Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Wintra a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. W., zastoupený Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem se sídlem U Bachmače 1701/44, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. 7 Tdo 292/2023-367 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2022, č. j. 8 To 266/2022-320, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly jeho základní právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a bylo zpochybněno jeho základní právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 24 T 63/2022, uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoníku") v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců a současně byl stěžovateli podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Odvolání stěžovatele krajský soud nyní napadeným usnesením zamítl a následné stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel před obecnými soudy upozorňoval na celou řadu nesrovnalostí v rámci důkazního řízení, na které soudy nikterak nereagovaly. Navrhoval, aby byl v rámci důkazního řízení před odvolacím soudem proveden stěžejní důkaz ve formě rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu pro odstranění nesrovnalostí, na které poukazoval. Tento důkazní návrh však nebyl odvolacím krajským soudem akceptován. Stěžovatel přitom namítá, že měl v souladu se zásadami trestního řízení právo navrhovat důkazy k prokázání své neviny.
Ovšem jakmile toto své právo uplatnil, nebyly jeho návrhy zejména ze strany odvolacího soudu vyslyšeny. V této souvislosti uvádí, že v případě důkazního návrhu na provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu se jedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť krajský soud tyto důkazní návrhy bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl. Uzavírá, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s otázkou, proč nebyly tyto z pohledu stěžovatele stěžejní důkazy provedeny. Nejvyšší soud pak na toto pochybení krajského soudu pouze navázal, aniž by vady řízení odstranil.
4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy a není třeba je proto podrobněji rekapitulovat.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně zasahuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (obdobně viz např. usnesení ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1639/14 ; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usopud.cz).
7. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
8. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a porušení práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
9. Jde-li o nevyhovění návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, upozorňuje Ústavní soud na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000
(N 122/23 SbNU 191)].
10. Stěžovatel tvrdí, že v jeho věci soudy patřičně nereagovaly na důkazní návrhy obhajoby, čímž zatížily řízení vadou tzv. opomenutých důkazů. S tímto tvrzením však Ústavní soud nemůže souhlasit. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, ten se návrhem obhajoby na doplnění dokazování zabýval (viz body 29 a 30). Přitom srozumitelně uvedl, v čem spočívá podstata posuzované věci, a logicky vyargumentoval, proč by další doplnění dokazování bylo nadbytečné, byť odůvodnil své zamítavé stanovisko ohledně doplnění dokazování o stěžovatelem navrhované důkazy poměrně stručně, když se omezil na konstatování, že provedené dokazování postačuje k jednoznačnému závěru o vině či nevině ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.
ř."), a proto zmíněný důkazní návrh stran provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu jako nadbytečný zamítl. V tomto závěru Ústavní soud nespatřuje tvrzený ústavněprávní deficit a o tzn. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavní soudu, jak se snaží stěžovatel navodit, tedy zjevně nejde.
11. Veškeré další pochybnosti stěžovatele stran důkazního řízení pak byly obecnými soudy dostatečně vyvráceny a Ústavní soud nemá pochybnosti o prokázání stěžovatelovy viny ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř.
12. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu