ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně SKIAREÁL KLÍNOVEC s.r.o., se sídlem v Praze, Belgická 681/5, IČO: 09617124, zastoupené Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem v Praze, Plzeňská 1972/158, proti žalovaným 1) městu Boží Dar, se sídlem v Božím Daru 1, IČO: 00479705, zastoupenému JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 657/7, a 2) Vodárnám a kanalizacím Karlovy Vary, a.s., se sídlem v Karlových Varech, Studentská 328/64, IČO: 49789228, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 334/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2024, č. j. 13 Co 309/2023-802, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 6. 2023, č. j. 12 C 334/2020-601, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2024, č. j. 13 Co 309/2023-802, se ruší a řízení se zastavuje. III. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Městskému úřadu v Ostrově. IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 54 506,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Roberta Bezděka, CSc., advokáta se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 657/7. V. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 27 840,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. VI. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náklady řízení ve výši 55 366,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 C 334/2020-601, nahradil projev vůle žalovaného 1) a žalované 2) vydat kladné stanovisko ve věci připojení stavby s názvem „XY“, realizované na budově č. p. XY, která je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY (dále jen „stavba“), k vodovodní síti ve vlastnictví žalovaného 1), jejímž provozovatelem je žalovaná 2), a to způsobem blíže specifikovaným ve výroku (výrok I). Dále nahradil projev vůle obou žalovaných vydat kladné stanovisko ve věci připojení téže stavby ke kanalizační síti ve vlastnictví žalovaného 1), jejímž provozovatelem je žalovaná 2), a to způsobem blíže specifikovaným ve výroku II (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 13 Co 309/2023-802, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
4. Žalovaný 1) v dovolání uvedl, že nadále trvaly jeho výhrady uplatněné v rámci jím podaného odvolání vůči rozsudku soudu prvního stupně, neboť měl za to, že se odvolací soud s nimi řádně nevypořádal, zejména nedostatečně posoudil kapacitu čistírny odpadních vod města Boží Dar, která je podle jeho názoru nedostatečná pro připojení stavby žalobkyně. Za zcela zásadní nedostatek v rozhodnutí soudu považoval, že se soudy vůbec nezabývaly jeho argumentem, že zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, mu ukládá jeho rozhodnutí podřídit potřebám obce a jejich obyvatel. K tomu upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III ÚS 1669/11, podle něhož při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územně samosprávného celku na samosprávu na straně jedné a význam důvodů svědčících pro zásah na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Má za to, že v daném řízení jde o případ, v němž by měla být vyřešena právní otázka hmotného práva týkající se aplikace zákona o obcích pro případy nahrazení projevu vůle obce patřící do samostatné působnosti obce. Navrhl, aby s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud napadený rozsudek ve všech jeho výrocích zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná 2) spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a jednak na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka jako první předložila otázku, zda je možné nahradit souhlas provozovatele k připojení na vodovod a kanalizaci ve smyslu § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, (dále jen „ZVaK“), když projev vůle není v žalobním petitu a následně v rozsudku dostatečně určitý – tj. neobsahuje odkaz na stavební dokumentaci. Soudu v tomto směru vytkla, že se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1161/2010, 23 Cdo 1122/2010 a 30 Cdo 4271/2007, která se týkají určitosti právního úkonu. Jako druhou uvedla dovolatelka navazující otázku, zda pro vydání stanoviska k připojení na vodovod a kanalizaci ve smyslu § 8 odst. 5 ZVaK je třeba kompletní dokumentace. V této souvislosti poukázala na zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, konkrétně na § 180 odst. 3, který stanoví, že k žádosti o vydání vyjádření vlastníka technické infrastruktury musí být vždy přiložena kompletní stavební dokumentace. Poslední otázkou je posouzení, kdy vzniká nárok na připojení na vodohospodářskou infrastrukturu ve smyslu § 8 odst. 5 ZVaK. Nesouhlasila s výkladem odvolacího soudu, že nárok vzniká ke dni podání přihlášky. Tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení výše uvedených otázek, navrhla, aby Nejvyšší soud výrok I napadeného rozsudku změnil, anebo rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není ani jedno dovolání přípustné, jelikož žalovaní ve svých dovoláních nevymezují žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Obě dovolání ve skutečnosti směřují k přehodnocení soudy řádně provedeného dokazování. Žalobkyně je přesvědčena, že napadený rozsudek odvolacího soudu (jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na správném právním posouzení a výkladu ustanovení § 8 odst. 5 ZVaK, jakož i na správných a úplných skutkových zjištěních. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K dovolání žalovaného 1)
9. Dovolání žalovaného 1) trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. Žalovaný 1) především v dovolání vůbec nepracuje s jeho přípustností a převážná část dovolání (až do bodu VI) je buď rekapitulací předchozího stavu řízení, nebo nepřípustnou kritikou skutkových závěrů nalézacích soudů. Toliko v samotném závěru dovolání (bod VI) žalovaný 1) uvádí, že „za zásadní otázku považuje skutečnost, že pokud soud nahrazuje svým rozhodnutím vůli žalovaného 1), tak uvedenému rozhodnutí musí být v souladu s ustanovením zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zejména ustanovením § 35 odst. 2 věta druhá a třetí, podle níž, cit.:“ (a následuje citace uvedeného zákonného ustanovení – poznámka dovolacího soudu). V samotném závěru pak žalovaný 1) uvádí, že „by měla být vyřešena právní otázka hmotného práva týkající se aplikace zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) pro případy nahrazení projevu vůle obce patřící do samostatné působnosti obce.“
12. Žalovaný 1) však vůbec neuvedl, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně. Obsah dovolání je převážně věnován polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu v poměrech řešené věci, s nimiž žalovaný 1) nesouhlasí. Navíc je naznačená otázka formulována tak obecně, že dovolacímu soudu není vůbec zřejmé, jak konkrétně by se měla promítnout do poměrů dané věci; to platí tím spíše, jestliže dovolatel uvádí, že „oba soudy se touto zcela zásadní právní otázkou vůbec důsledně nezabývaly.“ Není tak patrné, s jakými klíčovými závěry rozsudku odvolacího soudu by měla být tato otázka věcně a argumentačně poměřována.
13. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nepřípustné jsou proto námitky dovolatele směřující ke zpochybnění skutkových závěrů nalézacích soudů. Jimi je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoli přezkoumávat.
14. Jelikož dovolání žalovaného 1) trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. K dovolání žalované 2)
15. Žalovaná 2) předložila otázku, která podle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to otázku, kdy vzniká nárok na připojení na vodohospodářskou infrastrukturu ve smyslu § 8 odst. 5 ZVaK. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nárok vzniká ke dni podání přihlášky „bez ohledu na již dříve nasmlouvané připojování bez podání konkrétní žádosti.“ Z jejího pohledu ze zákona nevyplývá, že by vlastník, resp. provozovatel (dále též jen „vlastník“) infrastruktury musel nutně vypořádat žádosti v pořadí, ve kterém mu došly. Uvádí, že zejména je třeba brát ohled na to, že posuzování žádostí může trvat různě dlouhou dobu s ohledem na složitost konkrétního projektu. S ohledem na legitimní očekávání stávajících odběratelů a povinnosti vlastníka infrastruktury dané zákonem k zajištění plynulého zásobování daného území pitnou vodou a odkanalizování, je podle dovolatelky třeba vycházet z kapacity, která je v době vydání rozhodnutí skutečně k dispozici.
16. S ohledem na to, že na řešení této otázky je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalovaná 2) závěry formulované odvolacím soudem napadá, a uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, je dovolání pro její řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
18. Podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
19. V dané věci je řízení stiženo zmatečnostní vadou, neboť soudy rozhodovaly ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
20. Podle § 1 odst. 1, 2 ZVaK tento zákon upravuje některé vztahy vznikající při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě (dále jen „vodovody a kanalizace“), přípojek na ně, jakož i působnost orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů na tomto úseku. Vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu.
21. Podle § 8 odst. 4 věty první ZVaK vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti.
22. Podle § 8 odst. 5 věty první ZVaK je vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci a dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit odpadní vody, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti těchto zařízení.
23. Podle § 33 odst. 3 písm. a) ZVaK právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako vlastník vodovodu nebo kanalizace nebo jako provozovatel dopustí přestupku tím, že neumožní připojení na vodovod nebo kanalizaci podle § 8 odst. 5.
24. V důvodové zprávě k § 8 ZVaK (dostupné v ASPI) předkladatelé návrhu zákona vysvětlili, že práva a povinnosti vlastníka vodovodu nebo kanalizace je nutné specifikovat vzhledem k tomu, že se jedná o službu „pro veřejnou potřebu“ a vlastníkem vodovodu nebo kanalizace nejsou pouze obce, ale i soukromé společnosti, které by mohly diskriminovat některé odběratele nebo zcela vyřadit vodovod nebo kanalizaci bez náhrady z provozu.
25. Podle § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá- li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
26. Nejvyšší správní soud v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. Konf 24/2008, mimo jiné zdůraznil a vysvětlil, že účelem zákona č. 274/2001 Sb. je chránit veřejný zájem a zajistit zásobování spotřebitelů pitnou vodou, odvádění a čištění odpadních vod.
27. V rozsudku ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 4 As 77/2017, Nejvyšší správní soud potvrdil, že naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 33 odst. 3 písm. a) ZKaV může být založeno porušením povinnosti vyplývající z § 8 odst. 5 tohoto zákona.
28. Nejvyšší správní soud v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Konf 54/2017, uvedl, že z § 8 odst. 5 ZKaV vyplývá povinnost vlastníka vodovodního či kanalizačního řadu umožnit připojení k vodovodu nebo kanalizaci jiným subjektům, nebrání-li tomu kapacitní a technické možnosti těchto zařízení. Skutečnost, že není zákonem stanoveno, jakou formou má dojít ke splnění této povinnosti, neznamená, že je vlastník uvedených řadů splnění této povinnosti zproštěn. V případě, že je vlastník vodovodu či kanalizace požádán o to, aby umožnil napojení nebo připojení na jím vlastněný řad, je jeho povinností toto napojení umožnit (za splnění zákonem stanovených podmínek kapacitních a technických možností), tedy musí navenek projevit vůli o tom, že toto napojení či připojení umožní, respektive vůli o tom, že napojení či připojení není z technických či kapacitních důvodů možné. Formy stanoviska vlastníka mohou být různé, nicméně je zřejmé, že postačí zcela neformální úkon, který vůli vlastníka vyjadřuje. Zákon nestanoví žádnou konkrétní formu, z logiky věci je však zřejmé, že povinnost umožnit připojení znamená povinnost vydat kladné stanovisko, kladný projev vůle, tedy právě souhlas s připojením vodovodu či kanalizace (pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti). Dále v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že jsou-li námitky opřeny o nedostatečné kapacitní možnosti stávající kanalizace, respektive o jiné technické důvody, které by mohly napojení na kanalizaci bránit, nejedná se o námitku občanskoprávní povahy.
29. S přihlédnutím ke skutečnosti, že účelem zákona č. 274/2001 Sb. je chránit veřejný zájem, porušení povinnosti vyplývající z § 8 odst. 5 tohoto zákona představuje správní delikt a námitky mající základ v § 8 odst. 5 zákona nejsou námitkami občanskoprávní povahy, dospívá Nejvyšší soud v této věci k závěru, že žalobkyně uplatnila ve věci nárok, který zjevně nemá občanskoprávní povahu a jako takový nespadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení.
30. Jestliže tedy v dané věci rozhodly soudy o nároku žalobkyně věcně, zatížily řízení zmatečnostní vadou, ke které musel dovolací soud přihlédnout i bez návrhu.
31. Vzhledem k tomu dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a podle § 243e odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil (výrok II).
32. Podle § 27 odst. 1 ZVaK není-li tímto zákonem stanoveno jinak, vykonávají státní správu na úseku vodovodů a kanalizací obecní úřady obcí s rozšířenou působností a újezdní úřady na území vojenských újezdů jako vodoprávní úřady.
33. Podle § 30 odst. 1 ZVaK místní příslušnost orgánů veřejné správy na úseku vodovodů a kanalizací se řídí místem, kde se vodovod nebo kanalizace nacházejí.
34. Protože zákon č. 274/2001 Sb. nesvěřuje posuzování požadavků podle § 8 odst. 5 zákona speciálně některému ze správních orgánů, spadá tudíž toto posuzování pod režim obecních úřadů s rozšířenou působností.
35. Podle § 1 odst. 3, § 7 odst. 1 zákona č. 51/2020 Sb., o územně správním členění státu a o změně souvisejících zákonů (zákon o územně správním členění státu), správní obvod obce s rozšířenou působností je vymezen výčtem území obcí a vojenských újezdů. Ministerstvo vnitra stanoví vyhláškou správní obvody obcí s rozšířenou působností výčtem území obcí a vojenských újezdů.
36. Podle § 4 odst. 6 vyhlášky č. 346/2020 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s rozšířenou působností, území obvodů hlavního města Prahy a příslušnosti některých obcí do jiného okresu, správní obvod obce s rozšířenou působností Ostrov je vymezen územím obcí Abertamy, Boží Dar, Doupovské Hradiště, Hájek, Horní Blatná, Hroznětín, Jáchymov, Krásný Les, Merklín, Ostrov, Pernink, Potůčky, Stráž nad Ohří, Velichov a Vojkovice.
37. Dovolací soud proto ve smyslu § 243e odst. 4 o. s. ř. dále rozhodl, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Městskému úřadu v Ostrově (výrok III.).
38. Vzhledem ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů, zastavení řízení a postoupení věci musel dovolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů; učinil tak podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť podáním žaloby u orgánu, který nemá pravomoc k projednání žalobního požadavku, žalobce zavinil zastavení řízení.
39. Po zrušení rozsudků soudů obou stupňů a zastavení řízení rozhodoval dovolací soud podle § 243c odst. 3 a § 224 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem a podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. také o náhradě nákladů řízení dovolacího. Důvodem zastavení řízení bylo podání žaloby u orgánu, který nemá pravomoc k projednání žalobního požadavku, dovolací soud proto podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. uložil žalobkyni, která zastavení řízení zavinila, povinnost k náhradě účelně vynaložených nákladů žalovaných.
40. Žalovaný 1) vynaložil náklady na zaplacené soudní poplatky (celkem 5 000 Kč), zálohu na znalečné (10 000 Kč) a na právní zastoupení [odměna advokáta za 10 úkonů právní služby po 2 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. b) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) advokátního tarifu – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u 5 jednání před soudem, z toho 2x u jednání trvajícího více než 2 hodiny, odvolání proti rozsudku, odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 1 250 Kč podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. b), § 7 bodu 5 a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu – odvolání proti rozhodnutí nikoli ve věci samé, 13 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada ve výši 6 856,50 Kč odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného 1), podle § 137 odst. 3 o. s. ř.], celkem 54 506,50 Kč. Náklady žalovaného 1) v dovolacím řízení nepovažuje dovolací soud za účelně vynaložené, neboť dovolání žalovaného 1) bylo pro vady odmítnuto.
41. Náklady žalované 2) spočívaly v zaplacených soudních poplatcích (celkem 16 880 Kč), záloze na znalečné (10 000 Kč) a paušální náhradě nákladů za provedení 2 úkonů po 300 Kč podle § 1 odst. 1 a 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolání), a činí tedy 27 840 Kč. Ve zbytku se žalovaná 2) náhrady nákladů řízení výslovně vzdala.
42. Stát vynaložil na znalečné, které nebylo kryto zálohou, celkem 55 366,67 Kč, dovolací soud proto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a 148 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost k náhradě těchto nákladů žalobkyni, která zavinila zastavení řízení.
43. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal dovolací soud žádný důvod. Místo plnění náhrady nákladů řízení ve výroku IV. bylo určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu