Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného advokátem Mgr. Ondřejem Lněničkou, sídlem Újezd 409/19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 76/2024-5234 ze dne 28. února 2024, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 190/2023-5165 ze dne 5. září 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 2 T 182/2018-5038 ze dne 27. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva být stíhán jen ze zákonných důvodů zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít stručně řečeno tak, že byl stěžovatel odsouzen za trestné činy, jejichž znaky podle stěžovatele nebyly naplněny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což (a za sbíhající trestné činy, za které byl odsouzen dřívějšími rozsudky) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků, k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti. Spolu se stěžovatelem byli tímto rozsudkem odsouzeni další dva spoluobžalovaní. Šlo o v pořadí již třetí rozsudek okresního soudu v této věci, jehož předchozí rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem.
3. Trestného činu se měli obžalovaní dopustit ve zkratce tím, že stěžovatel vystavil fiktivní faktury, v nichž byla jako dodavatel neuskutečněného plnění uvedena společnost A, a jako odběratel společnost B. Zároveň tyto dvě společnosti (společnost A jednající stěžovatelem a společnost B jednající spoluobžalovaným M. K.) uzavřely kupní smlouvy o prodeji movitých věcí v hodnotě několika milionů korun, jimiž byly tyto věci převedeny na společnost A. K zaplacení kupní ceny ale nikdy nedošlo, neboť stěžovatel za společnost A provedl jednostranný zápočet, kterým na kupní cenu započetl pohledávky dle výše zmíněných faktur.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadený rozsudek k odvolání stěžovatele a státního zástupce zrušil pouze ve výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků, k trestu zákazu činnosti a k peněžitému trestu. Důvodem zrušení a nového rozhodnutí o trestu bylo nepřesné vymezení trestných činů, za které byl uložen souhrnný trest.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobžalovaného J. K. odmítl, k dovolání spoluobžalovaného M. K. pak rozsudky soudů nižších stupňů co do výroku o trestu částečně zrušil.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dokazováním byla potvrzena jeho nevina, soudy k tomu však nepřihlížely, naopak akceptovaly konání státního zástupce, který rezignoval na svoji povinnost dokazovat i to, co svědčí ve prospěch obviněného. Státní zástupce podle stěžovatele navíc ani nebyl schopen stíhaný skutek řádně vymezit a konzistentně právně kvalifikovat.
7. Dále stěžovatel uvádí, že soudy popřely zásadu subsidiarity trestní represe, neboť šlo o věc, u níž k dosažení sledovaného cíle postačovaly prostředky občanského práva, jak ukázalo insolvenční řízení vedené na majetek společnosti B.
8. Stěžovateli navíc údajně nebyl prokázán motiv ke spáchání trestného činu, neboť pro společnost B obstarával peněžní prostředky i lidské zdroje, majetkové poměry společnosti tak naopak zlepšoval. Chybí-li pro jednání stěžovatele motiv, absentuje údajně jeden ze zákonných znaků trestného činu, kterým je úmysl.
9. Konečně stěžovatel poukazuje i na to, že trestný čin, pro který byl odsouzen, je trestným činem výsledečným, má se tedy projevit účinkem, zde vzniklou škodou. Vznik škody byl ale podle stěžovatele provedenými důkazy vyloučen, o čemž mají svědčit závěry znalců. Stěžovatel v této souvislosti bez bližšího rozvedení poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-C5-9 ze dne 26. 7. 2017, usnesení téhož soudu č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-B-110 ze dne 11. 1. 2021 a na konečnou zprávu insolvenční správkyně dlužníka B.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není běžnou přezkumnou instancí. Ostatně jen soud (myšleno soud obecný) rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky). Zásah do rozhodování trestních soudů ze strany Ústavního soudu je namístě jen u skutečně závažných pochybení trestních soudů, typicky v případech, kdy soud opomene důkaz, vychází z důkazů získaných nezákonně či učiní závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
12. V posuzované věci Ústavní soud pochybení, natož závažná, neshledal.
13. Námitky stěžovatele vůči postupu státního zástupce jsou vesměs obecné. Povšechnost tvrzení, že státní zástupce rezignoval na svoji povinnost dokazovat i to, co svědčí ve prospěch obviněného, Ústavnímu soudu ani neumožňuje, aby se k tomuto argumentu podrobněji vyjádřil. Obecná je pak i námitka, že státní zástupce nedokázal stíhaný skutek vymezit a právně kvalifikovat. K ní lze nicméně alespoň uvést, že jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, bylo teoreticky možné podřadit pod různé, dokonce závažnější trestné činy (což ostatně v bodu 40 napadeného usnesení připustil i Nejvyšší soud), přičemž konečné slovo mají v tomto směru soudy.
Není proto podstatné, že státní zástupce původně v obžalobě posoudil jednání obžalovaných jako zločin poškození věřitele, což následně při ústním přednesu obžaloby doplnil o konstatování, že toto jednání lze posoudit i jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Důležité je, aby byla zachována totožnost skutku a obžalovaní měli dostatek prostoru k řádné obhajobě. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by tomu tak nebylo.
14. Ke stěžovatelově námitce o absenci zavinění se dostatečně vyjádřil již Nejvyšší soud v bodě 39 napadeného usnesení. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel vystavil vůči společnosti B faktury na neexistující plnění, za společnost A podepsal kupní smlouvy, jimiž došlo ke zcizení majetku společnosti B, a následně provedl zápočet fiktivních pohledávek dle uvedených faktur na pohledávky společnosti B z kupních smluv. Za této situace je závěr okresního osudu, že tím stěžovatel úmyslně umožnil spáchání trestného činu, logický a přiléhavý. To, že stěžovatel dle svých slov společnosti B poskytl nějaké finanční plnění, na uvedeném závěru nemůže nic změnit.
15. Tvrzení stěžovatele, že z důkazů neplyne vznik škody, pak neodpovídá skutečnosti. Výsledkem činnosti obžalovaných bylo, že společnost B přišla o majetek (který zcizila kupními smlouvami), aniž by obdržela jakoukoli protihodnotu, neboť místo zaplacení kupní ceny došlo k započtení fiktivní pohledávky společnosti A (přitom k plnění, které společnost A fakturovala, nikdy nedošlo). Obstojí tak závěr trestních soudů o vzniku škody, který oproti tvrzení stěžovatele potvrdil i znalecký posudek.
16. Rozhodnutí insolvenčních soudů ani jiné stěžovatelem zmiňované listiny z insolvenčního spisu nejsou s tímto závěrem v rozporu. Stěžovatel koneckonců ani nevysvětluje, co konkrétně by měla jím odkazovaná rozhodnutí a zpráva insolvenční správkyně dokazovat. Proto jen stručně Ústavní soud konstatuje, že rozsudek insolvenčního soudu č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-C5-9 je rozsudkem pro uznání, kterým byla určena neúčinnost kupních smluv a společnosti A byla pro případ, že "koupené" věci nevydá do majetkové podstaty dlužníka, uložena povinnost zaplatit rovnocennou finanční náhradu ve výši 7 461 563 Kč. Není vůbec zřejmé, proč by tento rozsudek svědčil o tom, že řešeným jednáním nedošlo ke škodě.
17. To stejné platí i o usnesení insolvenčního soudu č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-B-110, jímž byla schválena konečná zpráva insolvenční správkyně, jakož i o konečné zprávě samotné, podle níž "neúčinnosti právního jednání bylo úspěšně dosaženo, avšak příslušnou pohledávku se nepodařilo vymoci ani v následném exekučním řízení". To naopak indikuje, že ke škodě došlo. Na vzniku škody trestnou činnosti přitom nemění nic to, že v jejím důsledku poškozený (či jakýkoli jiný subjekt) disponuje pohledávkou, a to ani v případě - jak tomu bylo dle závěrečné zprávy nyní - že tuto pohledávku úplatně postoupí na jiného.
18. Závěry insolvenčního řízení pak nejsou relevantní ani z hlediska stěžovatelem zmiňované subsidiarity trestní represe. Jak k tomu v napadeném usnesení uvedl krajský soud, jednání stěžovatele bylo promyšlené a směřovalo k vyvedení majetku ze společnosti v hodnotě několika milionů korun. Použití prostředků trestního práva nelze v tomto světle považovat za neústavní.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu