Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Ing. Josefa Kačírka, CSc., zastoupeného advokátem JUDr. Ivem Beránkem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2728/2023-387 ze dne 30. května 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 150/2022-360 ze dne 28. března 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 67 Cm 91/2022-337 ze dne 30. září 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti KÁMEN Zbraslav, a. s., sídlem Žitavského 1178, Praha 5, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Sedláčkem, sídlem Dlouhá 16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení takto:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít zejména tím, že soudy shledaly porušení povinnosti stěžovatele jakožto jednatele společnosti Písek - Dobříň, spol. s r. o. (dále jen "společnost"), vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře v tom, že za společnost podal zjevně nedůvodnou žalobu proti vedlejší účastnici.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 67 Cm 91/2022, stěžovatel byl jednatelem společnosti, která na sebe dne 7. 6. 2016 podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. Do svého majetku v návrhu zahrnula mimo jiné pohledávku ve výši 60 148 986 Kč vůči vedlejší účastnici z titulu bezdůvodného obohacení (vedlejší účastnice měla těžit dobývací prostory Dobkovičky bez právního důvodu). Tato pohledávka měla na společnost přejít postoupením ze společnosti A. G. Service, s. r. o., dne 17. 3. 2016. Insolvenční správce společnosti ve smyslu § 217 insolvenčního zákona tvrzenou pohledávku vyřadil ze soupisu majetkové podstaty a poučil společnost o možnosti vymáhat ji samostatně u soudu.
3. Stěžovatel tak za společnost dne 14. 11. 2017 učinil, řízení o žalobě však bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 16 C 363/2017-359 ze dne 7. 5. 2019 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 197/2019-368 ze dne 25. 6. 2019 zastaveno, neboť, poté, co bylo společnosti odňato původně přiznané osvobození od soudního poplatku, společnost soudní poplatek nezaplatila. Obvodní soud zároveň rozhodl o povinnosti společnosti zaplatit vedlejší účastnici 231 581,90 Kč jako náhradu dosavadních nákladů řízení. Takto vzniklou pohledávku vedlejší účastnice přihlásila v insolvenčním řízení, kde se jejího uspokojení nedomohla, a proto podala žalobu na zaplacení této částky proti stěžovateli.
4. O žalobě původně rozhodoval v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 3 a žalobě vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 27 Cdo 59/2022-313 ze dne 30. 6. 2022 tato rozhodnutí zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému pro rozhodnutí o věci v prvním stupni. Městský soud poté napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Soudy vyšly z toho, že stěžovateli byl před podáním žaloby znám rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1376/2014 ze dne 30. 6. 2016, z něhož bylo zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Přesto žalobu podal, a dokonce ji dále rozšiřoval i o promlčené části nároku. Je přitom obecně známo, že v občanském soudním řízení vznikají účastníkům náklady a že procesně neúspěšnému účastníkovi soud obvykle uloží zaplatit jejich náhradu účastníkovi úspěšnému.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily pro věc klíčovou otázku, a sice zda si byl při podání žaloby vědom, že žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. Soudy sice v této souvislosti poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1376/2014, stěžovatel ani vedlejší účastník však nebyly účastníky daného řízení a rozsudek navíc řešil jinou otázku. Ve věci tak nebyla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a poté, co společnost pohledávku nabyla, její valná hromada stěžovateli uložila, aby ji vymáhal.
6. Za těchto okolností údajně stěžovateli nelze vytýkat, že žalobu při plném vědomí rizika uložení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení podal, přičemž nelze přihlížet k tomu, že společnost byla v řízení nakonec neúspěšná, jelikož prizmatem péče řádného hospodáře musí být nahlíženo toliko na okamžik podání žaloby. K tomu stěžovatel upozorňuje, že v řízení o žalobě napoprvé ani obvodní soud nedospěl k závěru o zřejmé bezúspěšnosti žaloby, neboť původně společnost osvobodil od soudních poplatků. Pokud ani orgán veřejné moci nerozpoznal údajně zjevně bezúspěšně podanou žalobu, o to méně lze podle stěžovatele klást k jeho tíži, že si měl být zřejmé bezúspěšnosti vědom.
7. Stěžovatel upozorňuje, že statutární orgán je povinen pohledávky společnosti vymáhat s výjimkou těch, u nichž se úspěšnost a vymožitelnost limitně blíží nule a případné náklady spojené s vymáháním by převyšovaly možný užitek. U pohledávky vymáhané spornou žalobou k okamžiku podání žaloby ale neexistovaly objektivní okolnosti nasvědčující tomu, že pohledávka neexistuje. Logickým a jediným správným postupem tak údajně bylo žalobu podat, v opačném případě by se vystavoval riziku, že by s péčí řádného hospodáře nejednal.
8. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti, neboť stěžovateli nezaslal vyjádření vedlejší účastnice k dovolání. O tom, že se vedlejší účastnice k dovolání vyjádřila, se stěžovatel dozvěděl až z odůvodnění Nejvyššího soudu k výroku o nákladech řízení. Stěžovatel na jednu stranu je povinen nést další náklady, zároveň ale neměl možnost na vyjádření protistrany reagovat. Stěžovatel tak ani není schopen posoudit, zda vyjádření k dovolání představovalo účelně vynaložené náklady. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/16 ze dne 9. 2. 2017 (N 24/84 SbNU 293).
9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že je založeno na závěrech ustálené judikatury týkající se výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace s péčí řádného hospodáře a předvídatelnosti škody způsobené porušením péče řádného hospodáře.
10. Vrchní soud ve svém vyjádření označil závěr soudů, že stěžovatelem podaná žaloba byla zřejmě bezúspěšným výkonem práva a že stěžovatel jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, za zcela zjevný. Stěžovatel s nezpochybnitelným vědomím toho, že pohledávka byla vyloučena z podstaty úpadce (společnosti) jako neexistující, nejenže podal žalobu, ale přestože si byl vědom promlčení významné části nároku, předmět řízení dále rozšiřoval. Podání žaloby nebylo jednáním informovaným, učiněným v dobré víře, že jedná v nejlepším zájmu společnosti. Jediným racionálně představitelným následkem stěžovatelova postupu byl vznik škody v podobě nákladů řízení v nemalé výši. Jde-li o to, že obvodní soud společnost dočasně osvobodil od soudních poplatků, bez spisu vrchní soud nemůže posoudit, zda v okamžiku tohoto rozhodnutí obvodní soud disponoval všemi relevantními informacemi. Toto osvobození každopádně nic nemění na tom, že stěžovatel se vědomě domáhal neexistujícího a částečně promlčeného nároku. Musel si tak být vědom výsledku řízení a vzniku nákladů, které společnost nebude schopna hradit.
11. Městský soud v Praze považuje stěžovatelovy námitky za nedůvodné, neboť soudy se otázkou, zda stěžovatel jednal s péčí řádného hospodáře, podrobně zabývaly.
12. Vedlejší účastnice označila ústavní stížnost za nedůvodnou. Soudy se otázkou, zda podání žaloby představovalo zřejmě bezúspěšný výkon práva, zabývaly a své závěry precizně odůvodnily. Stěžovatel podal za společnost žalobu, ačkoli věděl, že pohledávka byla vyřazena ze soupisu majetkové podstaty společnosti s odůvodněním insolvenčního správce, že pohledávka neexistuje, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1376/2014. Na uvedeném nic nemění, že společnost nebyla účastníkem řízení, v němž byl rozsudek vydán, neboť to neznamená, že stěžovatel neznal jeho obsah. Ostatně účastníkem řízení byla společnost A. G. Service, od které společnost údajnou pohledávku nabyla a která navíc byla zastoupena stejným advokátem, který zastupuje stěžovatele i společnost. Význam daného rozsudku pak spočívá v tom, že bylo potvrzeno vlastnictví vedlejší účastnice k dobývacím prostorům, nemohla se tedy bezdůvodně obohatit na úkor společnost A. G. Service. Pohledávka nadto byla zčásti promlčená, o čemž stěžovatel také věděl.
13. Vedlejší účastnice dále poukazuje na to, že společnost nabyla od společnosti A. G. Service údajné pohledávky za vedlejší účastnicí ve výši 240 594 000 Kč za pouhých 80 000 Kč, přičemž dle čl. 3.1 smlouvy byla cena sjednána "s přihlédnutím k pravděpodobně komplikované vymahatelnosti pohledávky". Tohoto nároku se společnost domáhala v jiném řízení, které taktéž bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, a to už v roce 2014, přičemž městský soud v dané věci uvedl, že společnost žádostí o osvobození od soudních poplatků obchází zákon. Podle vedlejší účastnice nemůže stěžovatel tvrdit, že podání žalob bylo vedeno snahou postupovat s péčí řádného hospodáře, pokud zároveň následně neplatil soudní poplatek a řízení o žalobách bylo zastaveno. Žaloby podané stěžovatelem tak vedlejší účastnice považuje za šikanózní. Kdyby byl stěžovatel o existenci nároku přesvědčen, mohl soudní poplatek sám uhradit, neboť dostatečnými finančními prostředky bezpochyby disponoval. Vedlejší účastnice proto navrhla ústavní stížnost odmítnout s tím, že stěžovateli by měla být uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
14. Stěžovateli byla vyjádření zaslána na vědomí, repliku k nim však nepodal.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Jde-li o věc samu, stěžovatel jen opakuje námitky, se kterými se soudy již plně vypořádaly, tyto námitky navíc nepřesahují rovinu podústavního práva. Posouzení, zda jednatel obchodní společnosti postupoval v konkrétním případě s péčí řádného hospodáře, je primárně úkolem soudů, které se jednáním stěžovatele velmi důkladně zabývaly, přičemž dospěly k závěrům, kterým nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
17. Stěžovatel podal žalobu k vymožení pohledávky, která byla zčásti promlčená a která byla vyřazena ze soupisu majetkové podstaty s tím, že neexistuje, což bylo podloženo rozsudkem Nejvyššího soudu. Za těchto okolností je závěr soudů o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva namístě, zvláště pokud stěžovatel v ústavní stížnosti ani nevysvětluje, proč navzdory uvedenému v úspěch žaloby věřil. Stěžovatel k tomu v podstatě jen uvádí, že v řízení, z něhož vzešel daný rozsudek Nejvyššího soudu, nebyla společnost účastníkem a že rozsudek nezaložil překážku věci pravomocně rozsouzené. To ale soudy ani netvrdily a existence takové překážky není podmínkou pro závěr, že podání žaloby bylo zřejmě bezúspěšné. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že mu podání žaloby uložila valná hromada, jde o nepřesné zavádějící tvrzení, neboť městský soud vysvětlil (a stěžovatel to nijak nevyvrátil), že stěžovatel prezentoval záměr odkoupit a vymáhat pohledávky od společnosti A. G. Service, přičemž v zápise z valné hromady ze dne 25. 1. 2013 bylo uvedeno, že vymáhání bude spojeno se značnými náklady a "event. neúspěch bude zúčtován k tíži [stěžovatele]".
18. Ve prospěch stěžovatele tak hovoří v podstatě jen jediné usnesení obvodního soudu, jímž byla společnost osvobozena od soudních poplatků. Toto osvobození bylo nicméně odňato a soudy posléze shledaly, že ze strany společnosti šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tvrzení stěžovatele, že zřejmou bezúspěšnost nemohl rozpoznat, neboť ji nerozpoznal ani orgán veřejné moci, je tedy také poněkud zavádějící, a to tím spíše, že zřejmá bezúspěšnost v posuzované věci plynula z informací, které měl stěžovatel prokazatelně k dispozici, o kterých ale zároveň v dané fázi řízení nemusel nutně vědět soud (z ústavní stížnosti neplyne, že by tomu tak bylo).
19. Pokud se týče námitky, že stěžovateli nebylo zasláno vyjádření vedlejší účastnice k dovolání, tak z vyžádaného spisu skutečně neplyne, že by se tak stalo. Ústavní soud přitom již v minulosti dospěl k závěru, že tímto postupem může dojít k porušení ústavně zaručených práv dovolatele (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2300/21 ze dne 8. 11. 2023 či sp. zn. III. ÚS 1670/23 ze dne 28. 11. 2023). Tak tomu ale není vždy. V usnesení sp. zn. I. ÚS 232/24 ze dne 7. 8. 2024, které řešilo podobnou situaci, Ústavní soud vysvětlil, že není nutné zasílat dovolateli každé vyjádření, jež soud obdrží, obsahuje-li výlučně argumenty, které již dovolatel zná nebo které pro posouzení dovolání nemají význam. Jak Ústavní soud uvedl, "tak tomu bude typicky v situaci, kdy vyjádření k dovolání obsahuje souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu či zopakování argumentace, kterou účastník uplatňoval v dosavadním řízení".
20. V posuzované věci bylo vyjádření vedlejší účastnice vesměs reprodukcí jejího vyjádření k odvolání, doplněné v zásadě jen o citace některých pasáží rozsudku odvolacího soudu a předchozího rozsudku dovolacího soudu. Nelze pomíjet, že celý spor byl u Nejvyššího soudu již podruhé a u obou účastníků tak již docházelo k určité recyklaci vlastní argumentace (což ostatně pokračovalo i v řízení o ústavní stížnosti). Nešlo očekávat - a ani se tak nestalo - že by účastníci přišli s nějakým novým, protistraně či soudům dosud neznámým argumentem. O významu vyjádření vedlejší účastnice k dovolání ostatně svědčí i to, že Nejvyšší soud jeho obsah v odůvodnění svého usnesení ani nezmínil.
21. Lze dodat, že vyjádření vedlejší účastnice je součástí spisu, a stěžovatel se tak s ním mohl seznámit před podáním ústavní stížnosti a případně jeho obsah v ústavní stížnosti reflektovat. Přesto ovšem, jak už bylo výše řečeno, ústavní stížnost v zásadě jen opakuje námitky, kterými se již soudy zabývaly. Další možnost reakce na argumenty vedlejší účastnice dostal stěžovatel poté, co mu vyjádření účastníků k ústavní stížnosti byla zaslána na vědomí s tím, že k nim může podat repliku. Této možnosti nevyužil.
22. Za dané situace je zřejmé, že případné zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu jen z toho důvodu, že stěžovateli nebylo zasláno vyjádření k dovolání, by vedlo pouze ke vzniku dalších nákladů řízení, aniž by zde byla jakákoli reálná šance na to, že konečný výsledek řízení bude odlišný (viz podobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 995/23 ze dne 27. 4. 2023).
23. Lze dodat, že na uvedených závěrech nic nemění, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to v podobě odměny advokáta právě za sepsání vyjádření k dovolání. Vyjádření k dovolání je nepochybně úkonem právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2046/24 ze dne 4. 9. 2024), přičemž otázka, zda náklady na jeho podání byly účelně vynaloženy, je odlišná od posouzení, zda vyjádření obsahovalo nové argumenty, které mohly ovlivnit výsledek řízení.
24. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici Ústavní soud nepřiznal. Náklady řízení o ústavní stížnosti si zásadně platí účastnici sami, přiznání náhrady je výjimkou, přičemž důvody pro tento postup v posuzované věci Ústavní soud neshledává.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu