Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Šimonem Machem, advokátem se sídlem Na Dědinách 756/14, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 97/2025-308 ze dne 26. 2. 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 220/2024-280 ze dne 17. 9. 2024 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 37 T 85/2024-258 ze dne 25. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha?východ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ shledán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 téhož zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu.
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že nedostatečně odůvodněným odmítnutím důkazu za situace, kdy se jednalo o důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba stěžovatele a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav v dané věci a najisto postaven závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil objektivní stránku stíhaného trestného činu. Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen na základě značně vnitřně nekonzistentní výpovědi poškozené. Stěžovatel navrhl vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění obecné věrohodnosti poškozené. Okresní soud tento důkaz opomenul a namísto toho založil své rozhodnutí na vlastním odborném zkoumání věrohodnosti. Namítá, že v jeho věci byl porušen princip in dubio pro reo. Obecné soudy podle stěžovatele nevyvinuly všemožné úsilí, aby jediný usvědčující důkaz v podobě výpovědi poškozené doplnily o další důkazy, ačkoliv to bylo jejich povinností.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
9. Ve vztahu k námitkám ohledně zjišťování skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 či usnesení sp. zn. I. ÚS 401/25 ze dne 19. 3. 2025).
10. Stěžovatel fakticky zpochybňuje věrohodnost poškozené a tvrdí, že v průběhu celého trestního řízení nebylo postaveno na jisto, že spáchal trestný čin. K tomu je třeba uvést, že okresní soud se otázkou věrohodnosti poškozené velmi pečlivě zabýval. V tomto směru Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu (viz body 29 až 32 tohoto rozhodnutí). Okresní soud přesvědčivě objasnil, na základě jakých skutečností vycházel z výpovědi poškozené a proč nemohl přisvědčit obhajobě obviněného.
Například tvrzení stěžovatele, že mu poškozená chtěla poskytnout sexuální služby jako protiplnění za odvoz, bylo zcela vyvráceno, když platbu poškozená provedla předem, částku odsouhlasila v aplikaci, nepřišla jí nijak vysoká (rozsudek okresního soudu bod 29). Okresní soud si zajistil přímý a bezprostřední dojem ohledně věrohodnosti poškozené, když ji v rámci hlavního líčení podrobně vyslechl. Zjistil, že poškozená stěžovatele před skutkem neznala, a že věrohodnost poškozené také podporuje skutečnost, že se bezprostředně po události svěřila svědkovi P.
a svědkovi B. Soud prvního stupně se zabýval tím, co přesně stěžovatel poškozené sdělil ohledně svého pobytu ve vězení i tím, zda mohlo dojít k uzamčení poškozené v autě obviněného (srov. body 29 až 31 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu). Ústavní soud k tomu dodává, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu zákonem stanoveném, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané zákonem a ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není Ústavní soud v zásadě povolán toto hodnocení posuzovat.
V posuzované věci Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí okresního soudu je logicky a řádně odůvodněno a nevykazuje znaky svévole. Je tedy souladné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ke stěžovatelově tvrzení o existenci opomenutých důkazů v jeho trestní věci lze dodat, že s jeho návrhy na doplnění dokazování se vypořádal již krajský soud, který návrhy stěžovatele na doplnění dokazování šetřením finanční situace poškozené a jejím znaleckým zkoumáním zamítl s odkazem na provedené dokazování jako zcela nadbytečné (bod 8 odůvodnění usnesení krajského soudu). Krajský soud dodal, že domáhal-li se stěžovatel zjištění vlivu alkoholu na poškozenou, nebyl tento návrh akceptován, když z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená požila alkohol po návratu domů v reakci na prožitou traumatickou zkušenost. Krajský soud se pak řádně vypořádal i s odvolací argumentací stěžovatele (srov. body 6 až 8 odůvodnění usnesení krajského soudu).
12. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se zabýval i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu obecných soudů nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu