USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2024 o dovolání, které podala obviněná právnická osoba obchodní společnost INTEGRA TRADING, s. r. o., IČ: 074 94 866, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 8 To 257/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 39/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby obchodní společnosti INTEGRA TRADING, s. r. o., odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 1 T 39/2023, byla obviněná právnická osoba obchodní společnost INTEGRA TRADING, s. r. o., uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za užití a contrario § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“). Za to byl obviněné právnické osobě obchodní společnosti INTEGRA TRADING, s. r. o., podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb s výší jedné denní sazby 50 000 Kč, tedy celkem ve výši 3 000 000 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání obviněná právnická osoba a státní zástupce do výroku o trestu v její neprospěch, o nichž rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 8 To 257/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odvoláním napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněnou právnickou osobu obchodní společnost INTEGRA TRADING, s. r. o., uznal vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku za užití a contrario § 7 t. o. p. o. Za to byl obviněné právnické osobě podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. uložen peněžitý trest v počtu 120 denních sazeb s výší jedné denní sazby 100 000 Kč, celkem ve výši 12 000 000 Kč. Současně odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné právnické osoby.
3. Obviněná právnická osoba se shora uvedené trestné činnosti měla podle rozsudku odvolacího soudu ve stručnosti dopustit tím, že v době od 23. 10. 2018 do 30. 8. 2022 prostřednictvím svého jediného jednatele a společníka Aleksei Egorova s cílem znemožnit správci daně včasné a řádné vyměření daně z příjmu, v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), a v rozporu s ustanovením § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmu“), nevedla účetnictví o svém stavu hospodaření a jmění, i když prostřednictvím svého bankovního účtu č. XY (EUR), vedeného u společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., inkasovala v období od 31. 10. 2018 do 4. 3. 2019 příjmy finančních prostředků v celkové výši 12 165 473,02 EUR. Přes tuto skutečnost obviněná právnická osoba ve stanovených lhůtách nepodala příslušnému správci daně – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 3, daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období let 2019 a 2020. Tímto jednáním znemožnila řádné a včasné vyměření daně z příjmu právnických osob, neboť nevedla účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, ač k tomu byla podle zákona povinna, a ohrozila tak včasné a řádné vyměření této daně.
II. Dovolání obviněné právnické osoby
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná právnická osoba obchodní společnost INTEGRA TRADING, s. r. o., prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
5. Obviněná v zásadě jen zopakovala svoji dosavadní obhajobu, když namítla, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť soudy nižších stupňů nepřihlédly k okolnostem, které vedly k jejímu jednání. V této souvislosti uvedla, že vznikla v roce 2018 a činnost vyvíjela od 23. 10. 2018 do 4. 3. 2019. Od 5. 3. 2019 již žádnou činnost nevykonávala. Podle jejího přesvědčení soudy nižších stupňů nepřihlédly k záznamům vedeným jejím jednatelem o proběhlých finančních operacích, které měly být zpracovány daňovým poradcem, jehož služeb chtěla obchodní společnost využít, do podoby účetních výkazů a měly být využity i pro podání daňových přiznání k dani z příjmů, čímž tyto soudy pominuly významný důkaz v její prospěch. Zajištění finančních prostředků na jejím účtu po dobu více jak čtyř let mělo podle názoru obviněné zásadní vliv na její činnost. Z tohoto důvodu nemohla ukončit podnikatelskou činnost a fakticky jí to znemožnilo splnit povinnosti vyžadované zákonem o účetnictví. Pokud za takové situace nevedla účetnictví, rozhodně nebylo jejím záměrem ohrozit řádné vyměření daně. Účetnictví nevedla z důvodu, že měla zajištěny veškeré finanční prostředky a neměla objektivní možnost hradit náklady spojené s vedením účetnictví. Obviněná právnická osoba připomněla, že předpokladem naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu kladeného jí za vinu je, že pachatel neplní uloženou povinnost, ač mu v tom nebrání objektivní a na něm nezávislá překážka. V daném případě ona tuto povinnost neplnila proto, že měla zajištěny veškeré finanční prostředky. Zdůraznila, že není povinností společníka či jednatele, aby hradil náklady spojené s vedením účetnictví obchodní společnosti z vlastních prostředků, což však její jednatel učinil. Po zrušení zajištění finančních prostředků na jejím účtu nechal zpracovat účetnictví a podat daňová přiznání. Proto jí nevedení účetnictví nemůže být kladeno k tíži. Pominout totiž nelze ani podezření, že zajištěné finanční prostředky na jejím účtu jsou výnosem z trestné činnosti. Z tohoto důvodu byla v nejistotě, jakým způsobem má tyto finanční prostředky zaúčtovat. Až poté, co se uvedené podezření nepotvrdilo a bylo zrušeno zajištění finančních prostředků, mohla o těchto finančních prostředcích účtovat a zaplatit daň. Podle názoru obviněné právnické osoby soudy nižších stupňů nezhodnotily, že za situace, v níž nemohla se zajištěnými peněžními prostředky disponovat, nemohla je ani řádně zaúčtovat. Stejně nezohlednily ani okolnost, že při jejich zajištění pro podezření z praní špinavých peněz nelze najít účetní firmu ochotnou vést její účetnictví. Tyto námitky podle přesvědčení obviněné právnické osoby naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Dále obviněná právnická osoba namítla, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť u tohoto přečinu je vyžadováno úmyslné zavinění, které musí pokrývat všechny znaky skutkové podstaty, tj. samotné nevedení účetních knih, úmysl ohrozit vyměření daně, popř. majetková práva třetích osob. V projednávané věci takový úmysl prokázán nebyl. Obviněná znovu zdůraznila, že ve vedení účetních knih a zaúčtování obchodních transakcí jí bránilo zajištění finančních prostředků na jejím účtu orgány činnými v trestním řízení pro podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti. S ohledem na toto podezření vyčkávala na výsledek šetření orgánů Policie České republiky. Soud prvního stupně nepřihlédl ani ke skutečnosti, že nedošlo k ohrožení zaplacení daně, pouze se zvyšoval její dluh na úroku z prodlení a penále, neboť daňové přiznání nakonec podala, ale z důvodu zajištění finančních prostředků nemohla zaplatit daň z příjmu. Podotkla, že byl rovněž zamítnut její návrh na uvolnění zajištěných finančních prostředků do výše částky předpokládaných nákladů na vedení účetnictví.
7. V projednávané věci podle názoru obviněné právnické osoby bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť k ochraně chráněného zájmu bylo možno využít prostředků daňového práva a sankcí uvedených v ustanoveních zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
8. Uložený trest je podle obviněné právnické osoby nepřiměřeně přísný, vybočující ze zásady přiměřenosti trestu v rámci trestní sazby stanovené za přečin, kterým byla uznána vinnou. Výše peněžitého trestu není dostatečně odůvodněna, nezohledňuje majetkové poměry obviněné právnické osoby ani závažnost tohoto přečinu. Nepřiměřeně přísný trest by mohl znamenat faktickou likvidaci právnické osoby a suploval by tak trest zrušení právnické osoby, případně trest propadnutí majetku, ačkoli nebyly naplněny podmínky pro uložení takovýchto trestů. Obviněná právnická osoba namítla, že jí uložený trest za přečin podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, za který je stanoven trest odnětí svobody do 2 let, představuje 90 % veškerého jejího majetku, tudíž je zjevně nepřiměřený povaze a závažnosti tohoto přečinu. S ohledem na tuto skutečnost vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud věc nesprávně posoudil po stránce právní, a je tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky, což je neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018. Rozsudek odvolacího soudu je v tomto ohledu v extrémním nepoměru k trestu uloženému rozsudkem soudu prvního stupně a není podložen relevantními důkazy o jejích majetkových poměrech. Z argumentace odvolacího soudu lze dovodit, že trest je ukládán za domnělou legalizaci výnosů z trestné činnosti. Podle názoru obviněné právnické osoby odvolací soud při ukládáni tohoto trestu nezohlednil všechny okolnosti pro uložení trestu významné, ale pouze ty, které svědčí v její neprospěch.
9. Závěrem svého dovolání obviněná právnická osoba navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně sám rozhodl o jejím zproštění obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
11. Státní zástupce předně uvedl, že argumentace obviněné právnické osoby, ve které zpochybňovala vlastní odpovědnost za nevedení účetnictví poukazem na zajištění finančních prostředků zásahem státního orgánu, nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedeným dokazováním, natož zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Výhrady obviněné ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, které uplatňovala v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou podle státního zástupce jen opakováním obhajoby uplatňované již v předchozích fázích řízení, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly (viz bod 9. až 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 10. až 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr o naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu podle státního zástupce vyplývá jak z charakteru a způsobu přičitatelného jednání jednatele a společníka obviněné právnické osoby Alekseie Egorova, tak i z ostatních rozhodných okolností spojených se založením a fungováním obviněné právnické osoby a z neodvratnosti následku z pohledu fiskálního zájmu státu. Státní zástupce zdůraznil, že obviněná právnická osoba, za kterou měl jednat její jednatel, nevyvinula žádnou snahu zajistit řádné vedení jejího účetnictví, k pohybům na jejím účtu nebyla vedena odpovídající dokumentace, dodatečně předložené podklady a účetnictví obviněné právnické osoby neodpovídalo uskutečněným transakcím na jejím bankovním účtu. K naplnění základní skutkové podstaty tohoto přečinu postačovalo ohrožení majetkových práv státu v oblasti výběru daní (tzv. ohrožovací úmysl), nemuselo dojít k jejich narušení.
13. Jako neopodstatněnou označil státní zástupce námitku obviněné právnické osoby, kterou se dožadovala aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na závěry přijaté ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V posuzované věci nejsou dány žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu. Ačkoli obviněná právnická osoba dodatečně předložila daňové přiznání a účetní rozvahu, nelze tyto dokumenty považovat za náhradu řádně vedeného účetnictví. Stále nebyla doložena existence hlavní účetní knihy, účetní uzávěrky, účetního deníku, knihy závazků a pohledávek. Naopak lze vysledovat prvky společensky škodlivějšího jednání v porovnání s jinými podobnými případy. Nevedení účetnictví u obviněné právnické osoby nebylo excesivní, krátkodobou záležitostí. Rovněž je třeba akcentovat, že ohrožení fiskálního zájmu státu se uskutečnilo ve vazbě na vysoké, několikamilionové příjmy finančních prostředků pro obviněnou právnickou osobu v mezidobí, s čímž koresponduje očekávaná výměra odvodu daně.
14. K námitce nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu státní zástupce uvedl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře trestu, zejména při vyhodnocení kritérií § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 14 t. o. p. o. a v důsledku toho námitky uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání uplatňovat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Uložený trest nevykazuje ústavněprávní nedostatky, nejde o extrémně přísný, exemplární či zjevně nespravedlivý a nepřiměřený trest (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Odvolací soud se podle státního zástupce dostatečně zabýval individualizací peněžitého trestu ve vztahu k obviněné právnické osobě (viz odstavec 17. až 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a vysvětlil i mechanismus výpočtu celkové výše uloženého peněžitého trestu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce zdůraznil, že obviněná právnická osoba byla založena za zastřeným účelem a že reálnou obchodní aktivitu nevykonávala. Její dosavadní bezúhonnost při tomto vědomí nemůže sehrát významnou roli. Doznání obviněné právnické osoby bylo vynuceno výsledky dokazování a navzdory tomu jej poté zpochybnila přehledem o údajně vyvinuté obchodní aktivitě. V této souvislosti státní zástupce podotkl, že obviněná právnická osoba nevznášela námitku zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (ve variantě, že jí byl uložen trest, který zákon nepřipouští), kterou by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Její argumentace směřovala spíše proti mechanismu výpočtu celkové výše peněžitého trestu odvolacím soudem. V tomto směru dodal, že majetek obviněné právnické osoby představovaly přinejmenším finanční prostředky zajištěné na účtu, jejichž výše přesáhla 15 milionů Kč.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné právnické osoby odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Předně je nutné zmínit, že Nejvyššímu soudu bylo doručeno podání označené jako dovolání obviněné právnické osoby, které podal zmocněnec obviněné právnické osoby advokát JUDr. Jiří Voršilka. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1175/2021, uveřejněném pod č. 2/2023 Sb. rozh. tr., je uvedeno, že obviněná právnická osoba může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání takto označené učiněné jejím opatrovníkem nebo zmocněncem, byť je jím advokát, se za dovolání nepovažuje. Nejvyšší soud o něm proto nerozhoduje, ale naloží s ním způsobem, který zákon pro takový případ stanoví v § 265d odst. 2 věta třetí tr. ř. Jelikož zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje ohledně vymezení podmínek, za kterých lze podat dovolání, žádnou specifickou úpravu, je podle zásady vyjádřené v § 1 odst. 2 t. o. p. o. nutno v trestním řízení vedeném proti právnické osobě postupovat podle obecné úpravy obsažené v trestním řádu, tj. včetně § 265d odst. 2 věta první tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1044/2019). Z tohoto důvodů není možno s výše uvedeným podáním dovolatelky, které nebylo vyhotoveno jejím obhájcem, tedy nebylo učiněno jeho prostřednictvím (bylo podáno pouze jejím zmocněncem), spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu nelze v dovolacím řízení přihlížet. Nejvyšší soud se tak mohl zabývat až v pořadí druhým dovoláním obviněné právnické osoby, které podala prostřednictvím svého obhájce Mgr. Maxima Melkonova, ustanoveného na základě plné moci udělené mu jménem obviněné právnické osoby jejím zmocněncem JUDr. Jiřím Voršilkou. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
17. Obviněná právnická osoba své dovolání opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
18. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Jedná se o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III.
ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních.
Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, jestliže obviněné právnické osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (viz § 15 odst. 1 a § 16 až § 23 t. o. p. o.), nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí i případy, v nichž byl obviněné právnické osobě uložen některý z trestů uvedených v § 15 t.
o. p. o. v kombinaci s obecnými ustanoveními trestního zákoníku, pokud se uplatní podle § 1 odst. 2 t. o. p. o. (např. počet denních sazeb peněžitého trestu podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ohledně počtu denních sazeb neobsahuje § 18 t. o. p. o. vlastní právní úpravu). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se týká jen těch druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další řádný opravný prostředek. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., avšak ani pod dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na kterém je založeno dovoláním napadené rozhodnutí z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno ve vztahu k výroku o trestu považovat jen jiné vady tohoto výroku, které spočívají v porušení hmotného práva, nikoli otázky druhu a konkrétní výměry uloženého trestu (např. pochybení v právním závěru, zda měl být ukládán trest úhrnný nebo souhrnný, případně společný trest za pokračování v trestném činu).
b) K dovolacím námitkám obviněné
21. K dovolacím námitkám uplatněným obviněnou právnickou osobou Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde pouze o opakování její obhajoby a argumentace z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy nižších stupňů náležitým způsobem vypořádaly, přičemž s jejich skutkovými i právními závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
22. K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v nichž obviněná právnická osoba namítla, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování „záznamy jednatele společnosti o obchodních případech“, Nejvyšší soud připomíná, že v souladu i s judikaturou Ústavního soudu není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Jak již zdůraznil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr.
ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Nutno dodat, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a další). V projednávané věci odvolací soud doplnil dokazování soudu prvního stupně o „účetnictví“, které jednatel obviněné právnické osoby Aleksei Egorov dodatečně postupně předkládal.
Údaje takto získané označil odvolací soud nejen za neobjektivní, ale i ve vztahu k právní kvalifikaci stíhaného jednání za irelevantní pro skutkové posouzení věci a za značně zavádějící (viz bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Předložené doklady označené obhajobou za „účetnictví“, vyhodnotil odvolací soud jako nepodstatné pro účely posouzení viny, a i pro účely ukládání trestu obviněné právnické osobě. Ve vztahu k zisku obviněné právnické osoby ani k jejímu majetku neposkytoval tento důkaz žádné relevantní výsledky, a to ani ve spojení s doplněnými částmi dokazování.
Odvolací soud zdůraznil, že zatímco ze závěrů tzv.
rekonstruovaného účetnictví vyplývá, že obviněná právnická osoba má nejen pohledávky za svými obchodními partnery, ale také dluhy, provedené dokazování poskytlo zcela odlišný obraz o ekonomickém stavu a podnikatelském statutu obviněné právnické osoby (viz bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru lze tedy uzavřít, že řízení netrpí vadou v podobě opomenutí pro rozhodnutí podstatného důkazu, jehož provedení by obhajoba navrhovala.
23. Výhrady obviněné právnické osoby uvedené v dovolání nepřesahují charakter prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněná snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Stejné výhrady ostatně uplatnila obviněná již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s jejími námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž v podrobnostech odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265 odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněné právnické osoby tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Soudy obou stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu. Nad rámec uvedeného nutno zdůraznit, že povinnost právnické osoby vést řádné účetnictví rovněž plyne z ustanovení § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“).
Nutno dodat, že je na rozhodnutí jednatele právnické osoby, zda bude tuto povinnost plnit osobně, nebo tyto činnosti zabezpečí prostřednictvím jiné osoby (nemá-li sám potřebné odborné znalosti), která již příslušnou kvalifikaci a zkušenost má. Je však povinen tuto osobu řádně vybrat, poskytovat jí potřebné informace a součinnost a kontrolovat výkon její činnosti. Zákon o obchodních korporacích ani jiný právní předpis nestanoví výjimku z této elementární povinnosti právnické osoby, a to ani v případech, v nichž tato nedosahuje kladných ekonomických výsledků nebo nemůže nakládat s částí svého majetku, byť i v důsledku zásahu státního orgánu (jak tomu bylo i v projednávané věci).
24. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněné právnické osoby vztahující se k naplnění subjektivní stránky jí za vinu kladeného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku za použití a contrario § 7 t. o. p. o. Nicméně uvedenou námitkou se již dostatečně zabývaly soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se obviněná právnická osoba trestné činnosti dopustila v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 9. a 11., v nichž konstatoval, že obviněná právnická osoba prostřednictvím svého jednatele [ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o.] jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť tento věděl, že svým jednáním může způsobit ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Obviněná právnická osoba fakticky nikterak nepopírala, že v rozhodném období řádně nevedla své účetnictví, což vyplynulo i z její výpovědi, jakož i z provedených listinných důkazů.
Jediným jejím argumentem bylo, že jí ve splnění povinnosti vést řádně účetnictví, bránilo zajištění finančních prostředků na jejím účtu ze strany orgánů činných v trestním řízení, resp. že v důsledku později nepotvrzeného podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti byla v nejistotě, jak o těchto částkách má účtovat, což však bylo naprosto bezpředmětné.
25. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá i námitka obviněné právnické osoby týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci, kterou vymezila obecným tvrzením, že v projednávané věci bylo možné zájem chráněný trestním zákonem naplnit s použitím prostředků daňového řádu, tedy sankcí a donucovacích prostředků podle tohoto zákona a zákona o daních z příjmů. Ani této námitce však nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem správního práva by nebyla dostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv chráněných přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr.
zákoníku za užití a contrario § 7 t. o. p. o. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, uvedl, že „Došlo- li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. (…) Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy“.
Skutečnost, že lze vymáhat úhradu daně prostředky správního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obviněná právnická osoba svým jednáním naplnila všechny znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku za užití a contrario § 7 t. o. p. o., přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva.
Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva. Nutno dodat, že obviněná právnická osoba ani netvrdí takové specifické či výjimečné okolnosti, jejichž důsledkem by byl nedostatek společenské škodlivosti. Navíc v tomto případě lze u obviněné právnické osoby vysledovat prvky společensky škodlivějšího jednání v porovnání s jinými podobnými případy. Nevedení účetnictví nebylo excesivní, krátkodobou záležitostí. Nelze ani přehlédnout fakt, že obviněná právnická osoba byla založena za zastřeným účelem a že reálnou obchodní aktivitu nevykonávala.
Rovněž je třeba zdůraznit, že ohrožení fiskálního zájmu státu se uskutečnilo ve vazbě na vysoké, několikamilionové příjmy finančních prostředků pro obviněnou právnickou osobu v mezidobí, s čímž koresponduje očekávaná výměra odvodu daně. S námitkami vztahujícími se k požadavku na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe se oba rozhodující soudy vypořádaly a na jejich přiléhavou argumentaci lze odkázat. V této souvislosti nelze pominout ani výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu.
Také v tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe a důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněné. Soudy přitom měly na zřeteli veškeré okolnosti spáchání přečinu, kterým byla uznána vinnou. Námitky obviněné právnické osoby v tomto ohledu je tak třeba označit za zjevně neopodstatněné.
26. Námitky obviněné právnické osoby ve vztahu k přiměřenosti uloženého peněžitého trestu nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jak bylo již rozvedeno v bodě 20. tohoto usnesení. Peněžitý trest, který byl obviněné právnické osobě uložen, není ani trestem, který by zákon nepřipouštěl, ani nebyl této obviněné právnické osobě uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku a zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ve vztahu k trestnému činu, kterým byla obviněná právnická osoba uznána vinnou.
Námitky obviněné právnické osoby tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť pouhá obviněnou tvrzená nepřiměřenost jí uloženého peněžitého trestu nemůže tento dovolací důvod naplnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 20232, sp. zn. IV. ÚS 3470/22 aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.
O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 2947/17). O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná a soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněné právnické osobě nedopustily. Obviněná právnická osoba byla uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku za užití a contrario § 7 t. o. p. o.
Za situace, kdy nebylo možné přihlížet jako k výrazné polehčující okolnosti ani k předchozí beztrestnosti obviněné právnické osoby – která po zajištění peněz na účtu zůstala pouhou prázdnou schránkou, jakož i s ohledem na nedostatek jejího náhledu na vlastní trestní odpovědnost, dospěl odvolací soud k závěru, že v trestní sazbě 20-730 denních dávek není možno obžalované v rámci samostatného trestu ukládat počet trestních sazeb na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (tedy řádově v desítkách denních sazeb), ale minimálním trestem byl odvolacím soudem shledán peněžitý trest ve dvojnásobné výměře denních sazeb (než původně stanovil soud prvního stupně – tj. v počtu 60 denních sazeb) – tedy ve výši 120 denních sazeb – což tvoří stále méně než 1/6 zákonné trestní sazby.
Za minimální denní sazbu odvolací soud považoval opět částku ve dvojnásobné výměře, než stanovil soud prvního stupně – a to ve výši 100 000 Kč, tedy celkovou výměru peněžitého trestu zvýšil na 12 000 000 Kč. Takto stanovená výše denní sazby je stále částkou při dolní hranici zákonné sazby a současně není pro nepodnikající společnost bez závazků (kromě daně z příjmu právnických osob) s 15 miliony na účtu likvidační, a to ani s přihlédnutím k její povinnosti uhradit alespoň minimální daň z příjmu, již si na základě dodatečně předloženého účetnictví sama vyměřila (srov. bod 19.
až 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Lze proto uzavřít, že odvolací soud v projednávaném případě dostatečně zkoumal přiměřenost uloženého peněžitého trestu a uložený trest není trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, který by ospravedlňoval výjimečný zásah dovolacího soudu ve shora uvedeném smyslu.
27. Obviněná právnická osoba v projednávané věci uplatnila námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovala v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné právnické osoby odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu