Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti SKIAREÁL KLÍNOVEC s.r.o., sídlem Belgická 681/5, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené advokátem Mgr. Lukášem Máchalem, sídlem Plzeňská 1972/158, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 292/2025-859 ze dne 31. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a města Boží Dar, sídlem Boží Dar 1, zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Polčákem, sídlem Řehenice 10, Pyšely, a společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a.s., sídlem Studentská 328/64, Karlovy Vary, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Hronem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud nečekaně zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu v Ostrově.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 12 C 334/2020, stěžovatelka se žalobou proti městu Boží Dar (první žalovaný) a společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a.s. (druhá žalovaná), domáhala nahrazení jejich projevu vůle vydat kladné stanovisko s připojením stavby stěžovatelky k vodovodu a kanalizaci. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem č. j. 12 C 334/2020-601 ze dne 2. 6. 2023 žalobě vyhověl a tento rozsudek byl potvrzen i rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 309/2023-802 ze dne 26. 9. 2024 jako soudu odvolacího. Ve věci následně rozhodoval Nejvyšší soud, který dovolání prvního žalovaného odmítl (výrok I), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a řízení zastavil (výrok II), rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu v Ostrově (výrok III) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady řízení prvnímu žalovanému ve výši 54 506,50 Kč (výrok IV), druhé žalované ve výši 27 840 Kč (výrok V) a státu ve výši 55 366,67 Kč. (výrok VI).
3. Jak Nejvyšší soud vysvětlil, dovolání druhé žalované bylo přípustné, neboť vznesla otázku dosud v rozhodovací praxi neřešenou, a proto musel přihlédnout též k vadám řízení. V dané věci přitom bylo řízení stiženo zmatečnostní vadou, neboť soudy rozhodovaly ve věci, která nenáleží do jejich pravomoci, jelikož nárok stěžovatelky nemá občanskoprávní povahu. Poněvadž státní správu na úseku vodovodů a kanalizací vykonávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností, postoupil Nejvyšší soud věc Městskému úřadu v Ostrově jako úřadu místně příslušnému.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá podrobnou argumentaci k tomu, že její nárok má soukromoprávní povahu a soudy měly pravomoc o něm rozhodnout; naopak Městský úřad v Ostrově podle jejího názoru o věci rozhodovat nemůže. V této souvislosti stěžovatelka namítá porušení práva na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, neboť se ochrany svých práv domáhá již přes pět let a v důsledku postupu Nejvyššího soudu je rozhodnutí v nedohlednu. Práva stěžovatelky měla být dále porušena tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není dostatečně odůvodněno a že je pro všechny účastníky překvapivé - nedostatkem pravomoci se nezabýval žádný ze soudů a nenamítali ji ani žalovaní. Stěžovatelka zde odkazuje i na nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20 ze dne 1. 9. 2020 (N 173/102 SbNU 18), podle něhož soudy nesmějí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení.
5. Stěžovatelka brojí i proti výrokům o nákladech řízení. Jak uvádí, otázka pravomoci může být někdy velmi složitá a stěží lze po účastníkovi řízení vyžadovat, aby vždy předem tušil, zda bude řízení zastaveno, či nikoli. V posuzované věci ani soudy o své pravomoci nepochybovaly, stěžovatelka tedy o tom, že soudy nemají pravomoc spor rozhodnout, nemohla objektivně vědět a při rozhodování o nákladech řízení k tomu mělo být přihlédnuto.
6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky o soukromoprávní povaze nároku a s odkazem na judikaturu vysvětlil, proč je podle jeho názoru příslušný právě Městský úřad v Ostrově. Jde-li o délku řízení, Nejvyšší soud rozhodl během nižších jednotek měsíců, přičemž ani dlouhá doba řízení nemůže zhojit nedostatek pravomoci soudů, ke které je Nejvyšší soud povinen přihlédnout kdykoliv za řízení i bez návrhu.
8. První žalovaný má za to, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta pro nepřípustnost, neboť řízení pokračuje před správním orgánem, který již ve věci koná. Napadeným rozsudkem tedy věc neskončila, ale v rámci pořadu práva o ní budou rozhodovat zákonem určené orgány. Stěžovatelka je pánem sporu a sama se rozhodla, jak bude své zájmy prosazovat. Podala-li žalobu, která nebyla v souladu s pořadem práva, jde o její odpovědnost se všemi důsledky. Stěžovatelkou řešená problematika pak spadá do podústavního práva a k jejímu vyřešení jsou určeny obecné soudy, nikoliv Ústavní soud, první žalovaný nadto plně souhlasí s argumentací Nejvyššího soudu.
9. Druhá žalovaná považuje napadené rozhodnutí za logické, řádně odůvodněné a opírající se o stávající judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"). Podle druhé žalované navíc nejde o konečné rozhodnutí ohledně předmětu sporu a ústavní stížnost by měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
10. Stěžovatelka v replice uvedla, že vyjádření účastníků nevyvrací její argumentaci týkající se rozlišování veřejného a soukromého práva, kterou stěžovatelka dále posílila mimo jiné o odkazy na judikaturu správních i civilních soudů. Jde-li o délku řízení, stěžovatelka netvrdí, že byla způsobena samotným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale že do korespondujícího práva stěžovatelky bylo zasaženo v souhrnu, neboť o připojení stavby k vodovodu a kanalizaci žádá již od roku 2019. Dále stěžovatelka uvedla, že věc má ústavní rozměr a že proti napadenému rozhodnutí nemá žádný opravný prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud by byl Ústavní soud jiného názoru, shledává stěžovatelka splněnými podmínky § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, neboť věc podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby vyčkávala do rozhodnutí o posledním prostředku ochrany.
11. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů. Tomu odpovídá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
13. V souladu s uvedeným se judikatura Ústavního soudu ustálila v závěru, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci civilních soudů a postoupení věci správním orgánům jsou nepřípustné. Procesně obdobnou situací, jako je ta nyní posuzovaná, se Ústavní soud zabýval např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 845/16 ze dne 30. 5. 2016, v němž konstatoval, že Nejvyšší soud věc svým rozhodnutím neukončil, nýbrž postoupil k rozhodování jinému státnímu orgánu, na čemž nic nemění, že jde o orgán veřejné správy.
14. Na to Ústavní soud navázal i v usnesení sp. zn. I. ÚS 470/21 ze dne 10. 3. 2021, v němž řešil přípustnost ústavních stížností proti rozhodnutím, kterými bylo civilní řízení zastaveno a žalobce byl poučen, že podle § 72 odst. 3 soudního řádu správního může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Ústavní soud uvedl, že sice došlo k zastavení řízení a k vyčerpání opravných prostředků v rámci občanského soudního řízení, ovšem nadále platí, že stěžovatel má k dispozici ochranu v rámci správního soudnictví, případně i v řízení před zvláštním senátem, a tedy "i když bylo o stěžovatelově věci rozhodnuto v civilní větvi rozhodnutím, proti němuž není žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek v občanském soudním řízení přípustný, stále nedošlo - chápáno v komplexu celého právního řádu - k vyčerpání všech opravných prostředků, které má stěžovatel k dispozici, ani není dosud nezvratně dáno, že právě právní názor, o který se napadená rozhodnutí opírají, je právním názorem správným a nezměnitelným např. právě rozhodnutím zvláštního senátu".
15. Obdobný závěr Ústavní soud vyslovil i v usneseních sp. zn. III. ÚS 3915/18 ze dne 27. 12. 2018 či sp. zn. IV. ÚS 72/04 ze dne 5. 5. 2004; v posledně uvedeném rovněž upozornil, že pokud by ve věci rozhodoval zvláštní senát, rozhodovalo by o případné ústavní stížnosti proti jeho rozhodnutí plénum Ústavního soudu. Předjímat jak rozhodnutí tohoto zvláštního senátu, tak eventuálně i rozhodnutí pléna Ústavního soudu senátním nálezem Ústavní soud tehdy označil za nepřijatelné.
16. Zabývat se tak za dané situace nelze ani námitkami procesní povahy. Pokud stěžovatelka např. namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu pro ni bylo překvapivé, stále platí, že argumenty ohledně pravomoci soudů může uplatňovat v probíhajícím správním řízení, resp. v řízení před správními soudy.
17. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost v části mířící proti výrokům II a III rozsudku Nejvyššího soudu pro nepřípustnost odmítl. Neshledal přitom podmínky pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) či b) zákona o Ústavním soudu.
18. Výjimka podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je určena pro situace, kdy stěžovatel, ač má k dispozici procesní prostředky, jimiž by mohl chránit svá práva, tyto nevyužije a obrátí se rovnou na Ústavní soud (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1581/22 ze dne 14. 7. 2022), neslouží však k tomu, aby Ústavní soud zasahoval do probíhajících řízení, tím spíše, aby nahrazoval rozhodování zvláštního senátu. Nehledě na to, Ústavní soud stěžovatelkou stručně zmíněný podstatný přesah jejích zájmů v této věci neshledává - jde o běžný spor, jehož případný "právní přesah" může být řešitelný k tomu speciálně určeným orgánem veřejné moci.
19. Pro postup podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu pak nestačí toliko to, že určité řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost, trvá dlouho. Ve věci nyní rozhoduje správní orgán a z ničeho neplyne, že by v řízení před ním, pokud by toto řízení bylo pro tyto účely nyní považováno za řízení o opravném prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, docházelo ke značným průtahům (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 538/22 ze dne 28. 2. 2022).
20. Odmítnutí ústavní stížnosti v této části není "nepřípustným formalismem", který Ústavní soud spatřoval v případném odmítnutí ústavní stížnosti v nálezu sp. zn. I. ÚS 942/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 16/64 SbNU 163); o "nepřípustný formalismus" by totiž tehdy šlo proto, že by odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost kvůli nevyčerpání dovolání bylo v rozporu s poučením, které se tehdejšímu stěžovateli dostalo ze strany odvolacího soudu. Pro úplnost lze poznamenat, že Ústavní soud sice v daném nálezu taktéž řešil ústavní stížnost proti rozhodnutím, kterými byla věc postoupena správnímu orgánu, okolnosti věci však byly odlišné [šlo o výklad tehdy napadenému rozhodnutí předcházejícího rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] a k otázce přípustnosti se Ústavní soud v nyní řešeném kontextu výslovně nevyjádřil a žádný závazný právní názor nevyslovil.
21. Ačkoliv výše uvedenými usneseními sp. zn. I. ÚS 845/16 a I. ÚS 470/21 , z nichž Ústavní soud nyní vychází, byly ústavní stížnosti proti rozhodnutím o zastavení řízení a postoupení věci správnímu orgánu odmítnuty jako celek, v nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou proti výrokům IV, V a VI, tedy proti výrokům o nákladech řízení. Rozdílem oproti předchozím případům je, že stěžovatelka uplatnila proti těmto výrokům samostatnou argumentaci, přičemž výše uvedené závěry o nevyčerpání všech prostředků ochrany ve vztahu k nákladovým výrokům neplatí a samotná otázka nákladů řízení již ve správním řízení, resp. ve správním soudnictví řešena být nemůže.
22. Je pravda, že do jisté míry obdobná situace nastává tehdy, podají-li stěžovatelé ústavní stížnost proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízeních, zatímco protistrana podá proti meritorním výrokům dovolání. Ačkoliv v dovolacím řízení již také nemůže být otázka nákladů řízení před soudy nižších stupňů sama o sobě přezkoumávána, Ústavní soud přesto za dané situace ústavní stížnost odmítá pro nepřípustnost (předčasnost), neboť stále probíhá řízení, jehož výsledek může rozhodnutí o nákladech ovlivnit (vyhoví-li Nejvyšší soud dovolání, zruší i nákladové výroky napadených rozhodnutí). I v nyní posuzované věci může teoreticky ještě dojít ke zrušení napadených nákladových výroků, a to případným rozhodnutím zvláštního senátu. Rozdíl Ústavní soud spatřuje zejména v tom, že v uváděném příkladu již probíhá (dovolací) řízení, jehož výsledek může bezprostředně ovlivnit ústavní stížností napadené nákladové výroky. V nynější věci by naopak odmítnutí ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům pro nepřípustnost znamenalo po stěžovatelce požadovat, aby i v případě, že se s pravomocí správních orgánů (či s výsledkem správního řízení) ztotožní, usilovala o vyvolání kompetenčního sporu a konstatování kompetence soudů v občanském soudním řízení jen za tím účelem, aby dosáhla zrušení výroků civilního soudu o nákladech řízení zvláštním senátem. Tuto procesní cestu nelze považovat za prostředek ochrany, který by stěžovatelka měla k dispozici ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
23. Přezkum Ústavního soudu se však musí omezit skutečně na rozhodnutí o nákladech řízení a Ústavní soud při něm musí vyjít z toho, že řízení o žalobě stěžovatelky bylo zastaveno. S ohledem na uvedené pak Ústavní soud v této části shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, vycházeje zejména z toho, že dle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.) jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové - mimořádné - okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
24. V posuzované věci stěžovatelka ohledně nákladů řízení argumentuje tím, že zastavení řízení nebylo její chybou a že jde o složitou otázku, jejíž úskalí nerozpoznaly ani soudy prvního a druhého stupně. V těchto námitkách Ústavní soud onu mimořádnost nespatřuje. Rozhodnutí podat civilní žalobu učinila stěžovatelka a z ústavní stížnosti se nepodává, že by se při tom např. řídila poučením správního orgánu v téže věci či ustálenou (a až následně překonanou) rozhodovací praxí řešící totožnou otázku [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2174/20 ze dne 5. 10. 2021 (N 174/108 SbNU 120)].
25. Ústavní soud se již několikrát zabýval situacemi, kdy soudy při zastavení řízení pro nedostatek procesních podmínek zkoumaly míru zavinění žalobce i s ohledem na složitost věci. Tento postup sice označil - i s ohledem na výše citovaný nález - za ústavně konformní, to ale neznamená, že by šlo o postup vždy z ústavněprávního hlediska nezbytný, či dokonce v každém z řešených případů zákonný (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3049/24 ze dne 17. 12. 2024). Pořád platí, že u nákladových výroků Ústavní soud koriguje jen zjevné excesy, přičemž zde závěr Nejvyššího soudu, že zastavení řízení zavinila stěžovatelka podáním žaloby u orgánu, který k tomu nemá pravomoc, excesem není [viz též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 478/04 ze dne 18. 1. 2006 (N 16/40 SbNU 129), který za obdobné situace konstatoval, že pokud je řízení zastaveno v důsledku chybného postupu žalobce, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal].
26. Zjevně neopodstatněnou je konečně ústavní stížnost i ve vztahu k výroku I rozsudku Nejvyššího soudu, jelikož jím došlo k odmítnutí dovolání první žalované a z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by tím měla být zasažena (natož porušena) ústavně zaručená práva stěžovatelky.
27. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu