USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 220/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 85/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 37 T 85/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 18. 1. 2024 mezi 10:50 až 11:30 hodinou vezl motorovým vozidlem zn. Ford Mondeo, reg. zn. XY coby smluvní řidič taxislužby Bolt poškozenou zákaznici O. M., dle zadané objednávky z XY do místa jejího bydliště XY, XY, okres Praha – XY, a v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení již v průběhu jízdy sděloval poškozené, že je hezká, pokládal jí dotazy sexuálního charakteru, sděloval jí o sobě informace vzbuzující v ní možné obavy z jeho osoby, např. že seděl ve vězení, po příjezdu k místu jejího bydliště se jí zeptal, zda se s ním chce vyspat, na což mu řekla, že ne, protože je starší pán, následně jí znemožnil z vozidla vystoupit, neboť vozidlo bylo uzamčeno a odjel s ní k nedalekému odpočívadlu, kde si k ní přisedl na zadní sedadlo, stáhl si kalhoty, ukázal jí ztopořený penis a řekl jí, ať si sáhne, což poškozená odmítla a ve snaze ho odradit od dalšího počínání mu sdělila nepravdivou informaci o tom, že má AIDS a že stejně nemá kondom, šel proto na místo řidiče a odjel vozidlem i s poškozenou k nedaleké prodejně potravin, kde z vozidla vystoupil a zakoupil kondomy, vrátil se do vozidla a odjel s poškozenou zpět k odpočívadlu, kde si k ní sedl na zadní sedadlo, znovu obnažil svůj penis, vyzval ji, aby mu na něj sáhla a nasadila mu kondom, na což mu poškozená sdělila, že to neumí, proto si kondom nasadil sám, začal poškozenou líbat, osahávat ji na prsou pod oblečením, chtěl i pod kalhoty, na což mu řekla, že ne, ptal se, jestli má ráda anální sex, na což mu řekla, že ne, sdělil jí, že jí za chvilku znásilní, chytil ji za hlavu a hlavu jí směřoval k penisu, který jí zasunul do úst a přiměl ji tak vykonat orální sex, který trval přibližně 2 až 3 minuty a byl dokončen jeho vyvrcholením do kondomu, následně poškozenou odvezl zpět domů a cestou jí dal jako odměnu částku 500 Kč se slovy, že tuto částku za to platí kurvám v bordelu, přičemž po celou dobu si musel být vědom z negativních odpovědí poškozené na jeho sexuální návrhy a odtažité chování poškozené vůči jeho osobě, že si tato jakékoliv sexuální aktivity s ním nepřeje a že by tyto nevykonala, pokud by jí nehrozil násilím, neznemožnil jí po příjezdu do místa bydliště vystoupit z vozidla, nezmínil obavy o své kriminální minulosti, nasměřoval jí hlavu ke svému přirození a sexuální praktiky neprovozoval na osamoceném odlehlém místě v lese, kde se poškozená nemohla dovolat pomoci“.
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující do všech výroků tohoto rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“) tak, že podané odvolání usnesením ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 220/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 220/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) t. ř., má naplněn tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho podaného dovolání, ačkoliv v řízení předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně obviněný uvedl, že tento obsahuje tři různé varianty naplnění tohoto dovolacího důvodu. Naplnění předmětného dovolacího důvodu pak spatřuje v tom, že podle soudu prvního stupně, který vycházel z výpovědi poškozené měl poškozené sdělit „já tě za chvíli znásilním“. Uvedené tvrzení ovšem podle obviněného nezapadá do další výpovědi poškozené, a tedy s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou, nebylo v daném kontextu vůbec vysloveno. Nedávalo by smysl, aby poškozené hrozil znásilněním před započetím orálního sexu, poté co respektoval řadu zákazů a pokynů z její strany (odmítnutí orálního sexu bez kondomu, určení místa pohlavního styku). Stejnou nevěrohodnost výpovědi poškozené vnímá ve vztahu k jí tvrzenému uzamčení v autě za situace, kdy ji měl nenechat mobilní telefon. Má tedy za to, že předmětný výrok je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Obviněný dále uplatnil třetí variantu tohoto dovolacího důvodu, když dovozuje, že ze strany odvolacího soudu nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy. Zdůrazňuje, že za účelem prověření věrohodnosti jeho obhajoby a věrohodnosti poškozené navrhoval provedení znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie a rovněž prověření finanční situace poškozené. Přestože poškozená tvrdila, že úhrada za taxi byla pro ni zanedbatelnou, tak poškozená byla v době konání hlavního líčení vedena u úřadu práce. Dále měl být posouzen vliv kombinace léku Citalec a alkoholu na schopnost poškozené vybavit si klíčové události, když lék Citalec je jen na lékařský předpis a používá se v psychiatrií a nesmí se kombinovat s alkoholem.
7. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle skutkových zjištění měl totiž poškozené sdělil, že byl v minulosti rok a půl ve výkonu trestu ve věznici za vydírání, což soud vyhodnotil jako pohrůžku násilím. Nesouhlasí s tím, zda je nerozhodné, jestli byl ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, jak uvádí soud prvního stupně. Pro určení, jak myslel svůj výrok je rozhodující jeho úmysl, nikoliv jak to pochopila poškozená. Zdůrazňuje, že nemá vysokoškolské vzdělání a že výrok o pobytu ve vězení nemyslel jako pohrůžku násilím, řekl to jako anekdotu během cesty a dále se hovor ubíral jiným směrem. Pokud by to myslel jako pohrůžku tak by to určitě zopakoval, když poškozená odmítla provést některé požadované sexuální praktiky.
8. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č. j. 13 To 220/2024-280, ruší a věc se přikazuje Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 10. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 973/2024. Předně poukázal na průběh řízení před soudy nižších stupňů a uplatněné dovolací důvody a v čem spatřuje obviněný jejich naplnění.
10. Podle státního zástupce ovšem dovolací argumentace směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, nepřekračuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení provedených důkazů. Na rozdíl od obviněného tak neshledává žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedeným dokazováním, natož extrémní rozpor ve smyslu naplnění tohoto dovolacího důvodu. Obviněný totiž neidentifikoval flagrantní vady důkazního řízení, pro které by napadené rozhodnutí nemohlo obstát. Dovolatel se totiž dožaduje alternativních skutkových zjištění o zájmu poškozené na dobrovolném vykonání sexuálních praktik na podkladě rozporování její věrohodnosti.
11. Na rozdíl od obviněného má státní zástupce za to, že soudy se s otázkou věrohodnosti poškozené řádně a přesvědčivě vypořádaly, když pečlivě vysvětlily, proč vzaly za prokázanou verzi skutkového děje vyplývající z její výpovědi, a proč naopak neuvěřily obhajobě obviněného. V tomto směru pak odkazuje na bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Akcentuje skutečnost, že poškozená měla jízdu vozidlem uhrazenou a že u ní zcela absentuje motiv pro křivé obvinění dovolatele. Odkazuje také na výsledky vyšetřovacího pokusu, který potvrdil možnost uzamčení vozidla, na skutečnost, že poškozená se snažila po vystoupení obviněného z vozidla volat svému kamarádovi, ovšem bezúspěšně, když pro neznalost nebyla schopna volat přímo Policii ČR.
12. Stran námitek ohledně neprovedení všech požadovaných důkazů státní zástupce uvádí, že tyto lze podřadit pod třetí variantu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem považuje je za zjevně neopodstatněné. Poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 152/05, podle kterého není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu stran, jeho povinností je pak o těchto návrzích rozhodnout. Akcentuje, že se tedy nejedná o opomenuté důkazy, pokud jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu a soud dostatečně odůvodní a vysvětlí svůj postup stran navržených důkazů ve svém rozhodnutí. Podle jeho názoru odvolací soud této povinnosti dostál, přičemž odkazuje na bod 8 jeho rozhodnutí.
13. Následně státní zástupce rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a připouští, že pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného týkající se zpochybňování naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně absenci pohrůžky násilí směřující k donucení pohlavního styku srovnatelného se souloží, byť s jistou dávkou tolerance, a to při redukci rozdílného skutkového stavu. Přesto tyto námitky nepovažuje za opodstatněné.
14. Uvádí, že v posuzované věci je trestný čin spojován s donucením pohrůžkou násilí. Akcentuje, že o pohrůžku násilí jde i v případě, že násilí bude vykonáno v očekávané budoucnosti, takže násilí nemusí být vykonáno ihned za účelem provedení pohlavního styku na poškozené. Má za to, že poškozená opakovaně a progresivním způsobem projevovala nevoli vůči sexuálnímu atakování ze strany obviněného. Následně poukazuje na skutkové okolnosti vyjádřené ve skutkové větě. Podle státního zástupce nemůže být pohrůžka násilí zpochybněna tím, že poškozená neprojevila vůči obviněnému očividný fyzický odpor. Zdůrazňuje, že obviněný již v průběhu jízdy vyvolal u poškozené atmosféru strachu zmínkami o pobytu ve vězení, když není rozhodné, zda se tam nacházel z důvodu výkonu vazby či výkonu trestu odnětí svobody. Co považuje za důležité je to, že následně vyslovil obviněný pohrůžku znásilnění a při odmítnutí análního styku i alternativní odkaz na orální pohlavní styk. Poškozená se pak pod tímto vytvořeným tlakem podrobila vůli obviněného v sexuální oblasti. Proto podle státního zástupce zcela jistě došlo k naplnění všech znaků předmětného zvlášť závažného zločinu.
15. Závěrem podaného vyjádření tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje i souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
16. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
22. Obviněný dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Obviněný podané dovolání rovněž opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.
25. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
26. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, existenci tzv. opomenutých důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
27. Předně je třeba uvést, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání na č. l. 332 až 333 verte spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného, představuje v její převážné části pouze opakování obhajoby, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterou se již vypořádaly tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 3 až 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a zejména body 29 až 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.
28. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří předně na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu. Obviněný konkrétně vadu extrémního rozporu spatřuje v tom, že soud prvního stupně uvěřil výpovědi poškozené ohledně průběhu skutkového děje, konkrétně, že jí měl sdělit, že „ji za chvíli znásilní“. Taková argumentace ovšem nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný fakticky jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ztotožnil.
29. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu, aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Platí, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
30. Z pohledu shora naznačených závěrů je možno uzavřít, že v té části, jejímž prostřednictvím obviněný míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky nepřesahují meze pouhé polemiky se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá toho, aby Nejvyšší soud hodnotil odlišně provedené důkazy než soudy nižších stupňů, a v důsledku toho požaduje rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
31. Přesto jen velmi stručně lze uvést, že obviněný svojí argumentaci, kterou směřuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, fakticky staví na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené. Bez ohledu na skutečnost, že taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozené velmi pečlivě zabývaly, když fakticky obviněný její věrohodnost zpochybňuje v průběhu celého trestního řízení. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 29 až 32 tohoto rozhodnutí), když soud přesvědčivě objasnil, na základě jakých skutečností vycházel z výpovědi poškozené a nemohl přisvědčit obhajobě obviněného. Soud prvního stupně i výslovně reagoval na argumentaci, kterou uplatnil obviněný i v rámci podaného dovolání (co přesně poškozené sdělil ohledně svého pobytu ve vězení, zda mohlo dojít k uzamčení poškozené v autě obviněného, otázka věrohodnosti poškozené) a Nejvyšší soud proto na jeho úvahy zcela odkazuje (viz body 29 až 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud na obhajobu obviněného dostatečně a řádně reagoval (viz bod 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nadto je třeba konstatovat, že právě soud prvního stupně si mohl a také učinil bezprostřední dojem ohledně věrohodnosti poškozené, když tuto v rámci hlavního líčení podrobně vyslechnul. Navíc je třeba uvést, že z provedeného dokazování ani nevyplývá žádný důvod proto, aby poškozená obviněného, kterého předtím prokazatelně neznala, křivě obvinila. Její věrohodnost také podporuje skutečnost, že bezprostředně po události se svěřila svědkovi P. a svědkovi T. B. Současně nelze pominout, že tvrzení obviněného o důvodu poskytnutí sexuální služby ze strany poškozené (drahá platba za odvoz k domu) bylo zcela vyvráceno, když platba za odvoz již byla ze strany poškozené prokazatelně uhrazena. I z tohoto pohledu se námitky obviněného jeví jako zcela bezpředmětné.
32. Jak již bylo naznačeno, obviněný dále uplatnil třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vadu tzv. opomenutých důkazů. Uplatněná argumentace je formálně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.
33. Obecně lze k problematice tzv. opomenutých důkazů uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
34. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
35. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
36. Obviněný se dovolává existence tzv. opomenutých důkazů ve vztahu k neprovedení znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie ohledně osoby poškozené a zkoumání finanční situace poškozené a jejího partnera. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že se v případě požadovaného doplnění dokazování nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Předně je třeba uvést, že samotný obviněný v řízení před soudem prvního stupně neměl před ukončením dokazování žádné návrhy na doplnění dokazování. Předmětné návrhy pak učinil až v rámci odvolacího řízení, přičemž odvolací soud na tyto důkazní návrhy reagoval, když návrhy na doplnění dokazování zamítl (viz č. l. 279) a následně pak svůj postup řádně a dostatečně odůvodnil i v rámci písemného vyhotovení svého rozhodnutí (viz bod 8) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Proto se ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že zkoumání finanční situace poškozené bylo skutečně nadbytečné, když bylo prokázáno, že platba za odvoz taxislužbou Bolt byla stržena v okamžiku objednání služby. Navíc se poškozená i její přítel k jejich finanční situaci vyjádřili. Ve vztahu k požadovanému znaleckému zkoumání poškozené vzhledem ke skutečnosti, že tato měla uvedeného dne užit léky Citalec a tento kombinovat s alkoholem, je třeba uvést, že tento důkaz je skutečně třeba považovat za nadbytečný, když z výpovědi poškozené je zřejmé, že tato alkohol požila až po spáchání skutku, což je i jistým způsobem logická reakce na prožitou událost (alkohol v krvi poškozené byl prokázán dne 18. 1. 2024, v 19:14 hod.).
37. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu zpochybňuje použití pohrůžky násilí vůči poškozené. Tuto námitku lze pod zvolený dovolací důvod podřadit s jistou dávkou tolerance, když částečně je spojována s jinými skutkovými zjištěními (obviněný zpochybňuje, že by poškozené vyhrožoval znásilněním). Předně je třeba připomenout, že při posuzování důvodnosti tohoto dovolacího důvodu je Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a z těchto při posuzování důvodnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí vycházet.
38. Přesto je třeba obecně uvést, že zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 se dopustí pachatel, který jiného násilím či pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží. V dané věci je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zřejmé, že soudy vycházely z toho, že obviněný pohrůžkou násilí donutil poškozenou k pohlavnímu styku a čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. K naplnění znaku pohrůžky násilí je nutné požadovat, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (srov. přiměřeně R 17/1982, s. 123). Takovou pohrůžkou násilím může být i manipulace se zbraní před poškozeným/ou (srov. R 32/2013).
39. Jak již bylo naznačeno, obviněný zpochybňuje naplnění objektivního znaku předmětného zločinu, a to konkrétně pohrůžky násilí. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že jednání obviněného vůči poškozené naplňovalo znak pohrůžky použití násilím směřující k tomu, aby poškozenou donutil k pohlavnímu styku srovnatelným se souloží. K naplnění tohoto znaku podle Nejvyššího soudu došlo tím, že obviněný, ačkoliv poškozenou neznal, měl vůči ní během jízdy autem nevhodné otázky sexuálního charakteru, které jí byly nepříjemné, kdy zároveň poškozená měla prokazatelně velmi ztíženou možnost na jeho nevhodné chování reagovat např. vystoupením z auta, čehož si musel být obviněný vědom. Přesto nejenže ve svých nevhodných narážkách sexuálního charakteru neustal, nýbrž záměrně dále v poškozené vyvolával strach z jeho osoby, když hovořil o tom, že byl ve vězení. Toto jednání musela poškozená vzhledem k situaci, ve které se nacházela, vnímat jako pohrůžku toho, že obviněný k dosažení svých cílů neváhá použít násilí, když vzhledem k tématu jeho hovoru bylo zřejmé, že se může jednat o oblast svobody rozhodování poškozené v sexuální oblasti. Ohledně tvrzení obviněného, že rozhodující je, jak on sám myslel svůj výrok o tom, že byl ve vězení, nikoliv jak to vnímala poškozená, je třeba uvést, že na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že obviněný záměrně způsobem hovoru s poškozenou chtěl v poškozené vyvolat strach z jeho osoby v tom směru, že pokud mu nevyhoví, že je připraven použít vůči ní násilí, když jinak by téma jeho hovoru, které zvolil on sám, nemělo smysl. Navíc nelze pominout, že následně své jednání vůči poškozené stupňoval, když poté, co se poškozená výslovně vymezila proti jeho návrhu, aby se s ním tzv. vyspala, jí znemožnil z auta vystoupit a zde ji uzamkl, takže omezil svobodu jejího rozhodování. Lze tedy mít za to, že samotné uzamčení v autě již představovalo formu násilí vůči poškozené, když tato nemohla auto opustit, navíc poté, co poškozená odmítla jeho návrhy na anální sex, jí řekl, že jí znásilní a následně ji donutil k orálnímu sexu. Byť si je vědom Nejvyšší soud toho, že obviněný popírá, že by slova o znásilnění pronesl, což je skutková námitka, které nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, tak je třeba zdůraznit, že pohrůžka znásilněním, pokud se oběť nepodrobí vůli pachatele v sexuální oblasti, představovala vzhledem k situaci, ve které se nacházela poškozená pohrůžku přímého a bezprostředního násilí. Tento závěr vychází z všeobecně chápaného pojetí slova „znásilnění“, kterým se rozumí realizace sexuálního násilí vůči oběti. Proto i tuto námitku lze považovat za zjevně neopodstatněnou.
40. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.
41. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
42. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu