Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem U Jiskry 114/1, Rumburk, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 56 T 4/2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 4/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 56 T 4/2011, byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v bodě II. přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, v bodě III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě IV.
zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku byl zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí uvedených ve výroku tohoto rozsudku.
Vrchní soud v Praze projednal odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce a rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu odvolání krajského státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. c), d) trestního řádu ve výroku o vině pod bodem IV. a z podnětu obou odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve výroku o vině pod bodem I.
a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodě I. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a v bodě IV. zvlášť závažným zločinem výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a za přečiny nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, stran nichž zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí konkrétně uvedených ve výroku o tomto trestu v rozsudku odvolacího soudu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2013, č.j. 5 Tdo 4/2013-34, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Rozhodnutí obecných soudů jsou dle stěžovatele založena na extrémně nesprávné svévolné aplikaci trestního zákoníku i trestního řádu, na opomenutí nebo dokonce i výslovném odmítnutí jím navržených důkazů (které spáchání všech shora popsaných skutků zpochybňují a některé z nich i přímo objektivně vylučují) a na svévolném hodnocení klíčových důkazů provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu způsobem namnoze odporujícím i obecně známým elementárním poznatkům technických oborů.
Konkrétně stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřipustily svědectví jím navrhovaných osob, stejně jako čtení expertizy Technické univerzity v Liberci, kterou předložil, a znaleckého posudku soudního lékaře MUDr. Matlacha. Založení svého odsouzení na evidentně absurdních a technicky nepřijatelných výmyslech považuje stěžovatel za extrémní exces mající ústavněprávní relevanci.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. II. ÚS 3926/12 ).
Stěžovatel sice v právě projednávané ústavní stížnosti napadl také usnesení Nejvyššího soudu, který dne 27. 2. 2013, pod sp. zn. 5 Tdo 4/2013, rozhodl o dovolání stěžovatele, argumentace obsažená v ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu se však týká pouze toho, že nenapravil namítané nesprávnosti a nezákonnosti rozsudků vrchního a krajského soudu.
Podstatné přitom je, že námitky obsažené v právě posuzované ústavní stížnosti jsou jen opakováním námitek již uplatněných v předchozí ústavní stížnosti, a to zejména pokud jde o námitku opomenutých důkazů (výslech svědků, revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, expertiza Technické univerzity v Liberci).
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí jím dříve vydaná (srov. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), o čemž byl stěžovatel náležitě poučen již v předchozím rozhodnutí Ústavního soudu. S ohledem na vyloučení opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu (srov. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) je přitom zřejmé, že nové posouzení již jednou uplatněných námitek, resp. přehodnocení právních závěrů obsažených v usnesení sp. zn. II. ÚS 3926/12 , není možné od Ústavního soudu očekávat.
Stejně tak stěžovatel blíže neupřesňuje ani to, proč byly podle něj klíčové důkazy hodnoceny svévolně. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (blíže viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1746/13 ze dne 8. 7. 2014).
Jak bylo vyloženo v bodě IV. tohoto usnesení, Ústavní soud se touto námitkou stěžovatele zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3926/12 ze dne 23. 10. 2012. Ústavní soud dovodil, že v dané věci neexistuje důkaz, který by byl stěžovatelem navržen a obecnými soudy pominut, což Ústavní soud blíže zdůvodnil v bodech 5 a 6 daného usnesení. Ústavnímu soudu při posouzení současné ústavní stížnosti stěžovatele nezbývá, než na tento svůj předchozí závěr (a jeho zdůvodnění) odkázat.
Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).
K pochybení obecných soudů v tomto směru však nedošlo. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřipustily svědectví osob, které by potvrdily, že se v jeho domě věci k výrobě omamných a psychotropních látek, zbraně, ani střelivo nikdy nenacházely a byly mu podsunuty. O jaké osoby se mělo jednat, však v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje.
Z napadených rozhodnutí a protokolů o hlavních líčeních lze dovodit, že se mělo jednat o návrh na výslech svědků Beneše a Petráše. Obhájce stěžovatele v závěrečné fázi hlavního líčení před krajským soudem dne 8. 12. 2011 uvedl, že na předchozích důkazních návrzích netrvá, pouze navrhuje revizní posudek z oboru soudního lékařství (č. l. 1286). K výslechu těchto svědků se soud prvního stupně blíže vyjádřil na straně 12 svého rozhodnutí (č. l. 1306), když zároveň konstatoval, že vzhledem k protokolu o domovní prohlídce je nález věcí nezpochybnitelný. V této souvislosti odvolací soud poukázal také na to, že z protokolů o podání vysvětlení těchto osob vyplynulo, že ač byli přáteli stěžovatele, o jemu vytýkaných skutcích nevědí a svědek Petráš navíc měl být v domě stěžovatele naposledy v roce 2006. Jelikož obsah vyjádření těchto osob nesignalizoval existenci poznatků majících význam pro objasnění věci, nebyl ani dle vrchního soudu důvod pro jejich výslech (č. l. 1398).
Krajský soud také zamítl žádost stěžovatele na opatření revizního znaleckého posudku soudně-lékařského (č. l. 1286 spisu). Obhájce stěžovatele proto tento důkaz spolu s expertizou Technické univerzity v Liberci předložil v rámci odvolacího řízení. Vrchní soud se s obsahem těchto důkazů seznámil, ale shledal, že posuzovanou problematiku již dostatečně řeší shromážděné důkazy, jejichž důvěryhodnost nemůže být předloženými důkazy zpochybněna, proto jejich další procesní použitelnost nepodpořil (blíže viz str. 11 rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. l. 1398).
Ústavní soud tedy konstatuje, že v dané věci se nejedná o opomenuté důkazy, které by byly obecnými soudy ignorovány, ale o důkazy, k jejichž provedení obecné soudy nepřistoupily, což také přiměřeně odůvodnily.
Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. prosince 2014
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu