ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Markétou Němcovou, advokátkou se sídlem v Brně, Riegrova č. 1378/1, proti
žalované Úrazové nemocnici v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně,
Ponávka č. 139/6, IČO 00209813, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, o 1 981 083,83 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 73/2018, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2020
č. j. 15 Co 269/2019-171, takto:
I. Dovolání žalované se v části směřující proti výrokům rozsudku
krajského soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů
řízení odvolacího odmítá; v dalším se dovolání žalované zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 45 998 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Markéty Němcové, advokátky se sídlem v Brně, Riegrova č. 1378/1.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29. 6. 2018 se žalobce domáhal po
žalované zaplacení 1 981 083,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
této částky od 1. 6. 2017 do zaplacení s tím, že se souhlasem žalované uzavřel
se společností CRO: ICON Clinical Research Ltd. (dále jen „CRO“) dne 24. 1. 2012 smlouvu, jejímž předmětem bylo provedení klinické studie, na níž žalobce
pracoval jako hlavní zkoušející. Smlouvu s CRO uzavřela dne 16. 1. 2012 rovněž
žalovaná s tím, že v čele studie bude stát jako hlavní zkoušející žalobce. Přestože si žalovaná byla vědoma, že žalobce jako hlavní zkoušející uzavřel s
CRO smlouvu a jaké finanční prostředky měly žalobci za zastřešení studie
náležet, udělila žalobci účelovou výpověď z pracovního poměru. Neplatnost
výpovědi ze dne 21. 11. 2012, doručené žalobci dne 6. 12. 2012, byla určena
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 38 C 28/2013-140,
který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze
dne 17. 1. 2017 č. j. 15 Co 230/2016-164. Žalobce se na provádění studie od 1. 3. 2013 aktivně nepodílel, neboť mu to bylo žalovanou znemožněno, ač se
opakovaně domáhal přidělení práce. Neplatná výpověď z pracovního poměru byla
žalobci dána z důvodu dlouhodobě nepříznivých vztahů žalobce s tehdejším
ředitelem žalované mimo jiné i proto, aby mu žalovaná úmyslně znemožnila účast
na předmětné studii. Žalovaná zjevně porušila smluvní ujednání s CRO, kde se
zavázala zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění
studie v řešitelském centru. Udělením neplatné výpovědi z pracovního poměru
bylo žalobci úmyslně znemožněno získat odměnu ze studie. Kdyby nedošlo k
porušení povinnosti, byla by žalobci na odměnách vyplacena částka 1 981 083,83
Kč, která byla vyplacena jinému řešiteli. Příčinná souvislost je dána proto, že
možnost žalobce podílet se na studii byla vázána na existenci pracovního poměru
žalobce u žalované. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2019 č. j. 49 C 73/2018-122 uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci 1 981 083,83 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % z částky 1 632 442,68 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení (řízení o
úroku z prodlení z částky 346 641,15 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení bylo
zastaveno usnesením vyhlášeným dne 12. 9. 2019) a na náhradě nákladů řízení 207
439,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Markéty Němcové. Vyšel ze skutkového závěru,
že žalobce vykonával u žalované práce na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 10. 1989. Ve smlouvě s CRO ze dne 16. 1. 2012 žalovaná souhlasila s provedením
klinické studie v čele s žalobcem jako hlavním zkoušejícím, který byl jejím
zaměstnancem, a žalovaná mu touto smlouvou udělila výslovný souhlas s
prováděním studie, přičemž věděla, že žalobce bude studii provádět za odměnu
stanovenou v samostatné smlouvě. Žalovaná se zavázala zajistit, že žalobce bude
osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Smlouvu s
CRO uzavřel žalobce dne 24. 1. 2012 s dodatkem ze dne 13. 12. 2012, v němž byla
maximální částka za jednoho pacienta zařazeného do studie navýšena na 142
391,70 Kč. Dne 6. 12.
2012 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru,
tento s výpovědí nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání. Dne 6. 8. 2013
došlo nakonec k vyklizení a předání inspekčního pokoje (pracovny) žalobce
žalované. Nicméně soud prvního stupně vzal za prokázané, že již od 1. 3. 2013
žalovaná odmítala žalobci přidělovat práci a znemožnila mu vstup na pracoviště. Přípisem ze dne 7. 11. 2013 požádala žalovaná o provedení změny osoby hlavního
zkoušejícího. Žádost zopakovala dne 3. 3. 2014 a zdůvodnila ji tím, že žalobce
již není jejím zaměstnancem. Dne 18. 3. 2014 uzavřela s CRO novou smlouvu o
provedení klinické studie, kde již jako hlavní zkoušející byla uvedena I. K.,
která provedla práci na klinické studii a v období od 15. 5. 2013 do 5. 12. 2017 jí bylo vyplaceno 1 981 083,83 Kč. Na zjištěný skutkový stav aplikoval
soud prvního stupně ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce s tím, že žalovaná
porušila jednak povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a
umožnit mu její výkon, a jednak povinnost podle smlouvy uzavřené s CRO, totiž
umožnit žalobci provedení klinické studie a zajistit, že žalobce bude osobně
provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Tím vznikla
žalobci škoda v podobě ušlého zisku, jenž odpovídá výši, která byla v rozhodném
období vyplacena K.. Podle soudu prvního stupně je rozhodné, že žalované bylo
známo, že žalobci má být vyplacena odměna za práci na klinické studii, a je
naopak nevýznamné, že jí nebyla známa její výše. Na straně žalované bylo dáno
zavinění ve formě úmyslu, neboť věděla, že neumožněním výkonu práce na klinické
studii může žalobci vzniknout škoda, a pro případ jejího vzniku byla s tím
přinejmenším srozuměna. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 15
Co 269/2019-171 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a k
odvolání žalobce jej změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradě 227 768,60 Kč. Žalované
uložil dále povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 50
275,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Markéty Němcové. Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (jen korigoval, že smlouvu s
CRO uzavřela žalovaná dne 19. 3. 2012). Porušení povinnosti žalované shledal v
tom, že dala neplatnou výpověď žalobci a znepřístupnila mu jeho pracoviště, a
proto žalobce nemohl realizovat činnost hlavního zkoušejícího. Žalobci tím
vznikla škoda ve výši odměny, která mu nebyla vyplacena, neboť byla vyplacena
jiné osobě, která místo něj činnost hlavního zkoušejícího realizovala. Odvolací
soud dále uzavřel, že jde o škodu způsobenou úmyslně, neboť žalovaná věděla o
existenci smlouvy mezi CRO a žalobcem a o tom, že žalobci náleží v souvislosti
s činností hlavního zkoušejícího odměna, aniž by bylo podstatné, zda žalovaná
znala její výši. Žalovaná tedy věděla o tom, že žalobci může vzniknout škoda, a
s tímto byla srozuměna.
Namítla-li žalovaná v odvolacím řízení promlčení,
nebyla její námitka shledána důvodnou, neboť podle odvolacího soudu jde o škodu
způsobenou úmyslně a dosud neuběhla promlčecí lhůta 10 let pro částky odměny
vyplacené do 31. 12. 2013, případně lhůta 15 let pro částky odměn vyplacené od
1. 1. 2014.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které směřuje jak proti výroku,
jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tak
proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí v prvé řadě s posouzením
námitky promlčení. Ta mohla být uplatněna i v odvolacím řízení, neboť nemá
charakter skutkového tvrzení. Odvolací soud posuzoval pouze objektivní
promlčecí lhůtu a pominul existenci lhůty subjektivní. Pro její běh je
rozhodující, aby se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma
určitého druhu a rozsahu, přičemž není třeba, aby znal přesně výši škody. Znalost o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy má poškozený dostatek informací,
na jejichž základě může vyvodit, kdo škodu způsobil. Vzájemný vztah obou lhůt
je takový, že skončí-li běh jedné z nich, nárok se promlčí i tehdy, běží-li
ještě druhá lhůta. Za počátek běhu jak objektivní, tak subjektivní lhůty
považuje žalovaná den 1. 3. 2013, kdy podle skutkových závěrů soudu prvního
stupně a soudu odvolacího znemožnila žalovaná žalobci vstup na pracoviště a
neumožnila mu výkon práce a žalobce nemohl pokračovat v činnostech spojených s
klinickou studií. Od tohoto okamžiku žalobce věděl, že mu vnikla škoda, neboť
znal částku, která měla náležet za jednoho pacienta zařazeného do studie se
současným uvedením maximálního počtu pacientů. Proto je nerozhodné, že ze
strany CRO mělo být fakturováno postupně. Podle žalované se při řešení otázky
promlčení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(uvádí rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 151/2016, 25 Cdo 2573/2012, 21 Cdo 2423/2006). Dále žalovaná namítá, že v době, kdy žalobce uzavíral smlouvu s CRO, neměl
písemný souhlas zaměstnavatele. Protože je tento souhlas zákonnou podmínkou pro
výkon jiné výdělečné činnosti, je smlouva uzavřená mezi žalobcem a CRO
absolutně neplatnou. Udělení souhlasu není přitom povinností zaměstnavatele. Žalovaná na sebe nepřevzala ani závazek nemožnosti změny hlavního zkoušejícího;
i CRO změnu hlavního zkoušejícího připustila. Žalovaná sice věděla, že žalobce
získá odměnu za provedení studie, avšak nemohla předpokládat, že v odměnách pro
žalobce a žalovanou existuje tak „neuvěřitelný“ rozdíl. Ačkoliv žalovaná
umožňuje provádění klinických studií, žádná z uzavřených smluv mezi
zkoušejícími a zadavateli takto nepoměrné podmínky nastavené nemá. Žalovaná
nesouhlasí se závěrem, že musela žalobci provedení studie umožnit; k této
povinnosti se nezavázala ani vůči CRO, ani vůči žalobci. Žalobce participoval
na provádění studie i po ukončení pracovního poměru u žalované, měl tedy
nárokovat případnou odměnu vůči K.. Nesprávný je podle žalované i závěr o
zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Žalovaná nebyla srozuměna s tím, že
dostane-li žalobce výpověď, může mu tímto jednáním způsobit škodu v podobě
ušlého zisku. Soudy se nevěnovaly ani problematice ušlého zisku, kde nestačí
pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnu. Není jasné, zda
by žalobce dosáhl stejného zisku jako K., ani není zohledněno, že se na studii
podílel i poté, co dostal výpověď. Žalovaná následně podáním ze dne 19. 6.
2020 (v zachované lhůtě k podání
dovolání) změnila formulaci dovolacího důvodu spočívajícího v nedostatku
souhlasu žalované s činností žalobce pro CRO tak, že tento nebyl vůbec třeba,
neboť se jednalo o vědeckou činnost. Žalovaná tak nikdy neadresovala žalobci
projev vůle směřující k udělení souhlasu podle § 304 zákoníku práce, pouze
udělila souhlas CRO k tomu, aby v prostorách a na zařízení žalované mohla
provádět výzkum. Neexistuje tedy závazek žalované vůči žalobci umožnit mu
provedení výzkumu. Přípustnost dovolání tak shledává v dosud neřešené otázce,
zda bylo odvolacím soudem správně aplikováno a interpretováno ustanovení § 304
zákoníku práce. Dále žalovaná formuluje jako dosud neřešenou otázku, zda bylo
odvolacím soudem správně na daný skutkový stav aplikováno ustanovení § 265
odst. 2 zákoníku práce. Podle názoru žalované dopadají na daný případ toliko
obchodní zákoník a po 1. 1. 2014 občanský zákoník. Tvrzená škoda nevznikla při
plnění pracovních povinností žalobce a jednání spočívající v neplatné výpovědi
nemůže mít dopad do soukromoprávních vztahů zaměstnance. Dále žalovaná
doplnila, že žalobce se nikdy nedomáhal, aby mu bylo umožněno provádět zmíněný
výzkum, žalovanou k takovému kroku nevyzval a vždy se domáhal toliko zrušení
neplatné výpovědi a dalšího zaměstnávání. Za dosud neřešenou považuje žalovaná
rovněž otázku příčinné souvislosti, neboť se hradí škoda, kterou mohl škůdce
rozumně předvídat s ohledem na informace, které v době jednání považovaného za
protiprávní měl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že by mělo být jako nepřípustné
odmítnuto. Ohledně běhu promlčecích lhůt uvedl, že objektivní počala běžet v
okamžiku poskytnutí jednotlivých dílčích plnění jinému řešiteli. Žalobce nemohl
uplatnit své právo u soudu dříve, než bylo soudem pravomocně rozhodnuto o
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Žalobce trval na tom, že smlouvu s
CRO uzavřela žalovaná dne 16. 1. 2012. Žalobce se však nedomáhá náhrady škody z
důvodu odejmutí souhlasu s prováděním studie, ale z důvodu, že mu účast na
studii byla znemožněna udělením neplatné výpovědi z pracovního poměru a
faktickým zamezením vstupu na pracoviště. Skutečnost, že žalovaná nebyla
seznámena s výší sjednané odměny a že podle svého tvrzení nepředpokládala
takový rozdíl v odměnách, nemá vliv na její odpovědnost za způsobenou škodu. Žalovaná věděla, že neumožněním výkonu práce a práce na klinické studii žalobci
vznikne škoda, neboť věděla, že žalobci měla být za práci na studii vyplacena
odměna, a pro případ, že vznikne, s tím byla přinejmenším srozuměna. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu
v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a řízení odvolacího podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl,
neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dovolává-li se žalovaná nesprávné aplikace § 304 zákoníku práce, pak je třeba
uvést, že na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Zabýval-li se odvolací soud souhlasem žalované s činností žalobce v rámci
předmětné studie, činil tak za účelem posouzení vědomí žalované a jejího
zavinění (viz bod 14 odůvodnění jeho rozsudku). V původně podaném dovolání
žalovaná namítá, že souhlas neudělila; jde však o námitky proti skutkovému
závěru odvolacího soudu, které nejsou ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustným dovolacím důvodem. Povinnost formulovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.) neplní žalovaná tam, kde namítá, že se k povinnosti umožnit
žalobci provedení studie nezavázala, ani tam, kde v dovolání tvrdí, že žalobce
se účastnil provádění studie i po ukončení pracovního poměru u žalované. U
svého nesouhlasu s posouzením nepřímého úmyslu žalovaná sice cituje rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, avšak
nevysvětluje, jakým právním posouzením se měl odvolací soud od této rozhodovací
praxe dovolacího soudu odchýlit. K námitce žalované, že při posuzování ušlého
zisku nestačí pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnu a že
není jisté, že by žalobce dosáhl stejného zisku jako K., je třeba uvést, že
odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
podle níž je ušlý zisk újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v
důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových
hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970 sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné
pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. 25 Cdo
296/2006, uveřejněného pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2008).
Srovnání s K., která podle skutkových závěrů soudu prvního stupně
(na něž odvolací soud odkázal) vstoupila (na žádost žalované) do pozice žalobce
a realizovala činnost místo něho, využil odvolací soud k odůvodnění závěru,
jaká odměna by byla žalobci jinak (při pravidelném běhu věcí) vyplacena. Namítá-li žalovaná, že při posouzení námitky promlčení pominul odvolací soud
existenci subjektivní promlčecí lhůty, musí být v prvé řadě zdůrazněno, že
žalovaná uplatnila námitku promlčení až v rámci odvolacího řízení, konkrétně v
podání doručeném odvolacímu soudu dne 4. 3. 2020, v jehož závěru uvedla, že „v
návaznosti na rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Odo 631/2004, uplatňuje … námitku
promlčení s ohledem na dobu, od kdy mohl žalobce svůj domnělý nárok
uplatňovat“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se však již ustálila v závěru,
že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení
podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li
závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů
navržených před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2008 sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 uveřejněný pod č. 101 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008). V posuzovaném případě však soud prvního
stupně nezjišťoval (a k této otázce nebyla žalovanou ani uvedena skutková
tvrzení, ani nebyly navrženy důkazy), kdy se poškozený dozvěděl skutkové
okolnosti, z nichž bylo možné dovodit vznik škody a orientačně její rozsah. Postup odvolacího soudu, který běh subjektivní promlčecí lhůty nehodnotil, tak
ve svém výsledku není odchýlením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 10. 1989. Ve
smlouvě s CRO ze dne 19. 3. 2012 žalovaná souhlasila s provedením klinické
studie v čele s hlavním zkoušejícím – žalobcem, který byl jejím zaměstnancem, a
žalovaná mu touto smlouvou udělila výslovný souhlas s prováděním studie,
přičemž věděla, že žalobce bude studii provádět za odměnu stanovenou v
samostatné smlouvě. Žalovaná se zavázala zajistit, že žalobce bude osobně
provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Smlouvu s CRO
uzavřel žalobce dne 24. 1. 2012 s ujednáním, že platby budou žalobci
poskytovány podle harmonogramu sjednaného ve smlouvě, a to v částce maximálně
138 769,30 Kč za jednoho pacienta, který splnil kritéria pro zařazení do
studie, s omezením na maximálně 18 pacientů zařazených do studie. Dodatkem ze
dne 13. 12. 2012 byla maximální částka za jednoho pacienta zařazeného do studie
navýšena na 142 391,70 Kč. Dne 6. 12. 2012 byla žalobci doručena výpověď z
pracovního poměru, tento s výpovědí nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání.
Neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla určena rozsudkem Městského soudu v
Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 38 C 28/2013-140, který byl potvrzen odvolacím
soudem (ve věci vedené pod sp. zn. 15 Co 230/2016 u Krajského soudu v Brně). Již od 1. 3. 2013 odmítala žalovaná žalobci přidělovat práci a znemožnila mu
vstup na pracoviště. Přípisem ze dne 7. 11. 2013 požádala žalovaná o provedení
změny osoby hlavního zkoušejícího. Žádost zopakovala dne 3. 3. 2014 a
zdůvodnila ji tím, že žalobce již není jejím zaměstnancem. Dne 18. 3. 2014
uzavřela s CRO novou smlouvu o provedení klinické studie, kde byla již jako
hlavní zkoušející uvedena I. K., která provedla práci na klinické studii a
které bylo v rozhodném období vyplaceno 1 981 083,83 Kč. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může být dána
příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnavatele vyplývající ze
základního pracovněprávního vztahu a škodou – ušlým ziskem zaměstnance
spočívajícím v nezískaném plnění z jeho právního vztahu s třetí osobou. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru,
že dovolání žalované je v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
neplatné rozvázání pracovního poměru bylo učiněno dne 6. 12. 2012 a že od 1. 3. 2013 znemožnila žalovaná žalobci vstup na pracoviště – podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit
zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v
rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci
podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce jsou porušení právních povinností v
rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik
škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a
vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři
tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok
nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo
2204/2011). Podle tohoto ustanovení odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla i jinak, než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení
právních povinností zaměstnavatele; porušením právní povinnosti zaměstnavatele
v rámci plnění jeho úkolů může být i neplatné rozvázání pracovního poměru
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2000 sp. zn. 21 Cdo 498/2000). V posuzované věci vyšly soudy ze skutkového závěru, že dne 6. 12. 2012 byla
žalobci doručena výpověď, s níž žalobce nesouhlasil a jejíž neplatnost byla
určena pravomocným rozhodnutím soudu. Dále skutkově uzavřely, že již od 1. 3. 2013 odmítala žalovaná přidělovat žalobci práci a znemožnila mu vstup na
pracoviště. S ohledem na shora uvedené je nutné tento skutkový stav právně
hodnotit tak, že v obou případech se jednalo o porušení právních povinností
zaměstnavatele v rámci plnění jeho pracovních úkolů [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Vztah příčinné souvislosti je dán tehdy, kdyby bez porušení povinnosti
nevznikla škoda tak, jak vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Při posuzování příčinné souvislosti jde nejprve
o zjištění faktické příčinné souvislosti. Podle závěrů odvolacího soudu byla podstatným jevem, který vyvolal škodu, tedy
nemožnost žalobce odvést práci na studii a získat za ni odměnu, skutečnost, že
žalovaná rozvázala s žalobcem pracovní poměr a následně mu znemožnila i vstup
na pracoviště (kde mimo jiné byla prováděna i předmětná studie). Bez této
skutečnosti by se následek neuskutečnil; ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů není známa jiná příčina, jež by žalobci měla zabránit v odvedení práce
na studii. Jde však dále o to, zda se jedná o příčinu právně významnou
(dovolatelka v tomto směru argumentovala, že se nijak nezavázala vůči žalobci
povinností umožnit mu provedení studie a že si od samého počátku vůbec
nepřipouštěla, že by mohla žalobci jakoukoliv škodu způsobit). Při posuzování příčinné souvislosti jde tak o odlišení právně podstatných
příčin od příčin právně nepodstatných. Řešení této otázky přináší jednak teorie
ochranného účelu, a jednak teorie adekvátnosti kausálního nexu. Teorie
ochranného účelu je založena na tom, že dlužník neodpovídá za všechny následky
porušení smlouvy, nýbrž jen za porušení těch zájmů, jejichž ochrana byla účelem
příslušné smlouvy, přičemž ohledně ochranného účelu není rozhodné výslovné
vyjádření smluvních stran, nýbrž to, zda tyto zájmy leží věcně ve směru a v
rámci smlouvou převzatých povinností. Teorie adekvátnosti kausálního nexu
vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu
škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit
nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo
v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou
škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy
předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu
subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho
nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle které se předvídatelnost
následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající
subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem
hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která
zahrnuje veškerou zkušenost své doby.
Je zřejmé, že co je předvídatelné pro
konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05). Při vědomí, že pracovní poměr je závazkovým vztahem (srov. rovněž zařazení
pracovní smlouvy mezi soukromoprávní smluvní typy v ustanovení § 2401 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jedná se tak o porušení právních povinností
zaměstnavatele vyplývajících ze smlouvy se zaměstnancem; jinými slovy,
zaměstnavatel se je zavázal plnit vůči smluvnímu partnerovi – zaměstnanci (v
tomto ohledu je nevýznamné, že nebyly upraveny přímo smlouvou, ale zákonem). Teorie ochranného účelu není v tomto případě aplikovatelná, neboť porušené
zájmy žalobce neleží věcně ve směru a v rámci povinností převzatých smlouvou,
zde smlouvou pracovní. Ochrana těchto zájmů žalobce nebyla zcela jistě účelem
pracovní smlouvy, jíž byl založen základní pracovněprávní vztah mezi účastníky. Je tedy třeba posoudit, zda může být dána příčinná souvislost podle teorie
adekvátnosti kausálního nexu, která je postavena na kritériu předvídatelnosti. Podstatné přitom je, že jde-li o odpovědnost za škodu pro porušení obligační
povinnosti, musí být okamžikem, k němuž je vztaženo posuzování
předvídatelnosti, okamžik vzniku závazkového vztahu (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2001/99). Je tedy nutné se
ptát, zda by výše zmíněný následek (nedosažení příjmu z důvodu neprovedení
studie) nebyl pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný v době,
kdy se účastníci vůči sobě navzájem smlouvou zavazovali. V daném případě není pochyb o tom, že při uzavření pracovního poměru v roce
1989 nebyl takový následek podle výše uvedených kritérií předvídatelný. Nicméně
nelze přehlédnout skutkový závěr, že ve smlouvě s CRO ze dne 19. 3. 2012
žalovaná souhlasila s provedením klinické studie v čele s hlavním zkoušejícím –
žalobcem, který byl jejím zaměstnancem, a že žalovaná mu udělila výslovný
souhlas s prováděním studie, přičemž věděla, že žalobce bude studii provádět za
odměnu stanovenou v samostatné smlouvě. Od tohoto okamžiku bylo tedy pro
žalovanou předvídatelné, že shora uvedené porušení povinností vyplývajících ze
základního pracovněprávního vztahu se žalobcem bude mít pro žalobce důsledky
spočívající v nemožnosti vykonání činnosti, k níž se zavázal ve vlastní smlouvě
s CRO, a ve vzniku ušlého zisku spočívajícího v nedosažení odměny za tuto
činnost. Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalované v části směřující proti výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., neboť dovolání
žalované bylo ve věci samé zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit
žalobci náklady potřebné k bránění práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší
soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího
řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze
a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby
poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15]; tomu odpovídá paušální sazba ve výši 37 715 Kč (s využitím
pravidel uvedených v ustanovení § 3 odst. 1, bod 8 a v § 18 odst. 1 vyhlášky). Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v
paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce, advokátka
JUDr. Markéta Němcová, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům,
které žalobci vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 7 983 Kč
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
45 998 Kč k rukám advokátky JUDr. Markéty Němcové, která žalobce v dovolacím
řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku
(§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.