Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., t. č. Věznice Kuřim, P.O.BOX 2, Kuřim, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Štěpánská 45, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 13. 2. 2012, č.j. 61 T 5/2011-1238, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 6 To 16/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, č.j. 4 Tdo 83/2013-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně uznal rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č.j. 61 T 5/2011-1238, stěžovatele vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti odsoudil stěžovatele za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestné činy zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 205b odst. 1 trestního zákona, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 5. 2011, č.j. 61 T 5/2011-683, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011, č.j. 6 To 64/2011-831, podle § 241 odst. 3 a § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 6 To 16/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle § 241 odst. 3 a § 35 odst. 2 trestního zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011, č.j. 6 To 64/2011-831, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2013, č.j. 4 Tdo 83/2013-42, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Konkrétně stěžovatel namítá, že se trestného činu znásilnění nedopustil, a tím spíše ne v době, ve které tvrdí poškozená. Toto své tvrzení stěžovatel opírá především o fotografie, které vznikly v době, kdy došlo k údajnému znásilnění poškozené a které v rozmezí několika let monitorují společné soužití stěžovatele a poškozené. Stěžovatel namítá, že se s těmito fotografiemi neměl možnost seznámit, čímž došlo k porušení zásady rovnosti zbraní. Stěžovatel dále namítá, že tento důkaz nebyl řádně proveden, když mu nebylo umožněno předložit zásadní důkaz vyvracející časové zařazení skutku (fotografie) svědkům tak, aby se k jednotlivým důkazům vyjádřili a odpověděli na dotazy obhajoby. Dle názoru stěžovatele soudy nevzaly na vědomí skutečnosti vyplývající z těchto fotografií a nezahrnuly je do právní kvalifikace skutku a stěžovatel tak byl odsouzen v rozporu se zásadou materiální pravdy, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítá, že ačkoliv on byl ve svých výpovědích konzistentní a jeho tvrzení se v průběhu trestního řízení nijak neměnila, přiklonil se soud na stranu poškozené, navzdory tomu, že v jejích výpovědích, týkajících se popisu znásilnění, byly dle názoru stěžovatele značné rozpory, stejně jako ve výpovědích dalších svědkyň, které jsou navíc kamarádkami poškozené a stejně jako poškozená nejsou věrohodné, což dle stěžovatele bylo možné doložit připojením jiného trestního spisu ve věci provozování prostituce, které se po určitou dobu měla dopouštět jako poškozená, tak svědkyně.
Stěžovatel je dále toho názoru, že předsedkyně senátu vedla předmětné trestní řízení tak, že opakovaně jednala v rozporu se zákonným požadavkem na nezaujatost, nestrannost a nepodjatost soudu, čímž efektivně bránila stěžovateli v navrhování a provádění důkazů na jeho obhajobu a konstantně tak porušovala jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že také státní zástupce úmyslně ovlivňoval vyšetřování v neprospěch stěžovatele, nepostupoval podle svých vytyčených pravomocí, sám jednal v rozporu se zákonem a mimo jiné hrubě porušil svůj profesní slib, když neupozornil na extrémní rozpor mezi datovými nosiči a výpovědí poškozené a svědkyň, neupozornil na nevěrohodnost poškozené a svědkyň a vypracoval obžalobu, aniž by jakkoli zvážil důkazní hodnotu fotografií, které jednoznačně vyvracejí spáchání všech trestných činů stěžovatelem. Stěžovatel je pak také toho názoru, že ani Policie České republiky nevystupovala v jeho věci nestranně.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
sp. zn. Pl. ÚS 44/04
ze dne 23. 9. 2004, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatele tak Ústavní soud s ohledem na povinné právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem primárně vycházel z textu ústavní stížnosti sepsané advokátem (obdobně např. viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 1707/13
ze dne 22. 4. 2014).
Je také zapotřebí uvést, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve věci stěžovatele rozhodoval již dne 11. 5. 2011, sp. zn. 61 T 5/2011. Vrchní soud v Olomouci tehdy k odvolání stěžovatele rozhodl dne 31. 8. 2011, sp. zn. 6 To 64/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 205b odst. 1 trestního zákona a šíření pornografie podle § 205 odst. 2 písm. a) trestního zákona a dále v celém výroku o trestu. Poté nově podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 205b odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin a trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, stěžovatele odsoudil podle § 242 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Podle § 226 písm. b) trestního řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin šíření pornografie podle § 205 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Podle § 259 odst. 1 trestního řádu ve zrušené části ohledně trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1248/2012.
Proti výše uvedeným původním rozhodnutím obecných soudů stěžovatel brojil podáním ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud dne 24. 7. 2013 posoudil jako zjevně neopodstatněnou (usnesení
sp. zn. III. ÚS 824/13
). Podstatné přitom pro posuzování současné ústavní stížnosti stěžovatele je, že námitky obsažené v právě posuzované ústavní stížnosti jsou do značné míry opakováním námitek již uplatněných v předchozí ústavní stížnosti, a to zejména pokud jde o námitku neseznámení stěžovatele s předmětnými fotografiemi, dále pokud jde o námitky toho, že důkaz fotografiemi nebyl řádně proveden a že orgány činné v trestním řízení ignorovaly tyto fotografické důkazy, námitku věrohodnosti poškozené a svědkyň a vyjádření pochybností o nestrannosti vyšetřovatele a soudu, když některé body posuzované ústavní stížnosti (např. bod IV.) se takřka zcela shodují s textem předchozí ústavní stížnosti.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí jím dříve vydaná (srov. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), o čemž byl stěžovatel náležitě poučen již v předchozím rozhodnutí Ústavního soudu. V právě projednávané ústavní stížnosti stěžovatel formálně brojí proti novým rozhodnutím Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ve své věci, fakticky však do značné míry opakuje námitky již jednou uplatněné v předchozí ústavní stížnosti, která směřovala proti původním rozhodnutím Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. S ohledem na vyloučení opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu (srov. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) je přitom zřejmé, že nové posouzení již jednou uplatněných námitek, resp. přehodnocení právních závěrů obsažených v usnesení
sp. zn. III. ÚS 824/13
, není možné od Ústavního soudu očekávat.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení, zejména ty uplatněné v odvolání a dovolání, když podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudu (a vedle toho také ve snaze zpochybnit nestrannost soudu, státního zástupce a vyšetřovatelů). Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2067/13
ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994, usnesení
sp. zn. II. ÚS 1701/11
ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 443/14
ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2709/13
ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně uvedl, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházel, dal najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládal, důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a přiměřeně se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také adekvátně, podrobně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Zde je možno odkázat zejména na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který se velmi detailně zabývá množstvím námitek uplatněných stěžovatelem v rámci podaného odvolání.
Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu