Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Procingera, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2263/2024-507 ze dne 6. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 49/2024-465 ze dne 15. 5. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 7 C 255/2021-359 ze dne 4. 12. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1) Olgy Matoušové, 2) Ing. Petra Sudka a 3) PhDr. Magdaleny Sudkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Matka stěžovatele bydlela v nájmu u vedlejších účastníků na základě tzv. dekretu. Po její smrti se stal nájemcem stěžovatel. Vedlejší účastníci stěžovatele vyzvali k zaplacení dluhu na nájemném, který vznikl tím, že stěžovatelova matka nehradila zvýšené nájemné. Podle stěžovatele ovšem ke zvýšení nájemného vůbec nedošlo, neboť tvrdil, že se na dohodě o navýšení nájemného nejednalo o podpis jeho matky. Jelikož chtěl stěžovatel zabránit výpovědi z nájmu, dluh na nájemném ve výši 117 168 Kč zaplatil. Učinil nicméně výhradu a vyzval vedlejší účastníky k vrácení částky z titulu bezdůvodného obohacení.
2. K žalobě stěžovatele se věcí zabýval Obvodní soud pro Prahu 3. Ten napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 117 168 Kč včetně příslušenství zamítl (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení částku 210 012,20 Kč (výrok II) a současně i povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 20 700 Kč (výrok III). Obvodní soud odůvodnil, že původně znalec nebyl schopen říci, zda se jedná o podpis matky stěžovatele, nicméně z doplněných listin, které soud získal od bývalého zaměstnavatele vedlejší účastnice a úřadu práce, již jasně určil, že se o její podpis jedná. Nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentaci, že k navýšení mělo dojít pouze s přiznáním příspěvku na bydlení či že navýšení je neplatné z důvodu nepřiložení plné moci k dohodě o navýšení nájemného.
3. Stěžovatel podal odvolání. Nesouhlasil zejména s postupem obvodního soudu, který si z vlastní iniciativy vyžádal pro znalce další podkladové materiály, na základě kterých již znalec v doplňku znaleckého posudku jasně určil, že se jedná o podpis stěžovatelovy matky. Pochybení obvodního soudu shledával i v telefonickém kontaktu mezi soudem a soudním znalcem. Městský soud v Praze nicméně této argumentaci nepřisvědčil a napadeným rozsudkem potvrdil výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen plnit vedlejším účastníkům každému v rozsahu 1/3, tedy každému na náhradě nákladů řízení zaplatit 70 004,07 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I). Současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 9 512 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatel nenapadl žádné právní závěry, na nichž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
5. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních a ústavně garantovaných práv, a to do práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
6. S odkazy na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu namítá, že soud prvního stupně svým procesním postupem, při kterém z úřední činnosti kontaktoval soudního znalce a zajistil další podklady pro vyhotovení doplňku znaleckého posudku, porušil § 120 odst. 2 občanského soudního řádu a současně i zásadu rovnosti zbraní účastníků řízení. Tvrdí, že kdyby zůstal obvodní soud procesně nečinný, dospěl by soud k úplně jinému závěru, neboť výsledky původního znaleckého posudku bez doplňku byly jasně příznivé pro stěžovatele. Tento krok byl navíc uskutečněn již po koncentraci řízení a aniž by to navrhl některý z účastníků probíhajícího řízení. Soud podle stěžovatele flagrantně pochybil i tím, že telefonicky kontaktoval soudního znalce. Takový postup je podle něj netransparentní a jedná se o příklady kabinetního jednání soudu. Ani jeden z účastníků řízení přitom na výslechu soudního znalce netrval.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nepředkládá žádnou souvislou argumentaci, která by relevantním způsobem zpochybňovala závěry dovolacího soudu. Důvodem odmítnutí dovolání přitom byla skutečnost, že stěžovatel nenapadl žádné právní závěry, na nichž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. S tímto závěrem přitom Ústavní soud po vyžádání dovolání stěžovatele souhlasí a ve shodě s dovolacím soudem konstatuje, že odvolacímu soudu pouze vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady ovšem samy o sobě, jak Nejvyšší soud taktéž konstatuje, založit přípustnost dovolání nemohou. Ústavní soud se ovšem ztotožňuje i se závěrem Nejvyššího soudu, který vyjádřil tento soud coby obiter dictum k námitkám stěžovatele, které se týkaly procesních pochybení odvolacího soudu.
10. Stěžovatelem předestřenou argumentací, týkající se stěžovatelem tvrzeného nesprávného procesního postupu obvodního soudu, se přitom dostatečným způsobem vypořádal již odvolací soud (srov. body 25 až 30 napadeného rozsudku městského soudu). Městský soud přitom velmi jasně a srozumitelně odůvodnil, proč v nyní řešené věci k porušení zákona, jakož i stěžovatelových základních práv, nedošlo. Vypořádal se i se stěžovatelem tvrzenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Pro stručnost Ústavní soud na tyto závěry odkazuje.
Tento způsob vypořádání v napadeném usnesení potvrdil jako obiter dictum i Nejvyšší soud (srov. body 5 a 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Přisvědčit nelze ani stěžovatelově argumentaci, že se v případě doplňku znaleckého posudku jednalo o důkaz nezákonně připuštěný po koncentraci řízení. Ústavní soud má za to, že v případě doplňku se jedná o obdobné pochybnosti, které jsou jinak řešeny revizním znaleckým posudkem. U něj je přitom rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v názoru, že "[n]a základě důkazního návrhu účastníka na vypracování znaleckého posudku [...] soud nechá vypracovat nejen požadovaný znalecký posudek, ale v případě pochybností o jeho správnosti též revizní znalecký posudek" (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 465/2024 z 26.
2. 2025, bod 17).
11. K porušení principu rovnosti zbraní taktéž Ústavní soud poukazuje na odůvodnění městského soudu, kterým tento soud vhodně konstatuje, že obvodní soud opatřením dalších srovnávacích podkladů pro znalce mohl stejně tak napomoci i výsledku zkoumání, jehož výsledkem by bylo konstatování znalce, že se o podpis matky stěžovatele nejedná, a tedy domoci k procesnímu úspěchu stěžovatele. Původní závěr soudního znalce totiž nezněl tak, že se nejedná o podpis stěžovatelovy matky, ale tak, že soud nemůže konstatovat, že se o podpis matky stěžovatele jedná. Důvodem byl nedostatek srovnávacích podpisů a vzorků písma matky stěžovatele (srov. bod 23 rozsudku městského soudu a 17 rozsudku obvodního soudu).
12. Vzhledem k výše uvedenému byla stěžovatelova ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu