USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání obviněného M. W., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 8 To 266/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 63/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. W. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. 9. 2022, č. j. 24 T 63/2022-220, byl obviněný shledán vinným z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že řídil osobní vozidlo pod vlivem pervitinu (ergo přečin ohrožení pod vlivem návykové látky), a to navíc v době, kdy vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel (ergo přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Konkrétně se skutek stal dne 4. 3. 2022 ve 22:08 hodin řízením vozidla nejméně na trase z obce XY, okres Plzeň-jih, po komunikaci č. I/27 v ulici XY, do obce XY, a dále až do obce XY, kde byl obviněný u rodinného domu č. p. XY po ukončení jízdy kontrolován policejní hlídkou, přičemž z následného lékařského krevního vyšetření byla prokázána přítomnost metamfetaminu (pervitinu) o koncentraci 350 ng/ml.
3. Za tyto trestné činy okresní soud obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, přičemž Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 8 To 266/2022-320, toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Přitom vytkl soudu prvního stupně částečnou nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a neúplnost důkazního řízení, proto dokazování doplnil a potvrdil jak skutková zjištění, tak i navazující právní závěry.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konkrétně uvedl, že na základě soudem prvního stupně provedených důkazů a doplněného dokazování v druhém stupni nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru, že se dopustil trestné činnosti, neboť totožnost řidiče nebyla spolehlivě zjištěna, k čemuž předložil tři okruhy námitek.
6. Za prvé rozporoval výpověď svědků – zasahujících policistů a jejich věrohodnost. Setrvával na svých odvolacích námitkách, podle kterých nemělo být pro svědky možné řidiče vozidla za jízdy identifikovat, protože vozidlo mělo zatmavená boční skla, v místě bylo špatné pouliční osvětlení a vozidlo jelo příliš rychle. Trval i na tom, že – v rozporu s výpovědí svědků – bylo nepravděpodobné, aby bylo stažené boční okénko, přičemž odkázal na venkovní mrazivou teplotu i na to, že (jeho slovy) „předmětné vozidlo projíždělo okolo vozidla svědků J. a K. zleva, [kdy] není prakticky možné, aby bylo skrze zatmavené boční okénko spolujezdce vidět, zda má řidič okénko stažené či nikoliv“. Obviněný pak věrohodnost svědků sporoval zvláště tím, že odvolací soud vyvrátil jejich tvrzení o čirosti bočních skel a dále zpochybnil úvahu odvolacího soudu o tom, zda kuřáci stáhnou při kouření okénko i za chladného počasí. Upozornil na další možný rozpor ve svědeckých výpovědích, konkrétně na čas spuštění majáků. Současně sporoval i postup zasahujících policistů, kteří podle něj nestáli o to, aby se vzniklé nedorozumění vyřešilo ihned namístě, když se nepokusili kontaktovat jeho známého svědka J. P., aby se vysvětlilo, zda řídil on. I u tohoto svědka obviněný brojil proti soudnímu posouzení věrohodnosti, proto, že soudy jeho výpověď nepovažovaly za věrohodnou kvůli jeho předchozí trestné činnosti, což ze záznamů o odsouzení nelze a priori vyvozovat.
7. Za druhé považoval obviněný fotodokumentaci sněhové pokrývky, ve které absentovaly stopy na straně řidiče, za nepoužitelný důkaz (ve vztahu k tvrzení, podle něhož měl pravý řidič z auta vyběhnout před příjezdem zasahujících policistů). Namítal, že fotodokumentace byla pořízena až druhý den, nikoli hned při zákroku policie, a běh času tak měl pozdní fotodokumentaci důkazně znehodnotit. Znovu odkázal na nevěrohodnost zvláště svědka M. K. a na částečné vyvrácení jeho výpovědi.
8. Za třetí, v návaznosti na předchozí námitky, pak obviněný namítl neuplatnění zásady in dubio pro reo. Odkazoval na soudní praxi Ústavního soudu, nejdříve k problematice principu presumpce neviny (nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08; nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05), dále i k problematice „tvrzení proti tvrzení“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Jádrem argumentace v této části bylo, že pokud soudy nemají jiný přímý důkaz než svědecké výpovědi, musí velmi důkladně posuzovat pravdivost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí. Předchozími námitkami pak proti tomuto obviněný brojil a na tom demonstroval, že soudy činné dříve ve věci se posuzování pravdivosti výpovědí nevěnovaly s takovou péčí, na kterou odkazuje Ústavní soud v citované judikatuře, čímž měly dojít k nesprávnému skutkovému zjištění. Pokud by totiž soudy obou stupňů posuzovaly pravdivost svědeckých výpovědí řádně, zjistily by pochybnosti, v návaznosti na což by se podle zásady in dubio pro reo musely přiklonit k tomu výkladu provedených důkazů, který zatěžuje obviněného méně. Obviněný dodal, že (jeho slovy) „není rolí trestního soudu jen a pouze rozhodnout, která z verzí skutkového děje se mu jeví jako pravděpodobnější, nicméně by měl nad veškerou rozumnou pochybnost prokázat vinu osoby, proti níž se trestní řízení vede“. Porušení zásady presumpce neviny pak obviněný shledal i v tom, že soud nepovažoval jeho výpověď za věrohodnou, čímž k němu měl přistupovat jako k již odsouzenému.
9. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a sám nahradil zprošťujícím rozsudkem, eventuálně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc znovu přikázal k projednání Krajskému soudu v Plzni.
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že vyjádřené dovolací námitky obviněný předkládal prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování. Veškeré námitky, které v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračovaly meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
11. K zatmaveným světlům státní zástupkyně uvedla, že nelze plně akceptovat vyjádření obviněného, že zmíněná skla byla zcela tmavá, resp. úplně černá. Nadto upozornila na výpověď svědků (policistů), kteří tvrdili, že zahlédli řidiče také čelním sklem, které zatmaveno nebylo a otevřeným okénkem na straně řidiče. Křižovatka pak sice byla osvětlena pouze pouličním osvětlením, ale předmětné vozidlo bylo osvětleno i světlomety ze služebního vozidla a na autě se mohla odrážet i další světla. Oba svědci (policisté) se shodli v tom, že viděli muže na místě řidiče, který byl nakrátko ostříhaný, měl brýle, v levé ruce držel cigaretu, měl černou bundu s kapucí lemovanou kožíškem a žádná další osoba ve vozidle nebyla. Odvolací soud dále doplnil dokazování, neboť si vyžádal služební charakteristiky na oba policisty, ze které vyplynula obecná věrohodnost těchto svědků. Ohledně námitek obviněného, že neměl otevřené okénko s ohledem na roční období, uvedla, že obviněný je kuřákem, který si potřebuje zapálit cigaretu a zpravidla tak činí bez ohledu na venkovní počasí. Právní kvalifikace jednání obviněného tedy měla být zcela přiléhavá.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
16. Obviněný ve svém dovolání formálně odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Pokud jde o první z nich, vztahuje se ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. Jako samostatný dovolací důvod odráží dlouhodobě (do účinnosti novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud totiž nestojí mimo soustavu obecných soudů, a je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku z přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání, jak to ostatně bylo naformulováno i do § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v nyní účinném znění, který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo (jako další alternativy) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu.
18. I nadále tedy platí, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí, jak je zřejmé z ustanovení § 265r odst. 7 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 829/2022).
19. Obviněný přitom podstatu své dovolací argumentace, podle níž soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, postavil toliko na své verzi průběhu skutkového děje, tedy že neřídil on, nýbrž jiná osoba, přičemž nemohl být jako řidič identifikován. Obviněný tak svými námitkami brojil proti skutkovým zjištěním soudu prvního a druhého stupně a v dovolání (stejně jako dříve) předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou ovšem založil na zcela odlišném hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, a to ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., jak bylo uvedeno shora. Naopak reálně nenamítal zejména žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, což by bylo namístě, především pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Pokud ovšem (zjednodušeně řečeno) zejména svědci - policisté M.
K. a Z. J. uvedli, že obviněného, dílem přes přední sklo a dílem přes přední boční skla, viděli ve voze a současně v něm neviděli žádnou jinou osobu, to vše za situace, kdy projel dostatečně blízko a dostatečně pomalu kolem jejich zaparkovaného vozidla, a toto vozidlo pak sledovali, aniž by vznikl relevantní časový prostor pro vystoupení jiné osoby z tohoto vozidla, a následně ve vozidle nalezli obviněného, a současně jejich výpovědi byly shledány věrohodnými, není zjištění o tom, že právě obviněný toto vozidlo řídil, v žádném, natož zjevném rozporu s těmito důkazy (výslechem svědků).
Tento závěr pak není bez dalšího vyloučen skutečností, že obviněný ve shodě s dalším svědkem tvrdil jiný průběh skutkového děje. V řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
20. Obviněný tak fakticky jen vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů a na podkladě těchto námitek zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, která vycházela především z výpovědí svědků, kteří jednak každý za sebe, avšak v podstatě oba shodně podrobně popsali skutkovou událost a jednání obviněného, včetně situačních okolností. K vyvrácení části výpovědi svědků Nejvyšší soud – což lze však uvést již jen nad rámec možností přezkumu v dovolacím řízení – vnímá, že oba svědci vypověděli v tom smyslu, že boční okénka vozidla byla čirá (výpovědi u hlavního líčení ze dne 22. 8. 2022, č. l. 199 a násl.), byť odvolací soud toto vyvrátil (odstavec 19. odvolacího rozhodnutí). To však samo o sobě neznamená, že svědci úmyslně lhali nebo že by to muselo bez dalšího vyvolávat pochybnosti o pravdivosti zbytku jejich výpovědi, viz výpověď svědka M. K., který na dotaz obhájkyně uvedl: „Pokud jde o kouřová skla ve vozidle AR, myslím, že vepředu nebyla, každopádně ze služebního vozidla jsme do vozidla AR viděli zcela jasně.“. Hodnocení soudů, které tyto shledaly svědky – policisty věrohodnými, tak nevybočovalo z požadavků formální logiky a je prosté znaků svévole. Sám odvolací soud na tento rozpor poukázal a bral ho tedy na vědomí (odstavce 21. a 22. odvolacího rozhodnutí), i proto doplnil důkazní řízení o služební charakteristiku obou svědků. Lze pak dodat, že v zásadě méně významná je úvaha, do jaké míry kuřáci provádí svůj zlozvyk v autě za chladného počasí a zda přitom stahují okénko vozu, vzhledem k tomu, že toto okénko bylo podle výpovědí svědků stažené – tedy zda se obecně jednalo o více či méně pravidelný (v každém případě však možný) přístup je nepodstatné.
21. K námitce do pravdivosti výpovědi obviněného je pak možno odkázat i na odstavec 9. prvostupňového rozhodnutí, kde soud vysvětlil své závěry. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost porušení pravidla in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
22. K námitce o nepoužitelnosti důkazu týkajícího se absence stop ve sněhové pokrývce, kdy ohledání místa činu mělo probíhat až druhý den po ukončení jízdy, Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že soudy při svém skutkovém zjištění nevycházely z tohoto pozdního ohledání, ale přímo z výpovědi svědků. Což vyplývá z toho, že soud prvního stupně zmíněnou absenci stop nevyvozuje z listinných důkazů (odstavec 7. prvostupňového rozhodnutí), nýbrž z výpovědi svědků (odstavec 9. prvostupňového rozhodnutí). Podobně i odvolací soud dovozuje absenci stop z výpovědi svědků (odstavec 28. odvolacího rozhodnutí). Fotodokumentace sněhové pokrývky dokonce ani není v seznamu předkládaných listinných důkazů v rámci hlavního líčení (č. l. 200 a 216), kdy se státní zástupkyně tam činná vyjádřila, že fotografie místa zastavení nejsou k dispozici, protože fotodokumentace byla provedena až následující den po skutkové události.
23. Lze shrnout, že obsahem dovolání obviněného je opakované popírání toho, že by právě on byl osobou, která se dopustila žalovaného jednání, tedy že by právě on řídil vozidlo, jak plyne ze skutkové věty, a to způsobem nepodřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je potom možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Všechny dovolací námitky (důkazní důvěryhodnost, přípustnost důkazu, zásada in dubio pro reo) přitom brojí právě proti skutkovým závěrům soudů v předchozím řízení, a žádná dovolací námitka tudíž pod tento dovolací důvod nespadá, neboť podstatou žádné z nich není zpochybnění hmotněprávního závěru o naplnění některého ze znaků skutkových podstat výše citovaných trestných činů.
V. Závěr
25. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného M. W. se míjejí jak s uplatněnými, tak i s jakýmkoliv jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Radek Doležel předseda senátu