23 Cdo 2362/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Angelia Invest, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská
377/141, PSČ 180 00, IČO 27186504, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, PSČ 120 00, proti
žalované AZ-Audit, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Kurta Konráda 500/6, PSČ 190
00, IČO 49707108, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, o zaplacení částky 957 868,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014,
č. j. 1 Cmo 293/2013-577, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.
ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, směřující proti jeho výroku I, a dále
proti výroku IV v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 23 700 Kč s příslušenstvím a
úroku z prodlení z částky 44 850 Kč v úrokové míře přesahující 3 % p.a., se
odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo
293/2013-577, ve výroku IV v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 884
168,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 752 920 Kč ve výši 3 % p.a. od 1. září
2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 131 248,50 Kč od 13. srpna
2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí
trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu
dni příslušného kalendářního pololetí, a dále ve výrocích V a VI a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2012, č. j. 51 Cm 196/2006-504, ve
výroku II v části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 884 168,50 Kč s úrokem
z prodlení z částky 752 920 Kč ve výši 3 % p.a. od 1. září 2004 do zaplacení a
s úrokem z prodlení z částky 131 248,50 Kč od 13. srpna 2007 do zaplacení ve
výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá
v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného
kalendářního pololetí, a ve výrocích III a IV se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 27. srpna 2012, č. j. 51 Cm 196/2006-504, (již v pořadí
druhým) uložil Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) žalované
zaplatit žalobkyni částku 258 671,93 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a ve
zbývající části žalobu žalobkyně zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost
hradit náklady řízení žalované ve výši 42 463 Kč (výrok III) a mezi účastníky
rozdělil úhradu nákladů řízení, které platil stát (výrok IV).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudkem ze dne 28.
ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
tak, že ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrok II
změnil v části úroku z prodlení (ve výši 3,48 % z částky 150 000 Kč od 1. 5.
2003 do zaplacení) a ve zbývající části zamítací výrok II rozsudku soudu
prvního stupně potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Hodnotil
přitom smlouvu uzavřenou dne 26. července 2002 mezi právním předchůdcem
žalobkyně a žalovanou (od níž bylo žalobkyní platně odstoupeno ke dni 30. dubna
2003) a dovodil, že závazek žalované tvořila podle čl. I smlouvy kontrola
vybraných účetních položek u společností FLEX-TEX společnost s.r.o. a
INTERNATIONAL FLEX-TEX, spol. s r.o. za období let 1992-1996, a to ve smlouvě
uvedenými auditory. Čl. I odst. 3 smlouvy pak pouze blíže specifikuje oblasti
prováděné kontroly a formu žalobkyní požadovaných „výstupů z kontroly“. Uzavřel, že při použití interpretačních pravidel nelze dovodit, že dohodnutý
závazek žalované v sobě zahrnoval též provedení rekonstrukce účetnictví
jmenovaných společností za období 1992 - 1996. Po vykonavateli kontroly bylo
požadováno pouze uskutečnění „kontroly vybraných účetních položek“. Neshledal
tak důvodnými nároky na náhradu škody spočívající v nákladech na nájem prostor
v období od 1. prosince 2002 do 31. března 2004, v nákladech na vypracování
náhradního díla a v nákladech na vypracování společné znalecké zprávy. Pro
vznik nároku na náhradu škody zde totiž chybí příčinná souvislost mezi
porušením povinnosti a škodou na straně žalobkyně. Zadání náhradního díla nelze
považovat za přímý a nezprostředkovaný následek porušení povinnosti žalované,
neboť rozsah plnění byl odlišný. Mimo příčinnou souvislost je i vypracování
společné znalecké zprávy; podkladem pro její vypracování bylo až nově
zrekonstruované účetnictví obou společností. Rovněž její předmět byl odlišný od
předmětu smlouvy. Dále se odvolací soud vyjádřil k tomu, proč žalobkyně nemá
právo na zaplacení částky 50 000 Kč (část ceny díla zaplacené žalované za
poskytnuté zprávy, které měly být pro žalobkyni nepotřebné) a 23 700 Kč
(zaplacené náklady na právní zastoupení žalobkyně). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti jeho
výrokům I a IV, a to z důvodu nesprávného právního posouzení. Jako první klade
otázku (v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou) vztahu předmětu smlouvy
o dílo a smlouvy o kontrolní činnosti. Podle žalobkyně byla smlouva nesprávně
posouzena jako smlouva o kontrolní činnosti; při správném hodnocení by byl
aplikován § 537 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož způsob zhotovení díla
určuje zhotovitel. Odvolací soud se měl pak odchýlit od ustálené judikatury
dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že žalovaná nebyla povinna provést
činnost (rekonstrukci účetnictví), jež byla podle zjištění soudu nezbytná ke
zhotovení díla. Jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu vytýká procesní
pochybení spočívající v neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř., kterého se
mělo žalobkyni dostat před zamítnutím žaloby. Nesprávné právní hodnocení
shledává dovolatelka i u otázky důvodnosti náhrady škody spočívající v části
ceny díla zaplacené žalované za poskytnuté zprávy, které měly být pro žalobkyni
nepotřebné, a u otázky příčinné souvislosti mezi porušení povinnosti a
vynaloženými náklady na právní zastoupení.
Pochybení se měl odvolací soud
dopustit též v otázce výše úroku z prodlení z částky 44 850 Kč, neboť tento
nárok na náhradu škody se stal splatným až doručením žaloby žalované, a proto
je na místě použít jinou výši úroku z prodlení. Žalovaná se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013
(dále jen „o. s. ř.“), a to na základě čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o
věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Judikaturou dovolacího soudu již
bylo dovozeno, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více
samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu
k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2281/2007). Ze shora uvedených důvodů tak není přípustné dovolání žalobkyně, které směřuje
proti výroku I rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení částky 50 000
Kč jako škody ve výši ceny díla zaplacené žalované za poskytnuté zprávy, které
měly být pro žalobkyni nepotřebné, a o nároku na zaplacení částky 23 700 Kč
jako škody odpovídající nákladům na právní zastoupení žalobkyně. Nepřípustné je
rovněž dovolání směřující proti výroku o úrocích z prodlení z částky 44 850 Kč,
neboť je zřejmé, že ani pětinásobek výše ročního plnění u tohoto úroku z
prodlení nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. § 238 odst. 2 o. s. ř.). Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání směřujícího proti výrokům napadeného
rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně uplatněných v žalobě
(oddíl VIII) pod body iii – v (škoda ve výši nájemného za pronájem nebytových
prostor v období od 1. prosince 2002 do 31. března 2004, nákladů na vypracování
náhradního díla a nákladů na vypracování společné znalecké zprávy). Dovolatelka
zde nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, který měl nesprávně
posoudit předmětnou smlouvu jako smlouvu o kontrolní činnosti, pročež
neaplikoval ustanovení § 537 odst. 3 obchodního zákoníku. Avšak rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá na rozlišování mezi smlouvou o kontrolní činnosti a
smlouvou o dílo. Podstatným byl totiž závěr o nedostatku příčinné souvislosti
mezi porušením povinnosti a škodou, který byl přijat z důvodu zjištěného
odlišného rozsahu plnění smlouvy ze dne 26. července 2002 oproti rozsahu
„náhradního díla“ a společné znalecké zprávy. Tomuto právnímu závěru oponuje
dovolatelka tím, že závěr odvolacího soudu, že zadání díla nezahrnovalo
rekonstrukci účetnictví, je nesprávný. Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl
straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech,
kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se projev vůle podle významu,
který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle
určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se
jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Při výkladu vůle se vezme náležitý zřetel
ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření
smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování
stran, pokud to připouští povaha věcí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Odvolací soud vyložil, že závazek
žalované zahrnoval provedení kontroly vybraných účetních položek, nikoliv
provedení rekonstrukce účetnictví společnosti. Vyšel z textu smlouvy, znaleckým
posudkem zjišťoval, jak použitým výrazům rozumí praxe v daném oboru, vzal v
úvahu následné chování účastníků. Protože svůj závěr učinil podle pravidel,
která jsou pro výklad právních úkonů stanovena ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna
2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009), neshledává dovolací soud dovolání z tohoto
důvodu přípustným. Dále dovolatelka namítá, že při uzavření náhradní smlouvy, kterým se odvrací
hrozící škoda, není rozhodující totožnost původního a náhradního díla, ale to,
zda plní stejný či obdobný účel. Odvolací soud tak měl dospět k nesprávnému
závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou. Pro naposledy uvedenou právní otázku shledal dovolací soud dovolání přípustné,
neboť odvolací soud ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Podle ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění k 26. červenci 2002 (dále jen „obchodní zákoník“), kdo poruší svou povinnost ze
závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně,
ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími
odpovědnost. Předpokladem odpovědnosti za škodu je tedy porušení smluvní povinnosti, vznik
škody a příčinná souvislost mezi nimi (při absenci okolností vylučujících
odpovědnost). Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobkyně odstoupila od smlouvy
uzavřené dne 26. července 2002 z důvodu porušení smluvních povinností žalované
(prodlení a vadné provádění kontrolní činnosti). Žalobkyní uplatňovanou škodu - ve výši nájemného na pronájem nebytových prostor
v období od 1. prosince 2002 do 31. března 2004, nákladů na vypracování
náhradního díla a nákladů na vypracování společné znalecké zprávy - lze
podřadit pod ustanovení § 380 obchodního zákoníku, neboť se jedná o újmu, která
měla vzniknout poškozené straně tím, že musela vynaložit náklady v důsledku
porušení povinností druhé strany. Proto rozdíl mezi cenou, kterou by bývala
žalobkyně vynaložila za smluvní plnění žalované a cenou, kterou musela
žalobkyně vynaložit za zajištění náhradního plnění, je škodou vzniklé žalobkyni
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo
3066/2010). Rozhodující v dané věci je proto vztah příčinné souvislosti mezi porušením
smluvní povinnosti a vznikem škody. Příčinou vzniku škody může být jen ta
okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
Zjištění existence
příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou
skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností,
mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, nález
Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08). Dojde-li k uzavření náhradní smlouvy v případě, že od smlouvy bylo při porušení
smluvní povinnosti druhé smluvní strany odstoupeno, musí náhradní smlouva
směřovat k účelu, k němuž měla sloužit smlouva porušená (srov. § 385 obchodního
zákoníku). Příčinná souvislost mezi nesplněním povinnosti z původní smlouvy a
vynaloženými náklady je proto dána tehdy, směřuje-li náhradní plnění ke
stejnému účelu, k němuž měla směřovat smlouva porušená. Nárok žalobkyně na
náhradu škody není tedy vyloučen jen tím, že se zcela neshodují rozsahy plnění
(předměty) obou smluv. Význam předmětu porušené smlouvy však tkví v tom, že
poškozený se zásadně nemůže domáhat té části nákladů, které byly vynaloženy
mimo jeho rámec. Posouzení odvolacím soudem, který se zaměřil pouze na porovnávání rozsahů
předmětů dotčených smluv, je tedy z uvedených důvodů neúplné a proto nesprávné. Nejvyšší soud tak zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
243e odst. 1 o.s.ř. v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustné a
důvodné. Jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e
odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu podle
stejného ustanovení vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V průběhu dalšího řízení
musí soud nejprve objasnit účel smlouvy ze dne 26. července 2002. Následně musí
posoudit, zda „náhradní dílo“ a „společnou znaleckou zprávu“, popř. jejich
části, využila žalobkyně ke stejnému účelu. Náhradu škody bude možné přiznat
žalobkyni jen do výše té části nákladů, která odpovídá předmětu původní
smlouvy, přitom bude nutné odečíst cenu, kterou by žalobkyně bývala musela
vynaložit na smluvní plnění žalované. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně nejen o náhradě nákladů
vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.