Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024 č. j. 30 Cdo 987/2024-112 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 29 Co 270/2023-89, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Klíčovou právní otázkou v nyní posuzovaném případě je, v jakém okamžiku vzniká odpovědnost státu za nedůvodně vedené trestní stíhání.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatel (žalobce) v občanském soudním řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici řízení (žalované) náhrady majetkové újmy ve výši 126 940 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Požadovaná částka představovala zaplacenou odměnu za obhajobu poskytnutou v trestním řízení, které pro stěžovatele skončilo zproštěním obžaloby.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. června 2023 č. j. 26 C 31/2023-48 rozhodl, že byly splněny všechny podmínky odpovědnosti státu (vedlejší účastnice) za škodu vzniklou v souvislosti s trestním stíháním, a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli požadovanou částku.
4. V odvolacím řízení se však stala spornou existence odpovědnostního titulu, tj. pravomocného zproštění obžaloby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v odvolacím řízení změnil v návětí uvedeným rozhodnutím prvostupňový rozsudek tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatel totiž podle městského soudu nebyl pravomocně zproštěn obžaloby, což učinilo žalobu na odškodnění předčasnou. V trestním řízení byl sice stěžovatel původně rozsudkem městského soudu ze dne 5. října 2020 č. j. 73 T 2/2018-13048 zproštěn obžaloby.
Proti tomuto rozsudku ovšem podal státní zástupce odvolání mimo jiné v neprospěch stěžovatele (ve věci bylo spolu se stěžovatelem trestně stíháno dalších 17 osob). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v odůvodnění rozsudku ze dne 11. dubna 2022 sp. zn. 4 To 49/2021 dospěl ve vztahu ke stěžovateli k závěru, že odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele bylo nedůvodné. Tento závěr se ovšem nepromítl ve výroku rozsudku vrchního soudu. To bylo jedním z důvodů, proč nejvyšší státní zástupce podal dne 24.
června 2022 dovolání proti rozsudku vrchního soudu. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že ačkoliv je z odůvodnění patrné, jak vrchní soud zamýšlel rozhodnout, výrok ohledně stěžovatele v rozsudku chybí. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku v řízení v režimu zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že stěžovatel ani k datu rozhodování odvolacího soudu nebyl pravomocně zproštěn obžaloby. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl v návětí označeným usnesením.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že vrchní soud vydal dne 18. prosince 2023 doplňující rozsudek č. j. 4 To 49/2021-14441, jímž původní rozsudek doplnil o chybějící výrok, podle něhož se odvolání v neprospěch stěžovatele zamítá. Nejvyšší soud však v dovolacím řízení s odkazem na § 243f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nepřihlédl ke změnám, k nimž došlo po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelovým hlavním argumentem bylo, že obecné občanskoprávní (civilní) soudy v napadených rozhodnutích postupovaly extrémně formalisticky a nerespektovaly materiální podstatu věci.
Podle stěžovatele z rozhodnutí prvostupňového trestního soudu a vrchního soudu vyplynulo, že stěžovatel byl zproštěn obhajoby. Civilní soudy nerespektovaly pravomocný rozsudek vrchního soudu, ačkoliv jsou vázány pravomocnými rozsudky v trestních věcech, a to i v případě, že je vůči nim podáno dovolání státního zástupce. Dané dovolání státního zástupce je podle stěžovatele pouhá "hra se slovíčky" a "hra o umístění správných slovíček na správné místo". Své závěry stěžovatel podpořil obsáhlými citacemi z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na další judikaturu a zopakoval, že formální nedostatek byl odstraněn doplňujícím rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. prosince 2023 č. j. 4 To 49/2021-14441.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti učinil klíčovou právní otázkou tohoto sporu, v jakém okamžiku vzniká odpovědnost státu za nedůvodně vedené trestní stíhání. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení splnění podmínek pro přiznání náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je úkolem především obecných soudů, nevybočují-li z ústavněprávních mezí.
8. Civilní soudy v tomto případě dospěly k závěru o nutnosti existence konkrétního pravomocného výroku, kterým se trestní řízení končí ve vztahu ke stěžovateli. Ústavnímu soudu nicméně nyní nezbývá než konstatovat, že tím obecné soudy nevybočily z mantinelů ústavnosti, neboť ke stejnému závěru Ústavní soud došel již v usnesení ze dne 20. srpna 2024 sp. zn. III. ÚS 2848/23 , které je stěžovateli známé a Ústavní soud na ně mutatis mutandis odkazuje. Posledně jmenovaná věc se týkala téhož stěžovatele, zastoupeného týmž zástupcem, stejných skutkových okolností, avšak jiného typu nároku (na přiměřené zadostiučinění) uplatňovaného z tvrzeného nezákonného trestního stíhání.
9. Také v nyní posuzovaném případu Ústavní soud, následovav předchozí rozhodnutí jiného senátu Ústavního soudu, tedy dospěl k závěru, že postup městského soudu, který zkoumal, zda došlo k formálnímu pravomocnému ukončení trestního stíhání stěžovatele ve výroku trestního soudu, nepřekročil mantinely ústavnosti. Je zřejmé, že se jedná o formální požadavek. To ovšem automaticky nezpůsobuje protiústavnost. Právo jako systém je na formálních požadavcích do značné míry založeno. Existenci formálního požadavku je třeba odlišovat od pejorativně vnímaného přepjatého formalismu, který může dosáhnout až protiústavní intenzity, a to zejména v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. Ústavní soud v tomto případě extrémní rozpor s principy spravedlnosti neshledal. Správnost a úplnost soudních rozhodnutí je důležitou hodnotou, která má podstatné přesahy do právní sféry jednotlivců a může vyvolávat další zásadní právní důsledky, tím spíš v případě trestních rozhodnutí. Ústavní soud i Nejvyšší soud již v minulosti konstatovaly, že chybějící výrok trestního rozhodnutí představuje podstatné pochybení, které je třeba s ohledem na právní jistotu odstranit, přičemž přichází v úvahu různé postupy, jak toho docílit (usnesení Ústavního soudu ze dne 31.
srpna 2011 sp. zn. III. ÚS 1500/11 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002 sp. zn. 7 Tdo 91/2002). Jakkoliv Ústavní soud nepopírá, že absence rozhodnutí o odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele ve výroku mohla být pro stěžovatele komplikací, podstatné z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je, že ani zamítnutím předčasně uplatněného nároku nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, toto rozhodnutí nezakládá překážku rei iudicatae (usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
srpna 2024 sp. zn. III. ÚS 2848/23 , bod 16) a stěžovatel mohl, resp. může svůj nárok uplatnit po doplnění chybějícího výroku.
10. Co se týče stěžovatelova poukázání na doplňující rozsudek vrchního soudu ze dne 18. prosince 2023 č. j. 4 To 49/2021-14441, ten byl vydán až po ústavní stížností napadeném rozhodnutí městského soudu. Městskému soudu tudíž logicky nelze vytýkat, že k němu nepřihlédl. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení nevzal doplňující rozsudek vrchního soudu v úvahu s ohledem na § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud již minulosti vyložil, že ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu je kogentní právní norma, která reflektuje povahu a funkci dovolání jako mimořádného opravného prostředku (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 21/16 , bod 12, a ze dne 18. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1487/19 , bod 11). V postupu Nejvyššího soudu v souladu s kogentním ustanovením procesního řádu tedy nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele.
11. Se stěžovatelovými zbylými námitkami, zejména odkazy na judikaturu, se již dostatečně vypořádaly obecné soudy (viz zejm. body 8-9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), s jejichž závěry se Ústavní soud ztotožnil, a také třetí senát Ústavního soudu v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2848/23
. Ani stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 15. listopadu 2023 sp. zn. II. ÚS 1224/23 na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť se týkal skutkově i právně odlišných otázek (šlo v něm o právo na přístup k Nejvyššímu soudu).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu