Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Kozelky, zastoupeného Mgr. Kryštofem Kobedou, advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2024 č. j. 5 As 18/2023-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2023 č. j. 10 A 71/2020-100, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl rozhodnutími Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva dopravy uznán vinným ze spáchání tří přestupků podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, spočívajících v porušení povinností při provozování taxislužby. Stěžovatel od počátku brojil zejména proti uložené pokutě ve výši 50 000 Kč, přičemž poukazoval na to, že již byl za stejné jednání postižen podle zákona č. 526/1990 S., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, pokutou ve výši 25 000 Kč.
2. Městský soud v Praze původně stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy vyhověl, jeho rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud. Následně Městský soud v Praze žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel neuspěl ani u Nejvyššího správního soudu, který napadeným rozsudkem zamítl jeho kasační stížnost.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá v prvé řadě likvidační charakter uložené pokuty, čímž bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Správní orgány ani soudy se dostatečně nezabývaly majetkovými poměry stěžovatele a zcela ignorovaly pokutu uloženou stěžovateli podle zákona o cenách. Pokuty uložené stěžovateli v souhrnu dosahují výše poloviny jeho ročních příjmů. Správní orgány stěžovatele vůbec nevyzvaly k tomu, aby se před rozhodnutím vyjádřil ke svým majetkovým poměrům.
4. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i posouzení otázky prekluze odpovědnosti za přestupky. Poukazuje na dvouletou lhůtu k projednání přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a na skutečnost, že Ministerstvo dopravy rozhodlo o jeho odvolání až téměř čtyři roky po spáchání přestupku, respektive téměř tři roky po podání odvolání. Subsidiární aplikace zákona o přestupcích je dle názoru stěžovatele možná, neboť zákon o silniční dopravě neobsahoval vlastní procesní úpravu.
5. Poslední námitkou stěžovatel poukazuje na porušení zákazu dvojího trestání. Správní orgány o přestupcích podle zákona o silniční dopravě a podle zákona o cenách nerozhodovaly ve společném řízení a při ukládání sankce neuplatnily absorpční, nýbrž asperační zásadu, respektive kumulovaly sankce za sbíhající se delikty. Stěžovatel byl navíc de facto vícekrát potrestán za jedno protiprávní jednání spočívající v úpravě taxametru s cílem předražit cenu za přepravu.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel do ústavní stížnosti jen mechanicky převzal obsah kasační stížnosti, který toliko přizpůsobil změně adresáta z Nejvyššího správního soudu na Ústavní soud (ne zcela důsledně, např. v bodě 18 namítá i nezákonnost a v bodě 25 se zjevně obrací na Nejvyšší správní soud), aniž reagoval na způsob, jakým ji vypořádal Nejvyšší správní soud, či alespoň rozhojnil argumenty dotýkající se ústavněprávní roviny (v řízení před správními soudy z pochopitelných důvodů kladl důraz především na výklad a aplikaci podústavního práva, byť s ústavněprávními přesahy, a judikaturu správních soudů).
Ústavní soud není dalším článkem soustavy správního soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem tedy není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti (srov. například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV.
ÚS 1098/18 , U 4/89 SbNU 803).
8. Nejvyšší správní soud a před ním i Městský soud v Praze se řádně zabývaly všemi stěžovatelovými námitkami, přihlédly ke všem relevantním skutečnostem a své závěry přesvědčivě odůvodnily, přičemž stěžovatel neuvedl nic, co by je mohlo z ústavněprávního hlediska zpochybnit. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
9. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že Magistrát hlavního města Prahy stěžovatele již na počátku řízení vyzval k prokázání jeho majetkových poměrů a před vydáním rozhodnutí o přestupku mu umožnil vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům, stěžovatel však ve správním řízení likvidační charakter pokuty nenamítal (ani v souvislosti s pokutou uloženou podle zákona o cenách). Na toto skutkové zjištění stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereagoval, pouze nepodloženě tvrdil opak. Tvrzení, že pokuta dosahuje poloviny ročních příjmů stěžovatele, je liché, neboť zde stěžovatel zaměňuje údaje ze svého daňového přiznání o dosažených příjmech a dosaženém zisku. Správní soudy se majetkovou situací stěžovatele zabývaly v dostatečném rozsahu a bez adresné polemiky s jejich závěry jim v tomto směru nelze nic vytknout.
10. S výší uložené pokuty souvisí i třetí stěžovatelova námitka týkající se porušení zákazu dvojího trestání s ohledem na pokutu uloženou podle zákona o cenách. Nejvyšší správní soud vyšel ze své judikatury, že absorpční zásadu lze při ukládání sankce za přestupek uplatnit pouze za předpokladu, že jsou splněny podmínky pro vedení společného řízení, což v případě stěžovatele nebylo splněno, neboť stěžovatel porušil právní povinnosti v různých oblastech veřejné správy a příslušnost k projednání jeho přestupkům náležela různým správním orgánům. Na tomto výkladu Ústavní soud doposud neshledával nic protiústavního (usnesení ze dne 24. ledna 2024 sp. zn. III. ÚS 1535/23 , ze dne 24. dubna 2024 sp. zn. IV. ÚS 260/24 či ze dne 22. května 2024 sp. zn. I. ÚS 1148/24 ) a není důvod se od tohoto závěru odchylovat.
11. K otázce dvojího postihu za tentýž skutek (zákazu ne bis in idem), jíž se stěžovatel ve své argumentaci též letmo dotkl, lze odkázat na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (především rozsudky velkého senátu ze dne 10. února 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, a ze dne 15. listopadu 2016 ve věci A a B proti Norsku, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11), z níž Ústavní soud i obecné soudy vycházejí. V tomto kontextu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že přestupky podle zákona o silniční dopravě na jedné straně a podle zákona o cenách na straně druhé byly spáchány dvěma samostatnými a na sobě nezávislými jednáními, což vylučuje totožnost skutku (idem). Ani tento závěr stěžovatel nijak relevantně nezpochybnil.
12. Nejvyšší správní soud dostatečně odůvodnil i svůj náhled na otázku zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupek v důsledku prekluze opřený o zvláštní úpravu (lhůtu pro zahájení řízení) v zákoně o silniční dopravě, která vylučuje analogickou aplikaci zákona o přestupcích. Proti tomu stěžovatel jen obecně namítal, že zákon o silniční dopravě neobsahoval vlastní procesní úpravu, což zcela pomíjí § 36 uvedeného zákona ve znění účinném do 3. října 2017 (tedy v době spáchání přestupku), o nějž své závěry opřel Nejvyšší správní soud.
13. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu