Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o vyloučení soudce Jaroslava Fenyka z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele Věroslava Dvořáka, zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou Ph.D., advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 343/3, 170 00 Praha 7, takto: Soudce Jaroslav Fenyk je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1907/13
.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013 sp. zn. 4 Tdo 206/2013, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2012 sp. zn. 10 To 424/2012 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. června 2012 sp. zn. 3 T 5/2011.
Podle rozvrhu práce byl jako soudce zpravodaj ve věci určen soudce Jaroslav Fenyk. V přípise ze dne 26. června 2013 Jaroslav Fenyk uvedl, že s právním zástupcem stěžovatele, doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou Ph.D., je v přátelském kontaktu a v minulosti s ním spolupracoval na právních publikacích. Současně prohlásil, že se cítí být ve věci podjatý a navrhl své vyloučení z rozhodování ve věci.
Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce na základě prohlášení podjatosti dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro vyloučení soudce Jaroslava Fenyka z projednávání věci spočívající zejména v přátelských stycích a odborné spolupráci s právním zástupcem stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Stěžovatel má bezpochyby pravdu v tom, že dle § 115 odst. 1 trestního řádu vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána, a že toto ustanovení nebylo v projednávané věci dodrženo. To ostatně ve věci uznaly i obecné soudy. Druhou věcí však je otázka dosahu tohoto ustanovení, respektive významu jeho porušení. Dle přesvědčení Ústavního soudu jej není na místě přeceňovat. Nutno zdůraznit, že trestní proces v České republice vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, dle které platí, že nejsou stanovena žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů.
Ustanovení o pitvě mrtvoly v § 115 sice bývá uváděno jako určitá výjimka z této zásady, ovšem z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" zároveň vyplývá, že ustanovení o výjimce není na místě vykládat rozšiřujícím způsobem. Zajištění důkazu prostřednictvím pitvy mrtvoly přitom zjevně ani nemůže být chápáno jako absolutní podmínka pro trestněprávní postih trestných činů týkajících se smrti určité osoby, kdy v řadě případů ani nebude její provedení reálné, například když mrtvola nebude k pitvě fyzicky k dispozici, nebo když vzhledem ke stavu ostatků budou možnosti zkoumání velmi omezeny.
Z pohledu ústavního přezkumu je podstatné, že skutkové závěry obecných soudů stran příčiny smrti poškozeného jsou řádně odůvodněny a jako celek se jeví přesvědčivé. Za takovéto situace Ústavní soud nemá za to, že by neprovedení pitvy představovalo tak velkou slabinu řízení, aby bylo na místě podané ústavní stížnosti vyhovět.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že se domníval, že vozovka je přes dotčení stavebními pracemi bezpečná, nicméně stěží lze hovořit o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu za situace, kdy v rámci stavebních prací nezajistil dopravní značení, ač mu jeho provedení bylo orgánem veřejné moci výslovně uloženo.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaného důkazu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby, byť stručně, vyložily (viz str. 11 - 12 rozsudku).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu