K rozhodování soudu o přeměně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody - řádné odůvodnění
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 24. listopadu 2008
sp. zn. I. ÚS 1756/08
ve věci ústavní stížnosti K. T. proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 291/2008 ze dne 28. května 2008 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 55/2006 ze dne 21. března 2008, kterými bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí v části týkající se trestu odnětí svobody.
Výrok
1. Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 55/2006 ze dne 21. března 2008 se odmítá.
2. Usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 291/2008 ze dne 28. května 2008 se zrušuje.
3. Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 291/2008 ze dne 28. května 2008 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 55/2006 ze dne 21. března 2008 se odkládá.
Odůvodnění
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval písemným odůvodněním jeho stížnosti a nedostatečně posoudil podmínky pro uložení konkrétního trestu. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v postupu odvolacího soudu také v tom, že mu - vzhledem k neveřejnosti soudního jednání - nebyla poskytnuta možnost osvětlit a doložit změnu jeho životní situace a jeho postoje. Odvolací soud nežádal doplnění podané stížnosti, nebyly provedeny žádné důkazy prokazující stěžovatelova tvrzení, které by svědčily pro to, že má při ponechání podmíněného odsouzení v platnosti zajištěno zázemí. Veškeré tyto skutečnosti byly tvrzeny v písemném odůvodnění stížnosti podané dne 12. 5. 2008, avšak odvolací soud se tímto odůvodněním vůbec nezabýval, ačkoli je měl k dispozici.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel i v tom, že se vůbec nemohl kvalifikovaně vyjádřit k rozhodování o tom, zda bude zbaven osobní svobody, protože nebyl přítomen jednání o své stížnosti a ani nebyl vyzván k doplnění své stížnosti; soud vycházel pouze z neodborného vyjádření samotného stěžovatele, "že nesouhlasí s řízením". Na podporu svého tvrzení stěžovatel ještě uvedl, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl ve výkonu trestu (v délce 2 měsíce). V době rozhodování odvolacího soudu však došlo k výrazné změně poměrů na jeho straně, čímž se odvolací soud měl zabývat, a k těmto podstatným změnám měl přihlédnout. Navrhl proto, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.
Stěžovatel současně navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí v části týkající se trestu odnětí svobody. Uvedl, že byl vyzván k nástupu výkonu trestu, ale jeho závazky pracovní, finanční, trestněprávní a rodinné svědčí o tom, že výkon trestu povede k jejich ohrožení nebo znemožnění jejich plnění. Dodal, že sám aktivně vyhledal zaměstnání, vykonává trest obecně prospěšných prací a začal splácet škodu, kterou svým trestným činem způsobil.
Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Ze spisu bylo dále zjištěno, že soud prvního stupně sledoval, zda se stěžovatel ve zkušební době chová řádně. Na základě svých zjištění Okresní soud Plzeň-město nařídil na den 21. 3. 2008 veřejné zasedání k projednání a rozhodnutí o přeměně podmíněného trestu. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 127-129) vyplývá, že stěžovatel byl tohoto jednání přítomen, měl možnost se k věci vyjádřit a uvést svá tvrzení, případně navrhnout důkazy. Na základě zjištěných skutečností Okresní soud Plzeň-město usnesením č. j. 10 T 55/2006-130 ze dne 21. března 2008 rozhodl, že se úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku vykoná. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že v průběhu zkušební doby byl stěžovatel třikrát odsouzen pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Dospěl pak k závěru, že se stěžovatel v žádném případě nechoval ve zkušební době řádně, jestliže se dopustil dalších trestných činů sice druhově odlišných, avšak úmyslných, a za poslední skutek dokonce vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel vlastnoručně sepsanou stížnost ze dne 25. 3. 2008 (č. l. 133), v níž uvedl pouze to, že uplatňuje právo podání stížnosti proti přeměně podmíněného trestu na nepodmíněný. Ze spisu je dále patrno, že právní zástupce stěžovatele (plná moc na č. l. 138) podal dne 12. května 2008 (doručeno Okresnímu soudu Plzeň-město téhož dne) podrobné odůvodnění stížnosti (č. l. 135-137) spolu s dalšími písemnými podáními. Následně dne 14. 5. 2008 byla věc předložena Krajskému soudu v Plzni, kterému byla doručena dne 21. 5. 2008 (č. l. 140). Na den 28. 5. 2008 pak bylo nařízeno neveřejné zasedání. V protokolu je uvedeno, "že byly přečteny napadené usnesení, stížnost a sdělen podstatný obsah spisu" (č. l. 141). Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 6 To 291/2008-147 ze dne 28. května 2008 stížnost zamítl. Z odůvodnění je patrno, že odvolací soud vycházel ze stížnosti, v níž stěžovatel pouze uvedl, že soud neobjektivně posoudil okolnosti případu. Krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně měl k dispozici všechny důkazy potřebné pro své rozhodnutí ohledně přeměny trestu podmíněného na trest nepodmíněný. Dodal ještě, že pro posouzení, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, rozhodují pouze skutečnosti spadající do zkušební doby; přitom je ovšem nutné přezkoumat chování odsouzeného po celou zkušební dobu. Nelze tedy přihlížet k okolnostem, které nastaly ještě před jejím počátkem, ani k těm, k nimž došlo po jejím skončení. Konstatoval rovněž, že stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě škody, avšak ze spisu nezjistil, že by byla škoda uhrazena. Krajský soud v Plzni uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život a ztotožnil se se závěry tohoto soudu.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí, avšak jeho argumentace v ústavní stížnosti směřuje výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel především namítal, že nemohl uvést své stanovisko a že mu nebyla poskytnuta možnost osvětlit svou životní situaci. Ústavní soud těmto argumentům nepřisvědčil, protože Okresní soud Plzeň-město pro projednání přeměny podmíněného trestu na nepodmíněný trest řádně nařídil ústní jednání, u něhož byl stěžovatel přítomen, měl možnost k věci uvést své stanovisko a navrhnout případné důkazy. Skutečnost, že jednání odvolacího soudu pak mělo podobu neveřejného zasedání, neznamená porušení práva stěžovatele být slyšen. Postup odvolacího soudu byl v souladu se zákonem, protože příslušnými ustanoveními trestního řádu není pro jednání o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně veřejné zasedání stanoveno; stačí, byl-li stěžovatel přítomen a vyslechnut u soudu prvního stupně.
Soudu prvního stupně rovněž nelze vytýkat, že by se nezabýval všemi okolnostmi, které při posouzení, zda se odsouzený osvědčil ve stanovené zkušební době, vyšly najevo. Soud prvního stupně shromáždil všechny nezbytné podklady, řádně zjištěný skutkový stav posoudil a na základě takto zjištěného skutkového stavu rozhodl. Ze spisu nevyplývá, že by v okamžiku rozhodování soudu prvního stupně byly známy a ve spise obsaženy další skutečnosti, které by rozhodnutí tohoto soudu zpochybňovaly.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo. Proto ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí uvedeného soudu ze dne 21. 3. 2008 sp. zn. 10 T 55/2006 odmítl.
Ústavní soud však přisvědčil námitce stěžovatele, že se odvolací soud nedostatečně zabýval jeho stížností a nezhodnotil skutečnosti, které byly ve stížnosti obsaženy. Ústavní soud již výše uvedl, že z posloupnosti řazení spisu jednoznačně vyplývá, že po stručné stížnosti, podané samotným stěžovatelem (odsouzeným), následovalo podrobné odůvodnění stížnosti, podané právním zástupcem stěžovatele a doplněné listinami. V něm právní zástupce poukazoval na existenci pracovního poměru stěžovatele, na jeho spolupráci s mediační a probační službou, na písemnou dohodu s poškozenou H. o splácení způsobené škody a na další okolnosti. Odůvodnění stížnosti bylo do spisu založeno dříve, než byl spis postoupen odvolacímu soudu. Z protokolu o neveřejném zasedání však není vůbec patrno, zda v senátě bylo čteno odůvodnění stížnosti či nikoliv. Stejně tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni není zřejmé, zda se věcně skutečnostmi obsaženými v odůvodnění stížnosti zabýval. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno toliko to, že "odsouzený T. podal včasnou stížnost, ve které pouze uvedl, že soud neobjektivně posoudil okolnosti případu". Dále pak v něm odvolací soud konstatoval, že Okresní soud Plzeň-město postupoval ve věci řádně, a zopakoval obecné podmínky, z nichž se musí vycházet při posouzení, zda se podmíněně odsouzený ve stanovené zkušební době osvědčil. Dále odvolací soud prohlásil, že ze spisového materiálu nezjistil žádnou úhradu způsobené škody, což nekoresponduje se spisovým materiálem, protože v přílohách k odůvodnění stížnosti (č. l. 135-137) je obsaženo potvrzení poškozené H., že se se stěžovatelem dohodla na splátkovém kalendáři.
Ústavní soud dovozuje, že - za tohoto stavu - není pro rozhodnutí o tom, zda podmíněně odsouzený trest vykoná, rozhodné jen to, že se stěžovatel dopustil ve zkušební době dalších trestných činů, byť to v obecné rovině zpravidla bývá argument dostačující.
Není úkolem Ústavního soudu, aby posuzoval otázky, které spadají do pravomoci obecného soudu a jsou jen aplikací podústavního práva. Ústavní soud ani nemůže předjímat výsledek takového posouzení, avšak musí zdůraznit, že se obecný soud musí zabývat všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, a musí je řádně zvážit v souladu s příslušnými procesními předpisy. To však odvolací soud - podle přesvědčení Ústavního soudu - opominul.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
Vzhledem k tomu rozhodl Ústavní soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu, a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil.
Za tohoto stavu považuje Ústavní soud za proporcionální vyhovět žádosti stěžovatele a odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí. Má za to, že podmínky ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou v daném případě splněny.