Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. května 2025 č. j. 2 To 99/2025-308 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. dubna 2025 č. j. 6 T 111/2024-302 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. června 2025 č. j. 6 T 111/2024-311, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v trestním řízení, v němž byl obžalován pro přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, namítl podjatost soudkyně Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud"). Podjatost spatřoval v tom, že samosoudkyně přes opakované žádosti jeho obhájce neumožnila stěžovateli během jeho výslechu poradu s obhájcem. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl, že uvedená soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v návětí označeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele. Krajský soud připustil, že soudkyně měla v danou chvíli umožnit stěžovateli poradu s obhájcem a že postupem okresního soudu došlo k určitému omezení práva na obhajobu. Současně ale dodal, že tato skutečnost nemůže být důvodem pro vyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, neboť důvodem pro vyloučení nemohou být procesní či jiná pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci.
2. Stěžovatel podal proti uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost s tvrzením, že porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1, 2, 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky. Namítá, že závěry obecných soudů jsou frapantním porušením práva na nezávislý a nestranný soud. Součástí práva na obhajobu je podle stěžovatele volit v kterékoliv fázi řízení, kdy a jak se bude radit se svým obhájcem.
V daném případě však měl údajně excesivní a svévolný postup soudkyně vyprázdnit právo na obhajobu a zpochybnit nestrannost soudu. V tomto ohledu stěžovatel vysvětlil, že odmítá formální postup obecných soudů založený na dikci § 30 trestního řádu, a naopak staví ústavní stížnost na ztrátě důvěry v nestrannost soudkyně v důsledku odepření práva na poradu s obhájcem a zvýhodnění dalších stran trestního řízení, a to nezhojitelným způsobem. Dále stěžovatel tvrdí, že stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy a měla by být připuštěna podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Konečně uvádí, že o (ne)aplikaci uvedeného ustanovení musí rozhodnout senát Ústavního soudu, nikoliv soudce zpravodaj.
3. Než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 7. února 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.) uvedl, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. V tomto ohledu nyní posuzovaná ústavní stížnost není přípustná, neboť směřuje proti usnesení o nevyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení.
Takovým usnesením se řízení nekončí a stěžovatel má nadále k dispozici procesní prostředky, včetně řádných a mimořádných opravných prostředků, kterými může podjatost soudkyně zpochybnit [viz citované stanovisko, bod 19]. Jak ostatně uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí, nápravu vad řízení či soudního rozhodování zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoliv institut námitek podjatosti (bod 9 napadeného usnesení krajského soudu). Teprve po vyčerpání uvedených prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že stav protiústavnosti trvá, může podat ústavní stížnost a v ní námitky proti vyhodnocení podjatosti zopakovat (citované stanovisko Pl.
ÚS-st. 58/23, bod 26).
6. Ústavní soud rovněž nevidí důvod pro výjimečný postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 58/23 připouští, že se i v tomto typu případů může uplatnit výjimka obsažená v uvedeném ustanovení zákona o Ústavním soudu. Zdůrazňuje však, že je věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti přesah vlastních zájmů řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury Ústavního soudu vyložil (bod 33 stanoviska Pl. ÚS-st. 58/23). Stěžovatel v tomto směru zejména uvedl, že jím namítaný deficit nelze v pokračujícím trestním řízení účinně napravit. Podle judikatury Ústavního soudu však stěžovatele ve vztahu k přesahu vlastních zájmu ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tíží argumentační břemeno. Musí upozornit na systémový či strukturální problém ústavního významu [nález ze dne 31. července 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17
(N 129/90 SbNU 139), body 27-29]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána. Ústavní soud v nyní posuzované věci naplnění podmínky přesahu vlastního zájmu stěžovatele neshledal, neboť tento případ závažnosti výše uvedených kvalifikovaných přesahů vlastního zájmu nedosahuje. Stěžovatel nepoukázal na existenci systémového problému, sám označuje jednání za excesivní. Z ústavní stížnosti není ani zřejmé, proč je na místě, aby uvedenou otázku měl Ústavní soud řešit dříve, než k tomu dostanou příležitost obecné soudy v případném řízení o opravných prostředcích (viz výše).
7. Co se týče stěžovatelova požadavku, aby o přesahu jeho vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodoval senát Ústavního soudu, tento požadavek nemá oporu v zákonu. Ústavní soud naplnění podmínek pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním zjišťuje ve fázi rozhodování o přípustnosti ústavní stížnosti. V této fázi tak neřeší meritorně důvodnost vznesených ústavněprávních námitek. Přesah vlastních zájmů může usuzovat toliko z vnějších okolností (usnesení ze dne 15.
ledna 2025 sp. zn. III. ÚS 3467/24 , bod 10; ze dne 12. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1671/11 či ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04 ). Závěru Ústavního soudu ostatně nasvědčuje i ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu napříč jednotlivými soudci a soudkyněmi (z nedávné doby např. usnesení ze dne 23. dubna 2025 sp. zn. III. ÚS 1071/25 , usnesení ze dne 15. ledna 2025 sp. zn. III. ÚS 3467/24 , usnesení ze dne 27. listopadu 2024 sp. zn. IV. ÚS 2489/24 , usnesení ze dne 24. června 2021 sp. zn. I.
ÚS 1194/21 nebo usnesení ze dne 14. února 2019 sp. zn. II. ÚS 241/19 ). Neobstojí tedy stěžovatelův argument, že posouzení přesahu vlastních zájmů předchází posouzení věci samé, a proto má rozhodovat senát na základě § 15 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj