Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace INTEGRA TRADING s. r. o., sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 249/2024-5617 ze dne 10. dubna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 257/2023 ze dne 21. listopadu 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 1 T 39/2023-5502 ze dne 28. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i práva "na přiměřenost trestu".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a uložil jí za to peněžitý trest.
3. Proti napadenému rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka i státní zástupce odvolání, na základě kterých Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání stejného přečinu a uložil jí za to peněžitý trest v celkové výši 12 milionů Kč (120 denních sazeb po 100 000 Kč). Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v době od 23. října 2018 do 30. srpna 2022 prostřednictvím svého jednatele nevedla účetnictví o svém hospodaření a jmění, a i když v období od 31. října 2018 do 4. března 2019 inkasovala příjmy v částce převyšující 12 milionů euro, nepodala příslušnému správci daně daňové přiznání, čímž znemožnila řádné a včasné vyměření daně z příjmu právnických osob.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka uvádí, že v době, kdy se měla dopustit stíhané trestné činnosti, měla v důsledku opatření orgánů činných v trestním řízení učiněných v jiné trestní věci zajištěny veškeré své finanční prostředky, což jí znemožnilo vést účetnictví v souladu se zákonem. V této souvislosti zdůrazňuje, že podezření v oné jiné trestní věci se nepotvrdilo a zajištění peněžních prostředků bylo následně zrušeno, přičemž až poté bylo možno provést zaúčtování výnosů, o nichž dříve existovalo podezření, že se jedná o výnosy nelegální. Obecným soudům vytýká, že k těmto podstatným skutečnostem nepřihlédly, a nesouhlasí s jejich závěrem, že zajištění prostředků nemělo vliv na její schopnost vést účetnictví. Domnívá se, že odvolací soud nezodpověděl otázku, zda má právnická osoba účtovat o výnosech a výdajích i v situaci, kdy má zajištěné peněžní prostředky a není jasné, jak s nimi bude naloženo. Uvádí, že ke zpracování účetnictví a podání daňového přiznání došlo až po zrušení zajištění finančních prostředků a v důsledku rozhodnutí jednatele, že náklady na tuto činnost ponese ze svých prostředků.
6. Stěžovatelka dále namítá, že ode dne 19. března 2019 nevykonávala žádnou činnost, takže nebyla povinna vést účetnictví, a v letech 2020, 2021 a 2022 neměla žádné příjmy, tudíž nemohla ohrozit řádné vyměření daně. Odvolací soud se podle ní nevypořádal se všemi námitkami obhajoby a při právním hodnocení nepřihlédl k výše uvedeným skutečnostem. Domnívá se, že pro uvedené skutečnosti nemohla naplnit znaky trestného činu podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku, resp. že postihnuta mohla být pouze za nevedení účetnictví v době ode dne 23. října 2018 do dne 4. března 2019.
7. Obecné soudy podle stěžovatelky nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Má za to, že uložený trest je nepřiměřeně vysoký, neboť odpovídá 90 % veškerého jejího majetku. Tvrdí, že nebyl odůvodněn ani počet stanovených denních sazeb peněžitého trestu ani výše denní sazby a že nebyla reflektována zásada, podle které je třeba při stanovení výše denní sazby zohlednit majetkové poměry právnické osoby, když odvolací soud chybně určil výši jejích závazků.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek obvodního soudu, avšak městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka uplatňovala výše uvedené námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
12. Se zásadní námitkou stěžovatelky, která vychází ze skutečnosti, že po určitou dobu byly její peněžní prostředky zajištěny v jiné trestní věci, se dostatečně vypořádal již obvodní soud v bodech 7 a 12 napadeného rozsudku. Ústavní soud nemá, co by této argumentaci vytknul, a ve shodě s obecnými soudy nepokládá zajištění peněžních prostředků právnické osoby za okolnost, která by mohla ospravedlňovat opomenutí tak elementární zákonné povinnosti, jakou je vedení jejího účetnictví.
13. Obvodní soud v bodě 13 napadeného rozsudku rovněž dostatečně reagoval na obhajobu stěžovatelky, že nemohla realizovat řádné účetnictví, neboť měla obavy, jak účtovat zajištěné peněžní prostředky, o nichž existovalo podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti. Obvodní soud v této souvislosti výstižně připomněl zásadu nemo tenetur se ipsum accusare (zákaz nucení k sebeobviňování), z níž vyplývá, že i kdyby stěžovatelka do účetnictví zahrnula výnosy z trestné činnosti, nemohla by být viněna ze špatného účetnictví. Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by stěžovatelka odmítala vést účetnictví ve vztahu k zajištěným prostředkům z toho důvodu, že o nich existovalo uvedené podezření, fakticky by tím sama vůči sobě nerespektovala zásadu presumpce neviny, což se jeví až jako absurdní.
14. Ústavní soud za opodstatněnou nepovažuje ani námitku stěžovatelky, že minimálně v období od března 2019 nemohla naplnit znaky objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, neboť v tomto období nevykonávala žádnou činnost, takže nemohla ohrozit včasné a řádné vyměření daně, jak předpokládá uvedená skutková podstata. K ohrožení včasného a řádného vyměření daně totiž zásadně objektivně dochází samotným nevedením účetnictví, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti, jež je předmětem příslušné daně, pokud je pak správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1160/2019, publikované pod č. 48/2020 Sb. rozh. tr.).
15. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádření v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, odkazuje Ústavní soud na bod 25 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde dovolací soud srozumitelně vysvětlil, proč ve stěžovatelčině věci nepřichází aplikace této zásady v úvahu. Ústavní soud ani v těchto úvahách nenachází prvky svévole či jiné podstatné vady.
16. V souvislosti se stěžovatelčinými námitkami směřujícími proti uloženému peněžitému trestu musí Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v § 37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Ústavní soud odkazuje na bod 26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byly shrnuty všechny podstatné okolnosti významné pro správné vyměření peněžitého trestu. Nejvyšší soud zde odůvodnil i závěr o tom, že uložený peněžitý trest nelze považovat za likvidační, a Ústavní soud ani v tomto případě neshledal důvod k tomu, aby tento závěr z ústavněprávního pohledu rozporoval.
17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek obvodního soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu