Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. P., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem, sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2019 č. j. 48 T 6/2018 - 1813, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2020 č. j. 2 To 3/2020-1923 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 6 Tdo 232/2021-2055, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy provedly jen důkazy podporující závěr státního zástupce o vině stěžovatele. Námitkami stěžovatele se soudy vůbec nezabývaly. Nepřihlédly k tomu, jakým způsobem v praxi probíhá konkrétní přeprava zboží. Aniž by o tom provedly jediný důkaz, obecné soudy dovodily vědomost stěžovatele o trestném jednání a dokonce spolupachatelství. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel věděl o tom, že minerální oleje, které dováží z Polska, zůstávají na území ČR.
Při přepravě postupuje řidič dle příkazů přepravce. Není žádnou výjimkou a ani nestandardností, že v průběhu přepravy dochází ke změně dispozic od zákazníka, k přeložení nákladu, výměně řidiče apod. Stěžovatel byl pouhý řidič, který nemohl dovodit nezákonné jednání. V souvislosti s výslechem svědka Ch. stěžovatel soudům vytýká, že tento byl slyšen toliko formálně a nebyly mu položeny v ústavní stížnosti blíže určené dotazy. Stěžovatel se rovněž neztotožnil s tím, že by záměrně manipuloval s registračními značkami, tato skutečnost není v přepravě nijak výjimečná a jedná se o běžný postup.
Dále stěžovatel konstatoval, že z žádných důkazů nevyplývá, že by měl povědomí o míchání oleje s motorovou naftou na území ČR. Závěrem stěžovatel zpochybnil výši uloženého trestu, a to i s odkazem na změnu legislativy, k níž došlo bezprostředně po skončení odvolacího řízení. V případě, že by jeho věc byla posuzována podle pozdější právní úpravy, nebyl by ohrožen trestní sazbou 5 - 10 let, ale toliko 2 - 8 let.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení § 240 tr. z., odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Pokud stěžovatel napadá nedostatečnost výslechu svědka Ch., nezbývá než konstatovat, že trestní řízení je svojí povahou řízením kontradiktorním a měl-li stěžovatel za to, že výslech svědka je toliko formální, mohl se sporných otázek v rámci výslechu svědka doptat. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovateli bylo toto soudem znemožněno.
Stěžovatel se snaží v řízení o ústavní stížnosti vystupovat toliko jako řidič, který plnil pokyny svého zaměstnavatele, nicméně z napadených rozhodnutí, resp. z provedených odposlechů vyplývá, že stěžovatel věděl o tom, že se trestné činnosti dopouští, znal svoji roli při páchání trestné činnosti a rovněž mu byla známa role jeho spolupachatelů. Odposlechy byla prokázána znalost všech obžalovaných o promíchávání olejů s dalšími látkami, přičemž tuto činnost prováděl minimálně obžalovaný K. Argumentace stěžovatele týkající se výměny registračních značek je nepřípadná, neboť avízo o tom, které auto s jakou registrační značkou přijede k nakládce lze komunikovat s obchodním partnerem flexibilně podle aktuálního vytížení jednotlivých vozidel.
Navíc, výměnou registrační značky dochází k založení rozporu s dokumentací vozidla. Představa, že přepravce mění registrační značku na vozidle podle toho, jakou registrační značku v minulosti nahlásil svému obchodnímu partnerovi, je nepřípadná. Stejně tak nelze přihlédnout ani k té části argumentace stěžovatele, v níž se dovolává příznivější právní úpravy přijaté bezprostředně po rozhodnutí odvolacího soudu. Ten musí ve svém rozhodování vycházet z platné a účinné právní úpravy.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy své závěry jasně a logicky zdůvodnily. Z přezkoumaných rozhodnutí není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud proto neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu