Náležité odůvodnění předstižné vazby
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Vazební věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. května 2025 č. j. 55 To 157/2025-72 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 24. dubna 2025 č. j. 0 Nt 21031/2025-27, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a shrnutí dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 26, čl. 33 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 4. 2025 č. j. 0 Nt 21031/2025-27 bylo rozhodnuto, že se podle § 68 odst. 1 trestního řádu stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu (výrok I), podle § 73 odst. 1 písm. b) se nepřijímá písemný slib stěžovatele (výrok II) a podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem (výrok III). V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, co v okamžiku rozhodování o vazbě stěžovatele odůvodňuje závěr o podezření, že se stěžovatel dopustil zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Dále okresní soud zmínil skutečnost, že stěžovatel má 4 záznamy v rejstříku trestů, a pokud by bylo prokázáno, že se dopustil trestné činnosti, ze které je nyní obviněn, znamenalo by to, že se jí z větší části dopouštěl ve zkušební době podmíněného odsouzení, a to za obdobnou trestnou činnost. Ani hrozba nařízení původně podmíněně odloženého trestu tedy stěžovatele neodradila. Lze také předpokládat, že z trestné činnosti měl stěžovatel příjem. Pokud by stěžovatel byl ponechán na svobodě, je pravděpodobné, že by s trestnou činností pokračoval. Na tom nic nemění skutečnost, že tato trestná činnost měla být podle stěžovatele ukončena již zhruba před rokem. Z dosud obstaraných důkazů vyplývá, že ukončení páchání trestné činnosti bylo iniciativou jiného z obviněných kvůli obavám z odhalení. U stěžovatele je tak dán důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Okresní soud neshledal důvody vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Uvedl, že trest, který stěžovateli hrozí, není mimořádně vysoký. Ačkoli stěžovatel často pobývá v zahraničí, nesvědčí samotné cestování automaticky o tom, že by se v zahraničí plánoval skrývat před trestním stíháním. K možnostem nahrazení vazby některým z opatření podle § 73 a § 73a trestního řádu uvedl okresní soud, že dohled probačního úředníka by nemohl být účinným nástrojem s ohledem na to, že ani možná obava z přeměny podmíněného trestu na nepodmíněný neměla být dostatečným důvodem pro stěžovatele, aby nepáchal trestnou činnost. Z tohoto důvodu nemohl okresní soud přijmout ani písemný slib stěžovatele; peněžitá záruka, ani záruka důvěryhodné osoby nabídnuty nebyly.
3. Stížnosti stěžovatele i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 5. 2025 č. j. 55 To 157/2025-72 zamítl. V odůvodnění nejprve uvedl, že procesní předpoklady pro vzetí stěžovatele do vazby jsou dány a rovněž zopakoval, z jakých důkazních prostředků nyní plyne, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byl spáchán, a že se jej měl dopustit stěžovatel. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Jako nedůvodnou vyhodnotil námitku stěžovatele, že vazební důvod je stavěn jen na tom, že proti němu jsou vedeny exekuce na částku 800 000 Kč. Byť stěžovatel doložil, že dosahoval takových příjmů, které by dostačovaly k pohodlnému zabezpečení standardních potřeb rodiny, přesto je důvodně podezřelý, že se měl podílet na páchání trestné činnosti motivované finančním ziskem, tudíž závěr okresního soudu je logický, nelze jej vyložit tak, že okresní soud stěžovatele omezil na svobodě jen kvůli jeho dluhům. Krajský soud připustil, že od posledního skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, do sdělení obvinění uběhla doba delší jednoho roku, nelze ovšem pominout zásadní okolnost vyplývající z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že mezi osobami podezřelými z páchání trestné činnosti zavládla obava z možného vyzrazení, což mělo být vynuceným důvodem pro ukončení jednání stěžovatele, pro které je stíhán. Nelze tudíž hovořit o tom, že by stěžovatel dobrovolně v takové činnosti ustal. Dále vazební obavu akcentuje okolnost, že stěžovatel se měl trestné činnosti dopouštět ve zkušební době podmíněného odsouzení pro typově shodnou trestnou činnost. K možnostem náhrady vazby krajský soud konstatoval, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem není stěžovatel dostatečně důvěryhodným, aby mohla být vazba nahrazena některým z navrhovaných opatření (slibem či dohledem probačního úředníka). Krajský soud se ztotožnil také se závěrem okresního soudu o nenaplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Bylo prokázáno, že stěžovatel má rodinné zázemí v České republice, je zde vázán pevnějšími vazbami než k Anglii, kde pouze podniká, studuje a občas Anglii navštěvuje. Stěžovateli navíc nehrozí tak vysoký trest, že již samotná hrozba jeho uložení by se spojení s ostatními okolnostmi odůvodňovala obavu z útěku stěžovatele. II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení okresního soudu i usnesení krajského soudu. Tvrdí, že klíčovým nedostatkem rozhodnutí krajského soudu je absence konkrétních skutkových okolností, které by prokazovaly aktuální a reálnou obavu z pokračování v trestné činnosti. Stěžovatel poukazuje také na to, že za poslední rok neexistuje jediný důkaz, že by se dopouštěl jakéhokoli protiprávního jednání. Krajský soud také nesprávně vyhodnotil trestní minulost stěžovatele, kdy byl sice již odsouzen k podmíněnému trestu, ovšem osvědčil se a hledí se na něj, jako by nikdy nebyl odsouzen. Argumentace, která staví na tomto trestu jako na důvodu pro obavu z pokračování v trestné činnosti, je tedy nepřípustná. Vazba může být dle stěžovatele vnímána jako účelový nátlak s cílem přimět ho ke svědectví proti jiným obviněným. Stěžovatel doložil řadu konkrétních skutečností, které hovoří v jeho prospěch a potvrzují jeho osobní i profesní stabilitu - předložil důkazy o legální podnikatelské činnosti ve Spojeném království, doložil pevné rodinné zázemí a skutečnost, že má zajištěné zaměstnání v Česku v případě propuštění z vazby. Stěžovatel poukazuje na to, že je mu kladeno za vinu pouze převzetí tašky s obsahem zakázané látky, není proto přiměřené ani právně udržitelné předpokládat jeho další zapojení do trestné činnosti, zvláště když všichni ostatní členové jsou již ve vazbě. Vazba také byla nařízena, aniž by byly vyčerpány mírnější alternativy. Soudy se zjevně řídily presumpcí viny. Dalším problematickým bodem je argumentace soudů výší příjmů stěžovatele a jeho dluhy. U krajského soudu stěžovatel doložil své příjmy, které částku exekucí vůči němu vedených převyšují, čímž vyvrátil domněnku o motivaci k páchání trestné činnosti. Krajský soud také postavil své rozhodnutí na odposleších pořízených u jiného obviněného, přičemž identita osoby na záznamech není jednoznačně určena. Stěžovatel také upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které musí být vazba vykládána restriktivně.
5. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnost uvedl, že se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že vyhodnotil nesprávně jeho trestní minulost. Ačkoli se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil, i takové odsouzení lze stále v rámci vazebního řízení zohlednit a vyvozovat z něj příslušné závěry k osobě stěžovatele. Pokud stěžovatel zmiňuje pevné rodinné zázemí, poukazuje krajský soud na to, že je stěžovatel důvodně podezřelý z páchání vysoce společensky škodlivé trestné činnosti v období, kdy měl rodinné zázemí zachováno, proto se okolnost rodinného zázemí nejeví natolik zásadní, aby stěžovatele odrazovala od páchání trestné činnosti. Krajský soud věnoval patřičnou pozornost aktuální situaci stěžovatele.
6. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci k ústavní stížnosti sdělila, že je toho názoru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a ztotožňuje se s odůvodněními napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu. Konkrétně se pak vyjadřuje k námitce stěžovatele týkající se nesprávného vyhodnocení jeho trestní minulosti a uvádí, že je pravdou, že se stěžovatel osvědčil, nicméně existence dřívějšího odsouzení stěžovatele umožňuje ve vazebním řízení orgánům činným v trestním řízení legitimně posuzovat jeho sklony k páchání určité druhově shodné trestné činnosti. Tedy pokud uvedenou skutečnost soudy obou stupňů hodnotily ve vztahu k uvedenému vazebnímu důvodu, nedošlo k pochybení. III.
Procesní podmínky řízení
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátkou dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
9. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 , ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 nebo ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 ). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
10. Ústavní soud ustáleně judikuje základní předpoklady pro vzetí do předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu (nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 nebo nález ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2698/22 ). Účelem této vazby je zajistit osobu obviněného, u něhož je dána důvodná obava vyplývající z konkrétních skutečností, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Tento vazební důvod je založen na předpokladu, že účelem trestního řízení je i předcházení trestné činnosti. Mezi konkrétní skutečnosti, o něž se zmíněná obava může opírat, patří např. dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je v projednávaném případě stíhán. Vedle snadno zjistitelných skutečností (např. obviněný byl již opakovaně během delšího časového úseku za uvedenou trestnou činnost postihován, nacházel-li se např. v době, kdy měl trestnou činnost páchat, ve zkušební době podmíněného propuštění, a že tedy způsob života nemění ani pod hrozbou trestu apod.; usnesení ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 605/04 ), musí soud vyhodnotit též současnou situaci obviněného. Existence tohoto vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Přiměřené zhodnocení těchto aspektů musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné (nález ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2698/22 ).
11. Soudy také musí zvážit všechny argumenty ve prospěch i neprospěch obviněného, a pokud se rozhodnou pro uvalení či ponechání vazby, musí jasně a srozumitelně vysvětlit, odkud a z čeho vyplývá vazební důvod. Důvodná obava musí mít oporu v konkrétních okolnostech či skutečnostech a z vazebního rozhodnutí musí obviněný mít možnost vyčíst, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi (nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 ). Z toho vyplývá také povinnost soudů při vazebním rozhodování zvážit případné námitky obviněného, kterými existenci vazebních důvodů zpochybňuje, a reagovat na ně. Soudy nejsou povinny se vypořádat jednotlivě s každým uplatněným argumentem, musí však adekvátním způsobem reagovat na tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost uvalení vazby či jejího dalšího trvání (přiměřeně nález ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2498/23 ). Současně Ústavní soud připomíná, že zákonné důvody, pro něž může být obviněný omezen na osobní svobodě, je nutné vykládat restriktivně.
12. Důvody předstižné vazby jsou v posuzovaném případě podle soudů naplněny tím, že se stěžovatel měl trestné činnosti dopouštět po delší dobu (k ukončení mělo dojít jen z obavy z možného vyzrazení), a to i ve zkušební době podmíněného odsouzení pro typově shodnou trestnou činnost, přičemž jsou proti němu vedeny exekuce na částku 800 000 Kč. Z těchto okolností plyne důvodná obava, že kvůli finanční potřebě je ochoten a schopen trestnou činnost páchat. Takové odůvodnění však přehlíží stěžovatelovy argumenty a ve svém celku je nedostatečné vzhledem ke shora uvedeným požadavkům.
13. Soudy nijak nezohlednily, že od doby spáchání skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, do sdělení obvinění a následného vzetí stěžovatele do vazby uběhla doba delší jednoho roku. Tuto okolnost sice vzaly na vědomí a zmínily v odůvodnění napadených rozhodnutí, avšak žádné závěry z ní nedovodily. Jedná se přitom o skutečnost, která má zásadní vliv na podložení důvodnosti obav, zda stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.
14. Soudy musí v usnesení o vzetí stěžovatele do vazby přesvědčivě vysvětlit, jaká konkrétní zjištění odůvodňují obavu z opakování trestné činnosti stěžovatele, jestliže mezi spácháním skutku, pro který je stěžovatel stíhán, a jeho zadržením uplynula poměrně dlouhá doba (více jak rok) a současně není dáno podezření o páchání trestné činnosti stěžovatelem i po tuto signifikantní dobu. Časové hledisko nelze překlenout pouhým odkazem na to, že stěžovatel byl v minulosti za podobné jednání odsouzen, či že trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán, zanechal jen z obavy z odhalení. A to tím spíše za situace, kdy se obecné soudy nevypořádaly s argumentací stěžovatele, že ostatní osoby podílející se na páchání trestné činnosti, pro kterou je rovněž stíhán i stěžovatel, jsou omezeny na svobodě, a tudíž možné obnovení nějaké součinnosti s nimi nepřichází do úvahy.
15. Ústavní soud na druhou stranu nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by při úvahách o vazbě soudy nemohly hledět na trestnou činnost, jíž se dopustil v minulosti, pro kterou se na něj již však vzhledem k jeho osvědčení hledí, jako by za ni nebyl odsouzen. Při úvahách o důvodnosti předstižné vazby totiž soud musí zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící pro její uvalení, přičemž mezi důležité aspekty zajisté náleží též předchozí trestná činnost nehledě na zahlazení trestu. Z hlediska hodnocení osoby co do dispozic k trestné činnosti totiž není rozhodné, zda dříve páchaná trestná činnost již je či není zahlazena (nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 ).
16. Dále Ústavní soud konstatuje, že soudy nevzaly nikterak v potaz argumentaci stěžovatele stran jeho aktuální ekonomické situace. Krajský soud trval na tom, že příjmy stěžovatele nemohou stačit na zabezpečení jeho a jeho rodiny a současně na plnění dluhů stěžovatele. To vše, aniž by se v rámci vazebního zasedání blíže zabýval dluhy a exekucemi stěžovatele, na jejichž existenci rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby do značné míry staví. Krajský soud nezjišťoval například, jakým způsobem jsou tvrzené exekuce stěžovatele vedeny, jestli a jak jsou mu např. strhávány platby, a jestli skutečně v jeho případě není možné, aby na základě jím doložených příjmů dokázal zabezpečit (třeba i s pomocí partnerky) rodinu a současně splácet dluhy. V napadených usneseních je pouze konstatováno, že stěžovatel má dluhy, páchal trestnou činnost, z níž je obviněn, s vidinou finančního zisku, a je zde tedy dána obava, že toto jednání bude opakovat. To vše za situace, kdy stěžovatel opakovaně tvrdil a snažil se i doložit, že v současnosti disponuje dostatečnými příjmy. Úvahy obecných soudů, že dluhy stěžovatele odůvodňovaly vzetí stěžovatele do předstižné vazby, tedy také neobstojí, neboť nejsou podepřeny relevantními konkrétními skutečnostmi, které by zohledňovaly i argumentaci stěžovatele.
17. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že při hodnocení společenské či finanční situace osoby, jež má být vzata do vazby či v ní být ponechána, musí soudy postupovat velmi obezřetně, a je třeba v zásadě odmítnout, aby špatná finanční situace stěžovatele mohla být samostatným vazebním důvodem předstižné vazby (nález ze dne 5. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1190/15 ). Teprve souhrn dalších okolností dohromady přesvědčivě dokládajících konkrétní vazební důvod by k těmto závěrům mohl vést. V opačném případě by mohlo docházet k neakceptovatelné diskriminaci osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, a ve své podstatě by nebyl dodržen požadavek na restriktivní přístup k hodnocení vazebních důvodů.
18. Dále Ústavní soud konstatuje, že krajský soud porušil právo stěžovatele na kontradiktornost vazebního řízení. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, obecné principy spravedlivého procesu včetně práva na kontradiktorní řízení se uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, byť lze připustit, že záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší (nález ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 ). K samotnému principu kontradiktornosti pak Ústavní soud judikoval, že z čl. 38 odst. 2 Listiny plyne právo ovlivnit svými argumenty úvahu soudu jak o celém předmětu řízení, tak ohledně hodnocení veškerých dílčích částí takového řízení (nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 ). V posuzovaném případě krajský soud postavil své rozhodnutí mimo jiné na tom, že "nelze pominout zásadní okolnost vyplývající z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že mezi osobami podezřelými z páchání trestné činnosti zavládla obava z možného vyzrazení [...]." Během vazebního zasedání dne 27. 5. 2025 u krajského soudu však žádné odposlechy ani záznamy z telekomunikačního provozu nebyly přehrány (či se souhlasem stran přečteny), a stěžovatel tak neměl příležitost se k těmto jakkoli vyjádřit.
19. Kromě uvedeného se soudy nevypořádaly dostatečným způsobem s možností nahrazení vazby navrhovaným dohledem probačního úředníka nebo písemným slibem stěžovatele. Tyto návrhy odmítly s velmi obecnými odkazy na míru důvěryhodnosti stěžovatele či okolnosti případu. Bližší zdůvodnění nemožnosti užití institutů nahrazujících vazbu konkrétními skutečnostmi vysvětlujícími, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a proč v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak, v napadených usneseních absentuje.
20. Na základě shora popsaných skutečností Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nebyla v požadovaném rozsahu řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna, a to zejména z hlediska konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že stěžovatel bude jednat způsobem podle § 67 písm. c) trestního řádu, tedy konkrétně v jeho případě, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Obecné soudy se nezabývaly náležitě námitkami vznesenými stěžovatelem, jeho osobní a finanční situací, ani časovým hlediskem, tedy nevzaly do úvahy dobu, která uplynula od posledního skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, do jeho vzetí do vazby, a neumožnily stěžovateli adekvátně reagovat na skutečnosti, ze kterých vycházely při svém rozhodování. Z jejich rozhodnutí rovněž není zřejmé, z čeho dovozují nemožnost nahradit vazbu jiným opatřením podle trestního řádu. Tímto postupem obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo stěžovatele být slyšen při rozhodování o jeho zbavení osobní svobody chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny a v důsledku toho také zasáhly do práva stěžovatele na osobní svobodu chráněného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
21. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl jak rozhodnutí okresního soudu, tak i rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů (nález ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/97 ) a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám (nález ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ). Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod.
22. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele postačuje zrušit napadené usnesení krajského soudu, neboť procesní pravidla, kterými se krajský soud řídí v řízení o stížnosti, umožňují v dostatečném rozsahu napravit výše zmíněná pochybení soudů obou stupňů.
23. Z důvodu procesní ekonomie jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl pouze z části a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona. I přes výše uvedená závažná pochybení obou soudů, která Ústavní soud shledal, a se kterými se bude třeba vypořádat, byla ústavní stížnost ve zbývající části směřující proti napadenému rozhodnutí okresního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.
24. Zrušením napadeného rozhodnutí krajského soudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení napadeného rozhodnutí okresního soudu ze strany krajského soudu, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu