Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ireny Benešové, zastoupené Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2024 č. j. 1 As 114/2024-34, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Městského úřadu v Sezimově Ústí, se sídlem Dr. E. Beneše 21, Sezimovo Ústí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před správními soudy domáhala ochrany před nezákonným zásahem, který spatřuje v tom, že Městský úřad v Sezimově Ústí (vedlejší účastník) na základě jejího podnětu nevydal rozhodnutí o odstranění stavby tenisového hřiště. Požadovala, aby soud městskému úřadu nařídil zahájit řízení o odstranění této stavby a vydat rozhodnutí zakazující jakékoli užívání tenisového hřiště. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl a proti jeho rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost.
2. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zamítl stěžovatelčin návrh na vydání předběžného opatření, jímž by se vlastníku tenisového hřiště uložila povinnost zajistit, aby toto hřiště nebylo užíváno. Dospěl totiž k závěru, že se stěžovatelka návrhem na vydání předběžného opatření domáhá více (zákazu užívání stavby), než čeho může dosáhnout rozhodnutím o věci samé (shledání nezákonného zásahu a nařízení žalovanému zahájit řízení o odstranění stavby).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Nejvyšší správní soud podle ní přehlédl, že se žalobou domáhala i toho, aby stavební úřad zakázal užívání tenisového hřiště. Nový stavební zákon rozlišuje mezi řízením o odstranění nepovolené stavby a vydáním zakazujícího opatření. Návrh předběžného opatření proto plně odpovídá předmětu soudního řízení.
Stěžovatelka má navíc za to, že v řízení o žalobě na ochranu před nezahájením řízení o odstranění nepovolené stavby se může domáhat předběžného zákazu užívání stavby bez ohledu na to, zda totéž požadovala od stavebního úřadu. Stěžovatelka též zpochybnila argument Nejvyššího správního soudu, že by předběžné opatření o dočasném zákazu užívání stavby zkonzumovalo předmět řízení. Sporné hřiště není pro stavebníka "životně nezbytnou stavbou". V důsledku nevydání předběžného opatření bude hřiště v provozu celé léto a bude stěžovatelku i celou její rodinu obtěžovat hlukem.
Stěžovatelka rovněž označila napadené rozhodnutí za překvapivé, neboť doposud soudy ve lhůtě pro vydání předběžného opatření, jehož se domáhala, rozhodovaly meritorně. Nepovažovaly je tedy za nesouvisející s předmětem řízení.
4. V průběhu řízení Ústavní soud obdržel informaci, že řízení, ve kterém byl napadeným usnesením zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, skončilo. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost rozsudkem ze dne 31. července 2024 č. j. 1 As 114/2024-50.
5. Stěžovatelka na tuto okolnost zareagovala podáním, ve kterém setrvala na ústavní stížnosti, neboť podstatně přesahuje její vlastní zájem. Výklad Nejvyššího správního soudu totiž plošné odpírá dočasnou ochranu sousedům nepovolených staveb a nerespektuje instituty nového stavebního zákona. Stěžovatelka považuje za nestandardní, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevypořádává její námitky a pouze odkazuje na rozsudek krajského soudu, a proto proti němu podá ústavní stížnost.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že tvrzené vady v odůvodnění konečného rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou pro toto řízení, v němž jde jen o přezkum usnesení o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, zcela irelevantní. Stejně tak není podstatné, zda ústavní stížnost přesahuje stěžovatelčin vlastní zájem [tato okolnost souvisí s přípustností ústavní stížnosti při nevyčerpání všech prostředků ochrany dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
8. Ačkoli má rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření dočasnou povahu a nijak nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci, může zasáhnout do základních práv účastníků řízení, a proto proti němu lze podat ústavní stížnost (nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 , N 158/16 SbNU 171). Při jejich přezkumu však Ústavní soud uplatňuje tzv. omezený test ústavnosti (například usnesení ze dne 19. března 2024 sp. zn. II. ÚS 604/24 a ze dne 7. února 2024 sp. zn. III. ÚS 101/24 ). Rozhodnutí o předběžných opatřeních totiž zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť do jejich právního postavení nezasahují s konečnou platností.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je tedy věcí obecného soudu, který rozhoduje na základě konkrétních okolností případu (nález ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 , N 178/24 SbNU 327 či usnesení ze dne 7. května 2024 sp. zn. III. ÚS 1722/23 ). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jeho názor, nýbrž má toliko ověřit, zda mělo rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad spravedlivého procesu a nebylo projevem svévole (srov. též nález ze dne 23.
listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20 , N 213/103 SbNU 197, bod 12, či usnesení ze dne 6. prosince 2023 sp. zn. III. ÚS 2966/23 ).
9. V tomto kontextu napadené rozhodnutí obstojí. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul základní východiska pro rozhodování o předběžném opatření v soudním řízení správním a poukázal zejména na výjimečnost ukládání povinností třetím osobám prostřednictvím tohoto procesního institutu. Dále zmínil požadavek, aby měla hrozící újma, jíž má předběžné opatření zabránit, alespoň základní souvislost s předmětem řízení. Tato východiska z ústavněprávního hlediska bezesporu obstojí (k souvislosti navrhovaného předběžného opatření s předmětem "kmenového řízení" viz usnesení ze dne 24.
srpna 2021 sp. zn. IV. ÚS 1960/21 , bod 14, do jisté míry i usnesení ze dne 2. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3563/16 ). Z pohledu Nejvyššího správního soudu potom bylo klíčové, že se stěžovatelka návrhem na vydání předběžného opatření domáhala uložení povinnosti (zákazu užívání tenisového hřiště), jíž by se nedomohla ani v případě procesního úspěchu ve věci samé (žaloba směřovala primárně k zahájení řízení o odstranění stavby).
10. Je pravda, že Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení nezmínil, že se stěžovatelka žalobou domáhala nejen zahájení řízení o odstranění stavby, ale též vydání rozhodnutí zakazujícího jakékoli užívání tenisového hřiště. Tato neúplnost však nedosahuje takové intenzity, aby založila opodstatněnost ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud totiž argumentoval i tím, že zásadně není možné vydat předběžné opatření, jehož obsah by byl totožný s rozhodnutím ve věci samé, čímž se s touto okolností de facto vypořádal.
Tato podmínka sice není absolutní [srov. též KOCOUREK, T. in KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2014, který připouští (str. 294) například situaci, kdy v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, soud uloží povinnost, k níž směřuje žaloba, již předběžným opatřením, "hrozí-li v důsledku nezákonného zásahu tak intenzivní a závažné následky, že věc nesnese odkladu do rozhodnutí o žalobě"], což ostatně uznává i Nejvyšší správní soud užitím slova "zásadně", stěžovatelka však netvrdí žádné závažné okolnosti, které by výjimku z tohoto pravidla odůvodnily.
11. Opodstatněná není ani námitka překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Otázka překvapivých rozhodnutí souvisí zejména s právem účastníků řízení vyjádřit se ke všem relevantním okolnostem a důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny, viz například nález ze dne 10. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 , N 148/86 SbNU 485, body 30 a 31 a tam citovanou judikaturu). Jeho porušení však stěžovatelka netvrdí; překvapivost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dovozuje z toho, že v předcházejících fázích řízení soudy rozhodovaly rovnou meritorně, aniž předtím rozhodly o návrhu na vydání předběžného opatření. Takový postup však rozhodně nesvědčí o tom, že dříve soudy stěžovatelčiny návrhy na vydání předběžného opatření považovaly (implicitně) za důvodné.
12. Lze proto shrnout, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na vydání předběžného opatření nevykazuje žádné prvky svévole.
13. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu