23 Cdo 580/2021-684
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně ETD
TRANSFORMÁTORY a. s., se sídlem v Plzni, Doudlevce, Zborovská 54/22, PSČ 301
00, identifikační číslo osoby 25137808, zastoupené Mgr. Janem Blažkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, proti žalované ŠKODA
TRANSPORTATION a. s., se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Emila Škody 2922/1,
PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 62623753, zastoupené JUDr. Tomášem
Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o zaplacení částky 7
277 743 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 7 883 358 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 111/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2020, č.
j. 2 Cmo 241/2018-639, t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2020, č. j. 2 Cmo 241/2018-639, v
té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 22. 1. 2018, č. j. 44 Cm 111/2007-539, ve výrocích pod body II, III a V, a
ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2018, č. j. 44 Cm 111/2007-539, ve výrocích pod
body II, III a V, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
7 277 743 Kč s úrokem z prodlení jako doplatku kupní ceny za dodávku trakčního
transformátoru pro třísystémovou lokomotivu.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že od smlouvy platně odstoupila z
důvodu vadnosti plnění žalobkyně. V průběhu řízení pak uplatnila vzájemný návrh
na zaplacení částky 7 883 358 Kč z titulu náhrady škody spočívající ve
vícenákladech, které musela vynaložit na koupi náhradního transformátoru od
jiného dodavatele; požadovaná částka představuje rozdíl mezi kupní cenou
uhrazenou novému dodavateli a kupní cenou, kterou měla podle smlouvy zaplatit
žalobkyni.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 44 Cm
111/2007-539, v pořadí druhým v této věci, ve výroku pod bodem I žalobu zamítl,
ve výroku pod bodem II zamítl vzájemný návrh žalované, ve výrocích pod body III
a V rozhodl o nákladech řízení a výrokem pod bodem IV rozhodl, že žalobkyni
bude vrácena část zálohy na znalečné.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích pod body I, II, III a V potvrdil (první výrok) a
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
podle nichž žalovaná na podkladě rámcové kupní smlouvy dne 9. 11. 2004
objednala dodání transformátoru pro třísystémovou lokomotivu, jehož technická
specifikace byla přílohou nákupní objednávky, za kupní cenu 7 195 000 Kč plus
DPH (celkem 8 562 050 Kč). Šlo o vývojový prototyp pro lokomotivu, která byla
vyvíjena odděleně žalobkyní (transformátor) a žalovanou (podvozek lokomotivy) a
po smontování transformátoru a hnací jednotky byla určena pro konečného
kupujícího České dráhy, a. s.
6. Podle Zápisu z přejímky lokomotivní transformátorové soupravy EL
26L-1 ze dne 19. 1. 2006 byla souprava předána kupujícímu a vykazovala tam
uvedené vady. Dne 30. 1. 2006 byl pořízen Zápis o přejímce, které se zúčastnily
žalobkyně, žalovaná a České dráhy; ze zápisu se podává, že kupující na základě
vizuální prohlídky, předložené dokumentace a provedených zkoušek soupravu
přejímá. Dopisem ze dne 22. 2. 2006 kupující sdělil prodávajícímu, že na
lokotransformátoru byly zjištěny zásadní nedostatky co do sjednaných
technických parametrů, lze jej v omezeném rozsahu používat pro provádění testů,
z důvodu časové tísně se kupující rozhodl ponechat si transformátor v držení,
aniž by bylo přistoupeno k formální přejímce; tento postup považuje za opatření
k minimalizaci vzniklých škod. Závěrem uvedl, že se provádí kalkulace dopadů
nedostatků technického řešení pro uplatnění slevy z ceny. Dopisem ze dne 5. 6.
2006 pak prodávajícímu sdělil, že podle zjištění jeho techniků transformátor v
době přejímky vykazoval vady a nedostatky oproti technickým podmínkám ze dne
17. 1. 2006, kterých si prodávající musel být vědom, tyto vady a nedostatky
byly průběžně odhalovány na základě technických prohlídek a průběžného
testování a jedná se zejména o neodpovídající zapojení primárního vinutí a
nesplnění požadovaných parametrů tlumivek, které nesplňují požadovanou
zatížitelnost střídavým proudem a požadovanou indukčnost 6,13 mH a odbočky 0,68
mH. Je již zřejmé, že transformátor nelze použít pro účel sjednaný ve smlouvě,
proto kupující od kupní smlouvy odstupuje.
7. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda na základě objednávky
ze dne 9. 11. 2004 byla uzavřena kupní smlouva, resp. zda byl řádně a platně
uzavřen dodatek č. 1 ze dne 30. 1. 2006 k Technickým podmínkám pro dodání
lokomotivní transformátorové soupravy EL 26L-1 ze dne 17. 1. 2006, které byly
součástí nákupní objednávky. Dospěl při tom k závěru, že k řádnému uzavření
dodatku č. 1 nedošlo a kupní smlouva proto byla uzavřena ve znění technických
podmínek ze dne 17. 1. 2006. Otázku, zda plnění bylo vadné ve smyslu § 420
odst. 1, § 422 odst. 1 a § 425 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud
posoudil především podle závěrů znaleckého posudku zpracovaného Českým vysokým
učením technickým v Praze, Fakultou elektrotechnickou, jímž byly potvrzeny
závěry znaleckého posudku zpracovaného prof. Ing. Zdeňkem Cahou, CSc., a dospěl
shodně se soudem prvního stupně k závěru, že lokotransformátor vykazoval ke dni
přechodu nebezpečí škody na zboží vady, neboť nesplňuje technické požadavky ani
podle nákupní objednávky ze dne 9. 11. 2004, ani podle Technických podmínek ze
dne 17. 1. 2006. Na základě toho dovodil, že žalovaná od smlouvy platně
odstoupila podle § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák., neboť vady transformátoru
představují podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák.
Žalobkyni proto právo na doplacení kupní ceny zboží nevzniklo.
8. Stran nároku uplatněného žalovanou odvolací soud vyšel ze skutečností
tvrzených ve vzájemném návrhu. V něm žalovaná označila jako důkazy prokazující
vznik práva na náhradu škody nákupní objednávku ze dne 20. 9. 2006 potvrzenou
zahraničním dodavatelem ABB SECHERON Ltd. ze dne 17. 11. 2006, kterou objednala
mimo jiné trakční transformátor pro třísystémovou lokomotivu v ceně 557 701
EUR, dále zálohovou fakturu č. 12-903101 ze dne 26. 9. 2006, jíž dodavatel
žalované vyúčtoval mimo jiné zálohu ve výši 40% kupní ceny trakčního
transformátoru, tj. částku 223 080,40 EUR, konečnou fakturu ze dne 30. 7. 2007
na doplatek kupní ceny ve výši 334 620,60 EUR a výpis z účtu, jímž prokazovala
úhradu doplatku kupní ceny 334 620,60 EUR. Podle žalované z uvedených listin
vyplývá, že uhradila náhradnímu dodavateli za dodávku transformátoru částku 557
701 EUR, v přepočtu 15 161 101 Kč, zatímco podle nákupní objednávky ze dne 9.
1. 2004 měla žalobkyni za dodání transformátoru uhradit kupní cenu ve výši 8
562 050 Kč, a při zohlednění zálohy uhrazené ve výši 1 284 307 Kč tak na
pořízení transformátoru vynaložila celkem 16 445 408 Kč, tj. o 7 883 358 Kč
více, než by musela v případě řádného plnění nákupní objednávky ze strany
žalobkyně; v důsledku vadného plnění žalobkyně jí tak vznikla škoda v uplatněné
výši.
9. Odvolací soud se primárně věnoval otázce, zda mezi protiprávním
úkonem žalobkyně (vadným plněním, které bylo v řízení prokázáno) a zmenšením
majetku žalované existuje příčinná souvislost, přičemž s odkazem na závěry
přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1212/2013 a sp. zn. 23
Cdo 1818/2009 (jde o usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1212/2013, a
rozsudek ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, které jsou, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových
stránkách), dospěl k závěru, že v daném případě příčinná souvislost mezi vadným
plněním ze strany žalobkyně a úhradou vyšší ceny transformátoru dána není,
neboť je ve smyslu uvedených judikatorních závěrů přetržena. Dovodil, že vadné
plnění žalobkyně není hlavní příčinou vzniklé škody, neboť žalovaná měla
možnost po odstoupení od smlouvy uzavřené se žalobkyní obchod se svým
odběratelem nerealizovat vůbec, a pokud se rozhodla tento obchod za dané
situace realizovat i za vyšší cenu transformátoru, jednalo se o její obchodní
rozhodnutí. Z tvrzení žalované tak podle názoru odvolacího soudu nevyplývá, že
bez porušení smluvní povinnosti žalobkyní by škoda nevznikla. Odvolací soud
uzavřel, že není-li v daném případě porušení smluvní povinnosti žalobkyně v
příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody, nebylo třeba se zabývat
existencí dalších předpokladů vzniku práva na náhradu škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v té části jeho prvního výroku, pokud jím
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III, a ve
druhém výroku (podle obsahu však jen v části výroku o věci samé potvrzující
zamítnutí vzájemného návrhu) napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné
pro řešení otázek hmotného práva, při němž se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Dovolatelka namítá, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 1212/2013 nelze v posuzované věci použít, neboť v ní jde o nárok na náhradu
škody spočívající ve vícenákladech, které byla nucena vynaložit, aby obstarala
náhradní plnění za vadné plnění žalobkyně, a souvislost mezi vynaložením těchto
nákladů a předchozím porušením právní povinnosti žalobkyně představuje jedinou,
bezprostřední a nepřerušenou příčinnou souvislost. Argumentuje, že byla povinna
učinit veškerá opatření nezbytná pro řádné splnění svého závazku vůči Českým
drahám, a. s., a povinnost uzavřít náhradní smlouvu ji stíhala přímo ze zákona
jako důsledek volby nároku z odpovědnosti za vady. Vytýká odvolacímu soudu, že
při právním posouzení věci zcela pominul § 385 obch. zák., namítá, že uzavřením
náhradní smlouvy zároveň splnila tzv. zakročovací povinnost ve smyslu § 384
odst. 1 obch. zák., a dovozuje, že požadovaná částka je škodou ve smyslu § 380
obch. zák. Prosazuje názor, že napadené rozhodnutí je v kolizi s judikaturou
Nejvyššího soudu, z níž odkazuje na usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23
Cdo 3066/2010, a na rozsudky ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1503/2008, a ze
dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2362/2014.
12. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a
vzájemnému návrhu vyhověl.
13. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost
argumentem, že námitky dovolatelky směřují toliko do posouzení stránky skutkové
a že odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nepřípadné. Vedle toho
prosazuje názor, že příčinnou souvislost mezi jednáním a škodou by bylo možno
dovozovat, jestliže by dovolatelka objednala stejné plnění, jaké bylo předmětem
smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. V takovém případě by ovšem dovolatelka
nemusela objednávat transformátor jinde, neboť tento transformátor byl
žalobkyní dodán. Dovolatelka však objednala zcela jiný transformátor s jinými
vlastnostmi (namísto unikátního malého a lehkého transformátoru se sekundárním
vinutím poptala standardní, velký a těžký transformátor s tlumivkami), a zcela
zásadně překročila rámec původního rozsahu smlouvy, což právě bylo jejím
obchodním rozhodnutím, zřejmě motivovaným tím, aby neporušila smlouvu s jiným
subjektem. Žalobkyně je přesvědčena, že jestli dovolatelka odstoupila od
smlouvy, měla náhradní smlouva ve smyslu § 385 obch. zák. směřovat k totožnému
účelu, k němuž měla sloužit smlouva porušená, což je podmínkou vzniku příčinné
souvislosti. Tvrdí, že pokud by takový transformátor byl poptán u ní, byla by
ho schopna dodat rovněž, ve stejné kvalitě a za řádově nižší cenu. Namítá s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo
2362/2014, že dovolatelka se nemůže domáhat nákladů uplatněných mimo rámec
původní smlouvy.
14. Žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony) [dále jen „o. s. ř.“].
16. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho
přípustnosti.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť dovolatelka právem
vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky přetržení příčinné souvislosti
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je zároveň důvodné, neboť dovolací soud neshledává důvod,
proč by se měl od své dosavadní judikatury odklonit (proč by měl příslušnou
otázku hmotného práva řešit jinak), a napadené rozhodnutí ve světle této
judikatury spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
20. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
21. Ustanovení § 380 obch. zák. stanoví, že za škodu se považuje též
újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v
důsledku porušení povinnosti druhé strany.
22. Podle § 384 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna s
přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody
nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která
vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil (odstavec 1). Povinná strana
má povinnost nahradit náklady, které vznikly druhé straně při plnění povinnosti
podle odstavce 1 (odstavec 2).
23. Podle § 385 obch. zák. odstoupila-li poškozená strana při porušení
smluvní povinnosti druhé strany od smlouvy, nemá nárok na náhradu škody, která
vznikla tím, že nevyužila včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu k účelu, k
němuž měla sloužit smlouva, od které poškozená strana odstoupila.
24. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že zjištění
existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je
otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních
skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov.
např. dovolatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2362/2014 a předchozí
rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v něm citovaná). Právě o takovou
otázku jde též ve zde souzené věci.
25. V dovolatelkou označeném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2362/2014 Nejvyšší
soud uzavřel (s odkazem na usnesení sp. zn. 23 Cdo 3066/2010), že náklady na
vypracování náhradního díla lze podřadit pod ustanovení § 380 obch. zák., neboť
se jedná o újmu, která měla vzniknout poškozené straně tím, že musela vynaložit
náklady v důsledku porušení povinností druhé strany. Proto rozdíl mezi cenou,
kterou by bývala žalobkyně vynaložila za smluvní plnění žalované, a cenou,
kterou musela žalobkyně vynaložit za zajištění náhradního plnění, je škodou
vzniklou žalobkyni. Způsob, jakým odvolací soud ve zde souzené věci řešil
otázku příčinné souvislosti (jejího přerušení), je s tímto závěrem ve zjevném
rozporu.
26. Judikatorní závěry o přetržení příčinné souvislosti byly odvolacím
soudem v poměrech zde projednávané věci skutečně použity nepřípadně. O
přerušení příčinné souvislosti se jedná, vstupuje-li do děje jiná, na jednání
škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo
5296/2008), a k přerušení příčinné souvislosti tudíž dochází jen v tom případě,
v němž nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která
způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Jinými slovy
řečeno, k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez
ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
27. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost
dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a
zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny
(condition sine qua non) – srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, a v něm obsažené odkazy na literaturu.
28. K tomu, že ve zde souzené věci dovolatelka vynaložila vícenáklady na
opatření náhradního plnění, vedly tři na sebe navazující skutečnosti, a to
porušení smluvní povinnosti žalobkyní, odstoupení od smlouvy dovolatelkou a
uzavření náhradní smlouvy. Dovolatelka důvodně vytýká odvolacímu soudu, že při
úvaze, zda uzavřením náhradní smlouvy došlo k přetržení příčinné souvislosti,
zcela pominul ustanovení § 380 obch. zák. a navazující ustanovení §§ 384 a 385
obch. zák., ačkoliv zjištěný skutkový stav věci aplikaci těchto ustanovení
zcela zřetelně indikoval.
29. Jestliže dovolatelka poté, co z důvodu porušení smluvní povinnosti
žalobkyně odstoupila od smlouvy, přistoupila k uzavření náhradní smlouvy, pak
plnila svou zákonem stanovenou prevenční povinnost. Bez zřetele na to, že šlo o
projev její vůle, se tudíž nejednalo o její obchodní rozhodnutí v tom smyslu,
jak jím argumentuje odvolací soud, nýbrž o nutný důsledek skutečnosti, že
smlouva uzavřená mezi účastnicemi v důsledku porušení povinnosti žalobkyní
zanikla a plnění, které dovolatelka potřebovala pro splnění svého závazku vůči
třetí osobě, se jí nedostalo. V takové situaci dovolatelka nemohla postupovat
jinak, neměla-li se dostat do kolize s právem, a její vůle směřující k uzavření
náhradní smlouvy nebyla z tohoto pohledu autonomní. Za těchto okolností by
uzavření náhradní smlouvy (za splnění níže uvedeného předpokladu) relevantní
příčinou vzniku škody spočívající ve vícenákladech na pořízení náhradního
plnění nebylo a mezi porušením smluvní povinnosti žalobkyní a uzavřením
náhradní smlouvy žalovanou by tu tedy byl kauzální vztah, nepřerušený jednáním
dovolatelky.
30. Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2362/2014 ostatně
Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že náklady (resp. vícenáklady) vynaložené k
zajištění náhradního plnění na základě náhradní (tzv. krycí) smlouvy jsou
škodou vzniklou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti, a
ustanovení § 384 odst. 2 obch. zák. pak výslovně stanoví potencionálnímu škůdci
povinnost tyto náklady poškozené straně nahradit.
31. Shora uvedené úvahy ovšem platí jen za splnění předpokladu
vyplývajícího z § 385 obch. zák., že náhradní smlouva směřovala k totožnému
účelu, k němuž měla sloužit smlouva porušená. V posledně citovaném rozsudku
Nejvyšší soud zdůraznil, že totožnost účelu obou smluv je nutnou podmínkou
existence příslušné příčinné souvislosti. Byť i k této otázce se obě strany v
dovolacím řízení vyjadřovaly, napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá
(odvolací soud se jejím řešením v důsledku opomenutí rozhodné právní úpravy
nezabýval) a není tu závěr, jenž by mohl být podroben dovolacímu přezkumu. V
zájmu procesní hospodárnosti Nejvyšší soud upozorňuje na závěr obsažený v
rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2362/2014, podle něhož nárok na náhradu škody není
vyloučen jen tím, že se zcela neshodují rozsahy plnění (předměty) obou smluv.
Význam předmětu porušené smlouvy však tkví v tom, že poškozený se zásadně
nemůže domáhat té části nákladů, které byly vynaloženy mimo jeho rámec.
32. Zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední
povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají.
33. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o
vzájemném návrhu žalované není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro
jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil,
spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s.
ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř. zrušil v příslušném rozsahu (v zamítavém výroku o vzájemném
návrhu a ve výrocích o nákladech řízení) též rozsudek soudu prvního stupně a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu