USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně KÁMEN Zbraslav, a. s., se sídlem v Praze 5, Žitavského 1178, PSČ 156 00, identifikační číslo osoby 01820460, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Josefu Kačírkovi, CSc., bytem v Praze 3, Vinohradská 2279/164, PSČ 130 00, zastoupenému JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, o zaplacení 231.581,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 67 Cm 91/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. 4 Cmo 150/2022-360,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.567,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 3. 12. 2019 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 231.581,90 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 363/2017, v němž žalovaný jakožto jednatel společnosti Písek – Dobříň spol. s r. o. (identifikační číslo osoby 60486201; dále jen „společnost“) podal zjevně neodůvodněnou žalobu proti žalobkyni (dále jen „žaloba“), čímž porušil povinnost vykonávat funkci jednatele společnosti s péčí řádného hospodáře, pročež za zaplacení nákladů řízení ručí podle § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. 67 Cm 91/2022-337, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 231.581,90 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Jedná se přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022, uveřejněným pod číslem 29/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 29/2023“), zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 13 Co 97/2021-272, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 10. 2020, č. j. 17 C 370/2019-236, a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné odmítl, jelikož nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice: 1/ „do jaké míry ovlivňuje očekávání předpokládaného úspěchu či neúspěchu ve věci při podání žaloby za právnickou osobu případnou budoucí povinnost k náhradě škody tím právnické osobě vzniklé“, a 2/ „zda pod „zřejmě bezúspěšné uplatňování práva“ ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. spadají situace, kdy žalobce uplatní u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení s vědomím, že dílčí otázka týkající se předmětného nároku byla řešena v jiném, typově odlišném řízení“.
7. Prostřednictvím dovolacích otázek dovolatel namítá nesprávnost názoru odvolacího soudu, podle kterého žaloba představovala zřejmě bezúspěšný výkon práva, v němž lze spatřovat porušení povinnosti péče řádného hospodáře.
8. Dovolatel namítá, že o „zřejmě bezúspěšné uplatňování práva“ jde zejména tehdy, jestliže již z obsahu podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že návrhu účastníka nemůže být vyhověno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2005, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1506/2009, a další). O takový případ se podle dovolatele v této věci nejedná.
9. Podání žaloby nemohlo představovat zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jelikož vznik škody spočívající v povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení nemohl dovolatel předpokládat. Závěr odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí tudíž odporuje § 12 o. z., podle něhož se každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc, tedy v tomto případě u soudu.
10. Odvolací soud dle dovolatele pochybil, když vycházel z toho, že související rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1376/2014 (dále jen „související rozhodnutí“), „představuje důvod, proč mělo být podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení zjevně bezúspěšné“, jelikož s ohledem na toto rozhodnutí dovolatel podle odvolacího soudu nejednal při podání žaloby informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti. Dovolatel namítá, že v řízení, jež vyústilo k vydání souvisejícího rozhodnutí, nebyla posuzována důvodnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž vyloučení ve výroku specifikovaných dobývacích prostorů Dobkovičky a Litochovice z konkursní podstaty společnosti. Nadto společnost nebyla účastníkem předmětného řízení.
11. Dovolatelem předestřené právní otázky však přípustnost dovolání nezakládají, jelikož při jejich řešení odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. K péči řádného hospodáře se z judikatury Nejvyššího soudu podává: 1/ Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 131/2017“), či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012]. 2/ Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní).
I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání [viz R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 88/2019“)].
3/ Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil.
Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz opět R 131/2017 či R 88/2019). 4/ Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016). 5/ Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu.
Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011).
13. V R 29/2023 pak Nejvyšší soud s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, k předvídatelnosti škody při porušení péče řádného hospodáře, uvedl, že: 1/ Posouzení objektivní předvídatelnosti vzniku škody člena statutárního orgánu, který porušuje povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, spočívá v řešení otázky, zda imaginární „rozumně pečlivý“ správce (hospodář) mohl rozpoznat riziko vzniku škody. 2/ Je běžnou zkušeností, že v občanském soudním řízení vznikají jeho účastníkům náklady a že procesně neúspěšnému účastníku soud obvykle uloží zaplatit účastníku, který měl ve věci úspěch, náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení (srov. § 137 násl. o. s. ř.). Skutečnost, že podání žaloby může vést ke vzniku škody v podobě vzniku dluhu na náhradě nákladů řízení, tak může být ze (subjektivního) pohledu účastníka řízení překvapivá, v žádném případě však nelze uzavřít, že by vznik takové škody byl objektivně nepředvídatelný. 3/ Jinak řečeno, aby člen statutárního orgánu (jednatel) při podání návrhu na zahájení soudního řízení za společnost dostál standardu péče řádného hospodáře, musí vycházet z toho, že v případě jejího neúspěchu v řízení může společnosti vzniknout povinnost nahradit protistraně její náklady. Srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněný pod číslem 48/2017 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2124/2020, ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 580/2021, či ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 711/2021.
14. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, podle něhož v souvisejícím rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že žalobkyně nabyla dobývací práva řádně, na základě smlouvy ze dne 8. 6. 2001, dobývací prostory tudíž užívala oprávněně. Ostatně i v důsledku vydání souvisejícího rozhodnutí byla údajná pohledávka společnosti na vydání bezdůvodného obohacení insolvenčním správcem společnosti vyškrtnuta ze soupisu majetkové podstaty společnosti jako neexistující.
15. Z toho odvolací soud dovodil, že dovolatel při výkonu funkce jednatele společnosti porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tím, že podal proti žalobkyni žalobu o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném užívání dobývacích prostor, ačkoli si musel být vědom existence souvisejícího rozhodnutí, a společnosti v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda spočívající v povinnosti nahradit náklady řízení. Dovolatel byl povinen škodu nahradit, a pokud ji nenahradil, ručí žalobkyni jako věřiteli společnosti za zaplacení nákladů řízení, neboť žalobkyně se plnění na společnosti nemůže domoci (§ 159 odst. 3 o. z.).
16. Tyto závěry odvolacího soudu jsou plně v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Na výše uvedeném nic nemění ani námitka dovolatele, že společnost nebyla účastníkem řízení, jež vedlo k vydání souvisejícího rozhodnutí, a toto tudíž není vůči společnosti závazné. Dovolatel totiž opomíjí, že účastníkem řízení byla společnost A. G. Service s. r. o. (identifikační číslo osoby 47282550), od níž společnost údajnou pohledávku nabyla.
18. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání žalovaného odmítnuto, a tak žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
20. Náklady dovolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. 8. 2023) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 9.260 Kč, a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. S náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.007,60 Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného celkem 11.567,60 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu