smyslu Úmluvy věcmi trestními (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
5 Tdo 166/2006, 5 Tdo 1399/2007 aj.).
Pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ je rozhodující též otázka
totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto i jí
věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce
jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší
stejně. Ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího
zásadu „ne bis in idem“ jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být
shodné, aby byla zachována jeho totožnost.
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z
toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým
jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je
podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale
také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně
jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost
skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku
(nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných
okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující
jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve
stejném smyslu je používán i pojem „čin“.
Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho
jednáním způsoben a jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v
přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř.
další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku
porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku
a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn
výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen
okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv závěry
právní.
Jak již bylo shora naznačeno, totožnost skutku bude zachována především při
naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové
části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění
příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části
rozsudku a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě
ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom
typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem,
přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou
shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské
škodlivosti.
Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi
skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o přestupku, neboť
postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude
tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při
rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za
situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné
za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech.
K tomu Nejvyšší soud nemůže nepřipomenout, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký
senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“)
rozsudkem ve věci Zolotukhin proti Rusku – číslo stížnosti 14939/03 (viz
Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník XII, č. 2/2009, s.
103 až 112). Citované rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k
dosud – v některých směrech – vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro
lidská práva, která se týká ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V projednávané věci se velký senát Soudu vyslovil v daném kontextu
relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné
(idem).
Velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice prvku
„idem“ je vnitřně rozporná. Současně Soud identifikoval tři základní linie své
judikatury:
- první se opírá o rozsudek ve věci Gradinger proti Rakousku a za
kritérium pro stanovení prvku „idem“ považuje totožnost skutku,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci Oliveira proti Švýcarsku a za
rozhodné kritérium považuje rovněž totožnost skutku, ale připouští, že jeden a
tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů a že
za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci Fischer proti Rakousku a klade
důraz na „podstatné prvky“ obou posuzovaných činů. Tento přístup modifikuje
druhý přístup, protože upřednostňuje skutečnost, že znaky skutkových podstat
trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Následně Soud konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury ohrožuje
právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto
se rozhodl sjednotit výklad prvku „idem“. Po prostudování obdobných úprav v
jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl Soud k závěru, že čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento
druhý trestný čin založen na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném
skutku“.
Velký senát Soudu rovněž zdůraznil, že klíčovým okamžikem, kdy se
aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého)
trestního stíhání v případě, když předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek
nabyl účinků „res iudicata“. Popisy skutkového stavu v obou řízeních
představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou
řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez
ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou
řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti
týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Z toho vyplývá, že Soud se vrátil k první výkladové variantě a za
klíčové kritérium určil totožnost skutku, bez ohledu na odlišnou právní
kvalifikaci. Tento závěr pak beze zbytku ve své rozhodovací praxi aplikoval,
jak dokládá kupř. rozsudek Soudu ve věci Ruotsalainen proti Finsku.
Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české
orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky „ne bis in idem“ musí
vycházet primárně z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných
skutkových okolností určitého činu. Zvláště je ale třeba zdůraznit, že je na
místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně.
Z obsahu trestního spisu (č. listu 32-34, 39-42, 45) a z připojených
přestupkových spisů se podává, že jediným v úvahu přicházejícím pravomocným
meritorním rozhodnutím správního orgánu, jež by v posuzované trestní věci mohlo
při splnění podmínky téhož skutku zakládat překážku ne bis in idem, je
rozhodnutí komise k projednání přestupků obce Č. ze dne 30. 12. 2011, sp. zn. P
1, 2/2011, č. j. 2317/2011 (právní moc dne 22. 2. 2012), jímž byli obvinění
uznáni vinnými z přestupků podle § 49 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona o
přestupcích, za což každému z nich byla uložena pokuta ve výši 1.000 Kč a oběma
společně povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Ostatní
přestupková řízení o skutcích, k nimž mělo dojít v období od 1. 1. 2010 do
října 2011 a jež by hypoteticky mohly věcně odpovídat jednáním popsaným ve
skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, skončila odložením věci
podle § 66 odst. 3 písm. a) přestupkového zákona, tedy nikoliv rozhodnutím
zakládajícím překážku věci pravomocně rozhodnuté a v souvislosti s tím
zakládajícím překážku ne bis in idem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 1 As 162/2012).
Co se týče shora citovaného rozhodnutí přestupkové komise obce Č. ze dne 30.
12. 2011, sp. zn. P 1, 2/2011, č. j. 2317/2011, které nabylo právní moci dne
22. 2. 2012, přestože se uvedené rozhodnutí týká přestupkového jednání, jehož
se obvinění dopustili v období popsaném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu, netýká se poškozené M. K. Obvinění byli uznáni vinnými
přestupkem podle § 49 odst. 1 písm. a) a § 49 odst. 1 písm. c) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustili
tím, že dne 20. 3. 2011 v době od 13.00 do 13.10 hodin slovně a fyzicky napadli
M. T., které nadávali, že je kráva a zasraná inženýrka a po J.T. házeli z
jejich zahrady vykopanou zeminu, nadávali, že je spratek a maminčin mazánek a
vyhrožovali mu, že si zjistí, do které chodí školy a že ještě uvidí.
Jde-li o M.T., z popisu předmětného skutku ve výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně vyplývá, že jde o skutek jiný. Ačkoliv vůči J. T.se i podle
skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obvinění měli
dopustit obdobného jednání, neboť mu měli vyhrožovat, že si ho najdou před
školou a zmrzačí ho, nejde o jednání stejné a týž skutek. Navíc nelze pominout,
že poškozená, jež byla jednáním obviněných dlouhodobě pronásledována sama, ale
i prostřednictvím osob blízkých byla M. K.; M.T. a J. T. zde byli
identifikováni jako její osoby blízké. Proto nelze než uzavřít, že v
projednávané trestní věci neexistovala překážka ne bis in idem, která by
zakládala nepřípustnost trestního stíhání obviněných.
Obvinění v dovolání dále odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu
odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro
posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,
nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04,
Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní
věci neshledal. Že se obvinění jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně dopustili, z provedených důkazů vyplývá. Těmito
důkazy byla jednoznačně vyvrácena teorie obviněných o tom, že ze strany
uzavřeného okruhu sousedů, přátel poškozené, došlo vůči nim ke spiknutí. Bylo
naopak bez veškerých pochybností prokázáno, že to byli obvinění, kdo vyvolával
sousedské konflikty a rozbroje, kdo poškozoval cizí majetek, užíval vůči
sousedům vulgárních výrazů, vyhrožoval jim, dělal jim naschvály, snažil se je
všemožně úkolovat, a v důsledku toho jim zásadně ztrpčoval život. Není pravdou,
že soudy vycházely výlučně z výpovědi poškozené M. K. Obviněné usvědčily nejen
výpověď poškozené a výpovědi jejích příbuzných, ale i výpovědi obyvatel Č. –
svědkyně M. V., J. P., R. P., M. H., a dále výpovědi představitelů obce Č.,
starosty J. V. a místostarostky S. C., jako i výpověď svědka L. K., známého
obviněných. Zmíněné výpovědi zcela korespondují s listinnými důkazy, z mnohých
lze poukázat na sdělení obce Č. ze dne 27. 7. 2012 (č. listu 43 a 44), na
pořízenou fotodokumentaci (především na č. listu 201-211, 213-216), na
lékařskou zprávu na č. listu 302, na sdělení Krajské hygienické stanice
Olomouckého kraje ze dne 2. 7. 2010 (č. listu 189), na rozsudek Okresního soudu
v Olomouci ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 16 C 218/2010, či na přílohové
přestupkové spisy. Nelze přehlédnout, že obhajobu obviněných vyvracejí rovněž
sdělení obce D. ze dne 25. 9. 2013 (č. listu 566) nebo zpráva policie ze dne
21. 12. 2012 (č. listu 140), podle nichž mají obvinění konflikty i v novém
místě svého bydliště, resp. tyto konflikty tam vyvolávají.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak nalézacího soudu,
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení
důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která
řádně zdůvodnil (dovolací soud ponechává v daných souvislostech stranou
obsáhlou a nefunkční reprodukci provedených důkazů). Není úkolem Nejvyššího
soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je,
že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem,
že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami
dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad
spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu,
obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda obvinění svým
jednáním naplnili znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a zda byla správně aplikována
zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku.
Uvedeného přečinu se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že
vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,
vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, omezuje jej v jeho obvyklém
způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho
život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného
mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání
spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými
formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto
forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje
jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Při výkladu zákonných znaků této skutkové podstaty nově začleněné do trestního
zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, není žádného
rozumného důvodu odchýlit se od výkladu stejných znaků obsažených ve skutkových
podstatách jiných trestných činů (např. vydírání, nebezpečné vyhrožování,
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět
přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí
být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné
projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se
bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná
jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech
i nebezpečně gradovat.
Výhrůžkou je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je
objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou
důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Obsah výhrůžky je zde
konkretizován ublížením na zdraví nebo jinou újmou. Zákonný znak spočívající ve
výhrůžce jinou újmou může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není
zákonem blíže definován. Jinou újmou je např. narušení sexuální integrity,
rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná
újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je
zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a
jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak
subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Záleží vždy na konkrétních
okolnostech případu vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, zejména
na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel při
výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní
charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. (k
tomu např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8
Tdo 612/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2011, seš. 77, T 1401.). Výhrůžka musí být provedená nedovoleným způsobem a
prostředky, musí být vážně míněna (nesmí jít o žert) a musí být zaměřena, jak
již bylo uvedeno, na ublížení na zdraví nebo způsobení jiné újmy. Taková
výhrůžka může směřovat buď přímo proti poškozenému, anebo může mu být
vyhrožováno způsobením ublížení na zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým,
čímž je pronásledován poškozený, neboť se u něj vyvolává strach o zdraví a
bezpečí takových blízkých osob.
Spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. l tr. zákoníku
není podmíněno tím, že život nebo zdraví poškozeného, případně jemu blízkých
osob, jsou reálně ohroženy v tom smyslu, že pachatel hodlá poškozeného nebo
jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či dokonce usmrtit. Podstatou
uvedeného přečinu není to, že pachatel skutečně chce poškozeného nebo jemu
blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či usmrtit, ale to, že pouze chce, aby z
toho měl poškozený strach (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12.
2012, sp. zn 7 Tdo 1492/2012).
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v
širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně
ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je
proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání,
„doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při
cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před
bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též
objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě
však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či
zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.
Za omezování v obvyklém způsobu života je třeba považovat takové omezení
dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími
zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života,
může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující
přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy
poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle
jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 3291 až 3299).
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého
pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v
poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob
jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat
vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na
poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném
skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být
reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového
vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování
v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování
od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve
skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č.
21/2011 Sb. rozh. tr.).
Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle § 15 tr.
zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v
trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
[úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným
v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§
15 odst. 2 tr. zákoníku).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
obvinění naplnili znaky označeného přečinu tím, že úmyslným společným jednáním
jiného dlouhodobě pronásledovali tím, že vyhrožovali ublížením na zdraví nebo
jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledávali jeho osobní blízkost
nebo jej sledovali a omezovali jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto
jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví
nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Obvinění namítli, že vzhledem k poloze obou domů museli jejich obyvatelé chtě
nechtě přicházet do každodenního kontaktu a museli mít povědomí o tom, co se u
sousedů děje. Soukromí osob tím muselo být z logiky věci narušeno, nadto se
podle jejich názoru mohla poškozená cítit být sledována v důsledku odstranění
vzrostlých stromů ze zahrady obviněných a v důsledku časté práce obviněných na
této zahradě. Obvinění však zcela opomíjejí, že jejich protiprávní jednání
nespočívalo v jejich prosté přítomnosti na zahradě, v tom, že na této zahradě
pracovali, a měli tak přehled o dění na sousedním pozemku.
Podle skutkové věty výroku o vině obvinění společným jednáním v době nejméně od
1. 1. 2010 do října 2011 v obci Č. na ulici K. a blízkém okolí se opakovaně
dopouštěli vyhrožování ublížení na zdraví tím, že M. K., tedy ženě pokročilého
věku, vyhrožovali, že si na ni počkají a něco jí udělají, až odjedou všichni
příbuzní z obce Č. do O., vyhledávali její blízký osobní kontakt s úmyslem jí
ublížit na zdraví, dále jejímu vnukovi J. T., vyhrožovali, že si ho najdou před
školou a zmrzačí ho, dále se dopouštěli stálého napadání a obtěžování,
vyhledávali různé záminky k osobnímu kontaktu včetně písemného kontaktování
její dcery Ing. M. T. a jejích rodinných příslušníků, zejména tím, že
neoprávněně vstupovali v uvedeném období na pozemek rodinného domu … na ulici
K. v obci Č. za účelem poškození cizí věci nebo zastrašení zde nacházejících se
osob, aplikovali zde různé chemické postřiky na stromy a zeleň, dále opakovaně
neoprávněně obviňovali poškozené z činů, které se nestaly, za účelem poškození
jejich dobrého jména a pověsti v obci Č., vydávali rozkazy a příkazy, co mají
poškození na svém pozemku dělat, kdy mají sekat trávu a zalévat, a v případě
neuposlechnutí zavolali na místo PČR, sledovali poškozené ze sklepního a
štítového okna, ze zahrady, kdy k tomuto účelu si vyrobili schodek k plotu tak,
aby se přes tento mohli nahýbat a následně sledovat zde nacházející se osoby,
kdy toto jednání ze strany výše uvedených bylo po uvedenou dobu pro poškozené a
rodinné příslušníky stresující a vyčerpávající, byli omezeni na běžném způsobu
života, jelikož se nemohli volně pohybovat na pozemku uvedeného rodinného domu
bez jejich pohledů, kdy intenzita těchto útoků se stupňovala, docházelo k
fyzickým a verbálním napadáním, kdy tyto skutky byly samostatně oznamovány k
projednání na Obecní úřad Červenka či na Městský úřad Litovel.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněných znaky skutkové podstaty
přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr.
zákoníku naplnilo. Obvinění nejméně po dobu jednoho a tři čtvrtě roku, tedy po
významně dlouhou dobu a nikoliv pouze krátkodobě, soustavně, vytrvale a
systematicky, a tudíž nikoliv jen nahodile, poškozenou M. K., svou sousedku,
bezdůvodně fyzicky a psychicky obtěžovali a napadali, a to kdykoliv k tomu měli
příležitost, resp. kdykoliv se poškozená ocitla v jejich dosahu, což vzhledem k
poloze domů, jež poškozená a obvinění obývali, bylo téměř denně, příležitost k
napadání a obtěžování poškozené sami záměrně vyhledávali a poškozené udíleli
příkazy a zákazy, např. stran sečení trávy na jejím pozemku (resp. pozemku její
dcery), zalévání jejích záhonů, dispozice s jejím stromem či stran odklízení
sněhu. Obvinění poškozenou obviňovali z činů, jež se nestaly, cíleně ji
sledovali, pro ten účel si vybudovali otvírací okénka a vyrobili schodek k
plotu, přičemž takové konkrétní sledování spojené s nadávkami a urážkami trvalo
třeba i celý večer. Poškozené, narozené v březnu …, která v domě bydlela sama,
rovněž opakovaně vyhrožovali ublížením na zdraví, smrtí, zneužívali jejího věku
a samoty a s tím souvisejících možností se uvedenému napadání, obtěžování,
obviňování, sledování a vyhrožování adekvátně bránit. Poškozenou taktéž
omezovali v obvyklém způsobu života, neboť tím, že vůči ní praktikovali zmíněné
a téměř každodenní útoky, vyvolali v ní obavu vycházet z domu a volně se
pohybovat v jeho okolí, pracovat na zahradě, jakož si i např. zvát návštěvy
přátel, jelikož tyto nebyly napadání a obtěžování ze strany obviněných taktéž
ušetřeny. Svým jednáním tak obvinění proti vůli poškozené nežádoucím způsobem
zasáhli do jejího osobního života, do sféry jejích zájmů a vztahů, kdy
důsledkem jejich celkového soustavného šikanózního počínání byla izolace
poškozené v domě a permanentní tíseň a úzkost poškozené, tedy její důvodná
obava o zdraví a život. Poškozená, seniorka pokročilého věku, žijící v domě
sama, totiž vnímá určité projevy lidského chování citlivěji než dospělý člověk
v produktivním věku a její psychika je zranitelnější – viz lékařská zpráva č.
l. 258. Dovolací soud pro úplnost upozorňuje, že ve světle použité právní
kvalifikace soud prvního stupně v odůvodnění nadbytečně hovoří též o obavách
poškozené o majetek (viz str. 76), byť případně i důkazně podložených; patrně
tím chtěl toliko posílit aktuálnost obavy poškozené a osob jí blízkých o svůj
život nebo zdraví.
Nepřístojné jednání obviněných v podobě popsaného fyzického a psychického
obtěžování a napadání, v podobě udílení příkazů a zákazů, neopodstatněného
obviňování, cíleného nepříjemného sledování, vyhrožování a omezování se
obvinění dopouštěli nejen vůči poškozené M. K., nýbrž takové útoky směřovali i
vůči jejím rodinným příslušníkům, kteří ji přijeli navštívit. Navíc nelze
přehlédnout, že obvinění se kromě útoků vůči osobám dopouštěli i útoků vůči
majetku, kdy např. aplikovali chemické postřiky na stromy a zeleň nacházející
se na pozemku ve vlastnictví rodiny poškozené nebo neoprávněně - bez vědomí a
souhlasu poškozené a její rodiny – ořezali větve zde rostoucího ořechu; nadto
na zmíněný pozemek opakovaně a rovněž neoprávněně vstupovali. Ani rodina
poškozené tedy nebyla jednání obviněných ušetřena. I blízké poškozené jednání
obviněných zasáhlo, i oni byli s to pociťovat v důsledku jednání obviněných
důvodnou obavu o svoje zdraví, život (a majetek), nadto tuto obavu stejně jako
poškozená M. K. pociťovali, o čemž svědčí mimo jiné i to, že v rozhodném období
jezdili na návštěvy k poškozené ve stresu, s nepříjemným pocitem, ba dokonce se
strachem z toho, co se na místě bude dít a jakou podobu budou útoky obviněných
mít tentokrát.
Pokud jde o námitku obviněných stran případné aplikace § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická
východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován
uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská
škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako
jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze,
ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně
závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu
naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke
konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost,
se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní
hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem (proviněním), je
třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní
odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Nutno připustit, že ve vztahu k hodnocení případu obviněných lze učinit závěr,
že jeho společenská škodlivost není sice nijak vysoká, nelze však již
konstatovat, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného, v tomto případě
správního, právního předpisu. Nadto se nejméně hrozba použití tohoto
mimotrestního postihu opakovaně míjela účinkem. S ohledem na délku jednání
obviněných (nejméně rok a tři čtvrtě), frekvenci jednotlivých útoků (docházelo
k nim téměř denně), jejich charakter (fyzické a psychické obtěžování a
napadání, udílení příkazů a zákazů, neopodstatněné obviňování, cílené
nepříjemné sledování, vyhrožování, omezování, poškozování majetku), gradaci
(intenzita útoků se postupem času stupňovala), následky (poškození majetku,
psychické problémy poškozené M. K. a Ing. M. T.) a okruh osob, vůči nimž
směřovaly a jež jimi byly zasaženy (celá rodina poškozené, osoby nacházející se
na pozemku rodinného domu), nelze než konstatovat, že uplatnění jiné než právě
trestní odpovědnosti obviněných by nebylo adekvátním a též nezbytným řešením.
Jednání obviněných bez pochyby dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z
hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti trestného činu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že trestní stíhání obviněných bylo přípustné,
tudíž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn. Dále
konstatuje, že byl-li skutek obviněných oběma soudy nižších stupňů právně
posouzen jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a),
b), d) tr. zákoníku, nespočívá rozsudek nalézacího soudu a ani dovoláními
obviněných napadené usnesení na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve
smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku
vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l)
tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková